Lillooetská koroze, Britská Kolumbie, Kanada

Bylo horké srpnové odpoledne a my po dlouhém vyčerpávajícím kličkování mezi výmoly prašné cesty konečně stáli u dlouhého jezera Lillooet a rozmýšleli kudy nejsnáze snést naše lodě k vodě. Vedle Willyho – našeho pokřtěného nafukovacího miláčka – se ve slunečních paprscích tetelila modrá Baraka Martina a Miloše a zelená Pálava Ondry a Jany.

Ondra jediný už s Lillooet zkušenost měl. A nebyla to zkušenost hezká. Před dvěma lety sem přivezl své tři české kamarády a dva nebohé německé spolubydlící. V otevřených kánoích, bez záchranných vest a neoprenů neměli proti rozvodněné řece šanci. Výsledkem byl boj o holé životy, ztracená loď a celodenní nejistota, jestli Němci, kteří ztroskotali po prvních stech metrech, přežili. Po mnohahodinovém prodírání pralesem a překonávání několika ledových, rozvodněných přítoků se všichni ve zdraví shledali. Lillooet jim tehdy udělila lekci, na kterou do smrti nezapomenou. Na kdysi nebojácném a nezodpovědném Ondrovi vůbec poprvé vidím, že má z něčeho respekt.

Po klidné hladině jezera pádlujeme pár kilometrů k ústí řeky. Mléčně zakalená, siltem nasycená voda značí zvýšený stav. Sníh a ledovce v horách Coast Mountains tají celé léto. Slunce pálí, panuje dobrá nálada. „Přesně takhle to bylo i tenkrát. Klídek, pohodička, a jak začala řeka, bylo zle. Doufám, že se to nebude opakovat,“ snaží se Ondra smát. Nervozita je na něm ale patrná. Nechápu proč. Z několika míst od silnice řeka žádnou hrůzu nenaháněla. Proud vypadal sice silný, ale bez technických úseků a velkých peřejí. Osobně si myslím, že proti čtyřkovým peřejím na řece Capilano, kterou jsme sjížděli před pár týdny, bude tohle nuda.

Jezero se zužuje do trychtýře. Než se nadějeme, houpeme se na metrových vlnách. Řeka vzbuzuje respekt. Doposud jsme v Kanadě sjížděli sice divoké, peřejnaté toky, ale nikdy takhle široké a s tak velkým průtokem. Natěsnaná voda v korytě jako by nevěděla, co má dělat, kam téct. Vlny nepřicházejí pouze zepředu, ale také ze stran. Proud je mocný. Naše lodě se kolébají nahoru, dolů. Zvláštní – přesto se zdá, jako bychom téměř stáli na místě. Při pohledu na hladinu nejsem schopen říct, kterým směrem voda teče. Zneklidňuje mě představa, že bych tady musel plavat. To nebezpečí však nehrozí. I kdyby nás zalila jedna z vln, všechna voda z lodi do půl minuty odteče 16 otevřenými výpustěmi.

Jízdu si náramně užíváme. Řeka se střídavě rozděluje ve vícero ramen a pak opět spojuje v široký tok. Úmyslně najíždíme do největších vln. Nadšeně vískáme při pádech dolů z jejich hřbetů. Proud se zrychluje. Už mi nepřipadá, že stojíme na místě. Řeka nás neúprosně žene kupředu. Ubíhající břeh nestačím sledovat. Bílé kadeře vln před námi rostou do výšky. Lodě kamarádů se mi na chvíli ztrácí z očí. „Oni se udělalali!“ Vykřikne Lenka. V ten okamžik zahlédnu Ondrovu Pálavu vymrštěnou vzhůru velkou stojící vlnou. Otočí se jako bezvýznamná hračka. O kus před ní je proudem unášena převrácená Baraka.

Zpoza zpěněných kadeří, které zakrývají náš výhled, náhle roste ohromná stojící vlna. Je pozdě. Míříme přímo na ni. Z jejího hřbetu zlověstně tryská voda do všech stran. Snažím se strhnout řízení a vzít ji zprava. Lenka na přídi se vzedme vzhůru k nebesům. Já za ní. Padáme střemhlav hluboko dolů do vařícího kotle. Bouřící voda nás obklopí. Zcela nás pohltí. Vlna ledové vody zalije tvář.

Loď se překlápí na levý bok. Intuitivně se vykloním vpravo a ze všech sil se zapřu pádlem o hladinu. Otevřu oči. Vidím mlhu. Mrkáním se snažím spravit kontaktní čočky. Lenka splývá na hladině. Popadá dech. Překvapena, že je stále v lodi. Její nafukovací sedátko mi plave v klíně. Je po všem! Ustáli jsme to! Na radování ale není čas. Voda v lodi pomalu klesá. Vzápětí je opět doplňována dalšími peřejemi. Kolmo zprava se přižene silný proud druhého ramene řeky.

Ve vlnách před námi vidíme kamarády. Jsou v pořádku u svých lodí. Jana se snaží mávat o pomoc. Snaží se plavat k nám. „Jano drž se lodi!“ Důrazně na ni křičíme před dalšími blížícími se vlnami. Podaří se nám vytáhnout z vody Milošovo pádlo. Ostatní pádla naštěstí nepustili. Po sérii dalších vln se řeka trochu uklidní a my pomáháme Milošovi s Martinem obrátit Baraku a nasednout. Nevěřím vlastním očím, když se ohlédnu a vidím Ondru s Janou na palubě Pálavy. Ondrovi se ve vlnách podařilo vyšplhat na kluzkou obrácenou loď a pomocí vlastní váhy skokem zpět do řeky ji obrátit. Miloš musí být pořádně promrzlý. Nemá neopren a ve vodě strávil dobrých pár minut. Podám mu jeho pádlo. Opět se ohlédnu za sebe. V Pálavě sedí pouze Jana! Ondru smetla vlna. Už se ale úspěšně škrábe nazpět. Snažíme se vyhnout dalším stojícím vlnám. Chvíli nám trvá, než jsme schopni bezpečně přirazit ke břehu.

Promrzlí trosečníci se suší na slunci. Do kempu k horkým pramenům Skookumchuk by to už nemělo být daleko, a tak i Jana, jež utrpěla silný psychický šok pramenící z prvního cvaknutí v životě, souhlasí s pokračováním v jízdě. Když se však zhoupneme na dalších větších vlnách, Jana s Milošem už dál jet nechtějí. Dojdou spolu těch pár kilometrů pěšky po nedaleké cestě. Pálavu schováme v lese a Ondra s Martinem dojedou spolu na Barace. Než se vše připraví, prodírám se hustým lesem na vysokém břehu a jdu obhlédnout řeku. Pode mnou spatřím úzký kaňon, do kterého se stéká celá široká řeka. Snažím se číst vodu a zhodnotit, kudy nejlépe jet. Zneklidňuje mě velké kolo víru rozprostírající se přes podstatnou šíři řeky.

Slunce už je nízko, ochlazuje se. Příšeří lesa na nás začíná působit skličujícím dojmem. I otrkaný vodák Martin, jenž sám splul řeky Yukon a divokou MacMillan na severu Kanady, má po vyčerpávajícím pobytu ve vodě dost. To tam je optimistické slunečné odpoledne. Od řeky jde ledový chlad. Očekávaný kaňon s velkým vírem je teď v našich očích ještě větší než ve skutečnosti a nahání strach.

Stres pomáhá udržovat naše smysly v pohotovosti a soustředit se plně na jízdu. Čeká nás vlak dosud největších vln. Stoupáme vzhůru, padáme níž, napjatě čekáme, co přijde pak. Nesmíme přejet tábořiště u horkých pramenů. Kousek pod ním navíc začíná kaňon s největšími peřejemi na celé řece, které nikdo z nás nezná. Držíme se levého břehu a když konečně zahlédneme ohniště s lavičkou, rychle k němu přirazíme. Máme na to pouhých pár vteřin, než nás silný proud stihne odvléct dál.

Večer se rozhodne, že oproti původnímu plánu se zítra už dál nepojede. „Tak je to 2:0 pro Lillooet,“ vtipně komentuje Ondra další porážku. „Však ono někdy není na škodu, když sebevědomí dostane za uši. Obzvlášť to moje,“ poznamená trefně. Na téhle super řece ovšem Ondra jistě ještě neřekl poslední slovo. V budoucnu se sem určitě vrátíme.

foto: Martin Matěj a Ondra Kubát