KAZAN – řeka, která nás nelákala (1. část)

Na první kanadské výpravě jsme kdysi potkali osamělého kajakáře Henryho. „Před pár lety jsem Kazan jel, po 14 dnech se strhlo tak strašné počasí, že jsem další dva týdny čekal, až se protrhnou záclony ledového deště, který mi už po dvou dnech promočil stan i spacák. Když jsem musel prořezat podlážku, aby měla voda kam odtékat, zavolal jsem letadlo a dalších pár dní čekal, než mě vyzvedlo. Kazan je peklo, když chytneš od východu počasí z Hudsonova zálivu.“

I my tenkrát takové počasí na pár dní zažili. Vzpomínka na vodorovný ledový déšť, který se proměnil ve sněhový blizard a přitloukl nás na několik dní do spacáků, mi dodnes vyvolává mrazení po těle. Ne, Kazan nás nelákala.

Po sjetí většiny velkých řek v oblasti kanadské Arktidy se ale začal jevit jako další logická výzva. Navíc nás přitahovala mystičnost a unikátní lidská historie podél jeho toku.

„Pravděpodobně naše nejchladnější výprava. Toto léto se určitě nezahřejeme,“ suše konstatuje můj kamarád do telefonu, a mně připadá, že cítím chlad už ze sluchátka. Ani v nejbujnější fantazii jsme si nedovedli představit pravdivost tohoto výroku.

INUITÉ – LOVCI KARIBŮ

I přes kruté povětrnostní podmínky je Kazan jedinou řekou v kanadské tundře, kde až do 50. let 20. století žili na světě jediní tzv. Vnitrozemští Inuité – Ihalmiut (Lidé za obzorem), a to nepřetržitě po dobu minimálně 3000 let. Jejich kultura byla objevena vládní expedicí až v roce 1894.

V oblasti bez stromů a dřeva prosperovali díky nekonečným stádům kanadského soba – karibů. Žili rozptýleni v malých tábořištích podél řeky a živili se lovem a rybolovem.

Inuité tradičně žijící na pobřežích Arktického a Atlantického oceánu používají jediný zdroj tepla – hořící tuk mořských savců. Zde ho nahradil tuk karibů, považovaných za nejpočetnější stádní zvíře na světě.

ZAČÁTEK NA KASBA LAKE

Začátkem července odlétáme z teplého Winnipegu a loučíme se s létem. Začínáme na jezeře Kasba na hranici Manitoby a provincie Nunavut, perfektní zemi nikoho. Dostáváme se sem díky rybářské základně, na kterou vozí bohaté hosty. V soukromém vrtulníku asi pro 90 lidí jsme jediní pasažéři, kteří neplatí 5000 dolarů za týden rybaření na jezeře, kde teprve před několika dny roztál led. Rybářská sezóna tu trvá jen šest týdnů. Pak bude počasí tak studené, že už ho žádní hosté nesnesou.

Letadlo přistává na hliněné ranveji uprostřed naprosté divočiny 1300 km od Winnipegu. Obrovské traktory s radlicemi ihned upravují povrch, který se musí po každém startu i přistání zarovnat. Je sedm 7 °C a prší. Dva dny nám bude trvat dostat se z teplotního šoku, než naše těla pochopí, že musí začít hicovat zevnitř.

Naštěstí nemáme čas věnovat se počasí a třesoucíma se mokrýma rukama dáváme dohromady naši skládací kánoi, balíme věci a odrážíme na jezero. Před prvním výběžkem se ohlížíme, toto jsou poslední budovy a lidé, které po dobu sedmi týdnů uvidíme. Po asi 1200 km dorazíme do Inuitské osady Baker Lake, odkud nám letí letadlo. Cestou spatříme jen řeku a veliká jezera.

„Proč stále jezdíš na kanadský sever? Vždyť tam nic není,“ vybavuje se mi věta kamaráda. „Protože tam nic není!“

KAZAN

Řeka v severní Kanadě, dlouhá 732 km. Pramení v oblasti kanadských čtyř rohů, kde spolu sousedí Manitoba, Saskatchewan, Severozápadní teritoria a Nunavut.

Těžko je popsatelný prostor nekonečných jezer a vysoké oblohy, jemně zvlněné krajiny pokryté trávou pohybující se jako vlasy dívky čechrané větrem. Arktické léto vábí mnoho ptáků z jihu a veškerá příroda chce využít krátký čas života trvající pouhé tři měsíce v paprscích nikdy nezapadajícího slunce. Rostliny, ryby i savci se musí rychle rozmnožit a nasytit, aby se opět schoulili do náruče tuhé zimy. Toto je poslední místo na zemi, kde je divoká příroda stále králem a člověk jen hostem.

Pádlujeme průzračnými vodami jezera Kasba a hned za výchozí zátokou máme problémy s vlnami a bočním větrem. Nuceně přistáváme v první chráněné zátoce. Trvá dva dny dostat se k výtoku z jezera asi 40 km odtud, kde řeka začíná. Na své pouti do jezera Baker je řeka přerušována dalšími četnými jezery v celkové délce 700 km. Vlastně jde spíše o soustavu jezer s říčními spoji. Původní obyvatelé tak mohli snadno putovat nahoru a dolů po řece a hledat loviště.

Arktická krajina by v létě vypadala mnohem pochmurněji, kdyby nebylo magického světla, které ji jemně zahřívá měkkými teplými paprsky. Toto hladivé světlo ohřívá pouze povrch, ne vzduch, což způsobuje ostré změny teplot.

S jezerem se loučíme ukázkovým pstruhem k večeři. Následují proudy a mělčiny s neprostupnými ostrými balvany na břehu. První dny na řece máme problémy s kempováním. Mokré břehy jsou zatopené a zarostlé křovisky.

Přichází první peřej, obtížnost zhruba WW III, ale hodně komplikovaný manévr. Kličkujeme mezi balvany při levém břehu, pak velmi ostře stáčíme doleva a za zatáčkou, kam skrz vysoká křoviska není vidět, se stále držíme vlevo. Pravý břeh s velikými balvany, prudkým proudem a pěnivými vlnami je zakázaný.

Zastavujeme a dvě hodiny se prodíráme až pětimetrovými křovisky, abychom zahlédli řeku za nimi. Marně. Houští, kde skoro necháme košile, nás nepustí skrz. V jednom místě si voda prorazila asi metrovou říčku, kudy nakonec naši kánoi přetahujeme. Tak se vyhýbáme neviditelné peřeji v zatáčce, ale večer nás čeká lepení lodi.

Teď musíme traverzovat do středu. Komunikace ohledně pádlování vázne. Je to záhada, dříve jsme se shodli víc. Najíždíme na špatně viditelnou mělčinu uprostřed řeky a ztrácíme Johnovo 30 let staré památeční pádlo. Tak tak jsme se neudělali, ihned vyskočili na mělčinu a loď přidrželi. Hodinu pak hledáme v protiproudu a skutečně pádlo nalézáme. Zážitek ovšem v dalších dnech vede k nervozitě z každé velké peřeje. Bude trvat, než nalezneme ztracenou důvěru v naši koordinaci.

PÁDLOVÁNÍ V ARKTIDĚ

Pádlování v Arktických peřejích je těžko představitelné. Jsou to divoké a široké toky. Loď váží přes 400 kg, což omezuje její manévrovatelnost. Každou peřej je nutno pečlivě a dlouho zkoumat. Každý záběr musíme vážit s pozorností, která až bolí v hlavě, pokud jsou peřejnaté úseky příliš dlouhé.

Cítíme-li jen stín pochybností, navlékáme suché obleky. Převrátit se 100 m od břehu v prudkém proudu plném kamenů ve vodě o teplotě roztátého ledu znamená bez suchého obleku okamžitou ztrátu dechu a jistý kolaps organizmu do tří minut.

Proti eskymákům, kteří zde putovali ve skupinách několika rodin, jsme odkázáni jen na sebe a naše omezené pádlařské umění. V případě nehody musíme zachraňovat sebe i pádla a loď. Každá chyba či nedorozumění při navigaci vyvolávají nervozitu a strach na dlouhou dobu.

V civilizaci by stejná situace vyvolala pobavení či malou hádku v lodi. Ani tu si ale nemůžeme dovolit. Nesoulad v týmu je smrtelným nebezpečím. Jsme si toho vědomi, nikdy nekritizujeme chybu druhého, jen se snažíme věcně analyzovat problematickou situaci, aby k ní podruhé nedošlo. Emocionální reakce tu nemá místo. Tvoje chyba je má a naopak. To je zákon přežití a respektu dalekého severu.

NEROZLUŠTĚNÁ ZÁHADA ŘEKY

Po několika dnech nalézáme krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Zde muselo být tábořiště inuitských lovců.

Naprosto nepochopitelně tu i za bezvětří není žádný hmyz. Ne, že by nám chyběl. Podle víry Inuitů jsou některá místa v pustině sídlem dobrých sil, ochraňovaná pečujícími duchy předků. Jiná místa, kde byl porušen přirozený řád věcí, mohou být prokletá a je lépe se jim vyhnout. Další jsou jednoduše záhadná a přírodní zákony zde nefungují tak, jak jsme zvyklí. Absence komárů naznačuje, že dnes nás chrání dobří duchové.

Podle pověsti podél řeky putuje silný duch rozzlobeného šamana, kterého není radno rozhněvat. Za tři týdny budeme míjet místo, kde v listopadu 1930 zmizelo vše živé ze skupiny několika rodin lovících u jezera Angikuni. Lovec Joe Labelle z horního toku řeky přijel na kánoi na návštěvu. Nalezl teplá ohniště v týpí, nedopité nápoje a nedojedené jídlo. Děti, dospělí, starci i psi zmizeli. Přitom kánoe byly pevně přivázány ke kamenům. Poprvé v historii na řeku přiletěla kanadská policie, ale pátrání po zmizelé komunitě nikdy nebylo objasněno.

JEZERO ENNADAI

Do prvního velkého jezera Ennadai, jehož břehy porůstají vysokými stromy a kde nás čeká 100 km pádlování, vplouváme během pár dní. Asi v polovině stromy končí a začíná eskymácká bezlesá krajina. Jezero je v nejširším místě asi 20 km široké a druhý břeh tedy jen tušíme.

Kempujeme na písečném poloostrově, ale zjišťujeme, že jsme narušili hnízdící kolonii malých ptáčků. Ubožáci, běhají na všechny strany a hrají zraněné, aby nás odlákali od hnízd plných vajec. Máme dost jídla a nechceme je rušit, namáhavě proti větru obeplouváme poloostrov a stanujeme v nepohodlně nakloněném písku.

Další dny mění silný protivítr plavbu po jezeře v tuhý boj ve vlnách. Trvá čtyři dny dostat se na SV konec jezera, kde tak tak dokážeme přistát a druhý den čekáme s balením na přestávku v silném větru, abychom dopádlovali k výtoku z jezera.

Vyrážíme z ostrova ke břehu, ale vítr znovu sílí. Pádlujeme těsně u břehu, kde jsou vlny nejmenší a jsme u výtoku. Stejná hra. Fouká přesně z druhého břehu, kde jsou ale strmé hliněné břehy vysoké asi 50 m. Tam do závětří se potřebujeme dostat přes 800 m širokou úžinu a plout dál nebo zde kempovat ve větru, který může trvat i několik dní. Kontrolujeme plátěný kryt kánoe a vyrážíme do vln.

Vlny námi divoce zmítají a vítr se nás snaží otočit na bok. Pádlujeme v dokonalé shodě vší silou. Těch 800 m napříč průlivem trvá hodinu, ale ušetří minimálně den čekání na návětrném břehu.

Úplně vyčerpaní padneme na velké kameny na břehu. Ležím nepohodlně a vnímám jen letící tmavé mraky nade mnou. Několik minut popadám dech. „Aspoň nás neotravovali komáři,“ zhodnotí stručně situaci můj společník.

INUITSKÉ TÁBOŘIŠTĚ

Jezero Ennadai pokračuje zúžením až k místu, kde se rozšiřuje na sever a východ do nekonečného horizontu. Je zde veliký ostrov s nádherně zbarvenými písečnými kupami a malými stromky. Šplháme po zlatavém písku na vrchol a shora vidíme úžiny a zátoky do všech stran. Jsou zde dvě vyvýšená rovná místa pokrytá kameny v druidských kruzích. Zkoumáme dokonalou symetrii kamenů, některé jsou velké až po prsa. Magické místo.

Jsou to dvě tábořiště oddělená kopcovitou šíjí asi 300 m od sebe a působí tak harmonicky jako sousedství babiččina domku, odkud se line vůně čerstvě upečených buchet.

Poklidná atmosféra ostrova ostře kontrastuje s opuštěnou rozlehlostí horizontu na všechny strany. Je to ale ideální místo na sledování a lov stád karibů. Je to také ideální místo pro black flies — černé miniaturní muchničky.

Tato nevinně vypadající ďábelská stvoření jsou opravdovým prokletím těchto míst. Bzučení kolem hlavy by se dalo snést, ale nemilosrdně pokrývají naše oblečení, vytrvale běhají po šatech a hledají skulinu, kudy proniknout ke krvi. Komáři jsou proti nim kamarádští.

Večer sundavám holínky a na každém lýtku mám celý pás jejich rozmačkaných těl. Vždy se jim podaří proniknout na kůži, sají krev a vylučují přitom anestetika, takže to není cítit. Zato v příštích třech dnech krvácející ranky nesnesitelně svědí. „Kazan is not for you, if bugs drive you mad,“ připomíná mi John. Mám dost, jdu spát bez večeře.

VÝTOK Z JEZERA

Další den dosahujeme výtoku z jezera Ennadai. Vjíždíme do soustavy úžin k jezeru Dimma a vplouváme do fantastické soutěsky s vysokými stěnami. Zde země pukla a průrvu širokou 200 m naplnila voda v délce 5 km. V podvečerním tichu se kocháme nádherou pod asi 20m kolmými stěnami. Vidíme vertikálu stěny i několik metrů pod vodou a velké pstruhy. Nad námi krouží orli.

Blížíme se k úzkému výtoku do Dimma Lake a zastavujeme několik set metrů před ním. Celé jezero se vylévá v prudkém proudu jen asi v šíři 20 m do dalšího. Proud je tak silný, že po výtoku se dvoumetrové vlny táhnou ještě minimálně 50 m a tvoří po stranách divoké víry. Nemůžeme proplout středem, kde jsou největší vlny, ale u kraje se nám taky nechce, abychom netrefili jeden z obřích vracáků. Jsme utahaní, studujeme ze břehu linii vln a hmyz nás hlodá na kost. Rozhodneme se přeplout opatrně k pravému břehu a pomalu procházíme ve vodě s kánoí podél velkých křovisek jen pár metrů od divokého proudu.

Hulákáme do křoví po naší pravici. Marně se pokoušíme přehlušit řev peřejí a upozornit medvědy, pro které jsou vysoká křoviska rájem, na naší přítomnost. Holínky máme plné ledové vody, naskakujeme do kánoe u velikého balvanu, který tvoří klidnou vodu, přímo do pravé části peřejí. Klekneme si do lodi, odrazíme a krčíme se co nejníže ke dnu s pádly na hladině připraveni vyrovnávat.

Daří se, ale vlny ze břehu vypadají menší, než ve skutečnosti jsou. Připadáme si jako mezi obry. Syčící vracáky míjíme šílenou rychlostí možná v metrové vzdálenosti. Vše vychází podle plánu, ale i tak je to děsivé. Vplout do toho systému jen o metr vedle, katapultuje nás to ven z lodi.

Kempujeme na krásných placatých skalách a vítr od peřejí nám dá vydechnout od komárů.

První velký jezerní systém je za námi.

JEZERO ALGIKUNI

Další dny plujeme menšími jezery na sever. Vidíme stádo pižmoňů šíleně běhajících sem a tam – dílo muchniček. Nebohá zvířata nakonec skáčou do vody a plují od břehu. Stejná scéna se opakuje s několika karibů.

Nejhorší na muchničkách je, že se před větrem rády ukrývají v lodi jako černí pasažéři. Komáři naproti tomu s větrem bojují a po čase je vítr odnese. Tito ďáblové nás však žerou celý den. Na vodě i na zemi. Síťky na obličej v podstatě nesundáváme.

Jen jednou za tuto etapu se v silném větru situace lepší a my zahlédneme odpočívající stádo pižmoňů nedaleko břehu. Jdeme k nim. Na jednoho mluvím, přichází ke mně, zvědavě si mě prohlíží a téměř se nechá pohladit. Strávíme spolu pár dlouhých minut. V krajině bez lidí je setkání s většími zvířaty intenzivní. Je to jako potkat přítele a popřát mu šťastnou cestu v překonávání obtíží místních podmínek.

Atmosféra se mění, náhle až zlověstně neberou ryby a my konečně dosahujeme mysu u zátočiny vedoucí do jezera Algikuni. Na krásném místě budujeme kemp a jdeme se projít na blízký vrch. Zde pod několika balvany nacházíme eskymácké pohřebiště. Jezero je jich prý plné. Zdvihneme kámen a díváme se do prázdných důlků staré lebky. V permafrostu je nemožné pohřbívat, kosti jsou téměř v každé proláklině, kterou bylo možné zaplnit velkými kameny. Nacházím lidské kosti na kamenné pláži jen pár metrů od jezera. Teprve nedávno se začala kanadská vláda zajímat o archeologii těchto míst a pokud vím, jsou zkoumána asi dvě naleziště. V této nezměrné krajině jich jsou ale stovky, možná tisíce.

Zpoza skály zahlédnu pohyb něčeho velkého. Že by duch? Jen velikánský pižmoň rozvážně prochází mezi námi a jde si prohlédnout stany. Absence obranné vzdálenosti mezi ním a námi je až nereálná.

Usínáme se smíšenými pocity. Jako bychom se pohybovali v jiné realitě.

Další den se do nás urputně opírá vítr a my složitými manévry dosahujeme úzké zátoky na jednom ostrově, odkud přenášíme naše věci, abychom si ušetřili 15km zajížďku. Krajina je v této části tak plochá a jednotvárná, že musíme ze zavazadel vybudovat pyramidu, abychom je našli. I hledání nejkratší cesty zabere skoro tři hodiny. Terén je mělký s ostrými velkými balvany. Těžké je vůbec se dostat ke břehu.

Táboříme na konci portáže a s obavami hledíme na jezero. Při severním větru dokážeme mezi ostrovy dosáhnout tak tak jižního břehu. Ale pak můžeme i několik dní bojovat k výtoku na SV konci. Naštěstí je druhý den bezvětří a my v klidné hladké vodě dlouhé hodiny pádlujeme přes střed jezera tvořený četnými ostrovy.

Další den sice fouká, ale horší je mlha. Kompas se točí jako na kusu železa a slunce nevidím. Snažím se řídit podle reliéfu pevniny a ostrovů a dopouštím se velké chyby v úsudku. Místo abychom se bezpečněji drželi u břehu, pádlujeme v mlze přímo přes více než 2km zátoku k ostrovu, který se jeví jako blízká pevnina. Sekl jsem se nejen v navigaci o 90°, ale i v odhadu vzdálenosti.

Tímto jezerem překonáme jakousi neviditelnou hranici. Proplutím mlhy se mění atmosféra, zdá se i světlo. Oba se cítíme jako mimo tento čas. Jako bychom se přenesli zpět v čase a za každým ostrovem vyhlížíme živého zástupce lidu Ihalmiut. Naše pocity umocňuje, že odtud dál je obtížné získat dřevo z křovisek. Musíme prohledávat břehy, kde jsou občas naplaveny utržené malé trsy keříků vyrvané ze země jarními ledy. Větvičky jsou maximálně na šířku prstu. Budeme je tak muset sbírat a shromažďovat na lodi v průběhu dne, abychom měli na čem vařit.