Karaburun na seakajaku

Takže, kdo neví, kde se Karaburun nachází, je to poloostrov na albánském pobřeží. Po cestě na jezero Komani, kterou jsme popisovali v loňském roce, jsme se rozhodli, že zkusíme přejet do Albánie trajektem. Při cestě po silnici je problém na hranicích, kdy se čeká někdy i mnoho hodin.

Cesta do Ankony se zastávkou u moře byla v pohodě. Když Fantomas přichází s lodními lístky z kanceláře a usmívá se, čekáme, co ho tak rozesmálo. „Budeme mít cestou asi zábavu. Pojede s námi asi stovka mladejch. Prodávají se tam jenom prezervativy a lubrikační gely a je tam hodně veselo.“ A veselo bylo. Téměř nekončící mejdan, celonoční diskotéka na heliportu. Kdo nezažil, neuvěří. Plavba celou noc a celý den je dlouhá. Pro suchozemce jako jsme my, by to mohl být zážitek, ale asi to není dobrá volba.

V podvečer jsme v řeckém Igoumenitsa. Ještě v Řecku nakupujeme vše potřebné (výhodou je možnost platit kartou nebo eury) a přejíždíme do Albánie k městečku Himarë. Již za tmy nalézáme pěknou pláž s lehátky, na kterých bude příjemná noc. Ráno vše zabalit, zaparkovat auto a vyjíždíme na moře. Z domova přichází kontrolní SMS s otázkou, jestli nejsem zatčen. Ve zprávách se prý objevilo, že nějací Češi byli zatčeni v Albánii při fotografování. O mě je známo, že fotím všechno možné, takže obava byla oprávněná. Ale já to nebyl.

Skupinu pádlujících neznám, a tak jsem na odvážné jedince, kteří se vydají pádlovat do neprobádaných končin pobřeží s řadou zátok, zvědavý. Někdy se v zátokách skrývají pěkné opuštěné pláže. Okolní hory krásu celého pobřeží jen umocňují. Líbí se mi tady, lidí není tolik jako v Chorvatsku. Pláže z hrubého písku lákají k zastávkám a koupání ve vyhřátém moři. Tím pádem nebude problém najít místo na přenocování.

Další dny se dostáváme do stále opuštěnějších končin. V řadě zátok jsou stále písčité pláže, kde je možné pádlování přerušit a případně přenocovat. Přes den tam vozí čluny turisty, ale večer se pláže vylidní a jsou jen naše.

Další den se začíná zvedat vítr a s ním i vlny. Tak trochu máme obavy, aby se vlny ještě nezvětšily. Někteří určitě eskymáka neumějí, ale věřím, že i při případném zvrhnutí bychom si ve skupině poradili. Ráno vyjíždíme z chráněné zátoky. Na moři to ale nevěstí nic dobrého. Vítr a vlny se stále zvětšují. Pokračujeme všichni dále, ale proti větru to jde hodně pomalu. Nikdo neprotestuje, kolektivní odvaha koná své. Každý bojuje s vlnami dle svého umění. Večer v zátoce je v pohodě a dobře se tu přistává. Uvidíme ráno.

Ráno nevíme, jaké to je na otevřeném moři, a tak všichni vyjíždíme. Moře ukazuje svoji sílu a hlavně nepříjemný protivítr by mnozí těžko zvládali. Netrvá dlouho a Fantomas rozhoduje, že vzhledem ke stavu moře bude bezpečnější se vrátit. Jsem z toho zklamán, ale asi je to dobré rozhodnutí. Mně se hned v hlavě rodí plán. Oznamuji, že budu pokračovat dál sám a vrátím se někam, kde je najdu. Někdo musí přeci to pobřeží prozkoumat. Telefon s sebou mám. Fantomas mě zná a ví, co mám za sebou a čeho jsem schopen, a neprotestuje. Vydávám se tedy sám proti vlnám a větru. Baví mě to, mám rád souboj s přírodou. Proto jsem závodil ve slalomu a sjezdu.

Kilometry přibývají hodně pomalu. Vlny jsou velké, ale ne nebezpečné. Zároveň mapuji pobřeží, kde by se dalo případně přespat, ale je to stále divočejší. Pláže a chráněné zátoky jsou od sebe hodně vzdálené. Poslední zátoka s malou pláží chráněná před vlnami se jmenuje Brisanit. Její krásu ruší jen nápis na skále. Tomu, kdo to udělal, bych bez milosti useknul ruce, radši obě. Je až neuvěřitelné, jaký je tady klid. Na moři velké vlny a vítr. Po chvilce musím vyrazit na další souboj se živly. Dál jenom skály padající rovnou do moře rozeklané tisíciletým příbojem. Možnost někde vystoupit je nulová. Ani foťák se neodvažuji vyndat. Ty vlny nejsou tak hrozné jako protivítr. Krade pádlo z ruky. Kdyby se počasí umoudřilo, byl by to hezký výlet. Divoké opuštěné pobřeží. Musím dopádlovat až na konec poloostrova, jak jsem sám sobě slíbil. Někdo to musí prozkoumat. V dáli vidím konec, tak ještě pojedu dva kilometry. To budu mít od rána najeto více než 25 km. Jednoduchá matematika, pokud se chci setkat ještě dnes s ostatními, čeká mě minimálně stejná porce kilometrů zpět.

Dojíždím až na konec poloostrova, a i když se mi nechce, musím otočit a jet zpátky. Původní plán byl objet celý Karaburun až do Orikumi nebo Vlora. Obracím a i vítr má jako naschvál stejný úmysl. Kilometry přibývají pomalu a už přemýšlím, kde strávím dnešní noc. Navíc se zatahuje a začíná pršet. Ne, neprší, ale leje a vítr je tak silný, že se dopředu pohybuji hodně pomalu. Ještě, že je teplo. Rychlost 2 kilometry v hodině, to nevypadá dobře. Jako mávnutím kouzelného proutku přestává pršet a vítr se zklidnil. Vlny jsou takové, že se dá dobře a rychle jet. Míjím pláž, kde jsme dnes spali. Netrvá dlouho a v dáli na pláži vidím barevné tečky. Jsou to kajaky. Tak jsem to dokázal a jak jsem slíbil, našel jsem je. Hodinky mi ukazují ujetých 57 km a 8 a půl hodiny pádlování. Dobrá pracovní směna.

Změna plánu ale není na škodu. Počasí se umoudřilo, a tak si užíváme pádlování se zastávkami na koupání. Další dny se pomalu budeme vracet a pokusíme se skončit někde za Himarë, kam se dojede dobře s mikrobusem. Předposlední noc u moře obsazujeme velikou jeskyni s nevelkou pláží. Čluny odváží poslední návštěvníky. Vzápětí se blíží člun s hlasitou hudbou obsazený velmi veselými děvčaty. Vypadá to, že budou přistávat. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale po chvilce zase odjíždí. Pokud bychom měli věkový průměr asi o dva roky nižší, třeba by zůstaly. Takhle jsme tady sami a pláž je jen naše. Výzvou k opatrnosti je pád velkého kamenu ze stráně nad námi. To ty předchozí deště. Pohled na klenbu jeskyně, kdy některé kameny nevypadají pevně zasazené do skály, mě na noc vyhánějí na pláž. Tam to bude jistota. Proto využívám ke spaní opět lehátko a noc pod hvězdami je krásná.

Ráno pádlujeme dál podél pobřeží a je vidět, jak se tady staví a buduje. V této části je mnoho resortů. Pokud zastavíme na pláži, není žádný problém. Není tady přeplněno, místní jsou příjemní, jen v restauracích musíme konstatovat, že oproti loňskému roku a vnitrozemí jsou u moře ceny vyšší. Proti Chorvatsku ale milosrdné.

Kolem je také vidět řada antén a radarů. Určitě vojsky střežené pobřeží. I za války to bylo strategické místo. Ono i po válce v době vlády Envera Hodži, kdy Albánie měla jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě, se vystavělo po krajině více než půl milionu malých bunkrů, které na pobřeží občas vidíme.

Velká jeskyně ve skále není jeskyně, ale tunel. Po vjezdu do něho vidíme obrovská rezatá vrata. Jak se později dozvídám, byla tady ponorková základna a skrze nevelký poloostrov byl prokopán tunel, kterým ponorky mohly projíždět do zátoky.

Jedu napřed s tím, že budu hledat vhodné místo na poslední noc u moře. Přede mnou na nevysokém ostrohu vidím nějakou pevnost. Přistávám na malé pláži. Chci se jít podívat k pevnosti, ale u cesty stojí vojenské auto, a tak mě ta exkurze hnedle přešla. Nechci, aby byla další zpráva v našich novinách. Na spaní to rozhodně vhodné místo není. Ostatním dojíždějícím vysvětluji poznatky svého průzkumu. Musíme hledat dál. Odměna za trpělivost přišla zanedlouho. Malá pláž s restaurací. Majitel nemá nic proti tomu, že tam přespíme. Dozvídáme se, že pevnost, na kterou vidíme přes zátoku, je opravená a přístupná veřejnosti. S armádou nemá nic společného. Ráno se tam musíme ještě vypravit.

CVOK

Jméno naši cestovky znamená Cestovní VOdácká Kancelář. Nemáme nic společného s duševními poruchami, naopak si připadáme normální a v pohodě a stejně tak nám připadají i naši klienti.

Vymýslíme vodácké zájezdy a akce. Pořádáme vodácké školní kurzy a výlety.

Učíme nevodáky pádlovat a vodáky zdokonalovat se. Na raftu, na kánoi, na kajaku i seakajaku, na paddleboardu, na packraftu.

To všechno děláme už od roku 1990. Můžete se proto spolehnout na naše znalosti a zkušenosti. Bezpečnost je pro nás na prvním místě, voda je živel a my k ní přistupujeme s respketem.

Pokud nás chceš poznat, tak jdi na www.cvok.cz nebo www.facebook.com/ckcvok, piš na cv**@cv**.cz nebo volej na 466 614 825.

Celý nedočkavý jsem za chvíli na pláži, kde jsem byl již včera. Rybáři právě přivezli čerstvé ryby. Ty mě ale nezajímají a jdu nahoru k pevnosti. Vojenské auto tam stále stojí. Jak jdu kolem a prohlížím si ho, hned mě zaujme SPZ, na které je nápis CZ. Stojí u něj pár v letním oblečení, rozhodně to nejsou vojáci. Tak to zkouším. Zdravím po našem – Ahoj. Odpověď je stejná a docela se tomu smějeme. Vyprávím, jak jsem včera vzal zpátečku v domnění, že tady hlídkují vojáci. Dozvídám se, že majitel auta je milovník vojenské historie. Auto – vojenský Mercedes, si přestavěl na obytňák a SPZku si nechal u nás oficiálně vyrobit. Vypráví, jak byli s druhou dvojicí fotit nějaké vrakoviště starých vojenských aut a jiného materiálu a při tom je zatkla místní policie. To byla ta zpráva u nás v médiích. A proto ta SMS, jestli nejsem zatčený. Policie jim zadržela foťák, kameru, dron a hlavně doklady, s tím, že se jim ozvou. Druhá dvojice byla trochu drsnější, odmlouvali, a tak jsou předběžně zadržení. Tito dva propuštění, sice bez dokladů, tady musí čekat, až se jim policie ozve. Bohužel se už nedozvím, jak to dopadlo. Prohlídka pevnosti je velmi zajímavá. Pevnost nabízí krásné výhledy na moře a je velmi citlivě opravená.

Poslední den pádlování. Užíváme si houpání na vlnách krásného moře. Pohledem se loučíme s místem, kde jsme strávili dnešní noc. Lepší konec cesty si nemůžeme přát. Fantomas dokázal v krátké době přijet s mikrobusem, takže na nás už čeká. Na konci pláže, kde přistáváme, se do moře vlévá malý potok s průzračnou sladkou vodou. Opláchneme ze sebe několikadenní sůl, zabalíme a už nás čeká jen cesta na trajekt. Zastávka v jedné vesnici. Majitel restaurace s příslovečnou albánskou pohostinností rozpaluje gril, aby nám připravil něco dobrého.

Pak už spokojení vyrážíme směr trajekt. Drobná chyba v navigaci ještě zařizuje poznávací cestu albánským hornatým vnitrozemím. Začíná to vypadat, že si zdejší pobyt prodloužíme, ale trochu svižnější jízda tomu zabrání a my plynule a bez čekání najíždíme na trajekt. Jsme na lodi a čeká nás nekonečná plavba Jaderským mořem.

Skončilo poznávání poloostrova Karaburun. I když původní scénář byl trochu jiný, líbila se tato průzkumná plavba nejen mně, ale i ostatním. Poznali jsme část krásného, i když zatím trochu opomíjeného pobřeží Albánie. Věřím, že do budoucna se do této oblasti vydá hodně následovníků. Myslím, že rozhodně nebudou zklamáni.