Na prkně jezdím už dost let a sjel jsem, kde se co dalo. Dost často i to, co jsem si myslel, že nejde. Proto jsem pozvánku na výlet do Chile přijal s nadšením a jasným plánem: „Vezmu si paddleboard i kajak a budu to střídat podle nálady. Pokud je ta slavná Futaleufú dostatečně hluboká, tak není, co by se mi stalo, a pokusím se to alespoň proplavat.“ … no, ještěže jsem s sebou ten kajak měl.
Začněme ale pěkně od začátku, tedy na letišti v Praze, kde jsme se snažili nacpat naše čtyři lodě do letadla do Říma za co nejméně peněz. Aliatalia má zřejmě tak pevné ceníky jako dealer vonných mastí na trhu v Maroku, takže jsme nakonec platili něco mezi tím nejhorším scénářem (pár set EUR za loď) a dopravou zdarma, kterou původně avizovali. Nafukovací paddleboard je naštěstí taková větší taška, takže ten prošel bez problémů.
Bohužel lodě se do malého letadla všechny nevešly, a tak nás v Římě čekal pokec s letištním personálem a ujištění, že dalším letadlem přiletí zbytek lodí a večer budeme všichni pokračovat krásných 15 hodin letu do Santiaga.
Dobrá zpráva hned po příletu byla, že lodě opravdu přiletěly všechny. Ne tak můj bágl s vybavením na vodu, spacákem, karimatkou a dalším vybavením. V místním supermarketu měli naštěstí použitelné spacáky a paddleboard je vlastně ideální nafukovací matrací. Přečkal jsem takto pouze jednu noc a další den mi zbylý batůžek přiletěl.
Chile je krásná země s milými lidmi a prodejci empanády na každém kroku. Empanáda je jakási kapsa naplněná nejčastěji sýrem, zeleninou a párky. Na zahnání hladu ideální kombinace, pro nutriční specialisty asi stejná noční můra jako mražená pizza. Na první pohled je na tom Chile ekonomicky podobně jako Evropa (tedy spíš ta střední a východní). Moje obavy o to, že nebude kde nakoupit, složit hlavu, osprchovat se, vzaly brzy za své. Santiago je velkoměsto s moderním centrem, parky, výškovými budovami, ale i okrajovými částmi, kde jsou minidomky naskládané jeden na druhém. Tam jsme ale moc času nestrávili, cílem naší cesty byly řeky.
První řekou našeho plánu byla Rio Maipo, hezky hnědá trojka zhruba hodinu a půl jízdy ze Santiaga. Už na letišti se k nám přidal Vory, který to v Chile dobře zná, a tak nám cesta v pěti v půjčeném pickupu Nissan rychle ubíhala. Byl jsem první na řadě na shuttle. Silnice tu vede podle řeky, takže jsem cestou dolů fotil kluky a těšil se na svoji první jízdu.
Paddleboard jsem nechal na břehu a vyrazil na kajaku. Pádlování hned po příletu mělo tu výhodu, že jsme se rychle probrali, ale nevýhodu, že jsme večer byli všichni poměrně unavení a vzali jsme za vděk kempem kousek od řeky s příšerným vybavením, ale za docela dost peněz.
Další den jsme dali rychlé dopolední pádlování na Maipu, vyzvedli můj bag na letišti a vyrazili směr Pucón, který se považuje za turistické centrum „Patagonie“. Podle místních to tedy ještě pravá Patagonie není, ale je dobré to turistům tvrdit, protože o to nadšeněji utrácejí v místních krámcích svoje dolary, pesos a další měny.
Přímo kolem tábořiště, kde jsme bydleli, teče průzračná řeka Liucura, kterou jsem zvolil jako dobrý paddleboardový začátek. Po pár kilometrech se Liucura vlévá do řeky Trancura, pro mne to znamenalo krásných 7 km na dvou řekách WW II a konec na silničním mostě jen kousek před tím, než se řeka vlije do jezera Villarrica rozprostírajícího se pod stejnojmennou sopkou. Obě řeky jsou prakticky stejného charakteru — krásně čisté a studené tak akorát na osvěžení. Ze začátku jde spíše o rychlejší romantickou plavbu, ale později voda přidává na síle a ke konci čekají i delší kontinuální peřeje. Z evropských řek bych to přiblížil k Salze, tedy ideální pádlování na SUP. V oblasti Pucónu jsme zůstali tři dny, já občas trochu paddleboardil, ale jinak jsme si s kajaky užívali školní vodopády na Rio Palguin.
Další řekou byla Rio Fuy – navzdory svému jménu není vůbec fuj, ale naopak tou nejčistší řekou, kterou jsem kdy viděl. Na paddleboard je Fuy nevhodná, a tak jsem zase kajakoval, což jsem nebral vůbec jako mínus. Naopak, pokud jsem měl někdy divoké kajakové sny, zdálo se mi určitě o Fuy. Na relativně krátkém úseku je mnoho vodopádů, přičemž ten největší má skoro 10 m. Aby nebylo vše jen sluncem zalité, na posledním skoku, který nemá víc než tři metry, jsem zlomil pádlo u pravého listu. Naštěstí jsem vyeskymoval a pak na singlíře dojel zbytek řeky, která je naštěstí již bez větších stupňů.
Od Fuy jsme vyrazili dál na jih. Protože jsme také trochu turisté a máme rádi hezká místa, zastavili jsme na koupání v jezeře pod sopkou Osorno. Do této oblasti bych se rád ještě někdy vrátil čistě s paddleboardem. V Městečku Ensenada je mnoho raftovek a okolní řeky slibují nenáročné pádlování na krásných řekách vhodných pro SUP.
Další zastávkou bylo Rio Puelo, dostali jsme se sem malým trajektem přes jezero Tagua Tagua, který nás vyložil u prašné cesty vedoucí jen tam a zase zpátky. Byl to zvláštní pocit pohybovat se na poměrně rozlehlém území, kde jedinou spojnicí s civilizací je malý trajekt přes jezero nebo stezka pro pěší přes hory do Argentiny.
Rio Puelo má jednu z nejkrásnějších modrých barev, kterou jsem kdy viděl. Naše kajakářská elita jela její horní část, já se s paddleboardem chystal na spodní, ale nakonec jsem pro únavu a časovou tíseň volil jen projížďku na konci kaňonu. Druhý den jsme jeli Rio Manso, kde kluci rybařili z kajaku a já se proháněl kolem na paddleboardu. V této části jde spíše o turistickou řeku s krásnými výhledy a rychlým proudem, ale také často tak silným protivětrem, že jsem raději pádloval „poklekačky“.
Odpoledne jsme se přesunuli do Hornopirénu, kde jsme předali poštu z Hika v místní raftovce a nasedli na trajekt směr Futaleufú. Po jeho opuštění se dramaticky změnil ráz krajiny, počasí i cest. Zatímco na cestě ze Santiaga jsme jeli prakticky výhradně po dálnicích a silnicích první třídy, už po cestě do Hornopirénu jsme jeli několik desítek kilometrů po šotolině. V oblasti kolem Futaleufú už se asfalt vyskytoval jen v obcích a ještě ne všude.
Jako úvod do Patagonie jsme zastavili v malém krámku u silnice v obci, kde před nemnoha lety zničil mohutný sesuv půdy prakticky celou vesnici. Starší indiánka zde prodávala vše od benzínu přes colu a pivo až po oblečení, doplnili jsme nejnutnější zásoby jídla (empanády) a pokračovali dál.
Hned po obědě jsme dali první run na Futě od mostu (big water WW IV) až na spodní vysedačku, tedy včetně peřeje Casa del Piedra (WW V). Ta mi dala dost zabrat a vzhledem k množství eskymáků jsem zhodnotil, že ten den už budu rád dělat jen řidiče. Odpoledne jsme hledali ubytování na dalších deset dní a nakonec se rozhodli pro pohodlí cabani přímo v městečku (no takové větší vesnici) Futaleufú.
CHILE
Plným názvem Chilská republika (španělsky República de Chile), je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky při pobřeží Tichého oceánu. Na severu sousedí s Peru a Bolívií, takřka celé své východní hranice sdílí s Argentinou. Podle odhadů v roce 2020 mělo 19 116 209 obyvatel, z nichž velká část žije především ve střední části země. Hlavním městem je Santiago de Chile a úředním jazykem je španělština. Země je mimo jiné unikátní svým geografickým profilem – ačkoliv měří v průměru 144 kilometrů na šířku, celkově dosahuje od nejsevernějšího do nejjižnější bodu 4 329 kilometrů. Kromě hlavní části země patří pod chilskou správu i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov. Geograficky se Chile dělí na čtyři části – Andy na východě, úzké pobřeží spolu s Pobřežním pohořím na západě a uprostřed mezi oběma horskými pásy vklíněnou nížinu.
(zdroj: Wikipedie)
Dědina Futaleufú leží kousek od Argentinských hranic u soutoku s řekou Espolón. Najdete tam vše, co potřebujete, tedy signál, nemocnici, asfalt a potraviny. A také spousty věcí, které nepotřebujete, ale jsou fajn — malé letiště, hipsterské kavárny, nehipsterské hospody se silnou IPou, obchod se zeleninou, elektronikou a pár raftovek.
Bydleli jsme v malém dřevěném domečku kousek od obchodu. Na dvorek se pohodlně vešlo auto i s kajaky a na trávě před domkem se dalo sušit hydro i odpočívat po náročném dni. Ty byly vesměs dost podobné. Ráno jsme se sbalili, sedli do auta a jeli třičtvrtě hodiny na nasedačku u prvního mostu, často nebylo vůbec nutné tahat sirky, kdo ten den bude první řídit, protože jsme už věděli, že víc jak čtyřikrát za den to stejně fyzicky nezvládáme a často nás ještě bolelo celé tělo z předchozího dne.
V podvečer jsme vyrazili na ryby na horní část řeky od hranic až do městečka. Tyto cesty jsem většinou absolvoval na paddleboardu a mimo častého protivětru to byly parádní výlety. Futaleufú je široká a rychlá, z boku přitékají různé potůčky a nechybí ani vodopád. Na březích se pasou koně, ryby se prohánějí pod paddleboardem a ve spodní části řeka tvoří krásné, vysoké vlny, které jsou na paddleboardu opravdu zážitek. Celý úsek je zakončený malým kaňonem, kde se v našem případě 450 m3/s srazí do 10–15 metrů široké průrvy mezi skalami a voda zde tvoří neskutečné karfioly, bubláky a záludné proudy ze všech stran. Naštěstí je pod peřejí dostatek času na odlovení se.
Přestože jsem příznivcem ježdění „na volno“, zde jsem svoji leash ocenil. Z mořských vln jsem zvyklý, že občas nějaká vlna jezdce v triku (bez vesty, tedy bez čehokoliv nosného) podrží pod vodou déle a už jsem se párkrát za leash k prknu přitahoval. Tady jsem ale několikrát skončil i s extra výtlačnou vestou Hiko Guardian 3.D a dlouhým neoprenem, který také trochu výtlaku přidá, tak hluboko pod vodou a nechtělo mne to pustit zpátky, že jsem po leashi k paddleboardu doslova šplhal.
Na běžné vodě si s tímto vybavením připadám jako korková zátka, kterou není možné potopit. Síla vody mi zkrátka zase ukázala, kdo si s kým hraje. Naštěstí nebylo kde se zaklínit, dech umím zadržet poměrně na dlouho, a tak jsem si tuto peřej vynesl mnohokrát. Musím přiznat, že jsem ji ani jednou neustál do konce. Někdy šlo o plavání hned od začátku, jindy jsem spadl až v druhé polovině. Časem jsem se naučil padat na prkno nebo se ihned chytit, zalehnout a čekat, až mne to dole vyplivne, protože i v kleče to bylo mezi karfioly náročné.
Pro paddleboard vhodnější terén jsem na Futaleufú našel až dole pod peřejí Casa del Piedra. Tady začíná několik kilometrů dlouhý úsek, který jezdí kajakáři na rozpádlování a kde je několik poměrně dlouhých, ale nezáludných peřejí. Na paddleboardu to byl náročný sportovní výkon, ale také krásná plavba s výhledy na zasněžené vrcholky hor a krásnou přírodu Patagonie. Ve spojení s vysokými teplotami a ostrým sluncem jsem jezdil jen v neoprenových kraťasech Hiko Gambit a triku, což zážitek jen umocnilo.
Příroda kolem je krásná a mocná, když jsme se vraceli jeden den po kajakování zpátky proti proudu, narazili jsme na kolonu aut a místní policii. Sdělili nám, že bohužel jediná cesta je po krátkém odpoledním dešti zatarasená závalem přes celou silnici a musíme tedy počkat, až jej odklidí, což bude prý trvat jen pár hodin. Asi hodinu jsme to vydrželi, ale pak se šli podívat k závalu. Při jeho mocnosti nám bylo jasné, že do tmy není šance cokoliv stihnout. Už jsme se pomalu chystali na přenocování v autě, když jsme narazili na majitele místní raftovky, který zřídil kolem závalu pendl na raftech po řece. Jakožto vodáci jsme se hodili na pádlování proti proudu, a tak jsme se spolu s místními z autobusu přepravili na druhou stranu závalu, odkud jsme dostopovali zpátky do Futy. Odklízení závalu nakonec trvalo celý den. Prý je to zde ale celkem normální, zvláště v zimě.
Po 10 dnech strávených v údolí Futaleufú jsme se museli vydat zpět na sever a na letiště. Cestu zpět jsme volili přes Argentinu. Hranice mezi Argentinou a Chile jsou krásná připomínka dob před Schengenským prostorem, na které já už dávno zapomněl. Čekalo se na razítka, čekalo se na prohlídku, museli jsme vyndat všechna zavazadla z auta, mít potvrzení o desinfekci lodí a učinit mnoho dalších úkonů, které v Evropě nahrazuje jen pípnutí SMSky při přechodu mezi operátory. A to nemluvím o tom, že i hraniční přechody mají svojí otvírací dobu. Cestu tedy musíte o to pečlivěji plánovat. V oblasti Pucónu jsme se věnovali už jen pěší turistice a nabírali sílu na cestu na letiště, odkud jsme letěli zpátky přes Řím do Prahy. Ten jeden, šťastnější z nás, letěl směr Kolumbie. Chtělo by se říct, že Chile pro mne byl splněný sen, ale bylo to ještě lepší, než to, o čem se mi zdálo v nejdivočejších snech. Za tři týdny jsem pochopil spousty vodáckých triků, sjel svůj nejvyšší vodopád i nejobtížnější peřeje, naeskymoval toho tolik, že to ani nejde spočítat, sžil se s různorodým, čistě pánským kolektivem, který byl schopný si opatřit jídlo, vyprat a dokonce se občas umýt. Poznal jsem malé říčky s prudkým spádem i obří toky. Po cestě viděl mnoho jezer, lesů i vrcholků hor, které by stály za samotnou návštěvu. Místní obyvatelé byli vstřícní a přátelští; až tak moc jsme jich nepotkali, protože jsme se většinu času pohybovali po řekách a v opuštěných místech, a to bylo vlastně také skvělé. Pro čistě paddleboardí výlet bych musel jet s méně adrenalinu chtivou skupinkou, terény tam rozhodně jsou, dokážu si představit i výlet na několik týdnů, kde bych si pouze užíval pěší turistiky a pádlování po jezerech. Divoká příroda v Chile začíná doslova za barákem a jezer s nádhernou, modrou barvou je tam nepočítaně.
