Kde si vodáci brousí drápy? Aneb přes jezy se dá dostat různě

Každý jez je svým způsobem originál, takže by se dalo říct, že co je na řekách jezů, tolik je způsobů jejich překonání. Naštěstí, kromě osobitých rysů, mají i spoustu prvků společných. To znamená, že když se dobře přečtou, dá se zkušenost z jednoho zužitkovat u jiného.

Já mám nejraději staré vorové propusti v nerekonstruovaných jezech. Jsou široké, někdy i půl století zanedbané, částečně zničené. Často připomínají spíš kratší obtížnou přírodní peřej než umělou překážku. Kombinují všechny možné nástrahy – mělčiny, skryté kameny, kohouty, válce, vracáky, larseny. Dají se tak rozložit na jednotlivé dílky, které se samostatně řeší mnohem snáz.

S kánoí na jezu

Následující řádky jsou zaměřeny především na otevřené kánoe.

Naprostým základem je rozdělení jezů podle sjízdnosti, tedy na sjízdné a nesjízdné. Nesjízdnost jezu je buď primární, definována konstrukcí jezu, který sjetí vylučuje, nebo sekundární, což je dodatečné opatření, které sjetí znemožňuje.

Sjízdné jezy bývají obecně ty menší; starší mívají širokou vorovou propust, tzv. šlajsnu v různém stadiu rozkladu, novější mívají úzkou sportovní propust, tzv. retardéru, případně podobně vypadající, ale obvykle nesjízdný rybí přechod. Některé nemají nic. Sjíždět určité jezy bez šlajsny je z vodáckého hlediska možné i po tělese jezu, po tzv. spádové desce.

U všech jezů, ať sjízdné jsou, nebo nejsou, platí, že než něco vyvedeme, nejdříve si je prohlédneme. V dostatečném předstihu zastavíme u břehu, zajistíme loď přivázáním nebo vytažením na břeh a zjistíme, jaký druh jezu máme před sebou.

Pak máme na vybranou ze tří základních možností – jez sjíždět, přetahovat nebo přenášet.

Sjíždění neboli splouvání

Nejjednodušší forma sjíždění jezu je prachsprostě po špici rovně dolů. Slaví úspěchy na hladkém jazyku s čistou rovnou proudnicí. Dnes jsou na jezech většinou retardéry, dlouhé úzké propusti, kterým se říká sportovní. Některé končí dole velkou vlnou – válcem nebo kohoutem, která umí loď zatopit i převrátit. Některé se dokonce ve vyústění rozšiřují a dávají tak možnost proskočit mezi zdí a vlnou, ale většinou se jedná o instantní zážitek. Retardéry a ostatní takové jezy se dají sjíždět i na nafukovací matračce nebo třeba plameňákovi a většinou je jízda středem po špici sázka na jistotu. Jsou ale jezy, kde taková taktika přestává fungovat.

Kohout

Nastává v případě, kdy jazyk bývá zakončen vysokou ostrou vlnou. Kohout má vlastnost se buď „zlomit“ do lodi a zaplavit ji, nebo loď výrazně naklonit a bleskurychle převrátit. Výjimkou není ani kombinace obojího.

Nejlepší a jedinou obranou je vyhnout se kohoutu. To znamená jet mimo střed jazyka a nechat kohout kokrhat stranou od lodi. Jazyk má ovšem tendenci táhnout plavidlo ke středu, takže minout kohout v praxi znamená spíše jízdu po rozhraní mezi proudem a vracákem. U každého splouvání je důležité si to naplánovat už před rozjezdem. Vědět, kam se chci dostat a jak to chci udělat. Jakmile se jednou ocitneme s kánoí v proudu šlajsny, už loď většinou nikam nedostrkáme; nelze tedy spadnout do šlajsny jako kláda a rozhodovat se až podle toho, co to udělá.

Válec

V případě, že voda překonává značný výškový rozdíl, tvoří se v ústí propusti válec. Angličtina, na rozdíl od češtiny a němčiny, má pro tento útvar méně poetický, ale o to výstižnější název „stopper“ – a to je přesně to, co válec s lodí dělá. Pokud plavidlo nemá dostatečnou rychlost, zaboří se pod válec, je v mžiku zaplaveno, převráceno, semleto – a po kratší či delší době vyvrženo ven. Existují dva způsoby, jak tuto překážku překonat: silou nebo technikou. Oba nicméně vyžadují elementární sílu i určitou technickou zručnost – a především trochu odvahy.

Silový způsob znamená dát lodi co největší pohybovou energii, tj. rozpádlovat ji do jezu co nejrychleji. Podmínkou je udržet loď za všech okolností rovně s proudem, kolmo na válec. Ve chvíli, kdy příď narazí do válce, se loď na okamžik zastaví, ale pokud má dostatečnou energii, vyhoupne se na válec. Ideální je kombinace duchapřítomného háčka (který ve chvíli nárazu sáhne pádlem za válec a vytáhne příď) a silného kormidelníka, který zabrání síle válce stočit loď bokem a srolovat. Pokud posádka takto zareaguje a nepřestane pádlovat, pokračuje loď v plavbě. Pokud ne, válec loď sežere.

Technický způsob je, troufám si tvrdit, jednodušší, ale vyžaduje větší odvahu. Téměř každý šlajsnový válec ponechává určitý prostor mezi zdí propusti a samotnou vodní hradbou. A to je úniková cesta, kterou vodák musí trefit. Znamená to, že do šlajsny musí již najet se špičkou namířenou na tu stranu, kam se chce prodrat, proskočit mezerou a vpadnout do vracáku. V ten okamžik je potřeba nasadit příslušný náklon.

Pravděpodobnost převrácení je u obou způsobů překvapivě přibližně stejná, a u obou značná. V případě pokusu o technický sjezd to má ale tu výhodu, že v případě neúspěchu zůstane převrácená loď, náklad i posádka v tišině vracáku, zatímco po semletí válcem pluje převrácená loď, upevněný i neupevněný náklad a značně otřesená posádka s proudem dál…

Jezy zásadně vždycky nesjízdné – přenášení

Konstrukční nesjízdnost je dána jednou provždy, jedná se většinou o velké a nebezpečné jezy s velkým vývařištěm, kde toho nikdo moc nevymyslí a když ano, končí to většinou průšvihem. Obvykle bývají označené a jediné, co vodák může udělat, je s dostatečným předstihem přistát a loď přenést (nikoliv táhnout!!!) po břehu.

Koníčkování, spouštění a posílání

K přenášení po břehu by se ovšem měl vodák uchýlit až v krajním případě. Mnoho jezů se dá přetáhnout – buď aktivně pomocí koníčkovací šňůry, nebo pasivně pomocí proudu.

Posílání lodí se uplatní tam, kde není možné jít po břehu s lodí a vodit koníčkovací šňůru, nebo tam, kde se jedná o větší vzdálenosti. Posílat lze po spádové desce nebo třeba rybím přechodem. Je k tomu zapotřebí trocha cviku – odhadnout sílu, jakou loď poslat a jak ji nasměrovat.

Při koníčkování můžeme zatažením za šňůru zabránit uvíznutí lodi ve válci, ale jsme limitováni délkou provazu a schůdností terénu na břehu. Koníčkovací šňůrou můžeme ovládat příď, záď nebo oba konce. Jakkoli je ale prospěšná, nikdy nesmí zůstat jen tak pohozená v lodi. Po použití je nezbytné šňůru smotat a nejlépe schovat. Při nahodilém převrácení se provaz nekontrolovatelně motá ve vodě všude kolem a může být posádce proklatě nebezpečný.

V mělčích vodách je také možné se rozestavit v několikametrových rozestupech a lodě si vzájemně posílat. Tento způsob je bezpečný a efektivní.

Přetahování

Šlajsnu najdeme u jezů mnoha rozličných konstrukcí. U jezů bubnových, stupňových a svislých platí, že jezy se zavřenou šlajsnou se do určité výšky překonávají právě zavřenou šlajsnou. Maximální výška je potom taková, abychom efektivně dosáhli nahoru, tj. do zhruba 180 cm. Takové jezy je holý nesmysl obnášet po břehu, dají se překonat poměrně snadno, vyžaduje to jen smysl pro rovnováhu, dobrou organizaci práce a elementární znalosti fyziky. Loď přiráží bokem k břevnu, posádka jeden po druhém vystupuje na trám – pozor, často kluzký – a sleze do šlajsny, kde to také může klouzat. Otočí loď kolmo k jezu, chytí ji za špičku a zatáhnou co nejvíce přes trám. Jak dostaneme loď do šlajsny, dopravíme ji ke spodní hladině už velmi snadno.

Bokovka

Někdy se setkáme s případy, že šlajsna je zavřená a přece tam protéká tolik vody, že ji nejde použít k přetažení. Průtočnou propust lze překonat skokem bokem. Tento elegantní, dnes již pozapomenutý způsob byl jedinou možností pro laminátové lodě, kterým jinak hrozilo zlomení vejpůl. Plastové lodě, jak jsem už viděl, zvládají tuto překážku rovně po špici a nestane se nic, takže se o skoku bokem zmiňuji jen pro úplnost.

Na šikmé ploše

Ohromně variabilní mohou být jezy se šikmou spádovou deskou. I v případě, že je šlajsna zavřená, může téct přes hranu jezu, tzv. korunu, dostatek vody. V tom případě se snažíme najít, kde teče nejvíce vody. Pamatujeme ale na to, že čím prudší spádová deska je, tím je jez nebezpečnější – vytváří se pod jezem válec s různě velkým vývařištěm. Do přetahování či dokonce posílání lodí po šikmé desce se pouštíme pouze, pokud je pod jezem mělko a bezpečno.

Jestliže je šlajsna zavřená, ale po šikmé desce teče dostatek vody, je možné tyto jezy přes korunu také sjíždět. Vhodná místa jsou stejná jako u přetahování, tj. tam, kde vody teče nejvíc, aby loď co nejméně drhla. Opět připomínám, že čím prudší deska, tím větší a nebezpečnější je dole válec. Přes takové jezy je potřeba jezdit důsledně kolmo a co největší rychlostí, aby loď neztratila rychlost. Důležitá je konstrukce spodního okraje šikmé desky. Často bývá lemována železným kováním zvaným larseny; pro nafukovačky je takové sjíždění naprosto nevhodné a i laminátové lodě si mohou odnést šerednou trhlinu. Na plastových lodích larseny také mohou zanechat stopy, ale zdaleka nebývají fatální.

Častou praxí je splouvání pouze s kormidelníkem, tzv. singl. Odlehčená příď eliminuje nabrání vody a zvyšuje tak efektivitu sjíždění oproti přetahování.

Na závěr: už víme, že jezy se přenášejí po břehu pouze v krajním případě, kdy nejde jez překonat jinak. Ale pokud jez není vyloženě nesjízdný či všeobecně známý jako nebezpečný, přetahujeme, koníčkujeme, posíláme, šoupeme. A jestli je to jenom trochu možné, byla by věčná škoda ho nesjet. Pokud si nejsme jisti, jestli a jak jez sjíždět, podíváme se, jak to dělají ostatní, zhodnotíme svoje možnosti a případně se nestydíme zeptat. Zkušení vodáci vám většinou rádi poradí a často i pomůžou – nebo odradí. Hlavně je pak poslechněte. Ne jako ten starý říční vlk, co připlul se zjizvenou laminátkou ke šlajsně nad Krumlovem, kde jsme zrovna skákali bokem s jednou lodí po druhé. Prohlédl si to, zeptal se, proč to má jet zrovna takhle, ujistil se, že mu pomůžeme. Pak to rozpádloval na plný pecky po přídi do šlajsny – a zlomil loď.