Pro někoho je jméno řeckého ostrova Kefalonie symbolem plážové dovolené, řeckých specialit a ouza. Pro naši partu to je posledních deset let jméno připomínající jednu z našich nejdramatičtějších seakajakářských historek.
Tehdy jsme se navečer, po příjemně stráveném odpoledni v hospůdkách přístavního městečka Fiskardo, rozhodli přejet průliv z Kefalonie na Ithaku a přenocovat v zátoce Afales. Třebaže přejezd nebyl delší než tři kilometry, ve čtyřmetrových bočních vlnách a rychle přicházejícím soumraku jsme se neuvěřitelně vybáli. Hlavně o skupinu, která se z neznámého důvodu odtrhla a vyrazila směrem na Lefkádu. V Afales jsme přistávali v surfu téměř za tmy a uprchlíky se nám podařilo kontaktovat až za půl hodiny. Pak jsme teprve rozdělali velký oheň z naplaveného dřeva a úlevou jsme se okamžitě propili do spánku. Druhá skupina trávila noc na uzoučké pláži pod převisem, ze kterého celou noc padaly kameny, a moc toho nenaspali.
Přesto, nebo právě proto, že jsme Kefalonii opouštěli za tak dramatických okolností, jsme se rozhodli, že se tam musíme někdy vrátit.
Cestovní plány jsou v posledních dvou letech (covidových, protože článek byl psáno v roce 2022) velmi nejisté, ale zkusili jsme prozkoumat, jak funguje naše oblíbená cesta do Řecka. Trajekt z Benátek do Igoumentsy jezdil a počítali jsme s přejezdem na Lefkádu.
Atmosféra na 27 hodin dlouhé plavbě byla o poznání pochmurnější než před lety. Asi byli všichni vyčerpaní z té papírové bitvy před naloděním. Taky už se nevyplouvá přes hlavní benátský kanál, takže náměstí svatého Marka z paluby neuvidíte. Ale na moři se všichni uvolnili a druhý den dopoledne u pobřeží Albánie se už všichni těšili na Řecko.
Přespali jsme na Lefkádě a další den v poledne už jsme koukali na zátoku Afales z paluby „Kapitána Aristidise“. Vítr na palubě nás ujistil, že vynechání přejezdu na Ithaku byla letos správná volba.
Najít na hornaté Kefalonii místo, kde nechat týden auto s vlekem, není jen tak. Naštěstí je už skoro po sezóně a restaurace zavírají, takže v jedné z nich stihneme ještě vyprosit vodu a auto zanechat na parkovišti poblíž. A pak nás čeká moře a vítr do zad. Fouká sever, tak si severní pobřeží necháme na druhou polovinu týdne a prozkoumáme pobřeží východní. Dnes jedeme na jistotu do zátoky s olivovým hájem. Tady jsme spali jedinou noc na Kefalonii při minulé výpravě. Ráno se ukáže, že jsou tu dvě velmi podobné zátoky vedle sebe, ale o staré olivovníky a krásný výhled na Ithaku jsme ani tak nepřišli.
Pokračujeme průlivem na jih a přejíždíme hluboký záliv u Sami. Nocovat chceme na výběžku Dihalia, kolem kterého jezdí trajekty. Pláže jsou tu překvapivě malé, nepříliš čisté a každé slušné místo je ještě obsazeno turisty. A tak nezbývá než výběžek obeplout a nadrzo zkusit nejprofláknutější pláž ostrova – Antisami, pláž známou z filmu „Mandolína kapitána Corelliho“. Zátoka je plná kotvících jachet schovávajících se před severním větrem, ale na břehu je místa dost, a tak za chvíli večeříme mezi oblázky na jedné z užších bočních pláží lemovaných lesem. Ochladilo se a i hlavní pláž se navečer vyprázdnila. Po ranním plavání a šnorchlování tam přepádlujeme. Vyhodit odpadky, doplnit vodu a vypít si orosený Mythos. Pláž je to nádherná, jako vystřižená z reklamy na Řecko, a když po poledni balíme vodu do kajaků, je už plná lidí.
Přejíždíme na Ithaku. Severní vítr se má pomalu stáčet, a tak využijeme klidného odpoledne k přejezdu. Na jihu Ithaky známe z minula jednu príma zátoku, která nás nezklame ani tentokrát. Vyhřáté kameny, celkem teplá voda a o moc lepší šnorchlovačka. Trávíme tu příjemný zbytek odpočinkového dne a večer si pod útesem zahrajeme na kytary.
Ráno už fouká jihovýchod. Toho je třeba využít, naskakujeme tedy do kajaků a podél nám zatím neznámého západního pobřeží Ithaky se sklouzneme na vlnách. Občas vidíme vysoko nad námi zřícené jeskyně, v některých jsou dokonce zbytky erodovaných krápníků. Moc krásné pobřeží!
Dopádlujeme k přístavišti Pistaethos, které je velkoryse obnovené z dotací EU. Od starověku to byl přístav velmi významný a osídlení je doloženo už od roku 2000 př. n. l. Teď je tu úplně mrtvo. Voda z kohoutku teče jen slaná a všechno je zamčené. Posvačíme ve stínu na schodech k moři vedle improvizované kapličky s mušlemi a pak přepádlujeme zpět na Kefalonii do té správné zátoky s olivovníkovým hájem. Vůbec to tady ale nepoznáváme – jakoby zátoku někdo celou přeskládal buldozerem. Místa mnohem méně, chybí část stromů a jsou zde zbytky čehosi připomínajícího říční koryto. Jen ty impozantní cibule liliochvostců tu zase kvetou.
Později zjišťujeme, že spoušť má na svědomí loňský medikán Janos, jakási středomořská obdoba hurikánu, která akorát přibližně před rokem nejvíce zasáhla Kefalonii a Ithaku. Vichřice o rychlosti téměř 120 km/h, obrovské množství srážek a padající stromy by nám asi moc radosti neudělaly. Letos je naštěstí počasí příznivé a my můžeme pokračovat na průzkum severního pobřeží.
Míjíme Fiscardo, obeplouváme maják a za chvíli už se pohupujeme na večerních vlnkách s výhledem na Lefkádu. Pláží je tu poskrovnu, ale útesy parádní. A co teprve když objevíme jeskyně! V tak nádherné a obrovské jeskyni jsme ještě nebyli. Pět mořských kajaků se do ní vejde jako nic. Veliký dóm, který naznačuje pokračování dále do nitra ostrova. Kousek za jeskyní nacházíme ideální pláž k přenocování.
I na ní je vidět, jakou sílu musela mít voda valící se před rokem z vršků ostrova dolů do moře.
Spíme opět pod širákem a ráno nás budí slunce vycházející nad Lefkádou. Pádlujeme ještě kousek na západ, ale protože mužstvo má na odpoledne slíbenou návštěvu Fiscarda, brzy otáčíme a ještě jednou navštěvujeme naši krásnou jeskyni.
Každý si Fiscardo užije po svém. Někdo volí historii a opalování na slunci poblíž zříceného byzantského kláštera ze 6. století a benátského majáku, někdo se raději projde po promenádě a dá si kafe pod slunečníkem s výhledem na marínu. Navečer přepádlujeme do blízké zátoky Foki, kde máme auto a kde nakonec trávíme i poslední noc na Kefalonii. I zátoka Foki má svou jeskyni pokračující chodbou neznámo kam. Jak moc je ostrov Kefalonie provrtaný jeskyněmi a jinými krasovými útvary musíme prozkoumat někdy příště.
Nechali jsme si jeden den v rezervě, přejíždíme tedy trajektem na Lefkádu a najdeme si tu krásný kemp v úžasné zátoce Mikros Gialos poblíž jeskyní na ostrově Meganisi. V kempu je už jen pár karavanistů a banda francouzských učitelů seakajakářů. Ti už tři týdny obeplouvají Lefkádu a chtějí pokračovat na Ithaku. Podarujeme naše mapy, poradíme tábořiště a přidáme ještě upozornění, že počasí se má v následujících dvou dnech výrazně zhoršit.
Frantíci jsou v pohodě, ráno přejezd ještě odložili a my si užíváme náš „chill out day“. Pádlováním v zátoce kolem nádherných útesů naskládaných v bílých, šedých a růžových vrstvách, všelijak zprohýbaných a zatočených, pospáváním pod obrovskými stromy v kempu nebo u vychlazeného pivka v poslední otevřené hospodě na pláži. Zamáváme moři, povečeříme cestou k Lefkádě a po pár hodinách polospánku při čekání na ranní trajekt do Benátek nás nepříjemní úředníci požadující spoustu nesmyslů ohledně našeho příjezdu do Itálie vracejí do reality. A když v drobném mrholení pozorujeme z paluby náš pomaloučký příjezd podél navigačních světel v benátské laguně, je nám jasné, že léto definitivně skončilo a naše milované moře uvidíme zase až příští rok.
ZÁHADA NA KEFALONII
Kefalonie má kromě nádherného pobřeží, nejvyšších hor Iónských ostrovů a lesů kefalonských jedlí i jednu dosud uspokojivě nevysvětlenou záhadu. Je dokonce považována za jednu z největších záhad Středomoří! Na jednom místě ostrova zvaném Katavothres poblíž Argostoli mizí moře do podzemí, podobně jako u nás ponorná říčka Punkva, a na jiném místě ostrova, 16 km vzdušnou čarou od tohoto místa, vytéká ven mírně braktická voda, která plní jezírko u městečka Karavomilos. Jezírko, kde tatáž voda vytéká znovu na povrch, je dokonce ve větší nadmořské výšce (cca o 2 m)! Před devastačním zemětřesením v roce 1953 tento proud poháněl slavné mořské mlýny – kovová mlýnská kola, která proud využívala pro mletí obilí a později jako zdroj elektřiny. Rychlost proudu dnes dosahuje až 3 m/s a cesta pod zemí zabere vodě přibližně 14 dní. Propojení obou míst bylo už v 60. letech prokázáno pokusem rakouských geologů, kteří použili fluorescenční barvivo.
Jak to, že tu voda teče do kopce? Existuje dnes alespoň nějaká teorie, která by naznačila nějaké logické vysvětlení?
Je ověřeno, že proud není ovlivňován větrem, ani odlivem a přílivem. Zato má na jeho rychlost vliv množství srážek. Nikdo samozřejmě neví, kudy voda přesně putuje, ale jeskyně na pobřeží leccos naznačují. Vývěrů brakické vody je v okolí Karavomilos více, a navíc se tu nachází mnoho jeskyní. Jedna z nejznámějších, jeskyně Melissani, je v podstatě stejná jako yukatánské cenoty nebo naše Macocha – zřícený strop dómu a dole jezírko. Podle všeho jsou tedy obě části ostrova pod zemí propojeny rozsáhlým jeskynním labyrintem, a to jak pod hladinou, tak nad hladinou moře. Jak je ale voda poháněna? Přece tam pod zemí není čerpadlo?
No, vypadá to, že přece jen o jakési přírodní čerpadlo jde. Mořská voda musí protéct někudy pod masivem nejvyšší hory Kefalonie Aenos, která je téměř stejně vysoká jako naše Sněžka. A tahle hora je plná vody. Ne té mořské, ale sladké, srážkové. Dokazuje to mnoho krasových vyvěraček na úbočích. A kde jsou vyvěračky, tam jsou i jiné krasové jevy – jeskyně, propadání, závrty. Kefalonie je velkým množstvím srážek pravidelně zásobována. Srážková voda se tedy řítí z velké výšky do podzemí a teče tak, jak je to obvyklé – dolů. Ve zúžených místech ještě nabírá na rychlosti a vzhledem k tomu, že jsou jeskynní systémy zřejmě propojeny, tato rychle proudící voda sebou strhává mořskou vodu, podobným efektem jako v rozprašovači, což je jev označovaný jako hydrodynamický paradox (v užší části systému, kde kapalina proudí rychleji, je v kapalině menší tlak).
Na tomto geologickém fenoménu mají zřejmě podíl i jiné vlivy – například rozdílné hustoty sladké a mořské vody či jadransko-egejsko proudění vytvářející na několik hodin denně rozdílné výšky hladin moře na různých stranách ostrova. Tolik alespoň současné vědecké hypotézy.
A nebo taky za všechno může Poseidon…
https://kefaloniageopark.gr/en/node/525
KARAVOMILOS | CAVE DIVING | ADDICTED2H2O – YouTube
Freediving The Caves Of Kefalonia – DeeperBlue.com
