Vstávali jsme brzy ráno. Slunce se pomalu škrábe na obzor. Je poněkud větrno a jak říkáme na Islandu, čerstvo. Prý to psychologicky zní lépe, než po ostravsku řečeno „zima jak cyp“.
Ještě je potřeba dobalit posledních pár nezbytností, jako je svačina a toaletní papír. Podstatné věci, bez kterých by naši malou expedici nebylo možné podniknout, jsou už od včera připravené v jeepu. Nafukovací kánoe Baraka, pádla, pumpa, nepromokavý vak, foťák, kamera, dron. Svačina pro dva dvoumetrové borce zabere jeden celý batoh. A samozřejmě plechovka piva pro každého, pro případnou oslavu přežití.
Plánovaný odjezd je v osm ráno. Ale víš jak, vyjíždíme v pohodě v půl desáté, protože… záchod přece.
Bohužel jsme kvůli počasí nuceni změnit původní plán výpravy. Opravdu dost fouká. Jökulsárlón, jedno z nejznámějších ledovcových jezer Islandu, které bývá plné do modra zbarvených ledových ker, je rozbouřené a díky balícím se vlnám vypadá, jako by měla vody bílou barvu. Dobře víme, že to vůbec nejsou dobré podmínky pro vyplutí. Obzvlášť na tak velké otevřené vodní ploše, kterou Jökulsárlón je.
Naštěstí máme v záloze alternativní plán – jiné ledovcové jezero jménem Hoffellslón. Tohle jezero je podstatně menší, což v nepříznivém počasí poskytuje nemalé výhody. Vítr fouká ze severovýchodu, takže na Hoffellslónu bychom snad mohli být krytí tamní horou. Další, ne úplně malicherná, výhoda je ta, že tahle lagunka je docela mělká. Ne, že by tam bylo vody po kolena, ale mám na mysli pár desítek metrů, a to je velký rozdíl oproti 300 m hlubokému Jökulsárlónu, které je s touto úctyhodnou hloubkou nejhlubším jezerem Islandu.
Abych trochu osvětlil problematiku pádlování na ledovcových jezerech. Kromě opravdu studené vody je tady značné nebezpečí překlopení ker. Ledové kry plovoucí na hladině samozřejmě neustále tají. Tím se jim neustále proměňuje těžiště a mohou se kdykoliv začít otáčet. Tento jev je neuvěřitelně krásné pozorovat z břehu, ale jiný prožitek máte z hladiny jezera, když se vedle vás dá do pohybu i několik set metrů veliký masiv ledu. Zajímavostí a velikým nebezpečím je také fakt, že až 90 % objemu kry je ukryto pod hladinou vody. Což znamená, že kra je ve skutečnosti až 10x větší než to, co vidíme nad hladinou. Velikost nás často může opravdu nemile překvapit. Nepsané pravidlo při pohybu v lodi zní nepřibližovat se na vzdálenost menší než desetinásobek výšky kry, kterou vidíme nad hladinou. Anebo se v nebezpečné zóně alespoň nezdržovat příliš dlouho.
Nicméně Hoffellslón je velice mělké jezero, což znamená, že ve většině případů jsou kry uvízlé na samém dně, a tím pádem hodně stabilní a bezpečné. Tedy alespoň teoreticky.
Náš plán zněl jasně. Musíme ujet 120 km autem, přičemž posledních 15 km bude terénem, což by ale neměl být žádný problém. Nissan Patrol už si určitě poradil i s horšími nástrahami. Všechno šlo bez problémů, a tak jsme za necelé dvě hodinky jízdy na malém parkovišťátku nedaleko jezera. Dokonce zde potkáváme i tři další auta, ale to je vlastně na islandské poměry nikdo. Prostě jsme tu sami.
Bereme bagáž. Jeden batoh obsahuje jídlo, druhý batoh Baraku a čeká nás 1,5km pochod k jezeru. Cestou potkáváme osazenstvo zaparkovaných aut. Jako vždy nevěřícně koukají, co za pošuky se to proti nim valí, ale moc tomu nevěnuju pozornost, už jsem na takové pohledy dávno zvyklý.
Příprava Baraky zabrala 15 minut. Člověk se při pumpování příjemně zahřeje, což se zrovna v islandských podmínkách dost hodí. Boty sundat, neoprenové ponožky obléct, nepromokavé vaky nepromokavě uzavřít a můžeme vyrazit. Odpich.
Hladina jezera se ani nehne a my máme radost, že plán B zafungoval na jedničku. Pracuji jako průvodce po ledovcích a na ledovci jsem každý den, ale tohle je i pro mě úplně jiný, nový zážitek. Vnímat masivní kry z hladiny vody je nepopsatelné, dechberoucí. V tichosti proplouváme kolem neuvěřitelných ledových formací. Pádla ani nešplouchnou. Až po hodné chvíli se z tohoto ohromení probíráme a vyměňujeme si první dojmy. Já pak vytahuji dron a snažím se tu nádheru alespoň z části zachytit.
Baraka pluje krásně, hladina je naprosto klidná a ani trochu nefouká. Objevujeme různé tunely, jeskyně a úzké uličky mezi krami. Po dlouhé a velice konstruktivní debatě o tom, jak nebezpečné by asi bylo na jednu kru vystoupit, parkujeme a jdeme na průzkum jedné z jeskyní. Ledovcových jeskyní jsem již viděl nespočet, ale znovu platí, že jeskyně na plovoucí ledové kře má úplně jiný rozměr. Po téhle zkušenosti, kterou jsme bez úhony přežili, jsme se docela otrkali a pouštíme se do proplouváni mnoha dalších úzkých zákoutí a tunelů.
Byli jsme tak zabraní do tamní scenérie, že jsme si ani nevšimli, jak daleko jsme už dopluli. Najednou se před námi objevil hlavní ledovec Vatnajökull. Respekt vzbuzující, několik desítek metrů vysoké ledové stěny, z nichž se odlamují kusy ledu, které dělají tohle jezero tak výjimečným. Nicméně, tohle není místo, kde se chceš kochat moc dlouho. Alespoň pokud si chceš ještě otevřít to oslavné pivo. A tak se otáčíme a plujeme zpátky skrz nové a nové uličky ledového města zvaného Hoffellslón.
Vracíme se na místo vyplutí, necháváme okapat loď a otevíráme, myslím si zaslouženou, plechovku piva. Koukáme na obzor a nevěříme, že ještě před pár minutami jsme se na nafukovací kánoi proháněli mezi těmito ledovými věžemi. Kdo z těch, kteří se „jenom dívali ze břehu“ to může říct. Musím uznat, že Baraka zafungovala na jedničku. Hlavně její skladnost a možnost sbalení do dvacetikilového batohu je v takto obtížně dostupných místech k nezaplacení. Už se těším na další vodácká dobrodružství. Příště k nám snad bude Jökulsárlón přátelštější.
