Během naší letní cesty do Ruska, o jejíchž částech Bashkasu a King of Asia jste si mohli na HYDRU už něco přečíst dříve, měl být jedním z top výletů multiday po řekách Karagem a Argut. Za sebe musím říct, že to nebyl jeden z top výletů, ale vůbec nejlepší počin z celé Altaje vůbec… Akorát teda nebyl moc vhodný na úvod celého výletu.
Jak to u správných akcí bývá, začalo to všechno zvolna, nenápadně a hlavně spontánně. Po příjezdu do Ruska nás čekala cesta z letiště do hor, která trvala místo 8 hodin 18 hodin, protože jsme nejeli do Gornoaltajsku, jak jsme si, už ani nevím proč, mysleli, ale mnohem dál k řece Chuje. Ocitli jsme se tak přímo v centru vodáckého dění, protože jsme byli součástí kempu RiverZoo a závodu King of Asia. Na místě byli vodáci z celého Ruska a všechny zahraniční skupiny, které tou dobou pádlovaly na Altaji. A protože náš průvodce a ochránce Vasil trochu přestřelil plánování ukázalo se, že to nebude tak jak jsme si mysleli, tedy, že si vyžádáme auto, rozjedeme se na něčem lehčím a potom to začne, ale že plán budeme muset trochu uzpůsobit a skloubit s plány ostatních. Stalo se tedy, že jsme vyrazili hned pěkně natvrdo na to nejlepší, co Altaj nabízí. Kluci z Rakouska, posílení o Amíka Chrise Korbulika, měli za chvíli odlet a Karagem s Argutem byly poslední řeky, které zatím nejeli. Partička Rusů si zase chtěla něco sjet ještě před závody a Vasil neměl dost aut na to, aby mohl odvézt naší skupinku někam jinam. „Buď pojedete s nima, nebo nikam.“ Naše volba byla jasná.
Po jednom dni rozpádlování na lehkém úseku Chuji (jenom Kuba se toho nebál a byl s místními ozkoušet závodní trať v kaňonu Mazhoy) tedy navazujeme lodě na UAZ a očekáváme, co se bude dít. O řekách toho moc nevíme. Luciša (Slováci dorazili den po nás) nás ještě před odjezdem vyzbrojila svým vyprávěním o sjezdu Argutu před několika lety, ze kterého mi v hlavě uvázalo zejména: „ty skoky ja som sa tam bála v každé pereji, všude je něco nebezpečného, ta řeka rychlo teče a všude můžeš umřít, nevím jestli bych tam ještě jela znovu.“ Zajícovy zápisky z loňska tvrdily jen, že Karagem je super scénická řeka a Argut byl o velkých vlnách, kilometráž tvrdila, že to bude WW IV–V jako vždy a Vasil říkal, že s sebou máme Sergeje, kajakáře z Ukrajiny, který musí určitě vystoupit u prvních těžkých peřejí Argutu a přenést úsek asi tří kilometrů, jinak že by mohl zaplavat a dostat se do ukrutné peřeje plné válců, kde by se jistojistě utopil. Nasedáme tiše do UAZu a jsme moc zvědaví, co přijde doopravdy.
Už cesta k řece je dobrodružná, ostatně jako všechny ostatní cesty v téhle oblasti. Nejdříve jedeme po pohodlné asfaltce, ale po hodince jízdy to Vasil stočí na prašnou odbočku a je po pohodlí. Auto se zmítá ze strany na stranu a cesta pomalu přiostřuje. Občas se vyskytneme uprostřed pustiny, kde se cesty kříží, Vasil vybere jednu z nich a pokračuje neohroženě dál. První zastávkou je vesnička, kterou kdysi zasáhlo silné zemětřesení (byla téměř v jeho epicentru) a už se do ní nikdy nevrátil život, tedy poměrně depresivní podívaná. Další zastávka přichází o chvíli později, když Vasil zastaví před pěknou říčkou se svižným proudem, odhaduji s průtokem okolo osmi kubíků. Zasměje se, vyběhne z auta, vleze doprostřed řeky, kde mu voda sahá do půlky stehen a zase se vrátí za volant. Na otázku co byl dělat odpoví: „Aj em trájing. Wí mast prypér.“ Přikazuje nám obléct se do vodáckého(!) oblečení a jde k druhému autu a živě diskutuje s jeho řidičem. Tak je tady přesně to na co jsme se těšili, akorát to na vlastní kůži není taková bžunda jako na fotkách. Když jsme připraveni, usedáme do auta, Vasil se rozjíždí, UAZ se několikrát zakymácí, zaburácí motor, pod dveřmi se dovnitř navalí voda a je to za námi. Rychle ven a jdeme fotit druhou skupinu. Taky projíždějí bez problémů.
Další překvapení nás čeká o pár set metrů dál. Je tu prudký kopec a UAZ by ho s námi nevyjel, musíme tedy pěšky. V autě má zůstat jen Terka, protože Vasil potřebuje držet páku redukce, aby mu při výjezdu nevypadla. Výšlap není nijak hrozný, pokocháme se výhledem na údolí, kterým jsme přijeli a vyrážíme dál. Netušíme, že naše cesta je pořád na svém začátku. Za chvíli přejíždíme neuvěřitelné kamenné pole, ve kterém by člověk sotva hledal schůdnou cestu pěšky, ale Vasil jí tam s UAZem vidí a jede a potom vyšlápneme další kopec pěšky, abychom se dostali do sedla, které je ve výšce přes 3 000 m n. m. Ze sedla se vydáváme vyjetými kolejemi v blátě, Vasil nám ukazuje místo, kde vloni vyložil Zajíce a spol., protože dál byl sníh a nedalo se jet, a pak začínáme klesat do údolí řeky Karagem. Cesta je stále horší a místy projíždíme takové úseky, které snad ani projet nejdou. Dvakrát ztrácíme lodě a začíná pršet. Vasil se nám snaží udělit i několik rad ohledně řeky, abychom si dali pozor na zásadní místa.
Asi po hodině a půl děsivé jízdy od místa výsadku loňské skupiny (hoši si s loděmi museli neuvěřitelně máknout, jak pochopíme později) se zastavujeme na soutoku dvou potoků a Vasil nám vysvětluje, že odsud už musíme pěšky. Sice by se dalo jet autem až na nasedání, ale trvalo by to další tři hodiny a pěšky to prý zvládneme za dvě. Navíc se auta potřebují dostat z nejhorších cest ještě za světla.
Bleskově tedy svazujeme lodě a zahajujeme paniku při přebalování a navazování na záda. Potom už vyrážíme po určené cestě na pochod. Ze začátku je několikrát nutné přebrodit řeku a v jednom místě, kde je docela hloubka a řeka zároveň sype pěkně z kopce, mě při jednom zavrávorání po kluzkých kamenech na dně napadá, jak by to asi vypadalo, kdyby mi uklouzly boty a já se s čtyřiceti kily na zádech začal kutálet korytem. Radši zarazím pádlo hlouběji do dna a brodím dál. Rusové utíkají dopředu, ti jsou na nošení zvyklí, Kuba s Terkou taky nasadili slušné tempo a i kluci z Rakouska si za měsíc na Altaji na nošení lodí zvykli, takže největší odpadlíci jsme já a Tom. Teda hlavně já. Svým tempem se ale šouráme dál a po dvou hodinách je nám jasné, že Vasil trošku přeháněl a jeho dvě hodiny je třeba brát s ruskou rezervou. Ostatně jako všechno další co řekne.
Po další půlhodině nám padá na hlavu tma a je jediné štěstí, že už se nebrodíme korytem řeky, ale jdeme po relativně pohodlné lesní cestě, kde se dá jít za svitu čelovek. Za další hodinu jsme s Tomem už na pokraji sil a mě přestávají chodit nohy. V jednom stoupání mě chytí křeč do stehna a je mi jasné, že nemůžu ujít už ani metr. Zastavujeme na posilnění a odpočinek a zkoušíme to dál. Bohužel neujdu ani půlkilák a situace se opakuje. Co teď? Ostatní utíkali někam dopředu a my se tam asi sotva doplazíme. Tak tady přespíme… Chvíli ještě váháme, jestli je to rozumný nápad, snažíme se rozhlížet z vyvýšeného místa po okolí, jestli někde nezahlédneme čelovky a pak začínáme chystat vybalování lodí. Plachtu mám u sebe tak není co řešit a ostatní měli podle Vasilových slov dojít do nějaké turistické chaty, takže jim plachta chybět nebude.
Jak to ale v podobných situacích chodí objevují se po chvíli Terka s Kubou s tím, že sice ještě nedošli na chatu, ale Rusové už ano, přišli jim naproti, Terce odnesli loď a vrátili je vyzvednout nás. Znovu tedy zabalíme cajky, Kuba bere mojí loď, já si nesu věci, aby toho netáhnul moc, Tom tvrdí, že chytil druhou mízu a mizí do tmy a tak pokračujeme v cestě. Alespoň už neprší. Po asi půl hodině šlapání jsme u Kubovy lodě, přerozdělujeme náklad a pokračujeme k chatě. Tom je už někde vepředu. Za další slabou půlhodinku chůze vidíme v lese světlo a jsme u cíle. Mrholí, je slušná kosa a tak rychle do suchého oblečení a k ohni. Nikde ale nevidíme Tomovu loď. Jak to? Vždyť šel přece napřed. Naše zděšení naštěstí netrvá dlouho a Tom brzy přichází z opačného směru než my. Přehlédnul světlo chaty a večerní vycházku si tak protáhnul o nějaký ten kilometr. Kdyby ho prý nezastavila jiná chalupa, která ho donutila se pořádně rozhlédnout, šel by pořád někam dál. Rakouská skupina už spí, Rusové sedí u kamen a mají pro nás nachystaný čaj a kaši. Já děkuju Terce a Kubovi za to, že mě vytáhli z problémů a bohu za to, že jsme zase všichni pohromadě a v teple. Únava je na všech znát a proto jen mlčky vypijeme pár hrnků čaje a uleháme ke spánku. Nové síly budeme na Karagemu určitě potřebovat.
Ráno (nebo lépe řečeno pokročilé dopoledne) nás vítá sluníčkem a modrou oblohou. Najednou vidíme, na jak krásné místo jsme se večer doploužili a těšíme se na řeku. Vydatná snídaně, hromada čaje, zabalit věci a pak už jen přetáhnout lodě přes rozkvetlou louku k řece a jede se. Karagem začíná jako malá říčka do WW II a s průtokem okolo deseti kubíků, ale brzy přibírá přítok, který řeku zdvojnásobuje, a my napjatě čekáme, kdy se začne něco dít. Voda teče z okolního sněhu, takže je ledová, okolní krajina je dramatická a široké štěrkové koryto jasně naznačuje, že Karagem se umí pěkně rozdovádět. První peřeje přicházejí poměrně rychle a docela nás překvapí. Řeka se najednou sklopí a hodně svižnými čtyřkovými peřejemi sype kontinuálně dolů z pěkného kopce snad tři kilometry v kuse. Musí se hodně kličkovat a je třeba mít pořád oči na stopkách, protože sem tam se válce na uvíznutí objeví z ničeho nic. Po téhle rozcvičce jsme docela rozehřátí a zvědaví jak to asi bude pokračovat dál. Karagem má mít skoro padesát kilometrů a prý se dá v pohodě „sfouknout“ za den. Pokud poteče pořád takhle tak to asi jde, ale jenom abychom dole ještě udrželi pádla v rukou. Bohužel se nám hodně kazí počasí a tak se veškeré okolní hory schovávají za hustou mlhu a přichází drobný nepříjemný déšť. A tenhle hnus už nás neopustí až do večera. Sbohem scénická řeko.
Mírné rozčarování z prvních peřejí brzy opadá a řeka se uklidňuje na přijatelnou úroveň, ačkoliv pořád svižně jede. Po asi hodince jízdy přichází zleva sesuv, který nelze přehlédnout, a jsme u jediného místa, na které nás Vasil na Karagemu upozorňoval. Sesuv řeku přehradil a voda si přes něj našla cestu hodně strmou a rychlou peřejí. Nic nejetelného, ale bude to rychlovka a chce to udržet stopu, jinak člověk skončí v jednom z válců v závěru peřeje nebo v ostrém kamení. Nájezd se všem daří, já s Tomem si ho ještě trochu usnadňujeme, abychom to měli na jistotu a už se řítíme okolo sesuvu dolů. Jak se přede mnou řeka naklopí do hlavní části peřeje, zatají se mi dech. Že je to z kopce jsem viděl, ale že tolik jsem nečekal. Držím se přesně tam, kde jsem chtěl být a najednou jeden dva tři čtyři rány přes obličej od toho jak jsem v obrovské rychlosti propálil čtyři velké válce. Vím, že za nimi mám jet doprava a tam se už držet až do konce přeje. Vše se daří jak má a je to za námi. Odsud se řeka zase uklidňuje, ale pořád je peřejnatá a obtížnost je tak někde mezi WW III–IV a občas se do toho připlete nějaká těžší peřej. Všechno ale jedeme na oči a plavba nám rychle ubíhá.
Začínáme se dohadovat, kolik jsem už asi tak na té sjezdovce mohli ujet kilometrů. Kilometráž tvrdí, že u přítoku zprava, který řeku zdvojnásobuje, budeme v půlce a ten přichází záhy, takže máme v našich debatách jasno. Od přítoku se řeka výrazně uklidňuje, a ačkoliv pořád rychle teče, není to už zdaleka takový kvapík jako nahoře. Klidnější voda nás veze zhruba 15 km a dokonale nás uspává před posledním ostřejším úsekem. Ten přichází zcela znenadání a během chvíle se houpeme na velikých vlnách a hledáme cestu mezi válci. Ne všem se daří a tak třeba Sergej si jeden válec dává na komoru a plave. Naštěstí máme brzy vše pochytané a prohlížíme závěr dlouhé peřeje. Ještě, že neplaval o kousek dál. Řeka se sklápí do velkého finále a je potřeba se přesně trefit mezi dva válce. Asi by se daly prostřelit, ale rozhodně to nikdo nehodlá zkoušet. Lajna všem plus mínus vychází a pod peřejí je zastávka na svačinku a krátkou poradu. Rusové tvrdí, že už nás čeká jen klidná voda až na soutok s Argutem a že ten přijde každou chvíli. Po Argutu ujedeme jen kousek a zatáboříme. Je tedy jasné, že Karagem se za den zvládnout dá a ani to moc nebolelo. Škoda jen, že nebylo vidět to údajně krásné okolí řeky.
V Argutu jsem skutečně v mžiku, ale se spaním to není tak růžové. Buď míjíme vysoké travnaté břehy, nebo rozbahněné „pláže“. Pokračujeme tedy řekou, o které z kilometráže víme, že má být asi dvacet kilometrů klidná, sem tam s menší peřejí, a pomalu se má blížit ke svému hlavnímu kaňonu. V první peřejce si uvědomujeme průtok Argutu a velké líné vlny nám naznačují, o co asi zítra půjde. Po necelé hodince máme všichni dost, nacházíme krásné travnaté místo a kempujeme. Oheň je rozdělaný hned a dodává nám potřebné teplo, které jsem celý den jenom vydávali. Bez většího vysedávání děláme večeři, dva hrnce čaje a uleháme. A jaký byl Argut? Na to se podíváme příště. Doufám, že Karagem se vám líbil…
P.S. Vzhledem k tomu, že byla slušná zima, celý den na vodě pršelo a svižně jsme jeli, nevznikla na Karagemu jediná fotografie. Doufám, že to všichni přežijí a budou se o to víc těšit na fotky z Argutu.
P.P.S. Pokud byste si chtěli poslechnout povídání o celém našem výletě na Altaj, přijďte tento čtvrtek 6. 11. od 19 hodin na „Káčko“ – loděnice Konstruktivy Praha, kde bude Kuba všechno vyprávět.
Fotografie jsou kolektivním dílem. Pokud vás zajímají i další podívejte se do galerií od JKB, Snížáka a Alexe.
