Vítejte u dalšího dílu o pádlování v krásném Jižním Turecku, který si pro vás připravila vaše oblíbená vypečená skupinka. Minulý díl skončil u horního úseku řeky Manavgat, který jsme dokončili za dosti velkého šera, který by někteří zcela bez váhání klasifikovali jako tma jak v p**eli. Dnešní díl nás zavede na další úseky řeky Manavgat a pak zavítáme na poslední řeku s názvem Kopru Caj.
Po vystoupení z horního úseku Manavgatu a zvládnutí všeho nezbytného, se vydáváme na naše oblíbené spaní u mostu s hlavní silnicí, pod kterým začíná úsek na další den. Ten by měl byt zhruba 13km dlouhý s obtížností WW IV – VI. Druhý den je opět úplně vymetená obloha a tak jdeme s radostí na vodu hned ráno, nechceme opakovat zážitek ze včerejška, že ano.
Někteří sice už načítají, jak si peřej dají, ale rozumnější část skupinky má už dávno jasno. Opět vylézt ze soutěsky nahoru. Vše jde relativně jako po másle a tak se po hodině potkáváme i s Pájou. Pikantní informaci navrch se dozvídáme o pár dní později v Čechách. Nějaká skupinka kajakářů musela dokonce zavolat helikoptéru, aby je z kaňonu vytáhla. Takže jediné štěstí, že nejsem úplný bezmozci. S helikoptérou by to byl pekelný konec zájezdu.
Druhý den už nás čeká jenom přesun na letiště a klidný let domů. Cestou ještě dáváme nějaké ty nápoje na účet Turkish Airlines. Následující občerstvování vínem při čekání na auta ve Vídni je tak úspěšné, že ještě druhý den ráno mám v práci rozhodně něco v krvi. Závěrečný večírek se tedy rozhodně povedl a naše truchlící ženy z nás mají po návrtu velkou radost.
Pár slov závěrem. Přestože se Turecko plní přehradami dost rychle, rozhodně je to destinace, která na jaře stojí za to. Já osobně bych se rozhodně nebál tam za rok na týden odletět znovu. Takže kdo pojede za rok se mnou?
První díl článku si můžete přečíst ZDE.
