Korsika potřetí

Posledního, šestého, člena výpravy nabíráme v Ponte Leccia. Ieuanova cesta byla o poznání delší, Oslo-Paříž-Ajaccio letecky a pak ještě vyhlášenou korsickou úzkokolejkou směr Bastia. Byť je Korsika francouzsko-italská, vlaky jezdí po anglicku vlevo.

V kompletní sestavě vyrážíme na příjemné Asco. Máme pěknou střední vodu. Klasický úsek od Pont génois d´Asco začíná zhurta, ale nenecháváme se zviklat a s bráchou jedeme i dva „čtyřkové“ dropíky krátce po startu. V polovině úseku přenášíme dobře viditelnou sifonádu a užíváme si příjemné houpání za nezvykle slunečného počasí. Máme pěknou vodu i na horní úsek zvaný Stranciacone, ale kvůli tmelení skupiny se vydáváme na sousední Golo. To má nějakých 140 cm na vodočtu pod mostem Ponte Altu, což je pěkná voda pro horní Golo, ale nedostatečná pro levostranný přítok Calasimu. Calasima je perla ostrova, která se poštěstí málo komu, na mapách.cz je zanesena jako „U Viru“.

Dáváme dvě rychlé jízdy na horním Golu a na vysedačce potkáváme Felixe Lämmlera: „Má to žalostně málo vody kluci, já jedu ze středního Vecchia, měl jsem 2,1 m na vodočtu a na Golu jsme zvyklí mít tak o metr více vody.“ Inu, kdo umí, umí a zase si jedeme každý svou cestou.

Jelikož do tmy je ještě čas, vydáváme se okouknout v kilometráži zmiňované nedaleké Erco. Tahle strouha většině lidí nestojí ani za odvázání lodí, nicméně držka se dá rozbít i na „poch*aných schodech“. Stává se mi, že jednoduše nemohu odmítnout výzvu. Nakoukáváme krátkou pasáž u silnice. Riziko zaklínění veliké, sláva za sjetí nulová, nicméně zkušenosti jsou zkušenosti a tak opět jen s bráchou zandaváme. Vysedáme a neseme lodě k autu, celý úsek má jen 500 m.

Čeká nás noční přejezd k Fiume Orbu. Zajímavé, že tahle perla většině skupiny unikala a Doktor je tak jediný, kdo si řeku alespoň matně pamatuje. Jak už to tak bývá, Doktor s námi nejede ani jeden z úseků, jelikož to na něj má moc vody. Máme nějakých 85 cm na vodočtu (jez s trubkou ke konci Defilé de Strete). K nástupu na horní Orbo vede lesní cesta, která je nejspíše soukromá, takže se doporučuje nasedat na přítok Ruisseau de Chigheri. Za nižší vody to bude až k Raketě drncačka. Bohužel soutěska těsně pod ní se nám zdá až příliš „juicy“ a bez možnosti záchrany ze slanění radši své štěstí nepokoušíme. Celou soutěsku přenášíme vlevo. Lodě spouštíme na házečkách na konci rokle. Kaňon je obklopen zelení a nefritová barva vody dolaďuje pocit tropické džungle. Co víc si přát, než se v takových vodách vykoupat! No popravdě nás čeká ještě několik sifonád a některé se bez rozplavby neobejdou. Začíná se nám dělit zrno od plev a houstne i nálada. Doktor se u auta diví, že pod soutěskou nebylo ještě vystaráno a nebojí se rýpnout do zdecimovaných jedinců.

Vymýšlíme řeku na udobření a volba padá na Codi. Omrzlý stan, hrozba pokuty a agresivní silničáři většinu skupiny odrazují stejně jako nakoupené koryto téhle typické korsické strouhy. Jak rádi říkáme: „Codi je aquapark.“ O to více mě mrzí, že si kluci nechávají tuhle krasavici a perlu ostrova v jedné osobě uniknout. Myslel jsem si i na její horní úsek, který by za této vody jistě šel. Nakonec dáváme klasický úsek tradičně jen s bráchou a máme pěkných 54 cm na vodočtu u vysedačky.

Není ještě ani poledne, když navazujeme lodě a přejíždíme k Taravu. Ten den se na nás ale smůla lepí, jak lejno na paty a kousek před nasedačkou nás otáčejí silničáři. V případě Korsiky se vzdálenost neměří na kilometry, jako jsme zvyklí u nás. A protože bychom to na nasedačku již nestihli, volíme zkrácenou verzi. Opět zjišťujeme, že turistická cesta je soukromá a modlíme se, aby nás nechal domorodec projít. Když sedáme na vodu, jsem už docela vydyndaný. Cítím ve vzduchu napětí, a i když zdůrazňuji, že nejslabší nemá jezdit poslední, je mi to houby platný. Ne všechna místa se dají odjistit a vznikají pak situace, že se musíš sám odlovit, protože nikdo ze skupiny se k tobě nedostane, zvláště když jsi poslední. Světla ubývá a přejezd na kole je delší, než by se zdálo. Ještěže večer spíme u legendárního bagru s nedalekou horkou lázní. Byli jsme „čekovat“ i horkou vanu na vysedačce Abatesca a také je stále funkční.

Ráno máme brzké vstávání a přejezd na Travo. Je pátek a klasický úsek s Amphifalls má nižší střední vodu, 120 cm na nasedačce. Znalí vědí, že Travo se smí jezdit jen v pondělí a v pátek kvůli rybářům. Osobně by mě zajímal i horní vodopádovitější úsek, ale k němu čeká případné pokušitele několikahodinový výšlap k nástupu, s rizikem broků v zadku. Na Amphifalls si kyneme na pozdrav se skupinou „Eggstreamáků“. Po sjetí úseku už už skáču na kolo, když vidím projet veliký pick-up. Vystřeluji stopařský palec a vezu se se dvěma mohutnými snědými korsickými ranaři. V duchu mě napadá, jestli jim za „shuttle“ nebudu muset zaplatit a vybavuji si vězeňské vtipy ze sprch.

Ještě ten den se musíme v Corte rozloučit s norským členem výpravy, Ieuanem. Ráno mu letí letadlo a vlak tu jezdí jen sporadicky. Z Corte je to jen kousek k Taviganu a jedné z jeho zdrojnic, řece Vecchio. Pumpa se mě ptá na charakter řeky. Odpovídám, že ementál. Nízký stav (155 cm) hovoří za vše, zkusíme horní Vecchio.

Necháváme se s bráchou vyvézt na nasedačku k mostu před vesnicí Canaglia. Silnice zde kříží naši strouhu, Le Vecchio. Dle map.cz je výrazně menší, než později zleva přitékající Manganello. Převlékáme se. Zapínám a zase rozepínám sucháč a to hnedle dvakrát: „Proč já musím mít vždycky před startem takovou hnačku.“

O horním úseku Vecchia se toho moc nedozvíš, videjko z Kayak Session Corsica Guide bylo před nedávnem smazáno a tak nám je největším zdrojem informací g-b-p.blogspot.com.

První kilometr se odehrává na velmi suchém potoce. Kousek před soutokem s Manganellem přenášíme první sifonádu. Dále je řeka v charakteru bouldergarden a až po vodopád neseme snad jen jedno další místo. Cesta nám pěkně odsýpá a trochu z nás opadává napětí. U vodopádu v polovině jsme za 3 hodinky a dovolujeme si krátkou pauzu na sváču. Vodopád má úzkou lajnu u levého břehu, ale většina vody tlačí doprava pod skalní žebro. Podemleté kapsy v dopadu a nesourodý nájezd rovná se přenáška pro náš dvoučlenný tým. Sifon pod vodopádem by se za 155 cm na vodočtu dal skutečně podjet, ale nechceme riskovat a proto volíme obvyklé, i když trochu krkolomné, slézání a nasedání v pidivracáku.

Horní Vecchio je úsek tisíce a jedné tváře. Za každou zatáčkou se mění charakter řeky, barva žuly, výhledy na horské štíty. Pod vodopádem se do soutěskovitého rázu přidávají obří balvany a přenášky přidávají na intenzitě. První velká přenáška zleva hned navazuje velkou přenáškou zprava. Ta je okořeněna komínováním (průlezem) obřího balvanu, spouštěním lodí a prohlížením další pasáže z vysokého skalního ostrohu. Čtyřkové lezení nad čtyřkovou peřejí ve vodácké obuvi. „Asi to tam půjde zprava jet“, hodnotím situaci. Poslední průskok a jsem v laguně, tak proč se sakra nedostavuje ten pocit úlevy. Bratrův výraz mi prozrazuje proč. Čumák jeho Crosse se otevřel jako tlama aligátora. Trocha tesapásky situaci moc nezlepší a tak ovazujeme špičku pětimetrovou kurtou. Ve snu by mě nenapadlo, že to s takhle rozbitou lodí, na takovéhle řece půjde dojet až na vysedačku. Máme to zhruba dva kiláky do cíle a netušíme, co nás tam čeká. Večer nám jede trajekt a nemáme moc času nazbyt. Morál klesá, ale řeka ještě nevyřkla svůj poslední ortel. Nechá nás, či nenechá projet. V jednom úzkém místě se mi špice klíní pod kamenem a musím z lodi ven. Dostávám pořádnou masáž, ale vše si pochytávám. Ukrajujeme metr za metrem, skok za skokem. Údolí se pomalu otevírá. V dálce je již vidět skalní kopí Verghellu značící levostranný přítok stejnojmenného „krýku“ a za zatáčkou, světe zboř se, ono monumentální trojmostí, dělící horní a střední úsek Vecchia. Poslední peřeje jsou dost ementáloidní a za této vody v nich logickou lajnu nevidíme. Se supěním stoupáme od vysedačky k autu. Tak jsme to zvládli, šest hodin na řece, z toho nějakých 8 přenášek. Svlékáme hydro a míříme pro zbytek party na střední Vecchio. Padá na nás únava a je znát, že cesta do přístavu a na trajekt, bude pro všechny vysvobozením z divočiny. Za sedm dní toho mám, a asi nejen já, až do aleluja.

Horní Vecchio pro mě představovalo velkou výzvu, stejně jako Čerťáky, Vydra či Tyršovka na Oetzu. Je to pojem, kolem kterého chodilo a chodí mnoho vodáků. Každá řeka má své osobité kouzlo a oč větší je, tím je pro mě nedostupnější. K terénům typu horního Vecchia přistupuji s velkou pokorou a respektem a uvědomuju si, jak málo stačí, aby se úspěch změnil v neúspěch. Za nižší vody bych ho ohodnotil jako WW IV plnou sifonů, undercutů, obtížných přenášek s prvky lezení, které prověří komplexní schopnosti jedince. Je krásnou tečkou za naším již třetím výletem na ostrov a já se nemůžu dočkat, až si ho dám zase příště, za větší vody, snad i s vodopádem a jako „ToDo“ (to do it all = v kuse) i se středním úsekem.

Za sedm pádlovacích dní jsme sjeli (Asco, Horní Golo, Erco, Fiume Orbo horní, střední – klasický (Defilé de Strete) a spodní, Codi – klasický spodní úsek, Taravo klasický úsek přes peřej Prsty, Travo klasický, střední úsek, Vecchio horní a střední) a z toho některé úseky i vícekrát.