Jizera z Ruských Křížů aneb od vejš už to nejde

Po předpovědi ČHMI, která slibovala asi 25 kubíků, jsme ze sedmdesáti docela rozpačití a graf se netváří, že by se chtěl přestat topořit. „Jizerka by konečně měla dost vody, ale vletět tam do stromů…“ Přece se ale nenecháme odradit přebytkem vody. Na ten se v Jizerkách nehraje. Z koutu mysli se mi vybaví, že někdy někdo nějak jel Jizeru od Ruských Křížů, pomníku dvou utopených jízdních průzkumníků z Napoleonských válek. Utopili se v bažině na prameništi Jizery, horské louce severského typu s unikátní přírodou, nulovým přístupem a hlavně hranicí s Polskem. A něco mi říká, že dnes je ten pravý den.

Autem vezeme lodě na Smědavu a mírně nelegálně je jedeme ukrýt do zatáčky na lesní cestě k Předělu, rozvodí Jizery a Smědé. K lodím po odstavení auta musíme pěšky tři kilometry, potom s kajaky na zádech sejít k poslední lesní cestě a odtud už klečí a bažinami k prameništi. Za tohodle počasí, kdy jsme se vyhýbali padlým stromům a déšť se pomalu mění na sníh, je bažina hodně šťavnatá, a my se jen spoléháme, že naše kajaky odvrátí napodobení osudu utopených Rusů.

Sedáme na jednom z ramen prameniště, z metrové strouhy se roštím a meandry probíjíme na Velkou Jizerskou louku – řeka tu skoro neteče a je tak plná, že meandry jde zkracovat, musí si ale vybírat cestu bludištěm kleče a smrků, jet jde v podstatě všude, takže občas vyšijeme protivodku kolem cedule „národní rezervace“ nebo kolem česko-polského hraničního kamene (který podle tesaných značek pamatuje dobu, kdy ta hranice byla československo-německá). Pláň u jediné známky lidské přítomnosti, chaty Gorzystow, již není plání, ale půlkilometrovým jezerem. Je jasné, že kořenovská Jizera bude veliká!

Řeka rozhodně nevypadá jako ta, kterou v létě brodím v kraťasech. Trojčička se bez cavyků láme do dvou velkých kataraktů, kde trefujeme lajnu mezi dva válce typu „polykač pošetilců“. Za mostem v Orle jen okukujem mohutný přítok Jizerky (to je název toku, kterému sice pražáci ríkají safírák, ale safírák je ve skutečnosti jinde). Následující peřej s námi mocně cvičí, ani v lehčích místech řeka nedává oddechu, neustálá pozornost a málo možností stavět nás žene obrovským tempem. Aby ne, podle toho, co přiteklo Jizerkou, a podle posledních informací z grafu jedeme na osmdesáti kubících v korytě, kde v létě nejde mezi balvany vodu skoro najít.

Před železničákem v Kořenově začínáme prohlížet a postup se mění na „přískokem vpřed“. Pětkovou vodnatku asijského typu nadobro opouštíme, nejdřív já, a o několik přískoků dále i Ondra. Oba máme pocit (já víc), že řeka je dnes silnější než my. Po troše soumarství a menší vycházce na Mejto ukecáváme Roťáka, aby nás hodil pro auto, a potom s Matoušem dáváme macatou Mumlavu do Jizery do Vilémova. Průtok je na stovce. Jizeru tedy máme sjetou skoro celou, s těmi meandry na začátku skoro 35km, s expedičním nástupem na naprosto unikátním místě.

Nevěřil bych, že v Čechách, uprostřed přelidněné Evropy, lze najít řeku uprostřed divočiny, bez stopy lidské činnosti v okolí, spojující výzvu v podobě přístupu, téměř severskou přírodu, co bere dech, dlouhé a náročné pádlování, obtížné peřeje a velikost od potůčku po sto kubíků, na pětatřiceti kilometrech. Minulá neděle je jeden z důvodů, proč miluju svůj domov – takový den na vodě by mě uspokojil i na dlouho plánované expedici na druhé polokouli. Tohle nebyl obyčejný „zaparkuj a zapádluj“ den, tohle byl den, který připomene, proč to stojí za to, najít zase něco nového na řece, co mě učila pádlovat!

The Russian Crosses from mattthekayaker on Vimeo.