Kalifornské Fantasy Falls aneb jak se jezdí legendy divoké vody

Náš třítýdenní hon kalifornskými řekami se chýlí ke konci a máme poslední možnost zkusit nějaký další multi-day trip. Fantasy Falls jsme měli v hledáčku po celou dobu, ale kvůli tropickým vedrům a velkému odtávání sněhu měl úsek pořád moc vody. Volba tedy padla na méně známý San Joaquin, ležící víc na jihu.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Po nákupu zásob na tři dny naposledy kontrolujeme internet, když v tom přichází zpráva od Davea Farkase, že Fantasy Falls už jedou. Naše čtyřčlenná skupinka si vymění rychlé pohledy a všem je jasné, že nebudeme diskutovat. Sedáme do auta a jedeme tři hodiny zpátky na sever na nasedačku vysněného úseku. Na místo přijíždíme za hluboké tmy a kromě hvězdného nebe nás vítá i ledový vzduch. Přece jen jsme ve 2500 metrech nad mořem.

Ráno si dopřáváme vydatnou snídani a skládáme do kajaků všechno potřebné na třídenní splutí. I když jsme ve slunné Kalifornii, oblékáme s Matesem tentokrát suché obleky, a i Palo s trochou nedůvěry bere suché kalhoty. Jediný Antoine to s vybavením podcenil, takže vyráží jen v bundě a surfařských kraťasech. Loučíme se s Terkou, která nás vyzvedne za tři dny u jezera Salt Springs Reservoir, a kloužeme z travnatého břehu do potoka, který připomíná Křemelnou.

Hned první kontakt s vodou nám napoví, že oblečení jsme zvolili dobře. Voda je doslova ledová a Palo nám po prvních 100 m blahořečí, že si dal poradit. Řeka se zvolna naklápí a několik úvodních kilometrů propadává ve svižném tempu kamenitým korytem bez vracáků, kde zaseknutí nebo čelo není nic překvapivého.

Brzy se před námi začíná rýsovat údolí ve tvaru širokého V, do nějž se řeka postupně zakusuje. Dno se mění v kamenné plotny a my přijíždíme k prvním výraznějším peřejím. Prohlížíme, většinu jich postupně zdoláváme, pár přeneseme. Jedna z peřejí vytrestá Antoina, kterému rozplavba v ledové vodě v kraťasech vůbec nedělá radost.

První kaňon končí úzkou škvírou, zvanou Backender Slot, bezprostředně následovanou dvěma rozbitými skoky. Já dostávám názornou ukázku, proč je v názvu slovo backender, takže si při sjezdu prvního dropu pod škvírou dávám eskymáka a do dalšího už jedu jen s půlkou pádla a krvavou rukou. Přesto se mi daří poctivý boof, pod dropem lovím druhý list a singluju do vracáku, kde si od Antoina beru skládačku. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, ale už jsme na tradičním kempovacím místě pro první den a s přihlédnutím k okolnostem se rozhodujeme v nejlepším přestat. Zůstáváme tedy na velké žulové plotně, ze které je výhled jak zpátky do poslední kombinace skoků, tak dolů do majestátního kaňonu, ve kterém máme připravenou zábavu na další den.

Když druhý den krátce po snídani prohlížíme ještě před nasednutím do lodi první peřej, nejsem zrovna v bojovném rozpoložení. Palo zkouší lajnu jako první, mizí v boční roládě a zbytek peřeje vidíme jen dno jeho tora. Zdola nám ještě signalizuje, že chrániče na lokty si nebral zbytečně. Mates nám pak ukazuje, že to jde sjet i pod kontrolou, my s Antoinem nemáme chuť na wake-up roll, a tak nasedáme až pod peřejí.

Následuje kombinace delších slajdů, za nimiž řeku uprostřed přehrazuje obrovský skalní blok. Voda skálu obtéká zleva a po strmě nakloněné skalní desce padá asi šest výškových metrů do mělkého vlnoválce. Informace od Matesa, že na téhle peřeji si Aniol Serasolses vykloubil před lety rameno, nám trochu nabourává morál. Po důkladné obhlídce a několika změnách názorů ale postupně všichni peřej sjíždíme, což nám všem na tvářích vykouzlí široké úsměvy.

Pokračujeme dál, kaňon se místy trochu otevírá a řeka nám servíruje i pár vyloženě klidných meandrovitých pasáží na vydýchání. Obloha nad námi se začíná zatahovat, ale v Kalifornii naštěstí nikdy neprší (leda přes noc v Royal Gorge, ale to byla určitě náhoda), takže se nemáme čeho bát. Po chvíli přijíždíme k zábavnému skoku přes kámen ve tvaru hřibu a řeka začíná zase přitvrzovat.

Vjíždíme do soutěsky Jedi Mind Melt Gorge, kterou poctivě prohlížíme a díky Matějově morálu se prokousáváme po vodě až před stejnojmennou peřej Jedi Mind Melt. Ta vypadá opravdu přísně; usuzujeme, že by potřebovala ještě trochu víc vody a přenášíme vpravo.

Obloha už je doslova černá a kolem nás začíná hřmít, takže rychle dáváme na vodu a pokračujeme několik lehčích kilometrů svižným tempem až k další soutěsce, zvané Rifleman’s Gorge.

Po několika úvodních skocích končí legrace, po obou stranách se zvedají strmé žulové stěny a netušíme, co je dál. Asi po půl hodině šplhání po pravé stěně máme představu o většině soutěsky, ale do jednoho skoku vůbec nevidíme a zůstává pro nás velkou neznámou. Začíná pomalu, ale jistě pršet. Názory na další postup se liší, nakonec ale vítězí opatrnost, a tak se sápeme po skále s naloženými loděmi asi 30 výškových metrů a vracíme se do koryta řeky o nějakých 300 metrů níž.

V dešti splouváme další úsek lehčí vody s vědomím, že před námi je jedna nesjízdná soutěska, do níž rozhodně nechceme vjet. Kvůli lákavému úvodu se jí říká Good to go, nicméně je také známá pod názvem I want my mummy, který napovídá, že to nebude nic pěkného. Skáčeme asi třímetrový drop, za kterým se řeka stáčí prudce doprava. Vyrážím se po břehu podívat, jestli je to Good to go, a zkušeným okem lokalizuju vracák ještě o 300 metrů níž, do kterého postupně přejíždíme. Ukazuje se, že je to skutečně obávaná soutěska, kterou je lépe začít přenášet bezprostředně po třímetrovém skoku, protože skalní stěny se tam zvedají ještě docela pozvolna. Vracíme se tedy kousek proti proudu a zahajujeme přenášku.

Hodinky ukazují pět hodin odpoledne, jsme tedy už sedm hodin na vodě. Po úvodním stoupání dáváme svačinu na oblé žulové plošině a já s Antoinem jdeme bez lodí hledat cestu. Na druhý pokus trefujeme dobrý směr a vidíme kamenné mužíky, značící cestu. Vracíme se tedy pro Pala s Matesem a společně si dáváme poctivý trek s loděmi.

Pěšina se vine nahoru a dolů mezi velkými oblými skalními věžemi, přes padlé stromy a mezi medvědími bobky, aby se na konci prudkým klesáním dostala zpátky k řece. Ke konci už se mi slušně motají nohy, takže s radostí házím loď na břeh řeky. Ta tu meandruje hustým porostem listnatých stromů, které nás kryjí před vydatným deštěm, a shodujeme se, že od nasedání předchozího dne má už minimálně dvojnásobný průtok. Dáváme na vodu, všichni tasíme z vest filtry na vodu a hasíme velkou žízeň z hodinové přenášky. Po pár metrech přetahujeme velký padlý strom a diskutujeme o tom, že by bylo dobré najít vhodné místo na noc, kde bychom byli aspoň trochu krytí před deštěm. Les postupně mizí a my se rozhlížíme otevřeným údolím, kde to rozhodně na žádnou schovávačku nevypadá.

Přichází menší soutěska, končící asi pětimetrovým skokem. Od Matesa dostáváme informaci, že v levé polovině dopadu je strom, bude potřeba skočit vpravo. Postupně seskáčeme dolů a čekáme na posledního Matesa, když se nám naskytne děsivý pohled na jeho lajnu. Nad hranou zahlédneme loď ve svíci a za okamžik už Matěj mizí s masou vody pod obrovským kmenem v levé části skoku. Instinktivně sahám pro házečku, i když je mi jasné, že dostat se k němu bude v tomhle místě nemožné, ale po dvou dlouhých vteřinách se vynořuje a pádluje k nám do vracáku. Zíráme na něj jako na zjevení, ale nic mu není, ani se stromu nedotkl. Shodujeme se, že na prvním vhodném místě končíme, už jsme na vodě devět hodin a únava se začíná projevovat i na silnějších kusech. Po pár stech metrech na nás Antoine ze břehu volá: „Untouchables“ a my víme, že tady bychom mohli pro dnešek skončit.

Solidně rozlámaní se budíme pod jasným nebem, někteří si pro urychlení ranních biologických pochodů jdou prohlédnout peřej Untouchables, kterou ovšem necháváme na pokoji. Kousek pod ní je pro nás totiž nachystaná jiná poctivá Good morning rapid. Nájezd v krátké soutěsce, zakončený asi dvaapůlmetrovým dropem, bezprostředně pod ním přejezd přes karfioly doprava a boof do vodního vějíře. I shora to vypadá hodně velké. Mates s Palem sjíždějí v pohodě a Antoina pod dropem voda odsazuje do levého ramene, kde se trochu vzteká. Nakonec se pro probuzení na téhle peřeji rozhoduju i já.

V dobré náladě po necelé hodince přijíždíme k dvojitému vodopádu Fantasy Falls, kde nám jediné rozmýšlení zabírá výběr úhlů na focení a natáčení, a užíváme si polety pod modrou oblohou.

S krátkou přenáškou překonáváme ještě dlouhou sérii slajdů, známou jako Island Slide, a po chvíli přijíždíme k poslední velké peřeji tripu, kterou jsme napjatě očekávali už od rána. Peřej se jmenuje Show me your Tits nebo také prostě The Thing a všichni ji známe hlavně z videí, kde kajakáři poměrně bez kontroly dostávají výprask v jednom a pak v druhém válci, kde většinou po nerovném boji opouštějí loď a dávají si rozplavbu ve velkém bazénu. Při prohlídce je nám jasné, proč tu bývá taková legrace. Všichni jsme poměrně odhodlaní zkusit štěstí, ale nikdo se nehrne do první řady.

Nakonec se jako první šprickuje Palo a předvádí nám slušné divadlo. Obrovský balík vody uprostřed peřeje se mu daří sice téměř přejet, ale nakonec ho odsazuje doprava ke skále, kde se mocným vylehnutím opírá do šikmé rolády. Ta ho vysílá zpátky do hlavního proudu, který ho svou silou lopuje přímo do spodního válce a začíná Palova krátká, ale o to intenzivnější freestylová jízda. Už taháme házečky, když válec šťastně zapulzuje a Palo vyčerpaně zvedá v laguně a ukazuje nám, že to byl solidní výprask. Nemůžeme ho v tom nechat samotného, a tak si pořádně zavazujeme boty, kontrolujeme zajištění věcí v kajaku a jeden po druhém se pouštíme do téhle zlomyslné vodní atrakce. Po chvíli jsme všichni bez krysy ve spodním bazénu s úsměvy od ucha k uchu a plni dojmů.

Ve vláčku vjíždíme do proudu a bez problémů proskáčeme několik posledních peřejí, které končí rovnou v přehradě Salt Spring Reservoir. Trochu si zajucháme, že to máme za sebou, ale čeká nás ještě asi pět kilometrů po přehradě, takže řadíme vyšší rychlostní stupeň a se zaťatými zuby to hrneme proti větru a vodní tříšti jako čtyři kačeny bez zastavení až k hrázi, kde vidíme zeleného raptora Vasquezové. Skáčeme zpátky do vody, abychom se trochu ochladili, otevíráme si pivka a gratulujeme si k prvotřídnímu zakončení našeho kalifornského výletu.