Kamenice durch — nebylo to špatný, ale opakovat to chvíli nebudeme

Příprava akce se nesla zejména v duchu shánění informací a rozporuplných rad a doporučení od kamarádů. Někdo tenhle dlouhý pádlovací výlet popisoval jako super den a vodě, kdy člověk alespoň ujede nějakou vzdálenost, jiní nás zrazovali, jak jen mohli. Kopeček mi dokonce vykládal o tom, jak jednou kus pod Josefovým dolem zkusil, ale protože tam byly jen jezy, co se musí nosit, a volej, tak to vzdal. Předesílám, že tohle se skutečně nekonalo.

Je sobota ráno a na Paraplíčku nabíráme s Felixem Toma Slavíka. Necháváme tu jeho auto, abychom měli na odpoledne (nebo kdy sem vlastně dopádlujeme) pendl, a vyrážíme pod hráz Josefův důl. Vypouští se krásných 9 kubíků, což bude na horní Kamenici, zatím rekordní průtok, s kterým jsme měli tu čest. Na nasedání potkáváme ještě kluky z Kolína a hned je nás a řeku pět. Další se prý přidají až pod hořejškem.

Vršek na rozehřátí

Nasedání klasicky do betovoného korýtka a už svištíme úzkým lesnatým korytem pěkně z kopce. Ty dva kubíky navíc, které jsou tu oproti jiným letům jsou docela znát. Válce jsou skutečně válce a řeka je mnohem kontinuálnější. Brzy přichází známý skok, který, i když boofnete, vás propláchne spodem a je to tady. Prodrncat se pravým ramenem okolo ostrůvku a laguna, kde je na břehu spousta lodí. Jdeme se taky podívat na ústřední pasáž sestávající z peřejí Vějíř a Tunel (okolo řeky ovšem zní příznačnější označení Štěrbina).

Felix vystupuje z lodě s tím, že tuto pasáž ponese. Loď si ale zatím nebere. Zbytek je rozhodnutý, že pojede. Okoukneme Vějíř, vše OK. U Štěrbiny už ale takový optimismus nemáme. Nakonec se shodujeme na sjezdu Vějíře a podle toho jak nám to půjde, dáme i tohle. Spíš asi vpravo, dámskou cestou. Vějíř jde bez problémů, jen Mára si trošku pocvičí ve válci pod ním. Vše ale zvládá a vyjíždí k nám do laguny. Pro sjezd se nakonec rozhodl i Felix, který předvádí mezi skokem a válcem ještě parádní otočku o 360°. Je to holt mazák. Cítíme se dobře a tak s Tomem a Felixem jedeme i další pasáž. Vše jde bez problémů a už se na sebe zubíme ve vracáku dole. Felixe odjíždí dál a než dorazí zbytek skupiny, stíhá vylovit nějakou loď.

Zbytek řeky už jedeme bez ztráty kytičky a užíváme si krásný vodní stav, který umožňuje průjezdy bez zbytečného šutrování. Na vysedacím místě jsou davy lidí a také vrtulník. Naštěstí neletěl k žádnému fatálnímu případu, ale „pouze“ ke zlomeným žebrům. Ukazuje se, že dolů nás pojede docela horda. Dáváme do kupy naší skupinu (přidává se Plukovník) a vyrážíme vstříc neznámu. Trochu to zná jen Tom, který už tu prý kdysi jel.

Co je pod josefáčem?

Řeka svižně teče a sem tam se objeví i lehká peřej. Pak už přichází první jez. V pohodě sešoupneme, ani není třeba prohlížet ze břehu. Další jez, stejný scénář. Pak další, tady jdu fotit a dojíždí nás velká skupinka, se kterou už zůstáváme. Na dalším jezu odchází Hynek, který rozbil loď a následující kolmý jez najíždí trochu naslepo Tom. Nezbývá než věřit, že si to dobře pamatuje. Pamatoval. Sem tam nás pohoupe a prohřeje delší peřej a pak Tom říká: „No a tady začíná nic.“ Nevěříme mu, ale měl pravdu. Na notných pár kilometrů se řeka uklidní a musíme čekat až do Tanvaldu na další jezy a hlavně peřeje.

Konečně Tanvald

Úsek přes Tanvald je zábavný, jen by mohl mít trochu víc vody. Ale dá se. Přenášíme tu dva jezy, jinak vše jedeme. Pak už nás čekají neurčité rozlivy až k Plavům a zde u mostu zasloužená klobáska na posilněnou. Tady se i rozděluje naše skupina a na zbytek řeky zůstáváme čtyři.

Po vydatném obědě sedáme do lodí. Počkáme na pauzu mezi kategoriemi sjezdů a vyrážíme na klasickou Kamenici. Jediným zajímavým momentem je plukovníkův sjezd jezu v Jesenném nad mostem, kde se chudák zadrhnul na hraně, stočil bokem a spadnul přímo na holý betonový schod pod jezem. Jak je ale jeho tradicí. Přežil bez úhony.

Zbytek řeky na Spálov a Paraplíčko už je znát únava a začínáme blouznit o všem možném. Abychom to neměli tak rychle za sebou, tak nás ještě na Žábě přibrzdí slalomový závod a pak už hurááá Jizera.

Posledních pár set metrů a vysedáme unavení ale spokojení na Paraplíčku. Shodujeme se, že to bylo pěkný, ale že to asi příští rok vynecháme. Ideální jet to znovu tak za pět let až zapomeneme, o co jde. Ne, že by to nebylo pěkné, ale jezdit si klasický úsek s pěknými peřejemi je přece jen lepší.

Pro milovníky statistik ještě dodám, že jsme urazili něco přes 30 km, trvalo nám to (včetně oběda, prohlížení, přenášek a čekání na pauzy v závodech) bez pěti minut šest hodin a průměrná rychlost byla 6,0 km/h.