Karagem a Argut – multiday „na rozjetí“ (2. část)

Ráno nás probouzí mezi stromy probleskující slunce a to nám dělá velkou radost. Zažít další zamlžený den s drobným deště, by nám určitě na morálu nepřidalo. Po snídani a napakování lodí vyrážíme vstříc hlavním soutěskám Argutu a trochu zvědavě čekáme, co se vlastně bude dít. Rusové mlčí a kilometráž hovoří tak trochu neurčitě. Víme jen, že po úvodních peřejích nás čeká jedna obrovská a tenhle úsek nám prý napoví, co se bude dít dál. Odhaduju, že máme spíš vyšší vodu, ale nechávám si tenhle odhad pro sebe. Asi na tom nesejde. A ostatní to stejnak taky tuší…

Během první hodiny na vodě je Argut klidný a nechává nám prostor na čerpání tepla ze slunečních paprsků, při kterém můžeme obdivovat krásné okolní scenerie. Z ničeho nic se ale řeka začne svírat mezi stěny a během krátké chvíle musíme zbystřit. Kajakáři vepředu se začínají zvedat z relaxovaných pozic a sunou se do levé části řeky, kde už jsou stěny okolo řeky poměrně vysoké. Alex (jeden z Rusů) mi říká, abych se držel vlevo a jel pořád za ním. Argut se rychle sklápí a začíná se pomalu vlnit. Během chvíle dopádlujeme k levému břehu, který je tvořen skoro kolmou skálou vyrůstající z vody, a tady už jsou vlny pořádné. Ze skály místy trčí nějaký menší převis a mám pocit, že jedu za Alexem někam do jeskyně. Řeka se navíc stáčí pořád mírně doleva a tak není vidět, do čeho se vřítíme za zatáčkou. Během chvíle jsou už vlny obrovské a o skálu, od které jsme jen pár metrů, se dělají nepříjemné bubláky a šikmé rolády. I když mám Directora, občas mi to nepříjemně šlápne na záď a mám co dělat s vyrovnáváním stability. Zvedat bych v tomhle humusu moc nechtěl. Jsem taky moc rád, že jsme tady vlevo, letmé pohledy doprostřed řeky jsou totiž děsivé. Jeden válec střídá druhý a peřej je skutečně dlouhá. Snad mě nějaká větší roláda neodsadí na střed.

Po pár stech metrech jsme za peřejí a zastavujeme na prohlížení. Žeňa (doposud najížděl a řeku zná dokonale) se mě ptá, zda je všecko OK, protože odsud to bude dost podobné ještě několik kilometrů. To mě trochu překvapuje, ale prohlížená peřej není nijak složitá, takže to asi nebude takové drama. Garry z rakouské skupiny a Sergej přenášejí, zbytek skupiny peřej sjíždí a jede dál. Několik následujících peřejí jedeme na oči a charakter je v podstatě všude stejný. Velké vlny, jasná stopa, kterou je těžké udržet, protože vlny vám dokážou slušně nafackovat, a hlavní je v ničem neskončit. Rozplavba by tady byla fatální. Po pár stech metrech totiž na tyhle peřeje plynule navazuje WW V+ peřej nazvaná Sapojnikov Falls a tam připlavat opravdu nechcete. U „Sapojnikova“ jsme za chvíli a trochu nás překvapí, že se zastavuje v malém vracáku těsně nad hranou peřeje. Ale ono to ani jinde nejde. Být tu bez lidí, kteří řeku znají, bude to docela náročné zastavení rozpoznat. Vysedáme a díváme se na tu nádheru. Levá cesta by asi šla, ale dostat se k ní bude náročné, protože jí střeží několik megavelkých, šikmých a balících se vln. Střed je bez šance, tam je několik monstrózních válců, kde bychom v případě pokusu o průjezd kolovali ještě teď a vpravo u břehu se to jezdí standardně, ale nebezpečí toho, že vás něco odsadí do středu je veliké. Uklidňuje nás, že Rusové obnášejí a tak jdeme taky. Někteří si snášejí lodě k řece zhruba v půlce peřeje, aby si sjeli spodní půlku, ale my poctivě neseme až nakonec. Když jsme pod peřejí, udivuje nás ještě spád peřeje, který shora nebyl tak patrný a až tady dole, při pohledu proti proudu, vynikne. Tak když tak příště s menší vodou (haha).

Od „Sapojnikova“ dál je avizovaný několikakilometrový úsek kontinuální WW IV-V svižné vody bez možnosti zastavení a tento úsek je také místem nejčastějších neštěstí na Argutu. Brzy chápeme proč. Celá naše početná skupina se houpe na velkých vlnách, stopa je poměrně nejasná a tak kličkujeme z jedné strany řeky na druhou. Řeka se navíc docela klikatí, takže člověk ještě musí hlídat nájezdy do zatáček a mezi tím vším jsou sem tam nastražené solidní válce. Jedu spíše vzadu a pozoruju ten mumraj přede mnou. Sem tam někdo zvedá, sem tam někdo jede jinam než ostatní, protože ho nějaká vlna odsadila a za chvíli dochází i na mě. Bez tušení čehokoliv zlého se přede mnou za jednou vlnou objevuje válec a už to do něj hrnu. Rychle zvedám a jsem moc rád, že jsem za ním a taky, že se za chvíli zastavuje na vydechnutí. Řeka nám dává podobnou sadu ještě chvíli a potom postupně zvolňuje. Zvládli jsme to!

Teď nás na uklidnění čeká několik kilometrů rovné vody, proložené pár peřejemi WW IV a ruská skupinka se tady rozhoduje, že nás opustí a dojede zbytek řeky ještě dnes. Spěchají totiž na závody. Docela se nad jejich plánem pozastavujeme, ale proč ne. Řeku znají, tak asi vědí, že těch zbývajících 35 km plus několik dalších po Katuni až k silnici zvládnou. Brzy hoši zmizí za zatáčkou a my zůstáváme s rakouskou skupinkou a Alexem (ten jediný teď řeku zná) ještě jednu noc.

Pokračujeme v plavbě až k další velké peřeji, kterou kilometráž popisuje jako 1 km čisté WW V a prohlížíme nájezd. Velká balící se vlna část skupiny nepřesvědčuje a tak já, Tom, Garry a Terka neseme po levém břehu a ostatní s různými úspěchy proplouvají. Když se všichni sejdeme ve vracáku pod vstupenkou dostáváme instrukce držet se vlevo a jedeme. Nechává všechny zmizet v peřeji a jedu jako poslední. Na hraně vidím, že délka peřeje 1 km nebude nadsazená a začínám boofovat první šikmou roládu. Přebruslím rozhraní a znovu boof na šikmou roládu, přejedu rozhraní a znovu. Jako bych jel po velkých schodech. Když úvodní schody skončí podívám se před sebe a vidím, že Terky loď je dnem vzhůru. Čekám, co se bude dít a až za chvíli si všímám, že kus od lodi je bílá helma. Terka plave! Je mi hned jasné, že tady to není vůbec, ale vůbec, dobré. Většina kluků už je u ní a snaží se jí dostrkat ke břehu a já se snažím co nejdříve dopádlovat k nim. Pořád jsme ale v pětkové peřeji a tak to chce moc nezmatkovat a hlídat si svojí stopu. Další člověk v potížích by se už řešit nedal.

Za chvíli vidím, že hoši mají Terku na břehu a zastavuju u nich. Zdá se, že plaváček je v pořádku a je třeba ještě chytit loď. Část skupiny se za ní vydává a my ještě zjišťujeme, jestli je u Terky skutečně všechno OK. Když se Terka postaví na nohy a vydává se podél břehu dolů, můžeme jet. Alex, který je jediný na břehu, hlásí, že dole už nevidí nic zásadního. „Pořád uprostřed kluci, vidím jenom velký vlny“ hlásí nám. Počkáme až nasedne a vyrážíme za ním dojet tohle obří dílo. Chvíli se houpeme na vlnách, mineme velký kámen a najednou vidím jak Alex a za ním i Tom pádí doleva. Snažím se je následovat, asi mají dobrý důvod, ale jedna šikmá vlna mě přibrzďuje, chvíli bojuju se stabilitou a pak už vidím, proč jeli pryč ze středu. Čeká tady na mě pořádnej „taťka“ s tlamou otevřenou dokořán. V hlavně mi proběhne několik sprostých slov proložených i několika zoufalými, dám poslední záběr a odevzdaně to napálím do zdi tvořené vodní tříští. Chvíli to okolo mě bublá a loď se zmítá, potom nějak intuitivně zvedám a k mému údivu (a štěstí) jsme za válcem a do konce peřeje už mě čeká jen houpání na vlnách. Vlevo na břehu vidím Terku, která signalizuje, že to bylo moc hezký představení a na konci peřeje zbytek skupiny s vylovenou lodí.

Mám toho po tomhle zážitku dost a začínám se dožadovat hledání spaní. Všichni mě přesvědčují, že ještě kus pojedeme, ale nakonec upádlujeme asi 500 metrů k parádní pláži kryté stromy a pro dnešek to balíme. U večeře hodnotíme celý náročný den, trénujeme rozdělávání ohně křesadlem a brzy jdeme zalehnout. Nevím jak ostatní, ale já mám docela vyčerpáno.

Do dalšího dne nás opět budí slunce a tak je nálada po ránu vynikající. Vypijeme tradičních několik hektolitrů čaje, zabetonujeme se ovesnou kaší s čerstvě natrhaným rakytníkem (musíme Terce věřit, že je to skutečně on a ne nějaká jedovatá bobule) a vyrážíme vstříc hlavnímu kaňonu Argutu. Během pár kilometrů vtéká řeka mezi vysoké hory a údolí okolo nás se začíná svírat. Nakonec plujeme na dně nízkých kaňonů, které jsou ale jen malou částí obrovského údolí, v němž Argut protéká. Všude okolo nás jsou krásné hory bez stromů. Připomíná mi to plavbu po Zanskaru před dvěma roky v Indii. Co se týče obtížnosti je řeka v pohodě, sem tam peřeje do WW III a jinak jenom svižně tekoucí klidná voda.

Tohle všechno je ale jenom ticho před bouří, protože nás za chvíli čeká zastávka a prohlížení peřeje zvané Separátor. Jedná se o válec skoro přes celou řeku. Vlevo se dá ošidit skokem do vracáku a vpravo je u skály údajně pánská cesta, která ale z levého břehu není vidět a z pravého se prohlídnout nedá. Jak říká Alex, musíš věřit a jet, což nám taky jde ukázat. Ač to vypadá strašidelně, skutečně vcelku bez problémů projíždí, nicméně část rakouských parťáků už to najíždí zleva a když si vybíráme kudy pojedeme my, je jediný Kuba, kdo věří, že vpravo projede. A taky projel. Ostatní jedou lajnou „pro kuřátka“. Za Separátorem si užíváme ještě několik menších peřejí v nízkých kolmých stěnách a pak se jako mávnutím proutku údolí otevře a to nejhorší je za námi. Dál je Argut výrazně klidnější a spíše se houpeme na velkých vlnách, než abychom museli řešit nebezpečné peřeje s válci. Prostě užívačka.

K soutoku s Katuní nás čeká už jen jedna peřej, která je údajně spíše nebezpečná než těžká. Jedná se o zúžení řeky, kde je v pravé části silně podemletá skála, pod kterou odtékají dvě třetiny vody. Na skále nad vodou je mnoho pomníčků. Jak nám ale Alex vysvětluje, jsou to hlavně raftaři nebo katamaránci, kteří mají v peřeji často problémy udržet stopu. Jedeme tedy za Alexem na oči. Hned od začátku pěkně zleva, abychom nic neponechali náhodě. Mě se hned při naskočení na první rozhraní trochu nedaří a chvíli bojuju v karfiolech a doufám, že mě něco neodsadí na střed, kde bych měl co dělat, abych se dostal zpět doleva. Naštěstí se ale pár záběry vytahuji do správné lajny a dojíždím peřej bez problémů. Ostatní jedou s prstem v nose. Dále už nás čeká jen několik zhoupnutí na viditelně se zklidňující řece a jsme na soutoku s Katuní.

Pokud bych měl tenhle počin zhodnotit sám za sebe. Byl to asi nejlepší multiday, který jsme na Altaji jeli a splnil přesně to, co jsem očekával i od dalších řek, ale na každé z nich vždy něco chybělo. Složitá cesta autem, náročné nesení lodí, hnusné počasí, divoká voda, obrovské peřeje, spaní na krásných opuštěných místech uprostřed pustých hor a stále se zvětšující řeka pod kajakem. Na Karagemu a Argutu bylo tohle všechno a ještě něco navíc! Doufám, že se mi podaří se tam ještě vrátit. Rád bych viděl ty super scenérie na Karagemu, které nám protentokrát zůstaly skryty (asi proto, aby ten výlet nebyl naprosto dokonalý).

Fotografie jsou kolektivním dílem. Pokud vás zajímají i další podívejte se do galerií od JKB, Snížáka a Alexe.