Když teče, neodoláš…

V pátek večer sledujeme s klukama stavy řek a celí netrpěliví čekáme na sobotu. Ráno to ještě v Jizerkách moc nestoupá a tak se nakonec rozhodujeme pro klasiky v okolí. Začínáme na Litavce, kterou si dáváme z Čenkova do Lochovic. Cestou je pár pěkných jezů a v cíli nás čeká příjemné občerstvení, aneb vyplácí se míti kamarádky všude.

Dále se rozhodujeme popojet směrem na jih a sjet si Skalici a Lomnici. Dle doporučení jde o pěkné říčky podobné Litavce. Skalici tedy jako první. Koryto je plné žulových balvanů, které tvoří pěkné vracáčky na hraní. Řeka je krajinově moc pěkná, jen kdyby ten spád byl o něco větší. Lomnice mi přijde trochu nudnější, ale na závěr nás potěší dvojkovou peřejí a jedním jezem. Začíná se stmívat a tak vyrážíme domů. Zapínám počítač a kontroluji stavy řek. Šok, cože, Jizera 160 cm v Jablonci, drbeme si šišku, že jsme si to do těch Jizerek „nelajzli“, ale tak třeba to do zítra ještě nespadne, uklidňujeme se.

Neděle, budíček v 6, opět u počítače a samozřejmě voda klesá. Jet či nejet, toť otázka, kterou za nás nakonec vyřeší „Slon“. Má to k nám z Příbrami kus, takže zpátky prý teda nepojede. Tak tedy vyrážíme směr Jizerky, značně nejistí. Nálada panuje bídná, zvláště když vidíme, že začíná padat sníh a přituhuje. Přijíždíme na Mýto a jdu se podívat na vodočet Jizery. Má to 85 cm, tak trochu zalžu a povídám, že je to na 90. Nenecháváme se zviklat od jiné vodácké skupiny a vyrážíme směr osada Jizerka. Cestou stále více sněží a potkáváme samé běžkaře, někteří si ťukají na čelo, když vidí naší felicii obsypanou kajaky.

Když vystoupím na Jizerce z auta, začínám o svém zdraví také pochybovat, na teploměru -5 stupňů, studený vítr, sníh, ale má to vodu. Svazujeme lodě, převlékáme se do vlhkých hadrů a táhneme lodě přes zasněžené louky. Než stíháme dojít k vodě, zamrzají nám šprajdy a tak je musíme opět máčet. Na vodočtu máme pěkných 55 cm, je to parádní svezení, v polovině s jedním stromem, který se dá objet zprava a za chvilinku jsme u mostku. Koukáme, jestli se to nevyplatí k soutoku přenést, ale voda tam je, a tak se na sebe za chvíli smějeme pod závěrečným skokem.

Jizera má střední-nižší vodu, žádné záludné stromy nepotkáváme a tak se rychle blížíme k železničnímu mostu. Začínám nervóznět, kluci ženou a já bych si potřeboval vylít loď. Všechno jedeme „na oči“ a za chvíli jsme u „Kutizínu.“ Já mám jasno, nejedu, brácha má jasno, jede, Slon váhá. Když vidí bráchovo pohodový boof, tak je rozhodnuto… Stojím na břehu s házečkou a čekám. Přijíždí ke skoku, přichází chvíle pro záběr na hraně, který ale nepřichází. Padá dolů a převrací se. Chvíli to ještě vypadá, že ho válec pustí, ale jak se snaží zvednout, je natažen zpět a následuje několik marných pokusů o eskymáka. Přichází krysa. Po několika kolečkách ve válci mizí a objevuje se v odtékající vodě. Loď chytáme, ale pádlo nám uniká. Vyrážím tedy napřed. Již to není těžké a přijít o „Wernera“ se nám nechce. Bohužel pádlo nenalézáme. Na Mýtě se rozhodujeme, že když už jsme jeli takovou dálku, dáme to až do Vilémova. U „ostrova“ potkáváme rafťáky, některé tradičně bez vesty. Dojíždíme do Vilémova, to už hustě sněží. Bůh žehnej autobusovým budkám, je tam zima, ale nefouká a nesněží. Převlékám se a přijdu si jako v tříhvězdičkovém hotelu. Cestou domů rozmrzám až před Prahou, ale je mi fajn. Mám za sebou pádlování v nejextrémnějších podmínkách. Když tečou Jizerky, neodolám…

PS: Omlouvám se za absenci pořádných fotek, či filmových záběrů, ale v té zimě na to nebyla nálada ani síla.