Je tady pár nešťastníků, kteří propadají každou zimu depresím plynoucím z abstinence pádlování na divokých řekách. Tu nemůže žádný kanál, natož běžkařská stopa, vykompenzovat. Já sám jsem jedním z těchto pacientů. Každopádně nejsem zatím jedním z těch, co se s tím hodlají nebo musejí smířit.
Galicie – Skotsko
Původním únikovým plánem je využít pozvání místních kámošů a podniknout předvánoční pádlovací trip do Galicie, protože na zaoceánský výlet za teplem a kolumbijským rumem se můj studentský účet příliš netváří. Víno i letenky jsou tam levné, tak není co řešit. Bohužel počasí nepřeje, a tak se stává z vodáckého výletu výlet lezecký. Pádlovací výlet tedy posouvám na později, po zkouškovém.
Meteorologické podmínky jsou však na Pyrenejském poloostrově nepříznivé. V zápalu boje zkoumám srážky po celé Evropě s nadějí, že někde snad musí pršet. A ejhle! Celá oblast Skotska se na meteorologických radarových snímcích topí v červené a fialové barvě. Neváhám a vytáčím číslo s britským předčíslím. Na druhé straně se ozývá místní kámoš Robert. Můj nápad vítá s nadšením. Ve Skotsku je teď parádní voda a všichni místní kajakáři narozdíl od něj přes týden pracují nebo studují. Výborně, za pár minut mám koupené letenky a začínám plánovat cestu s lodí z Brna do Prahy, což je expediční záležitost sama o sobě.
V návaznosti na to mi následující den volá Michal a ukazuje se, že nejsem jediným s touto diagnózou a volným časem. Letenky ani místo v autě však již nejsou. A tak Michal nelení, a ještě v ten večer se potkáváme v Brně na jeho sólo cestě autem do Skotska.
Falls of Falloch
Je sedm hodin ráno, tedy asi tři hodiny po našem příjezdu. Na střechu auta bubnují kapky deště a na okýnko o něco silněji nějaký pošuk. Samozřejmě je to Robert, který už je dávno v sucháči. Ve spěchu nám vysvětluje, že nám rychle stoupá voda a abychom stihli všechny řeky naservírované na našem dnešním seznamu, musíme do toho šlápnout.
K snídani si tedy dáváme devítimetrový vodopád Falls of Falloch následovaný několika kilometry WW IV–V. Při nasedání si s Michalem vyměňujeme pohled říkající: „Na rozpádlování na začátku sezóny celkem slušný,“ a jdeme na to. Všichni posíláme pěkné lajny a já s Michalem se bavíme myšlenkou, že už máme letos naježděno více vertikálních než horizontálních metrů.
Cononish
Další zastávkou je řeka Cononish. Do této chvíle jsem si myslel, že máme hnusný počasí. To jsem ovšem neměl tušení, co nás za pár chvil čeká. Při příjezdu na nasedačku už nám sněží vodorovně. Namísto problému padání lodí při sundávání z auta řešíme spíše opačný problém, kdy nám létají lodě i s vybavením směrem vzhůru.
Nasedáme do trubky (propusti pod mostkem), do které se tak akorát vlezeme. Následuje zážitek podobný jízdě tobogánem. Akorát namísto do bazénu jsme vyplivnuti na rozvodněnou louku, po které se dokloužeme až do řeky. Cononish bych za této vody popsal jako nakoupenou sypačku bez větších dropů, ale zato s velkými válci. Obtížností to byla poctivá WW IV.
To je ovšem zpětný popis. Robertův popis před nasedáním byl o poznání stručnější: „Read and run before get cold as fuck.“ Rozumný hoch…
Kinglass + Orchy
Voda v okolních řekách stále stoupá, a tak neleníme a přejíždíme na řeku Kinglass. Ta se po jednom kilometru slušné pětky vlévá do Orchy, což je místní klasika. Kinglass charakterem připomíná krátkou ochutnávku horního úseku norské Sogndalselvi. Po soutoku s vodnatější Orchy už si užíváme big-water nálož prokládanou klidnějšími pasážemi s prostorem na kochačku místní krajinou.
Nevis
Posledním chodem na našem pomyslném vodáckém jídelníčku pro tento den je Nevis. Nevis je další z často vyhledávaných klasik v oblasti kolem městečka Fort William. Na nasedačce se potkáváme s Jirkou Tykalem, který se za posledních pár let stal jednou z nejznámějších britských vodáckých postaviček.
Po krátkém sestupu do soutěsky nasedáme pod nesjízdným vodopádem do parádní boulder garden peřeje se sklonem, za který by se nemusela stydět kdejaká červená sjezdovka. Charakter řeky se postupně mění od technických peřejí v úzké soutěsce až po menší skoky. Třešničkou na dortu je sedmimetrový vodopád přímo pod mostem na vysedačce. Na první pohled nepůsobí drop začínající v ostré zatáčce padající proti skále příliš vábně. Postupně se však rozjezdíme, a nakonec dojde i na pár freewheelů a v extrémních případech i na takzvanou techniku „na ježíše“.
První den zakončujeme kulturní vložkou v podobě večerní návštěvy místní hospody, kde posíláme stejně jako přes den jeden „stout“ za druhým.
Etive
Na druhý den máme naplánovanou řeku Etive. Jediné, co o ní předem vím je, že je mezi kajakáři známá pro svou atraktivitu a zimu. Obojí mohu s čistým svědomím potvrdit.
Etive začíná sekvencí menších dropů a následně se zakousne do hlubší soutěsky, kde si ponechává charakter drop – pool obtížnosti WW IV (V).
Za největší lákadlo tohoto úseku považuji sedmimetrový vodopád Right Angle. Jméno si tento vodopád vysloužil podle nájezdu, který nemusí být úplně zadarmo. Z mého pohledu je na místní poměry naprosto nezáludný. Drop se dá při troše snahy a lezeckého umu jezdit pořád dokola. Po necelé hodince strávené deformací meziobratlových plotének a plazením se po skále pokračujeme přes menší dropy na vysedačku. Tam, zmrzlý jak sobolí ho*no, vědomě předpokládám (podvědomě doufám), že dnešní ledové dobrodružství je u konce. Robert pro nás má však jiné plány.
Po pár minutách jízdy autem směrem po proudu přijíždíme k vodopádové sekci končící osmimetrovým vodopádem jménem Dalness. Nejedná se o úplně běžnou záležitost. Za posledních pár let jsme pravděpodobně první skupinka, která sem zavítala a následně nasedla. Důvody, proč se tento krátký úsek nepyšní vysokou návštěvností, jsou na první pohled celkem zřejmé. Již technický nájezd přes první tři dropy významně zmenší skupinku zájemců. Hlavními strašáky jsou však undercut po levé straně přímo na hraně dropu a pulzující kolovadlo, samozřejmě taky s undercutem, v dopadu na straně pravé. Nicméně kromě Michala, který už klepe kosu, se cítíme všichni dobře. Safety máme, Michala za foťákem taky, tak jdeme na to. Každý posíláme dvě povedený lajny a Michal se stará o neméně vydařené fotky.
Spean
Prudké deště kolem Fort Williamu pomalu ustávají, což je ideální záminkou pro cestu na sever. Program necháváme volný s tím, že pokud po cestě něco potkáme, tak to pošlem. Neuběhne ani 10 minut a už prohlížíme asi osm metrů vysoký vodopád na řece Spean.
Kdyby existovala příručka, jak stavět vodopády pro kajakáře v kategorii do 10 metrů, tento by byl rozhodně vzorem. Krásná hladká hrana padající do měkké propěněné vody si o sjetí vyloženě říká.
Když se navracíme na místo činu s pádly v ruce, zjišťujeme, že nám v přehradě trošku přitáhli kohoutky a voda začíná klesat. Vlivem toho se jak nájezd, tak dopad znatelně zužují. Z hladké hrany skoku se stává šikmá plotna nakloněná doprava, kde už začíná v dopadu vykukovat hrana skály. Dopad už není tak do měkkého jako před pár minutami, a už to chce nalézt ten správný úhel mezi technikou „na hřebíka“ a „na placáka“. Tuto teorii svědomitě ověřuje Michal, který během první jízdy volí jasnou variantu na placáka. Naštěstí jeho záda vydrží a Michal odjíždí se celou páteří i úsměvem.
Blackwater
Po ranním úprku ze zapařeného auta upoutává naši pozornost dobře známý zvuk padající vody. Hukot v kombinaci s přítomností dřevěných cedulek s nápisem „falls“ mluví jasně. Za pár minut chůze stojíme na mostě nad řekou Blackwater a čučíme na krásný vodopád výšky asi šest metrů. Nejlepší na tom je, že jsme o vodopádu předem nevěděli a později se zpětně dozvídáme, že se neví o nikom, kdo ho v minulosti jel.
Servírujeme si tedy vodopádovou snídani, po ní si dáváme snídani klasickou a pokračujeme směr sever.
Fhasaig
Fhasaig je vlastně taková „lake to lake“ říčka charakteristická hlubokými soutěskami plnými dropů do 10 metrů. To všechno zní lákavě. Ovšem dostat se na Fhasaig není jen tak. Nejprve musíš přepádlovat jezero Loch Maree (v našem případě za solidního větru) a potom hodit kajak na rameno a vyrazit vzhůru pod jezero Lochan Fada, odkud Fhasaig vytéká.
Pokud se na Fhasaig někdy vydáte, určitě si celý úsek po cestě nahoru pečlivě prohlédněte. Během toho zjistíte, že sjízdná je pouze asi polovina všech skoků. U těch sjízdných však většina pokračuje do nesjízdných úseků. Jinými slovy, zapamatujte si i vracáky. Tím se významně sníží riziko nevyžádaného dobrodružství. O tom se vzápětí opět přesvědčuje Michal, který po zaparkování na štorc hlavou dolů v zúženém místě soutěsky opouští loď. Naštěstí jede v naší tříčlenné skupince jako poslední, takže Michala i pádlo chytáme v podstatě okamžitě. S lodí, která je jedním koncem zaklíněná pod kamenem a druhým v undercutu, je to na delší lokte. Ale po chvilce snažení už má Michal zase kompletní výbavu i morál.
Po první rozplavbě a pár přenáškách se dostáváme k místu, které nás na fotce v kilometráži nalákalo sem zavítat. Respektive pouze vyfocená část místa v podobě čtyřkomba zakončeného krásným, asi pětimetrovým, dropíkem. Co na fotce chybělo, byly dopady, které jsou většinou mezi šutry nebo proti nim. Ale buďme féroví. Lajna tam je, a dokonce čistá. Jenom tak trochu skotsky čistá. Michal volí variantu cesty po suchu a poněvadž je studovaný mistr v oboru, hned hledá vhodného fleka na focení.
Robert volí variantu po vodě a jede jako první. Proskakuje ladně první dropy. Když však zvedá těsně nad hranou toho posledního, padajícího proti skále s jeskyní za padající vodou, moc mi to na morálu nepřidává. Ale cítím se dobře, lajna tam je, dokonce ani nemrzne, jdu tedy taky na to. Volím však srabáckou variantu a nasedám až pod prvním z dropů.
Plán je najet třetí drop na střed se špičkou mírně doleva, což mi pomůže udržet si v nájezdu do posledního skoku momentum zleva doprava. To mi zajistí let mimo skálu na levé straně, do které voda padá. Začátek plánu jde hladce, konec už méně. Při nájezdu do posledního vodopádu jsem příliš vpravo a v letu hladím levým lokeťákem stěnu soutěsky. No, co na to říct. Ze své lajny příliš radost nemám, narozdíl od lokeťáků, které jsem snad poprvé neměl zbytečně. (Tímto zdravím Ježuru, od kterého jsem si je před lety půjčil a zapomněl vrátit.) Zbytek této skotské perly už se nese ve znamení menších, ale krásných dropů a panoramatických přenášek, dokud se nevlijeme spolu s Fhasaigem zpátky mezi vlny jezera. Po cestě přes jezero se shodujeme, že zážitek to byl, ale jednou nám asi stačil.
Gruinard
Po dobrodružství předchozího dne náramně oceňujeme, když nasedáme na krásnou řeku obtížnosti WW III–IV jménem Gruinard. Protože jsme pár stovek metrů od Atlantiku, příroda kolem má až džungloidní nádech. I to přidává k pohodě na této skotské verzi Kamenice. Robert breptá něco o tom, že to má málo vody a tak dál, ale my si s Michalem připadáme jako doma a dáváme rovnou dvě jízdy.
