Každý den neděle aneb pádlování po ostrovech Sardinie na mořských kajacích

Tu si pamatujeme velmi dobře, dostali jsme tu před pár lety od počasí pěkně „na frak“. Vítr, proti kterému se nedalo chodit, noc strávená na dešti bez stanu a logicky k situaci i vyčerpané zásoby lihovin. Rozhodli jsme se znovu zkusit štěstí, třeba nám Sardinie tentokrát ukáže svou přívětivou tvář.

Při cestě kolem ostrova bylo na Google Earth pár oblastí, které zaujaly, ale nejvíc mi v hlavě vrtal vápencový monolit v kontrastu s pískovou pláží jako vystřiženou z reklamy na Karibik.

Tavolara. Trochu odrazovalo, že tenhle ostrov je v Olbijském zálivu, blízko přístaviště trajektů, a to mnohdy znamená poničenou přírodu a masovou turistiku. I tak jsme vyrazili, jako obvykle na konci září.

Ještě na trajektu lije jako z konve, ale při přistání už jen projíždíme velkými kalužemi a na ranní obloze se pomalu rozpouští mraky. Z Golfo Aranchi, menšího olbijského přístavu, se přesouváme blíž Tavolaře a za chvíli se ta impozantní skála konečně objevuje na obzoru. Je neděle ráno, a tak se ještě povaluje v peřinách mraků odcházející fronty.

Najdeme vyhlédnutý kemp, kde budeme nechávat auto, a kajaky balíme na pláži poblíž.

Sice se o ní nedá říct, že je opuštěná, ale je nádherná. Bílý písek, ještě schnoucí po nočním dešti, modrozelené moře, modrá obloha s obrysem Tavolary na obzoru a umytá a voňavá zelená vegetace všude kolem. Tak ještě nabrat vodu a vyrážíme. Jen naproti na ostrov, je přece neděle. Molara se oproti své obrovské sestře zdá maličká, ale tak to není. Je to vcelku velký ostrov a my tu hledáme místo na oběd a odpočinek. Přívětivých pláží tu je poskrovnu, ale nacházíme místo vystlané mořskou trávou posidonií a dovolená může začít.

Molaru jsme objeli, prohlédli si na její mořské straně fantasticky vymodelované skály, připomínající oblast La Maddalena, ale jak se blížíme k Tavolaře, znovu si uvědomujeme její výjimečnost.

Vystupuje z moře jako hřbet nějakého obrovského pradávného tvora. Táboříme na rozlehlé pastvině u malé kamínkové pláže a Tavolara zabírá celý obzor.

V plánu je ale jet nejdřív na jih, k pobřeží, které lemují desítky kilometrů písečných pláží, občas přerušené skalisky nebo malými přístavy a městečky. Objíždíme Capo Coda di Cavallo (Mys koňského ocasu) a kolem pobřeží dopádlujeme až ke golfovému hřišti. Musí se uznat, že výhled z něj je pěkný. A pod ním zase pěkná pláž na naši kultovní svačinku – nakládaný hermelín. Svačinka se trochu zvrhla. Kluci prolézají křoviny i mělčiny a sbírají golfové míčky. Našli jich dohromady víc než stovku.

Pádlujeme dál k pobřeží, kde matně vidíme přístav. Výpravě se totiž zachtělo civilizačních vymožeností, jako je točené pivo, italská káva a zmrzlina. A tak za hoďku parkujeme na přeplněné pláži (a nikdo se na nás nezlobí) a testujeme sardinské pivo v místním baru. Debatujeme o trase a za chvíli už je jasné, že nás pobřeží tak moc nebaví a chceme zpátky na ostrovy. Takže otáčíme zpátky na sever a kopírujeme pobřeží, abychom si našli své místečko na spaní. Všude je ještě dost lidí, dozvídáme se, že po týdnu je tohle první den bez deště. No vida. Spíme pod golfovým hřištěm z druhé strany a v sedm ráno nás budí sekačka.

Dnes přichází den T a naše nohy konečně vstoupí na Tavolaru. Zase obsadila celý obzor a zdá se, že tam už už musíme být, ale je to ještě hodina. Stěny jsou opravdu kolmé a kompaktní, nahoru se dohlédnout nedá, ať zakláníte hlavu sebevíc. Plujeme po její jižní straně, a chceme spát na severu, který vypadá na mapě přívětivěji. Projíždíme mořským parkem, do kterého motorové lodě nesmějí, a jen co vykoukneme na východní stranu, přicházejí trochu ostřejší vlny.

Není moc pozdě, ale pádlujeme už dlouho bez odpočinku, a tak následuju skupinu na špici, která už zamířila do hluboce zařezané zátoky. Na mapě je označena zákazem kotvení, ale co, my kotvy nemáme. Přistaneme na pláži pod vysokým útesem, aby nás z domů nahoře nebylo vidět. Cedule tu sice žádná není, ale obrovské stožáry propojené do trojúhelníku vysoko nad hladinou mluví samy za sebe. Tady vládne armáda.

Vytáhneme domácí špek a pivo a užíváme poslední hodinku před západem slunce. Až Vlka napadlo zavolat domů… Asi jim to na obrazovkách pěkně pošramotilo signál, protože do pěti minut jsou tu. Jeden v pantoflích a s kvérem, druhý v tričku FBI. Ze všeho nejvíc vypadají vyděšeně z toho, jak se jim osm civilistů dostalo na základnu. Ale idyla končí, musíme pryč, a to hned. Za čtvrt hodiny bude tma a nejbližší pláž je 6 km vzdálená. Když objíždíme základnu z druhé strany, kde má přístaviště, chlápek v tričku tam čeká s džípem a kontroluje, jestli jsme opravdu vypadli.

Ani na severní straně Tavolary nic k přespání není. Je ale krásně, vítr utichl a obzor je pořád barevný, a tak když úplně za tmy vytahujeme kajaky vysoko na oblázky s měkkou posidonií, jsme vlastně za to malé dobrodružství rádi. Mohlo to dopadnout i hůř.