Jirka Kratochvíl: Vodní slalom je mé poslání, životní filozofie a nekonečná výzva

Ahoj Jirko, dokážeš popsat pár slovy sám sebe?

Ahoj. Začala jsi hned tou nejtěžší otázkou, ale zkusím to. Svým založením jsem pedagog, který přičichl k vodním sportům a velice brzy se přetavil do role trenéra. Začal jsem prohlubovat své životní poslání, což je práce s mládeží.

Jak probíhaly tvé vodácké začátky?

K vodě jsem se dostal poprvé ve dvanácti letech v turistickém kroužku DDM Olomouc, se kterým jsme sjížděli celou řadu českých a slovenských řek. V podstatě to byla vodní turistika v klasické podobě, jak ji známe i dnes. Ve čtrnácti letech jsem nastoupil do oddílu kanoistiky SK UP Olomouc, kde jsem se začal věnovat vodnímu slalomu i sjezdu a kde působím dosud.

Máš za sebou také závodní kariéru?

Ano. Oddíl byl úspěšný a rychle se rozvíjel. Líbilo se mi to, a tak jsem začal závodit. Závodil jsem na všem – na kajaku, kánoi, ve vodním slalomu i ve sjezdu na divoké vodě. Jednoduše tak, jak se to dříve dělalo.

A jak ti to šlo? Byly nějaké medaile nebo mezinárodní závody?

Závodil jsem na úrovni, která odpovídá dnešním závodům Českého poháru. Moje výsledky se nejčastěji pohybovaly kolem pátého až desátého místa. Tehdy byly velmi prestižní vysokoškolské soutěže a univerziády a na těch jsem závodil docela slušně. Z jedné takové akce, která se konala v Banské Bystrici, jsem dovezl asi pět medailí.

Měl jsi nějakou oblíbenou kategorii? Měl jsi raději kajak, nebo kanoe? Slalom, nebo sjezd?

Nejvíce mě bavilo sjíždění divokých vod. Byli jsme vlastně takoví průkopníci těchto terénů. V roce 1973 jsme s Mirkem Cabrnochem zdolali, ne-li první, tak určitě jako jedni z prvních, Čertovy proudy. V závodech jsem hodně inklinoval ke kategorii C2 muži.

A kdo s tebou závodil, případně trénoval?

Měl jsem dohromady asi pět parťáků na deblu. Posledním byl Pavel Malý, se kterým jsme jezdili na solidní úrovni. Na Lipně jsme dokonce bojovali i o medaili. Ti, kdo se mnou začínali pádlovat, relativně brzy skončili. Pamatuji si spíše své první svěřence, mezi které patřil například Pavel Přindiš, ten to dotáhl velmi daleko i jako trenér!

Závodění plynule přešlo v trénování?

Vlastně ano. Začal jsem trénovat mládež v olomouckém oddíle a postupně jsem se dostal až na pozici šéftrenéra juniorského družstva.

A jaká byla tvá cesta na pozici šéftrenéra?

To je dlouhý příběh.

Nevadí, ráda si ho poslechnu.

Má činnost v reprezentačním družstvu se postupně rozvíjela. Po absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v oboru tělesná výchova plus anglický jazyk jsem nastoupil na vojenskou službu v Dukle Brandýs, kde jsem spolupracoval jako trenér s TSM Houšťka. Už v té době jsem byl zapojený jako trenér juniorského reprezentačního družstva. V Olomouci institucionálně vzniklo juniorské družstvo po ne příliš úspěšném vystoupení našich slalomářů na olympijských hrách v Augsburgu (1972) s tím, že systém se musí změnit. Vedením družstva byl pověřen Havlík, který nás z Olomouce zařadil jako trenéry určitých kategorií, a od té doby se to vyvíjelo dál a dál. Já jsem tehdy začal s trénováním kategorie K1 ženy.

To ale pořád nevím, jestli ti tu pozici někdo nabídnul, nebo jestli ti ji prostě přidělili. V tehdejší době byl v tomhle asi jiný systém než dnes, nebo ne?

Žádná výběrová řízení v té době nebyla. Přede mnou byl v této funkci Milan Svoboda a já jsem byl výkonným výborem jmenován jeho nástupcem. Dlouho jsme pak ještě spolupracovali.

Zmiňuješ studium vysoké školy, měl jsi zde nějaké konexe i po jejím absolvování?

V roce 1979 jsem shodou okolností nastoupil na katedru tělesné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, kde jsem působil až do roku 1991.V tom roce byla založena Fakulta tělesné kultury já jsem přešel na nový, moderní a vždy zdůrazňuji vizionářský studijní obor rekreologie. Na této katedře působím dodnes. To je stejné jako s tím oddílem. (směje se) Za velký počin považuji otevření katedry rekreologie, u které jsem spoluzakladatelem. A protože je tento obor naprosto unikátní a nový, podílel jsem se také na programové náplni katedry.

Co si představit pod pojmem rekreologie? Byl tento obor klíčový i v rámci tréninku mládeže?

Tento obor se ve své podstatě zabývá volnočasovými aktivitami, jejich strukturou, organizací a jejich smysluplným využíváním. Obor navíc prohlubuje osobnostně-sociální rozvoj. Chtěl jsem tyto aspekty aplikovat do praxe a ve spojení se samotným tréninkem došlo k rozvoji celého tréninkového procesu v rámci reprezentačního družstva ve vodním slalomu.

Uvedeš prosím nějaký konkrétní příklad úspěšného propojení rekreologie a sportovního tréninku?

Dobrým příkladem je zimní zážitkový kurz, který dlouhodobě pořádáme s Pavlou Kneblovou a celou řadou celou řadou výborných trenérů pro sjezdové i slalomové juniorské reprezentační družstvo. Celý ten koncept soustředění je pojatý naprosto unikátně a jsme přesvědčeni, že tato metoda funguje skvěle jak v oblasti osobnostně sociálního rozvoje, tak například v týmové spolupráci a podobně.

Říkal jsi, že na katedře působíš dodnes?

Ano, ale v tuto chvíli už tam mám jen maličký úvazek. Ačkoliv mě práce naplňovala a na škole vznikaly nové, inovativní a časově velmi náročné rozvojové projekty. To jsem byl asi nejvytíženější.

Proč tě tak baví práce s dětmi?
Moje životní filozofie je ta, že v každém sportovci/studentovi musí někdo zpracovat to neviditelné, co má teprve přijít. Když dítě přijde do kroužku, neví, že by mohlo v budoucnu být olympijským vítězem, úspěšných profesorem či vědcem.

Mě na tom asi nejvíc baví ta neustálá změna a hledání jedinečnosti v každém z nás. Abych pravdu řekl, jsem založením spíš takový experimentátor. Mým smyslem práce bylo přicházet neustále s něčím novým, hledat nové metody, cesty a poznávat nové lidi. Myslím si, že se mi to povedlo, a je to něco, co mě baví, posouvá a dodává vnitřní sílu.

Měl jsi ke svěřencům blízký vztah?

Všichni ti závodníci jsou jako moje vlastní děti, a to znamená, že je třeba s nimi komplexně pracovat a vzdělávat je ve všech směrech.

Mám zpětnou vazbu a vím, že všichni rádi vzpomínají na juniorské družstvo, což je pro mě to největší ohodnocení. S mnohými jsem stále v kontaktu, ale popravdě si ani všechny nepamatuji, protože se jich během těch let vystřídaly stovky. Pamatuji si ale velice dobře ty největší „průšviháře“! (smích)

Jaký je podle tebe klíč k úspěchu ve sportu?

Vezmu to nejdřív z druhé strany. Pro mě je totiž nejhorší možný scénář, když trenér zúží práci s mládeží čistě na trénování. Práce s dětmi je velmi náročný a komplexní vzdělávací proces, kde vůbec nejde jenom o ten sport, ale o rozvoj celé osobnosti. V tom je naše práce naprosto unikátní. Děláme specifická soustředění na osobnostně-sociální rozvoj, a tím si myslím, že jsme předběhli dobu o takových 20 let. Na druhou stranu musím říct, že v současné době už je zájem o tento směr mnohonásobně vyšší, a z toho mám velikou radost.

Jak často říkám – raději nepovedený experiment, než pořád dokola stejné staré věci!

Sport se rychle vyvíjí. Jak se díváš ty na vrcholový sport před lety a dnes?

V přístupu se ten sport zas tak nezměnil a organizačně i zaujetím je to ve své podstatě podobné. Teď je tady daleko větší profesionalizace – ten sport se neustále vyvíjí, mění se doba a tyto změny jsou přirozené. Zásadně se mění nasazení a také možnost cestování. To je obrovský rozdíl. 

Dříve se jezdilo jenom na přírodních řekách. Pak se rázem roztrhl pytel a po celém světě jsou umělé slalomové dráhy, takže se dá celý rok jezdit v teplých podmínkách. Tyto možnosti navazují na profesionalizaci, která se určitě zvedla i velkou úspěšností. Jednoduše čím vyšší výkonnost, tím lepší podmínky. Spousta sportovců jezdí trénovat za teplem, ale ta technická úroveň (ten základ) a kvalita dnešních reprezentantů je úplně někde jinde a je opravdu hodně hodně vysoká.

Pojďme se vrátit k reprezentaci. Opravdu ses zúčastnil všech mezinárodních akcí?

Od roku 1986 jsem absolvoval všechna mistrovství světa a mistrovství Evropy juniorů ve vodním slalomu jako vedoucí výpravy. Ta organizační stránka byla i z pohledu managementu náročná, ale nikdy nevznikl žádný problém.

Jsou mezi tehdejšími a dnešními závody nějaké výrazné změny?

Od roku 1986 probíhaly pouze světové šampionáty, od roku 1995 se přidala ještě mistrovství Evropy. Nejprve probíhaly spojené závody slalomu a sjezdu, následně se akce oddělily. Za těch padesát let, kdy jsem ve funkci působil, došlo k mnoha organizačním změnám, celý ten sport se vyvíjel, posouval se a postupnými krůčky se měnil. Takže moje práce nebyla nikdy monotónní.

Zpočátku si objížděl i sjezdové závody?

Jakmile se oddělil slalom od sjezdu, už jsem nedokázal zvládat všechno. Podařilo se mi vždy delegovat pravomoci na špičkové kolegy, kteří se postupně vyvinuli ve světově uznávané trenéry. Příkladem může být třeba Robert Knebel nebo Tomáš Kutý, kteří jsou v těchto funkcích dodnes a dodnes je vykonávají naprosto perfektně.

Velkými změnami poslední doby jsou například zrušení kategorie C2 nebo nástup kayak crossu. Jaký na ně máš názor?

Kategorii C2 nezrušila Mezinárodní kanoistická federace, ale státy samy po vyřazení kategorie C2 z programu OH. Na druhé straně se debly už asi nikde nejezdí kromě České republiky. Když se kouknete na žebříček, vidíte stále padesát mužských a čtyřicet mixových deblových posádek. Je to taková naše krásná česká tradice.

A co ten kayak cross?

Jak jsem říkal, mám rád experimentování a hledání nových cest. Nemám s kayak crossem vůbec žádný problém. Pro mě je to taková disciplína na hranici vodního slalomu a sprintu na divoké vodě. A jak už víš, já jsem dělal obě disciplíny a stále k nim inklinuji. To propojení je zase nějaký nový pohled a víme, že je to divácky atraktivní. Má to svou technickou úroveň, má to nasazení a dominují zde zase trochu jiné somatotypy a charakteristiky. Disciplína se dostala až na tu nejprestižnější soutěž a je skvělé, že v olympijském programu je více disciplín, které probíhají na slalomové dráze.

Ve vodáckém prostředí se pohybuje celá tvá rodina. Jaké je pozorovat své nejmladší syny na světových akcích? 

Vidět své nejmladší syny, jak závodí na světových akcích, je krásné. Myslím si, že technicky jsou na tom velmi dobře. Jsou perfektně připraveni a řeknu to na rovinu, jsem na ně pyšný!

Vychoval jsi vodáckou skupinu, ze které většina dosáhla světových úspěchů. Co bys poradil trenérům, kteří mají podobné cíle?

Za nejdůležitější považuji týmovou spolupráci a kolektiv. S Pavlou Kneblovou jsme vytvořili skupinu, se kterou jsme šli v podstatě deset let.

Základní pravidlo je, že tréninkový proces musí probíhat pokud možno kolektivně, individuálně pak, jen pokud je to nezbytně nutné. Nám se podařila právě ta komplexnost. Spojili jsme zážitkovou pedagogiku s dalšími metodami a aplikovali jsme to všechno do tréninkového procesu. Zároveň jsme se snažili přicházet neustále s něčím novým.

V této skupině byli i tví nejmladší synové?

Ano, stejně tak jako sestry Kneblovy a další, dnes už mezinárodně uznávaní, závodníci. Tím, že moji synové byli v tomto kolektivu, čelili té naší tréninkové metodě stejně jako všichni ostatní. Myslím si, že to bylo nejlepší řešení. Mnohem lepší, než kdybych je individuálně vedl k tomu, aby dokázali podat co nejlepší výkon.

Tvoje manželka je taky „od vody“. Syny jsme už probrali. Mluvíte doma taky o něčem jiném než o pádlování? (smích)

Ačkoliv jsme vodácká rodina, samozřejmě probíráme všechno. Všichni inklinujeme i ke vzdělání, což je teď velmi aktuální téma. Je jasné, že se konverzace hodně točí kolem vody, protože Míša (manželka) má také vlastní tréninkovou skupinu, moji kluci závodí a různé podněty jsou tam velké, ale záběr máme rozhodně širší.

V roli šéftrenéra juniorského reprezentačního družstva po mnoha letech končíš?

Jak se říká, v nejlepším přestat. Pro mě už to byla padesátiletá činnost. Začal jsem jako trenér kategorie a skončil jsem jako šéftrenér celého družstva. Mě hrozně baví práce s mladými, jak říkám, je to mé celoživotní poslání. Nemohu říct, že by mě trénování přestalo bavit, já budu trenérem i nadále. Jenže přišel určitý věk, ve kterém na sebe už nemohu brát tu obrovskou odpovědnost, kterou si mnoho lidí vůbec neuvědomuje. Navíc do juniorského družstva se pomalu dostávají vnuci a vnučky mých prvních svěřenců, a to jsem si řekl, že už je moc! (smích)

Co pro tebe bylo v posledních letech nejnáročnější?

Každý rok je složeno nové juniorské reprezentační družstvo, protože u těch mladých se složení týmu neustále mění. My jsme měli s trenérskou radou takovou myšlenku, že všichni závodníci jsou „naši“. Já jsem měl velkou zodpovědnost za každého tohoto závodníka, na každých závodech. Nikdo si to neuvědomuje, ale to je obrovský tlak. Druhá věc je ta, že cestování už také není v mém věku zrovna nejlepší. Letět někam dvanáct hodin už není nic pro mě.

Přišla během těch let nějaká „krize“?

Ta cesta rozhodně nebyla vždy jednoduchá. Během let se našly i překážky, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Zde mám další vnitřní filozofii – nejsou nepřekonatelné překážky, jsou jen různě velké výzvy.

Přiznejme si, že za padesát let tam byly krizové situace, kde se něco nepodařilo, přišly nějaké průšvihy, to ani jinak být nemůže. Na druhou stranu, co může člověk u pubertální věkové kategorie 15 až 18 let očekávat jiného?

Pro mě to byly zajímavé pedagogické výzvy a ani jednou nebylo období, kdy bych to chtěl hodit za hlavu. Vnitřně mě ale velmi uspokojuje, že tito puberťáci dosáhli jednak úspěchů ve sportu, ale z celé řady z nich jsou také kvalitní funkcionáři, trenéři, pracovníci na vysokých pozicích a podobně.

Poslední otázka, opět trochu filozofická. Co pro tebe znamená vodní slalom?

Vodní slalom je mé poslání, životní filozofie a nekonečné výzvy. Výzvy, které musí překonávat každý, kdo chce něčeho dosáhnout.

Tento sport je tím nejkrásnějším ze sportovního odvětví. Člověk soupeří s náročným vodním terénem, který je ještě ztížený stále náročnějšími brankovými kombinacemi. Tento sport představuje neustálý proces. Přiznejme si, že dnes stačí udělat jeden špatný záběr a je po dobrém výsledku. Z dlouhodobého hlediska je to sport plný výzev, který probíhá na krásných vodních terénech a v krásném prostředí.

Při jízdě na vodě vás napadají veliké myšlenky. Celý ten komplexní proces není jen o tom, abychom podali nějaký výkon, ale abychom posouvali sebe sama a rostli do výšin.

Kráťo, moc děkuju za příjemné povídání a doufám, že se okolo vody budeme ještě dlouho potkávat.

RNDr. JIŘÍ KRATOCHVÍL

Jiří Kratochvíl je dlouholetý trenér mládeže ve vodním slalomu, který má za sebou působivou kariéru trvající více než pět desetiletí. Uvádí, že práce s mládeží je jeho životním posláním. K vodním sportům se dostal již ve svých dvanácti letech. V roce 1980 se stal šéftrenérem reprezentačního družstva, kterým je dodnes. Od roku 1986 nevynechal žádné juniorské mistrovství Evropy a mistrovství světa ve vodním slalomu. Podílel se na výchově stovky světově úspěšných závodníků a pod jeho vedením získaly české týmy řadu mezinárodních medailí a ocenění, což svědčí o jeho dlouhodobě úspěšné profesní práci.

Jiří Kratochvíl má nejen sportovní, ale také pedagogickou kariéru. Absolvoval studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a působil jako odborný asistent v oblasti tělesné výchovy. V rámci své práce se zaměřoval na management životního stylu, aplikaci aktivit v přírodě a na osobní rozvoj jednotlivců. Je spoluzakladatelem unikátního oboru rekreologie. Rád experimentuje a celým životem ho provází motto: „Nejsou nepřekonatelné překážky, jsou jen různě velké výzvy!“

Kráťa v číslech
1971–1976 Studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, obor tělesná výchova a angličtina (angličtina na Filozofické fakultě UP)
1976–1977 Dukla Brandýs n. L. – trenér Dukla a TSM Houšťka
1977–1979 Vedoucí trenér TSM kanoistiky Slavia Univerzita Olomouc
1979–1991 Odborný asistent Katedry tělesné kultury UP Olomouc
1991–2024 Odborný asistent Katedry rekreologie Fakulty tělesné výchovy UP Olomouc – zaměření Management životního stylu, Outdoor
1980–2024 Vedoucí trenér RDJ ČR slalom a sjezd na divoké vodě ČSK-DV
1973–2024 Trenér RDJ slalom a sjezd ČSK-DV
2000–2024 Vedoucí Republikové rady SCM a koordinátor SCM
1980–2010 Předseda oddílu kanoistiky SK UP Olomouc (s krátkou přestávkou)
2010–2024 Místopředseda, předseda TR oddílu kanoistiky SK UP Olomouc Palmares: Trenér 1. třídy
1986–2024 Účast na všech MSJ a MEJ ve slalomu na divoké vodě jako vedoucí trenér a vedoucí výpravy 1996–2008 Účast na všech akademických MS ve slalomu a sprintu
1986–1998 Předseda technické komise FISU
Od roku 1976 člen metodických rad ČSK-DV a školitel trenérů všech stupňů
1990–2010 Místopředseda ČSK-DV

Dále vedoucí licencí a školitel/cvičitel vodní turistiky a raftingu, trenér kanoistiky I. třídy na FTK UP Olomouc do roku 2019. Trenér v oddíle kanoistiky SK UP Olomouc od roku 1969. Publikační a přednášková činnost v oblasti sportovního tréninku mládeže.