Kaňon Abyssmo – srdce řeky Apurimac ukryté hluboko v nitru země

Je to jedno z mnoha iluzivních míst, kam se normálně nikdo nedostane a kde si člověk připadá velice malý a zranitelný.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Do hlubokých říčních kaňonů jsem se od mise v Nepálu, kde jsme v roce 2012 spluli úchvatnou Langu Kholu, chtěl vrátit už několikrát. Pár podobných kaňonů jsem od té doby navštívil, ale i když byly všechny nádherné a zajímavé, žádný se nedal srovnat s hlubokými průrvami Langu Kholy v srdci Himálaje. Až Apurimac se ukázal jako jiná story…

Apurimac pramení vysoko v srdci peruviánských And na úbočí hory Mismi ve výšce 5597 metrů nad mořem a je jednou ze zdrojnic Amazonky. Jeho tok vede severozápadně od Cusca a na své cestě se zařezává do úzkých kaňonů, hlubokých přes 3000 metrů. I když nejde o nejhlubší, nejdelší nebo jiné „nej“ kaňony na světě, jejich úžasná hloubka, a hlavně strmost, jsou úctyhodné. Kaňon Abyssmo je pak jakýmsi srdcem řeky Apurimac. Necelé tři hodiny jízdy od Cusca, kousek od vysedání z komerčního úseku, je nasedání na jeden z nejtěžších multiday tripů v Jižní Americe, kterým je právě Abyssmo – tři dny extrémně těžké divoké vody zavřené v hlubokých a úzkých žulových stěnách.

Náš tým se schází v historickém Cuscu. Týden čekání na jetelnou vodu si zkracujeme rozježděním na Chilca peřejích řeky Urubamby a pádlováním v okolí. Dvacátého října vyzvedáváme na letišti Kaloba Gradyho a tým je kompletní: Nacho, Aleix Salvat, Arnau Pons, Edu Pujol, Kalob a já. Hned na letišti seznamujeme Kaloba s plánem a než si to stačí rozmyslet, valíme k Puente Cunyac, místu našeho nasedání.

Klidně tekoucí voda pod mostem vůbec nedává znát, co nás čeká. Relativně v tichosti balíme, rozdělujeme si věci na vaření a další společně vybavení a postupně dáváme na vodu.

V první části prvního dne nás unáší rychle tekoucí klidná voda. Počasí vypadá, že se udrží, jen vody máme po posledních deštích o něco víc, než bychom si přáli. No co, snad to bude v pohodě. Cestou zastavujeme na rychlý oběd u termálních pramenů, loučíme se s civilizací a trochu nervózně koukáme do prvního kaňonu před námi.

Řeka se zatím relativně lehce prodírá mezi stěnami, které se čím dál víc zavírají a postupně se začínají objevovat větší a větší peřeje. Krajina kolem nás je opravdu dechberoucí. Vysoké stěny a srázy sem tam protne kaskádovitý vodopád či průrva vedlejšího údolí a řeka nenápadně nabírá na spádu. Netrvá dlouho a říční kaňony nás doslova spolknou.

Zavřená mezi dvěma kolmými stěnami se brzy objevuje i první z mnoha přenášek, a tak začínáme rituál balancování našich naložených lodí po velkých rozbitých kamenech, který v následujících dnech ještě párkrát zopakujeme.

Řeka má opravdu hodně vody nám nezbývá než hledat lajnu mezi velikými kameny, od kterých se odrážejí monstrózní bubláky a karfioly. V kaňonu světlo dlouho nevydrží a hluk divoké vody, uzavřené mezi vysokými stěnami, jen umocňuje tísnivý pocit přicházející tmy. V Peru se stmívá rychle. Naštěstí ještě před setměním stíháme dorazit do tzv. Juanito campu. Trochu nervózně koukáme na oblohu, rychle vaříme a lezeme do spacáků s očekáváním zítřka.

V noci nás budí déšť. S sebou máme jen nejnutnější vybavení, stany zůstaly v Cuscu. Choulíme se pod kusem převislé skály a moc toho nenaspíme. Naštěstí se zrána vyjasní. Trochu s obavou kontrolujeme vodu, která ještě o něco stoupla, a doufáme, že všechno, co je před námi, půjde nějak překonat. Musí!

Po snídani chvíli žvýkáme listy koky, držíme minutu ticha za Juanita (peruánského vodáka, který se před rokem a kousek utopil) a dáváme na vodu. Dneska nás čeká nejdivočejší den. Jedna peřej střídá druhou. Je to jako jízda na rozzuřeném hnědém drakovi nebo pro znalé jako Wellerbrücke za hodně slušné vody. Obrovské kamenné bloky zakrývají výhled a voda se vaří v mnoha sifonech mezi popadanými balvany. V tomhle labyrintu hledáme cestu dolů. Podle Nachova odhadu máme skoro o půl metru víc vody, než skupiny před námi, a je to hodně znát. Voda má velkou sílu a společně s velkým spádem způsobuje, že skoro každá peřej je učebnicovou ukázkovou WW V.

Pocit radosti z namáhavé divoké vody je doprovázený neprostou koncentrací na to, co je před námi, a Abyssmo nám nedává moc prostoru k oddechu. V několika místech se kaňon zavře jen na něco přes deset metrů šířky a stěny nad námi dosahují výšky i tisíc metrů. Chvílemi si připadáme, jako bychom projížděli jeskyní.

Dopoledne druhého dne dáváme nakonec jeden z nejtěžších úseků divoké vody, jaké jsem kdy v životě jel. Těžké peřeje a komplikované přenášky mezi hlubokými stěnami tvoří opravdu speciální atmosféru. Kolem poledne druhého dne dorážíme k jedinému pěšímu mostu přes Abyssmo a také k přístupové cestě k „sestře“ Macchu Picchu, dlouho zapomenutým ruinám Choquequirao.

Na rozdíl od Machu Picchu trvácesta k nim od silnice několik dní a i od už zmíněného mostu minimálně pět hodin chůze do kopce. Proto jsou pro běžné turisty zapomenuté.

Vzhledem k tomu, že jedeme nalehko a máme jídlo jen na pár dní, vyrážíme po krátké pauze dál, prohlídku ruin si necháme na jindy. Řeka se za mostem víc rozbíhá, ale její obtížnost trochu zvolňuje, a tak nás čeká odpoledne plné velkých boofů a pěkných lajn.

Pro všechny z nás jde o jeden z nejlepších úseků řeky, můžeme se relativně klidně rozjet dopředu a nemusíme tolik řešit každý horizont, který se před námi ukáže. Na druhou stranu, skoro každého z nás řeka „upozorní“, na svou nebezpečnost, abychom byli pořád ve střehu. Jsme rádi, že ubylo nebezpečných sifonů, ale zase to vynahrazuje vyšší vodní stav a velikost válců. Jakákoliv rozplavba by tu byla velice nebezpečná a ztráta vybavení v kaňonu by měla nedozírné (rozuměj fatální) následky.

Ke konci dne je na nás už hodně znát únava a Arnau zůstává „viset“ v jednom z velkých válců. Je nám hned jasné, že se odtamtud nemá jak dostat. Řeka se pod peřejí (díky Bohu) zklidňuje, a tak se nám po rozplavbě naštěstí daří všechno bleskurychle pochytat.

Kaňon je úzký, řev řeky se odráží od kolmých stěn, takže se člověku zdá, jako by kolem něj neustále jel vlak, a po chytání plaváčka a materiálu máme všichni dost. Naštěstí po chvíli nacházíme kemp. Vaříme a totálně unavení jdeme okamžitě spát.

Třetí den je o něco lehčí. Pořád nás ale ještě čeká dost těžkých peřejí. Řeka za poslední hodiny nabrala ještě víc vody. Jízda mi připadá, jako bych jel letní nakoupené Mezimostí a sem tam si odskočil do Tyršovky. Těžší pasáže jsou hodně nepřehledné, řeka často teče mezi kameny, kde je jetelná jenom jedna cesta, ostatní vedou do sifonů. Signalizace v týmu a jistota lajny je extrémně důležitá.

Vzhledem k současnému vodnímu stavu část z těch největších peřejí přenášíme. Zbytek prohlížíme a jedeme. Projíždíme skrz velké válce a na můj vkus často hodně blízko otevřených sifonů. Po pár hodinách už jsme zase řádně unavení a všichni netrpělivě vyhlížíme soutok s řekou Pachachaca, značící konec velkých peřejí. Kolem poledne třetího dne jsme najednou u soutoku, odtud je to jen pár kilometrů k Puente Pasaje a vysedaní.

Vylézáme do pouště mezi kaktusy a v obrovském horku se smějeme od ucha k uchu. Máme hotovo, Abyssmo nás nechalo projet! Bylo pro mě jedním z největších zážitků posledních let, a dostálo tak své reputaci.