Jirka Oliverius: Nevzdali jsme to, a díky tomu tu je Střela i kladenský oddíl dodnes

Ahoj Jirko, jsem rád, že se potkáváme. Já jsem Snížák.

Ahoj, já jsem Jirka Oliverius, někteří vodáci mi taky říkají Oliverda. Vítej u nás na loděnici.

Máte to tady moc pěkné, vaše je i ta moderní budova?

Není, ta patří místnímu klubu jachtařů, za těmito stromy už je jejich pozemek. Naše je ta budova hned u vrat. Ale je to již druhá oddílová loděnice, původní oddíl TJ Poldi Kladno sídlil jen pár set metrů odsud v objektu, který patřil pod Poldovku a sloužil jako školicí a rekreační zařízení pro zaměstnance. Tam byly k dispozici i prostory pro uskladnění lodí a velká garáž pro vlek a materiál na opravu lodí. Po sametové revoluci s nástupem privatizace jsme tam ale už nemohli být. Dostali jsme výpověď a lodě i oddílový materiál jsme museli vystěhovat. Pamatuju si, že Pepa Harapát, který byl v tu dobu předsedou oddílu, se pokoušel o privatizaci toho objektu se sportovním projektem, ale neúspěšně. Potom tam byla restaurace s ubytováním, později sauna, vířivky a bar. Nakonec ten objekt dopadnul špatně, nyní už je dva roky zbouraný.

Takže jste se s loděnicí posunuli jen pár set metrů po břehu rybníka?

Tak jednoduché to nebylo. Když jsme skončili v té původní loděnici, upadal zájem většiny starších členů, kterým v té době bylo kolem padesáti let. Náhradní prostory jsme tehdy neměli a dopadlo to tak, že nás zůstalo jen asi deset mladších, kteří jsme chtěli jezdit a snažili se oddíl nějak udržet. Lodě jsme měli uskladněné, kde se dalo, třeba já ještě s jedním kamarádem u mého táty v garáži. Na vodu jsme vyráželi v pár lidech a často jsme se přidávali k vodákům z oddílu Loko Rakovník, kteří měli k dispozici autobus i vlek. Takhle to bylo tři roky.

Fíha, to byla pořádná krize. Jak se ji povedlo zažehnat?

Nás pár mladších nadšenců, kteří jsme chtěli jezdit na vodu, jsme to nevzdali. Pepa Harapát mi tehdy postupně předával vedení oddílu, protože on v tu dobu neměl moc času. Se svým háčkem, Milošem Gebaurem, založil a provozoval cestovní kancelář Harogero Eurotour. Nakonec jsem v roce 1993 oddíl převzal úplně a stal jsem se jeho předsedou, kterým jsem dodnes.

Jirko, možná bych poprosil ještě o vsuvku, jaká byla historie oddílu před touhle krizí?

To znám jenom z vyprávění Pepy Harapáta a starších členů, protože já jsem se v oddílu objevil až v roce 1989.

Oddíl byl údajně založen v roce 1965 jako oddíl vodní turistiky Poldi Kladno. Byl členem tělovýchovné jednoty TJ Poldi Kladno a byl registrován v Klubu českých turistů (KČT). Vedl ho už zmiňovaný Pepa Harapát. Fungovali jako klasický turistický oddíl a většina členů jezdila na debl kánoích. V nejlepších letech bylo registrovaných asi 60 členů a bývaly i zájezdy, kdy nestačil jeden autobus a musely se vypravovat dva, protože kromě členů jezdili i příznivci oddílu. Ale v tu dobu jezdily autobusy škoda RTO, které pobraly jen asi 30 lidí. No a jezdilo se na české řeky a potoky, kde byly většinou VTJZ (vodácké turistické jízdy zdatnosti). Pepa Harapát aktivně působil v KČT, a tak se mu podařilo v 80. letech zorganizovat i několik zájezdů do Jugoslávie, na Zakarpatskou Rus…

V roce 1990 se rozpadla TJ Poldi Kladno a nahradilo ji Sdružení sportovních klubů Kladno (SSK Kladno), kam člensky přešel i náš oddíl.

A to už jsme zpět u tvého působení. Pojďme se vrátit k zažehnávání oddílové krize.

Po pár letech garážového fungování se nám podařilo dostat k budově, kterou vidíš před sebou. Tehdy tu byl Yacht Club Kladno, který ale využíval hlavně prostornou dřevěnou budovu. Na tom místě teď stojí jejich nová loděnice. Ta naše budova pro ně měla menší využití, tak jsme si vyřídili pronájem, tehdy u podniku Doly Kladno, který objekt vlastnil, protože i jachtaři byli v nájmu. Budova je bývalá záložní čerpací stanice technické vody pro bývalé dvě vysoké pece v Poldovce. Původní budova byla menší, uvnitř zbyly jen základové desky pro dvě čerpadla, kobka pro trafo a rámy pro elektrické rozvaděče. Vlastními silami jsme loděnici vybavili rámy na uložení lodí a upravili pro naše potřeby. Později jsme loděnici rozšířili. V roce 2002 jsme z pravé strany přistavěli garáž, aby bylo kde parkovat vlek a uskladňovat další materiál, jsou tam třeba branky pro závod na Střele, který pořádáme. A v roce 2014 jsme z druhé strany přistavěli klubovnu, nad kterou je i patro pro přespávání. Ještě před pěti roky jsme tu neměli elektřinu a svítili jsme petrolejkami a čelovkami.

Pořízení loděnice tedy znamenalo opětovný rozmach oddílu?

Dalo by se říct, že jo. Sice už jsme se nikdy nedostali na takovou členskou základnu, jaká byla před rokem 89, ale nyní máme 32 členů. Vrátili se někteří bývalí členové, přidali se noví.

To je skvělý úspěch. Napadá mě, jak se vám daří s mládeží?

No není to žádná sláva. Měli jsme třeba tři kluky ze ZŠ, pak šli na střední a přestali chodit. Občas se někdo z dětí o vodáctví zajímá, ale nevydrží skoro nikdo. Výjimku tvoří některé děti aktivních členů, těch je jen pár. Ale co se tak bavím s lidmi z jiných oddílů, je to dost podobné. Oddíly, které jsou ve větších městech a spolupracují se školami nebo tělovýchovnými jednotami, se drží a nějakou mládež mají.

Pojďme si ještě povědět, jak to šlo s oddílem dál, když už jsme o něm tak obsáhle začali. Jste v nové loděnici a…

Pro oddíl byl hodně významný rok 1996, kdy jsme se organizačně odpoutali od KČT a přešli pod Český svaz kanoistů (ČSK).

Ve stejném roce se taky podařilo vymanit loděnici z nájmu a objekt odkoupit na TJ, později jsme založili právní subjektivitu klubu a objekt koupili od TJ do našeho vlastnictví. Na tehdejší dobu to ale bylo pro nás za velké peníze, dokonce jsme si museli půjčit od ČSK. Tehdy jsem si půjčoval chybějících 20 tisíc Kč a za půjčku ručil mým autem. Nakonec všechno dobře dopadlo, půjčka se splatila a já o auto nepřišel. (směje se)

Další změna přišla v roce 2008, kdy jsme byli novým majitelem registrované značky Poldi upozorněni, že už ji nesmíme používat v názvu oddílu. Od té doby tedy fungujeme pod názvem Vodácký klub Kladno.

Dále už žádné zásadní změny nebyly.

Teď bychom taky mohl chvíli mluvit o tobě. Jak ses u vody a v oddílu objevil?

Když to vezmu od úplného začátku, zmínil bych rok 1981, kdy jsem v září nastoupil do Prahy na ČVUT, strojní fakultu. Během školy jsem potřeboval mít taky nějaké odreagování, a tak jsem začal chodit dvakrát týdně na cvičení, které bylo pod oddílem rekreační tělovýchovy v Kladně. Tam se vytvořila parta pěti lidí, se kterými jsme se hodně spřátelili a začali jsme vyrážet na nejrůznější pěší vandry. No a jednou jsme šli na vandr podél Berounky, na které jsme viděli vodáky. Říkali jsme si tehdy, že všechno táhneme na zádech, a přitom se to dá naložit do lodě a odveze nám to voda. A hned jsme se domluvili, že zkusíme taky jet na vodu. Jako první byla samozřejmě blízká Berounka. Později jsme objevovali ostatní klasické turistické řeky. V dalším roce jsme jeli Sázavu, potom Lužnici, Ohři. Pak přišla přestávka, protože jsem musel na vojnu.

Po vojně jste pokračovali?

Když jsem se vrátil z vojny, snažil jsem se tu původní partu sehnat, ale už měli jiné zájmy. Jediný, kdo u vody zůstal, byl kamarád Drahoš Tichý. Ten mě tehdy pozval do vodáckého oddílu TJ Poldi Kladno. To bylo roku 1989. Nejprve jsem se seznamoval s dalšími členy oddílu a učil jsem se vodácké základy, protože jsem zjistil, že naše dřívější výlety na letní řeky toho s pořádným pádlováním měly málo společného. První začátky a základní záběry jsem absolvoval na rybníku před loděnicí.

Moje první opravdová vodácká sezona začala v roce 1990, ale nastal trochu problém, oddíl byl zaměřený na debl kánoe a já jsem neměl stálého parťáka.

Takže jsi začal jezdit na kajaku?

To ještě ne. Nejdřív jsem to řešil tak, že jsem si pořídil starší Vertexku, kterou jsem opravil, a potom jsem vždycky čekal, jestli se ke mně na vodu někdo připojí. To se střídavě dařilo, ale byla s tím spojená ještě jedna nepříjemnost. Byla to doba laminátových lodí, což znamenalo, že lodě většinou na řece utrpěly šrámy a ty bylo třeba v týdnu opravit. Na výjezd se ke mně občas někdo přidal, ale když se pak měla v týdnu loď opravovat, byl jsem na to často sám.

Jaké vody jste tehdy jezdili?

Moje první voda s oddílem v dubnu 1990 byla Ohře z Karlových Varů do Vojkovic a byl to silný zážitek. Vodácké vybavení tehdy bylo hodně chabé, v podstatě vyráběné podomácku. Vzpomínám si třeba, že špricky se šily buď z koženky nebo z takové igelitové ubrusoviny – takovou špricku bylo snadné vyrobit, ale taky měla omezenou životnost, takže jsme jich měli velkou spotřebu. Tyto špricky moc neseděly, dost do lodí teklo. Jako první „vodáckou“ bundu jsem používal nepromokavou bundu na pěší turistiku, která měla na prsou velkou kapsu. U té se mi třeba stávalo, že se do rukávů, které neměly pořádné manžety, postupně dostávala voda, a když jsem pak někde při záběru zvedl ruce, voda mi z rukávů protekla na tělo. (směje se) Taky se voda postupně nabírala do té přední kapsy a pak jsem s sebou tahal litr vody navíc. Kapsu jsem samozřejmě hned ustřihnul a na rukávy se udělalo provizorní stahování, aby do nich tolik neteklo.

No a s takovým vybavením jsme na jarní Ohři projeli Hubertus s několika zavěšeními ve vracáku, zvládli jsme to bez cvaknutí, ale stejně jsme byli durch mokří. (smích)

Ještě to jaro jsem byl taky na Sázavě z Týnce do Pikovic, na Labi z Podhůří, na Blanici a na kanálu ve Veltrusech. V létě jsem potom vyjel na svůj první zájezd do ciziny, na který se tehdy jelo do Rakouska a Itálie.

Pověz mi prosím o tehdejších zájezdech trochu víc.

Určitě, taková doba se už totiž nikdy nevrátí. Zájezdy tehdy byly autobusové a pro nás a spřátelené oddíly je pořádal Pepa Harapát, který měl čerstvě založenou cestovní kancelář, jak jsem ti už říkal. Pepa vždycky vytvořil itinerář zájezdu, většinou se jezdilo tak na 10 dní. Vyhlásil se zájezd a během chvíle byl autobus zaplněný. Byly to tehdy kombinované zájezdy vodácko-turistické, na které jezdili i kamarádi členů a příznivci oddílu. Spávalo se pod stanem nebo pod širákem, stravu si zajišťoval každý sám, takže jsme byli hlavně na konzervách a trvanlivých potravinách. Do supermarketu, což pro nás tehdy bylo něco jako zázrak, jsme chodili občas doplňovat pečivo a nezbytnosti. V autobusu moc pohodlí nebylo, ale většině účastníků bylo do třiceti let, a moc jsme to neřešili.

Naprostá romantika. Jaký tedy byl ten tvůj první výjezd za hranice?

Tenhle zájezd byl docela mimořádný, protože jsme jeli dvěma autobusy, což se už potom nikdy neopakovalo. Kromě vodáckého programu, který jsme měli na řekách Steyer, Inn, Passirio a Ammer jsme taky měli poznávací činnost. Podívali jsme se třeba do Florencie, Říma a dalších měst.

V dalších letech jste taky vyráželi autobusy?

Ano, zájezdy pod vedením Pepy ještě pár let pokračovaly. V roce 1991 jsme vyrazili na trasu Rakousko – Itálie – Francie – Švýcarsko, a zase to bylo parádní. Kombinovali jsme poznávání měst, výšlapy v horách a samozřejmě jsme jeli vodu. Na tomhle zájezdu jsme jeli úseky řek Přední a Zadní Rýn, Inn, Ardèche a Verdon, který mi v hlavě utkvěl asi nejvíc. Jelo se 32 km v kaňonu s neuvěřitelně čistou a teplou vodou.

V roce 1992 se jelo do Norska. To byla na tehdejší dobu úplná exotika, všichni účastníci zájezdu jeli na sever poprvé v životě. Hlavními body programu byly hory, příroda a poznávání daleké země. Vyšlápli jsme na zasněžený Galdhopiggen, na lodích jsme tehdy jeli řeky Atna, Folla, Jostedalselva a Sjoa.

Do kdy jste na autobusové zájezdy jezdili?

Ještě několik let, ale museli jsme se přizpůsobit zájmu lidí. V roce 1993 už nebyl zájem o zájezdy od Harogera tak velký, takže jsme nakonec využili nabídku kamaráda Jardy Knížete z České tábornické unie a doplnili jsme jejich zájezd na Slovensko, který měl opět kombinovaný program turistika-voda. Tehdy jsme jeli Váh, Belou, Hron, Dunajec a zastavili jsme se taky na kanále v Liptovském Mikuláši.

V letech 1994–95 jsme se na zájezd do ciziny nevypravili. Ale v roce 1996 jsme opět dostali nabídku od Jardy Knížete, který dával dohromady zájezd na rafty a měli volná místa. V tu dobu již spolupracoval se sportovní cestovní kanceláří Sportcentrum Rakovník, kterou založil rakovnický slalomář Jirka Holý. Protože se jelo s vlekem, mohli jsme si vzít i kajaky. Jelo se tehdy do Francie.

V dalších letech jsme dále spolupracovali s CK Sportcentrum Rakovník a vyjížděli na letní oddílové zájezdy do ciziny. Základem byly členové kladenského oddílu, na doplnění spřátelené oddíly a kamarádi. V roce 1997 se jelo do Slovinska, v roce 1998 do Francie, Itálie a Rakouska, o rok později bylo druhé Norsko, v roce 2000 jsme jeli znovu do Slovinska a v letech 2001 a 2002 jsme byli opět ve Francii.

V roce 2003 jsme už zájezd neposkládali a tím vlastně éra vodácko-turistických autobusových zájezdů definitivně skončila. Tehdy bylo v plánu Norsko, takže jsme očekávali velký zájem, ale zhruba měsíc před odjezdem bylo jen dvanáct jistých účastníků a zájezd byl zrušen.

Děkuju za vyčerpávající přehled, museli jste si to užít. Odbočili jsme ale od tvých vodáckých začátků. Takže, jak dlouho jsi vydržel jezdit na deblu bez parťáka?

Zkoušel jsem to dvě sezony a pak jsem si pořídil laminátový kajak. Přeškolil jsem se na kajakářské pádlo a u kajaku jsem zůstal dodnes. Na kánoi jsem nezanevřel, ale kajak je pro mě hlavní.

Začínal jsi na laminátových lodích, takže jsi lodě i stavěl?

No samozřejmě, tehdy to nebylo nic mimořádného. První kajak byl zalepovaný turista, vydržel jednu sezonu. Můj druhý kajak, byl to model Treska, jsem si už celý ulepil. S klukama z oddílu jsme měli dlouhodobě zapůjčené kopyto a dělávali jsme to takto – domluvila se trojice zájemců a lepily se tři kajaky najednou, dva vodáci lepili, třetí míchal pryskyřici. A když byly všechny tři kajaky hotové, losovalo se, kdo jaký bude mít. Spravedlivý systém. (směje se)

Kdy jsi přešel na plastovou loď?

První plastový kajak jsem si pořídil v roce 1995 a bylo to Prijon T-Slalom. Společně s ním jsem si taky koupil svoji první neoprenovou špricku. To byla najednou na vodě pohoda! Ta loď byla sice rychlá, ale nebyla moc točivá. Poznal jsem to na VTJZ v brankovištích. Tak jsem ji v roce 1998 nahradil kajakem Dagger RPM. Na tom se mi jezdilo perfektně, takže jsem na něm nakonec vydržel skoro 20 let. Byla to skvělá loď na závody ČPV i trochu náročnější vodu. Po dvou dekádách už ale začalo být dost „proježděné“ dno, a proto jsem si před pár roky pořídil výtlačnější a „hodnější“ kajak Exo XT-260, na kterém jezdím doteď.

Jirko, vím taky, že jsi dlouhá léta působil ve výboru Sekce vodní turistiky ČSK. Jak ses k tomu dostal?

V podstatě docela náhodou. Z výboru tehdy někdo odcházel dřív, než končilo volební období. Dostal jsem nejdříve pozvání na schůzi výboru, a tam mi nabídli, že bych výbor doplnil. Tak jsem souhlasil, bylo to v roce 1995. No a když pak bylo nové volební období, kandidoval jsem a byl jsem zvolen. Nakonec jsem ve výboru strávil 12 let.

Měl jsi nějakou konkrétní funkci nebo něco konkrétního na starost?

Tehdy funkce nebyly tak specifické, jako je to nyní. Předseda sekce v tu dobu byl Jirka Škranc a fungovalo to tak, že se řešily úkoly společně nebo ve skupině. Výbor pak vybíral a schvaloval optimální řešení. Významný úkol za mého začátku působení ve výboru byl přechod VTJZ na ČPV (Český pohár vodáků). Vytvořila se nová pravidla pro soutěž, nové bodování, směrnice pro pořádání závodu, zavedla se tombola a doporučené občerstvení po závodu. A ČSK začal ČPV výrazně finančně podporovat.

Zmíněním ČPV jsi mi připomněl pořádání akce na Střele, která je spjata s kladenským oddílem a samozřejmě i s tvým jménem. Jak dlouho už ji pořádáte?

No u Střely to mělo podobný vývoj jako u toho oddílu. První závod na Střele se pořádal v roce 1972, aspoň mi to tak říkal Pepa Harapát, takže závod už má víc než padesátiletou tradici. Bohužel s úpadkem oddílu málem došlo i k přerušení této akce, protože starší členové oddílu už od toho dávali ruce pryč.

Pamatuju si, že jsme si tehdy s několika kamarády řekli, že by byla škoda, aby VTJZ Střela zanikla. Rozhodli jsme se, že to prostě nějak uděláme. Neznali jsme místa, kde stavět brankoviště, bez vody je řeka jiná… Naši první trať, myslím brankoviště, jsme postavili pod jezem a asi 50 m po proudu od mostu v Rabštejně. Patnáct branek na 100 metrech, dále po 17 km cíl pod Mladoticemi. Kritika od některých účastníků, že nejsou slalomáři, ale turisti a že chtějí mít branky po celé délce trati, byla celkem oprávněná. Pro další rok se nám podařilo přemluvit jednoho pamětníka, aby nám s tím pomohl. Sice odmítl jet přímo k řece, ale všechno nám nakreslil. Seděli jsme u něj doma a on z paměti popisoval jednotlivá místa a kde je na nich dobré umístit branky. Tak dokonale Střelu za ty roky znal. Takže další rok už jsme stavěli brankoviště mezi Rabštejnem a Kozičkovým mlýnem, cíl byl po 10 km na Čoubově mlýně, do Mladotic jen dojezd. Během dalších let jsme brankoviště vypilovali, jak to šlo, i když terén WW I nedává moc možností. No ale jinak asi nemusím akci na Střele čtenářům Pádlera představovat. V posledních letech nám bohužel moc nepřála hydrologická situace, takže jsme museli občas ČPV Střela zrušit, ale snad se letos a v dalších letech zase zadaří.

Když porovnáš rozdíl v pořádání akce v devadesátých letech a teď, jak velký je?

Obrovský. Když to řeknu úplně jednoduše, tehdy nám stačilo zajistit pouštění vody z přehrady Žlutice, postavit branky a v Mladoticích poděkovat vodákům za dobrou účast. Nic dalšího nebylo potřeba. Teď se musí posílat množství žádostí o povolení a výjimky, musíme zajišťovat vstupy na pozemky soukromých vlastníků, musí být zajištěno dopravní omezení značkami v den závodu, toalety v místě startu a dojezdu. K tomu všemu je část trati v přírodní rezervaci, což přináší další omezení. Se začátky je to nesrovnatelné.

V loňském roce jsi v obdržel ocenění Osobnost vodní turistiky. Překvapilo tě to?

Překvapilo, vysvětlím proč. Nejdřív mi z výboru sekce turistiky telefonovali, abych se společně s výborem a s několika dalšími vodáky za turistiku zúčastnil slavnostního vyhlášení ankety Kanoista roku. Na ten termín se mi to nějak nehodilo, a tak jsem se dopředu omlouval. Nato mi volal Jirka Mrkos z výboru, abych na to předávání cen do Prahy přijel, že když budu přebírat cenu za turistiku, bylo by to vhodné. Tak jsem samozřejmě přijel.

Když jsme u ocenění a úspěchů. Máš ještě další?

Támhle na zdi mezi oddílovými diplomy z ČPV visí ještě Pamětní list, který jsem dostal v roce 2013, u příležitosti výročí 100 let ČSK, za významný přínos k rozvoji české kanoistiky. A pak mám ještě 4 diplomy za ČPV, nejlepší za rok 2006, kdy jsem byl na třetím místě v kategorie kajak muži.

Jirko, moc díky za ukázku loděnice a příjemné povídání. Rád bych popřál tobě i oddílu mnoho dalších let úspěšné vodácké činnosti a taky mnoho dalších ročníků vodácké akce na Střele. Ahoj!

Ing. Jiří Oliverius
(9. 3. 1962)
Vystudoval strojní fakultu na ČVUT v Praze a celý život se věnuje profesi strojního inženýra. Nejprve v Poldi Kladno, potom dva roky v ČKD Dopravní systémy Praha a od roku 2000 ve Strojírnách Poldi Kladno. Na vodu začal jezdit v 80. letech minulého století. V roce 1989 vstoupil do kladenského vodáckého oddílu (www.vodacikladno.cz), v němž se v roce 1993 stal předsedou, a oddíl na této pozici vede dodnes. 12 let působil ve výboru Sekce vodní turistiky ČSK. Spolu s kladenským oddílem stojí za pořádáním vodácké akce ČPV Střela. V roce 2013 získal od ČSK ocenění za významný přínos k rozvoji české kanoistiky a v roce 2024 byl v rámci ankety Kanoista roku vyhlášen Osobností vodní turistiky.

Bavil Tě článek? Můžeš podpořit naši tvorbu!

Tvoříme původní obsah a píšeme o všem, co se na české vodácké scéně děje. Žádné kopírování cizích zdrojů, všechno je ověřené na vlastní kůži. Tvorba takového obsahu ovšem něco stojí a budeme vděční za podporu naší práce! Využít můžeš QR kód nebo dar zaslat na účet 2801829432/2010 s variabilním symbolem 444999.
Děkujeme!