Lipno na laminátu aneb jak to asi kdysi mohlo vypadat?

Měl jsem k němu šprajdu z pogumovanýho plátna, žlutou helmu na hokej, doma ušitou vestu z polystyrénu, prostě to nejlepší na trhu. Smažili jsme s bráchou turistický řeky v Československu, naši občas vyprávěli napínavý historky z Hameráků a jinejch vétejezetek a když jsme jednou na výletě lezli po velikejch šutrech na Vydře nebo pod Lipnem, stěží jsem si dokázal představit, jak taková řeka vypadá s vodou nebo že by to třeba šlo sjet na lodi. Jak jsme rostli, vodu z mýho života téměř vytěsnily jiný aktivity, ale pozitivní imprint už tam byl.

Od tý doby uteklo hodně vody. Když jsem se po letech oklikou vrátil k pádlování, rozdávaly se dost jiný karty. Plastový lodě, suchý bundy, neoprenový šprajdy. Fotky a videa, nad kterejma zůstával rozum stát. Tak jsme do toho s bráchou zase naskočili. Postupně jsem se propracovával kilometrážema evropskejch a potom i dalších zemí a když jsem tátovi líčil zážitky, často mi na to říkal “jestlipak si někdy vzpomeneš na svůj starej kajáček, co máš v garáži?”. To mi časem začalo vrtat hlavou. Na řekách jsem už našel spoustu kamarádů, který měli podobný laminátový vzpomínky. Dozvěděl jsem se, jak už v letech mejch kajakovejch začátků největší vostřáci jezdili Lipno, který dneska jezdí kdekdo.

Začala ve mně uzrávat myšlenka, dát si Čertáky s původním vybavením a zjistit, jak to měli pionýři divoký vody těžký. Protože u nás se nic nevyhazuje (co kdyby se to někdy hodilo), stačilo zajít do sklepa, trochu pohrabat v zatuchlejch krabicích a vytáhnout na denní světlo relikvie, za který by mi v Muzeu Vodáctví utrhali ruce. Jen kecky, který jsem nafasoval u útvaru 5259 v dubnu 2002, měly před sebou teprve první řeku, ale vzhledem seděly k ostatním částem výstroje bezchybně. Ještě vyslechnout ortel od táty (seš blázen, to tam zničíš), zatímco mi obětavě narychlo lepí ťuklou špičku, navázat a hurá za novými zážitky.

V sobotu jsem se na Lipně motal kolem Devils Extreme Race a díky zpoždění v rozvrhu závodů nakonec na retro jízdu nebyl čas. Nevadí, rozhodnutí tedy padlo na první nedělní jízdu. Aspoň si můžu promyslet průjezdy klíčovými místy. I přes letošní vyšší průtok a hladké průjezdy Škvírou jsem neměl ambici pokoušet na ní svoje štěstí a raději se nervoval vymýšlením lajny na Schodech a na lehčích úsecích mezi, kde jsem postupně nabyl přesvědčení, že loď dostane pěkně zabrat. Dřív prý jezdci běžně rozbili loď za jednu jízdu a potom zbytek dne lepili, aby měli na čem jet další den. No tak uvdíme.

Když jsem v neděli ráno procházel přes hřiště v Loučovicích v dobovym outfitu s 4,5 metrovou lodí na rameni, nechápavé pohledy se mísily s pobavenými. Ale já vám ukážu. Za chvíli mi od hráze přijíždí velký podpůrný tým kamarádů, kteří to jednak chtějí vidět a druhak mě zachránit, kdyby se něco opravdu nepovedlo. Naježděno letos sice celkem mám, ale přichází takovej ten pocit, když už jste rozhodnutí do něčeho jít, ale nemáte velkou jistotu, že to dopadne podle plánu. Jistý je jen to, že to bude legrace, takže otáčím loď po proudu a jde se na to.

Lehce si jedu na čele skupiny přes rybník k jezu, snažím se zvyknout si na pravej úhel na pádle a Číva mi několikrát připomíná, že to je jedinej kousek řeky, kde je tahle loď výhoda. Po chvíli už sešoupnem jez a hurá do vln. V Loučovický peřeji zkouším pravej vracák, jehož prostor využiju bezezbytku, ale jde to. Takže zastavit se s tim celkem dá, to je dobrá zpráva. Popojíždíme k Oknu, pod nímž se strategicky rozestavuje můj podpůrný tým a já vyjíždím do proudu soustředěnej jak na nájezd do tunelu v Norsku. Najíždím si klasicky při pravý zdi se špičkou mírně doleva, pravej náklon a vodu na pravym listu, pak záběrem posílám špičku doleva mezi gejzír nalevo a kohout napravo a už si jedu dál za povzbuzujícího jásotu z obou stran. Následuje svižný úsek nad Škvíru, kde mi lod předvádí svou rychlost a schopnost zapichovat se do vln místo jejich přejíždění vrchem. Čili po pár vlnách jsem komplet mokrej, cítím, jak mi voda oplachuje lejtka a začínám si to víc hlídat, což se zrovna u posledního válce nad Škvírou hodí.

Během přenášky Škvíry hodnotím, že zatím jsem vlastně neťuknul ani jednou, takže bych v lodi mohl dojet až k hájovně. Dáváme na vodu a za chvíli jsme u Schodů. Kolem projíždí Olli Grau a radši jede rychle dolů, aby exota s nedostatečnym vybavením nemusel někde lovit. Podpůrnej tým se opět rozestavuje po celý peřeji, a když je relativně volno, vyrážím s Lichtošem a Pepou. Držím si levou stopu, první váleček v pohodě, za druhym se nechávám trochu odvézt na prostředek, nasměrovávám kajak opět doleva a hypnotizuju úzkou levou stopu, kterou musím trefit. Levým bokem líznu bublák před hranou, ale to už se mi sklápí špička dolů, takže je potřeba jí upíchnout pod stupeň na správný místo. Rychle pravý kontra, trochu zpátky na střed a trefit ještě další klíčovej průjezd. Daří se a můj 4,5 metrovej škuner proplouvá Schody bez škrábnutí. Dostávám od Terky zprávu, že to nestihla vyfotit, takže repete. I druhej průjezd se daří podle plánu a zbytek úseku pod Schodama už jenom kličkuju mezi kamenama, abych loď dovezl v pořádku až na konec.

Dole nám těsně ujíždí vlak, ale ani mi to nevadí, aspoň můžu na sluníčku usušit svoje promočený šusťáky a nechat doznít dojmy z jízdy. Je to něco úplně jinýho, priorita číslo jedna je neublížit lodi a jet co nejčístší průjezdy. Na jednu stranu to není taková legrace jako když člověk lítá přes kameny a chytá pravej vracák v Okně, ale má to rozhodně něco do sebe. Je potřeba smeknout před těma, kdo takhle Lipno začínali jezdit, protože neměli možnost si v klidu natrénovat na lodích a terénech jako jezdíme dneska a určitě zažívali horký chvilky. A třeba jako vzpomínku na starý časy udělat každoroční jízdu v tomhle stylu, co myslíte?

foto: Terka Svobodová, Jirka Kos