Minulý článek z Kanady byl spíše rozpádlovací a ve druhém se věnuji hlavně práci a pádlování na Slocan river. Na začátku léta se mi podařilo dostat se na některé z kanadských creekových perel, které rozhodně patří mezi top v Severní Americe.
První týdny v práci následovala řada tréninků s raftem, záchrana, plavání… A hlavně naučit se s veslovat a najet dobrý lajny v hlavní peřeji. Vodní stav byl stále pěkný, kolem 200 cms. Po dvou jízdách jsem byla totálně vyždímaná, doplazila jsem se domů, přičemž mi pípá zpráva: St. Leon odpoledne? Na tenhle creek jsem se moc těšila, nedalo se to odmítnout. Tak se najím a vyspím po cestě, přeci jen výlet jen na pár hodin. Sešla jsem se s Codym a Stephanem a vyrazili jsme směr sever, nabrat Carla. Ještě tam jsem byla vyždímaná a bez energie, ale nacpala jsem do sebe avokádo a schrupla si trochu v autě.
Carl nás ujišťuje, že máme dost času, že všechny obtížný místa se dají prohlédnout a přenést, že to jeli daleko míň zkušení lidi, voda je dobrá a že se sice můžeš rozsekat, ale nejspíš tu neumřeš. Takže to pro mě není stres, akorát je půl osmé večer, když docházíme na nasedačku. Cesta lesem v sucháči tom vedru mě dostává, cvakám si loď na smyci ale i tak mě pořád stahuje dolů a spíš než jdu, kloužu dolů ze stráně. Tohle fakt nedávám, tak scházím dolů pro kluky, jestli by mi mohli pomoct.
Potok začíná pěkně sypat už od shora, rozhodně to není taková materiálovka, jak mi všichni zmiňovali, což znamená, že máme asi dobrou vodu. První težší peřej se jmenuje triple drop, první skok je nakopávák, pak bazének, další drop s nezřetelnou hranou na pozdní boof s pěkným vývařištěm a odtéká do slidu. Mě je jasný, že tohle ponesu. Koukám na lajnu kluků a ujišťuju se, že druhý skok chceš boofnout na sto procent. Při obnášce potkávám Codyho, který to nese znovu a pokřikuje na mě, proč tohle nejedu, když je to nejlepší pasáž. Tohle nemám ráda. Koukám, jak najíždí peřej, bojuje pod druhým skokem ve vývařišti a pak plave slide po zadku. A loď uplavává… na tohle tak máme čas.
Ok, jedeme dál jen ve třech, pak nacházíme loď a dostáváme se k dalšímu místu jménem Super slide. Prudký slide o výšce asi 25 metrů, je tu několik možných lajn. Carl bere střední přes nakopávák, je to hodně letecká a bála bych se o svoje záda. Takže koukám na Stefanovu levou, která taky končí parádním nakopávákem s bezvadným poletem a líbí se mi. Takže jedu taky a pocit je nepopsatelný! Rychlost a ten let! Pokračujeme dál plni adrenalinu a radosti, ale hlavně nepolevovat z pozornosti.
Carl ukazuje poslední vracák, který musíme chytit. Jenže Cody ho nechytá, zasekává se na šutrech a plave. Kluci ujíždí z ním a já si jdu prohlídnout další peřej, kterou nechci jet na oči. Hm, tak že by že mi chtělo pádlovat solo, to ani ne, čekám, než se objeví Carl. Cody je ok, loď uplavala a jde mi odjistit tuhle peřej na házečce. Voda tlačí na šutr vpravo, takže je to na ránu do lokte. Trošku mě to tam háže, ale projíždím ok. Následuje mimi soutěska, která je značně technická, různá esíčka mezi šutry, jednou rychle zvedám a blížím se k mini double dropu, přičemž první skok boofuju, ale se špičkou moc doprava, pak druhý jedu pozadu, zvrhávám se, pádlo se mi otáčí do nějaké divné polohy, že zoufale několikrát prořezávám vodu a pak v bazénku plavu rovnou s pádlem i lodí za asistence Stefana do vracáku.
Vyléváme loď a já sleduji Carla v další peřeji, kde se převrací. Zvedej, zvedej, říkám si. Ne, jde ven a já křičím na Stefana, ať mi dá rychle házečku a upaluju po břehu za ním. Naštěstí vylézá na druhé straně a ukazuje, že je ok. Ale loď plave do soutěsky s vodopádem. Dobrý skore, ani jsem nevěděla, že tu nějaká taková strašidelná soutěska je. Jsme jen dva s loděmi a neseme, mně už začínají docházet síly a taky nervy. Ještě že mě nikdo nevidí fňukat tady v lese, nošení lodě na rameni s mýma bolavým žebrama není nic moc.
Stefan se rozhoduje jet na solo vodopád. Čas tlačí, nemáme čas stavět záchranu, a tak pokračuju po cestě, než potkávám jednoho pádlera z Améru. Prej, že našel naše lodě, tak se šel kouknout, co vyvádíme. Stefan pod vodopádem zvedá natlačen na levou stěnu, nic moc příjemnýho. Na házečce přetahujeme Carla k nám a jdeme najít lodě. Carlův Raptor je ok, ale Codyho půjčená Bazooka dosloužila, s dírou v čumáčku se to nebude dát dojet. Prej už je 300 m peřejí WW III, ale furt musíte mít oči na stopkách, páč je to šutrovatý. Dojíždíme za tmy, je asi kolem 10 v noci, St. Leon umí ukázat i svou stinnou stránku, ale ten zážitek za to stál.
Další večer jsem přijela do New Denveru pádlovat s místním guruem Carlem, lehkou říčku III – IV, Wilson creek. Bylo to parádní, chytili jsme spoustu vracáků, surfovali vlnky, zkrátka užili si jako na slalomce, Carl si pochvaluje, že tolik vracáků ještě nikdy nechytil, když pádloval. Pro mě je to nejlepší trénink.
Večer jsem kempovala na zahradě pod korbou traku a pak ještě dorazil jeden pádler Hayden, takže ráno jsme vyrazili na Upper Kuskanux. Přidali se k nám ještě Ari a Mike, takže jsme byli docela silná skupina. Normálně tady jsou pařáky, ale tenhle den od rána lilo jak z konve. Docela kosa, na vodu se mi moc nechtělo. A ještě s pocitem, že vedle jsou hot springs :). No nic převléknout se do sucháčů, naložit auto a jelikož jsme se všichni nevešli do auta, já a Ari jsme jeli na korbě. Sedla jsem si do lodě, která nabyla přivázaná, chňapla madla dvou dalších lodí a jelo se. Kluci to s rychlostí nešetřili, vítr a dešťové kapky mě bičovaly do obličeje. Informace od Carla o řece byly: poctivá čtyřka, sype to od začátku, takže žádné rozehřátí, bouldergarden a lajna je přímo rovně dolů. Ale za tohohle stavu tady nejsou žádný válce, který by vás držely. Ok, jde se na to.
Naskákali jsme do lodí a bezhlavě to nasmažili do první peřeje. Carl zasurfoval hned v prvním válci, pár pokusů o zvedání a rozplavba. Kluci vyrazili za plaváčkem a lodí a já se uklidila do vracáku, nemusim dělat další rodeo. Naštěstí byl se mnou aspoň Hayden a tak jsme pozvolna vyrazili také. Další přej nic těžkýho, ale zvedám, a pak podruhý. Ok, tak se hodit do pohody a zbytečně nedělat chyby. Po pár stech metrech jsme konečně dohnali ostatní, loď i s plaváčkem v pořádku, mohlo se pokračovat. Čtyřkilometrový run, nekonečně mnoho boofů, stále bouldergarden s několika vypečenějšími místy a jednou přenáškou. Moc jsme si to užili i když už mi na konci docházely síly. Kontinuální zábava, naštěstí už žádná záchranná akce neprobíhala. Kuskanax určitě patří mezi nejhezčí creeky, co jsem kdy jela. Všichni máme na tvářích úsměv od ucha k uchu, byla to pecka.
Po dopádlování se lidi rozjeli do různých směrů, my se vrátili zpátky ke Carlovi, na kterého čekala rodinná návštěva, ale i tak se rozhodl vypít svojí botičku a uspokojit tak říční bohy. Nadával si, že nevypil botu po rozplavě na St. Leonu a to se vymstilo. Tetička a strýček z toho museli mít velkou zábavu.
V sobotu se konal Slocan river festival, takže jsem se potkala s dalšími pádlery a vyrazili jsme na Wilson creek, tentokrát pádlovat celých 11 km. Sešla se opět dobrá skupinka, tentokrát byla převaha evropských pádlerů, dva Němci a já. V jedné peřeji byly klády, dostala jsem se moc blízko ke Stefanovi a nestihla manévr, zvrhla jsem se o jednu kládu a v panice mi trvalo celkem dlouho, než jsem eskymovala, Swen mi přijel na pomoc. Po tomhle zážitku a únavě jsem další peřej přenesla, protože na konci je drop, kde se nechcete dostat na levou stranu kvůli velkému válci. Přenášení v tomhle vedru a v sucháči bylo únavné, konečně jsme se dostali k nasedačce na 7 km. Ten úsek už znám, ale klepaly se mi ruce, jak mi docházela energie. Dostala jsem sušenku a dopádlovala až do konce, i když s velkým vypětím sil. Byl to dlouhý, ale suprový den.
Na neděli jsem se vracela průvodcovat na Slocan a pak zase zpátky do New Denveru. Začala akce jménem Creek Freak Week u Carla na zahradě a začali se sjíždět pádleři z různých koutů BC a Alberty. V neděli večer se dohodlo, že se pojede ráno na Upper Pingston, což je perlička, kterou jelo jen pár lidí, protože teče z přehrady, ale je sjízdný jen pár dní v roce. Tak jsem se přidala, kdyby se jel i střední úsek nebo něco jiného a nebo kdyžtak budu svážet auta. Opět od rána chladno a lilo. Takže mi ani nevadilo, že se nedostanu jeden den na vodu. Cesta vedla přes trajekt, kde jsme se potkali s dalšími pádlery jedoucími ze severu, přeložili jsme se do dvou aut a pak se pokračovalo po štěrkových cestách. Na vysedačce spodního úseku se zdálo, že je vody moc na střední, ale horní by mohl být fajný. Takže džunglí hezky nahoru, zkratka vedla zcela zarostlou cestou. Stefan měl úplně nový velký auto, jenže jak lodě zavadily o větve, posunula se zahrádka a poškrábala mu střechu. Dojeli jsme pod přehradu a zdálo se, že je tak dvakrát víc vody, než je potřeba. Je to kaňon, 5 – 5+ takže víc vody rozhodně mít nechcete. Chvíli jsme to ještě obhlíželi a pak otevřeli piva a vydali se nazpátek. Volba padla na St. Leon, když už je po cestě, i když už bylo mnohem méně vody, než minule. Protože skupina byla více než silná, St. Leon se prý dá sesypat za 25 minut. No to mi moc kuráže nedodalo, kor když už vím, do čeho jdu. Nejhorší snést težkou loď strmým terénem k řece. Navíc Swen si zapomněl v autě vestu, a tak se vracel. Mike, že na něj počká a my zatím na pohodičku pojedeme dolů.
Vody bylo podstatně méně než minule, takže drncačka, bylo to víc z kopce. Přijíždíme k triple dropu a já si chci prohlídnout lajnu za téhle vody. Minule jsem nesla a Lora jde se mnou omrknout dropy. Kluci to mezitím sesypali dolů a čekali na nás. Jsem nervózní, ale druhý drop už nemá velké vývařiště, takže držet nebude. Ok, jde se na věc, první drop, zleva se vyhýbám největšímu nakopáváku. Letím, paráda, hezky do vracáku, vydýchat se. Lora jede a píská, že je vše ok. Najíždím druhý drop, žádná zřetelná hrana, mělo by to být na pozdní boof a drop je vysoký a já neboofuju. V záklonu dopadám a převracím se, jenže druhý drop už odtéká do slidu. Obličejem drhu o slide, ale naštěstí je vody dost, rychle zvedám a dojíždím slide. Ojej, to nebyl dobrý začátek.
Smažíme si to dál. Superslide, prohlížím a jedu opět úplně levou lajnu, dopad je za téhle malé vody daleko větší nakopávák do zad, ale kluci prý taky jeli částečně bokem. Přijíždíme k minisoutěsce, vše je ok, ale potíže mám na stejném místě jako minule, první váleček mě brzdí, na druhý už nemám rychlost a vesele si v něm zabydluji. Čekám, jestli mi někdo hodí házečku, ale nevypadá to. Tak zkusím vyzvedat, pouští mě to, bum rána do hlavy, lezu z lodě, samozřejmě už v bazénku ve vracáku. Čeká už je soutěska, kterou radši nesu.
Můžu nasednout na vodopád. Těším se, taky pozdní boof. Najíždím u levé strany, čumím dolů, ale opět promeškávám boof, takže dopadám jak hruška. Pádlo mi to vyrazilo z ruky a na levé straně se snažím několikrát zvedat rukama o skálu. Naštěstí je tady Zack, a tak mi pomáhá zvednout. Kde je pádlo? Ptám se, najednou pádlo vyskakuje z bubláků a chytám ho přímo do ruky. Do konce dojíždíme už bez nehod. Chvíli po nás dorází i Stefan se Swenem. Skupina se rozděluje a goldeňáci vyráží ještě na Kuskanux. Naše skupina se stavuje na véču a razíme opět ke Carlovi na zahradu, kde je oheň, další pádleři, zkrátka pohodička.
To jsem se takhle zeptala kamaráda Sama na jeho plány na další týden a on zmínil Nemo creek s vodopádem, který se mi bude určitě líbit. Už ale nezmínil, že se mi nebude líbit, co je nad tím vodopádem… Koukala jsem na nějaké fotky, nic extra vysokého, hezká hrana, dole velký bazén, to by mohlo jít. Užít si vodopád bez stresu. Ach, jak moc jsem se mýlila. Kdo viděl Zpátky ke kořenům, může kouknout, že tenhle creek není zadarmo. Naše mise začala již v úterý odpoledne.
Naložili jsme jídlo, spacáky a hydro do kajaků a rozjeli se po jezeře na kempovací místo na útesech. Večer parádní koupačka, skákání do teplého průzračného jezera, ryby kolem nás, hvězdná obloha s padajícími hvězdami s problikávajícími blesky., nikdy jsem nic podobného neviděla. Prostě BC opět nezklamala svojí nádherou. Ráno zapakovat věci a jen nalehko přepádlovat jezero, krátká vynáška k vodopádu a pak prohlídka. Vodopád jak z obrázku, jediný háček je, že k němu vede obtížný nájezd. Nejprve skluz ze 4 metrů do lagunky těsně nad hranou prvního dropu, kde chcete zůstat na pravé straně a využít v boofu skálu, která je nakloněná doleva. Jenže veškerá voda valí doleva a vymílá pod skokem parádní hrnec, pak je lagunka a vodopád.
Já se Samem jsme nebyli stoprocentě přesvědčení a Sam mi řekl, že je nervózní, ale Ben šel na jistotu první a my mu tedy postavili záchranu. Já nad prvním dropem a Sam fotil zespodu bazénku. Nejhorší se mi zdál sjezd ze skály. Musíte jet bokem držet špičku proti proudu a chytit vracák. Rozpádlovat to, hodit špičku na pravou skálu, levý boof a pak vodopád, jen se překlonit a jste dole. Ben měl perfektní lajnu bez zaváhání. Nebylo to tak těžký, takže řada na Samovi. Na prvním skoku hodně přes skálu, takže pěkný boof a vodopád v klidu.
Teď teda já. Neměla jsem úplně nejlepší pocit, hlavně ze slidu nahoře, ale Ben mě ubezpečil, že i když budu zvedat pod skokem, je ještě spoustu času. Normálně bych si určitě nechala zajít chuť, ale když už se jelo tak daleko a ten vodopád je tak pěknej… Tak jo, stavíme záchranu, lezu do lodě opírající se o kmen. Šprajda, dobrý vydýchám se dole ve vracáku. Šup po slajdu dolů, ale ouha, jak se mi nechtělo jet moc bokem, proud mi strhává špičku a vracák už rozhodně nechytím. Ok, tohle jsem nečekala, tak rychle pádlovat doprava. No, co si budeme povídat, nestihla jsem to, malá rychlost, snažím se boofnout, ale není o co, skála je příliš daleko. Váleček pod skokem je docela silnej, zvedám, jenže jsem v hrnci a dávám si další kolečko pod dopadající vodu pod skokem. Hm, tak s lodí odsud asi nevyjedu, tak to zkusíme bez lodi. Další kolečko v hrnci, zašlapání hluboko pod drop a konečně nádech. Házečku vidím až příliš pozdě, vůbec jsem si přes ten hluk nevšimla Benova volání. No co, tak už jí asi nechytím, hezky se srovnat, ať plavu poz adku a hurá, letím!
Váleček pod vodopádem už mě zašlápl jen mírně, a tak můžu vyplavat na pravé straně bazénu a jen se tlemit. Ach jo, kde že jsem si to dnes zapomněla ten svůj mozek? Sam má naštěstí moji loď a volá, že pádlo je ve vracáku, oukej běžím a zachraňuju pádlo. Voda je ledová, teď ještě přeplavat bazén, moc se mi nechce bez házečky a tak Sam skáče do vody, plave ke mě, jako, že to je hračka. Ben si dává ještě jednu jízdu, excentní lajna a já po jištění skáču z hrany vodopádu do bazénku. Pak sjíždí kus další peřeje, nechytá vracák a je tak blbě zamáčknutej na šutr, že Sam opět plave na druhou stranu a pomáhá kamarádovi dostat se do vracáku. Na slidy pod tím nemá už nikdo ani pomyšlení, sem tam nějaký strom. Přepádlovali jsme na druhou stranu, zaskákali si z útesů, já jsem vypila botičku a vydali jsme se na další dlouhou pádlovačku po jezeře zpět k autu.
O tom, jak jsem v Kanadě začínala si můžete přečíst tady, o tom, jak raftuji jsem psala minule.
Fotografové: Carl Jacks, Ari Bruns, Sam Butler
