Jirka Kronika je dlouholetým předsedou vodáckého oddílu TJ Slovan Jindřichův Hradec, no vlastně je i člověkem, který založení oddílu pamatuje, protože byl jeho přímým účastníkem a jedním z iniciátorů. Kdo by to nevěděl, tak tento oddíl byl po dobu 40 let pořadatelem vodáckého turistického závodu pro mládež na Hamerském potoce. Za tuto svoji dlouholetou činnost byl Jirka v roce 2022 vyhlášen osobností vodní turistiky v rámci ankety Kanoista roku. Já jsem se s Jirkou potkal v jedno slunné páteční odpoledne přímo v Jindřichově Hradci a trochu jsme si jeho vodáckou kariéru zrekapitulovali.
Ahoj Jirko. Asi tušíš, proč jsme se sešli. V loňském roce jsi dostal cenu coby osobnost vodní turistiky. Za co to bylo?
Ahoj. No jo, nějakou cenu mi dali a říkali, že prej je to za dlouholetou činnost. Tak to bylo asi za těch 40 let Hameráku. Je pravda, že jsem to celou tu dobu zaštiťoval vlastně hlavně já, ale pořádalo nás to samozřejmě celá řada. Já hodně řešil takový ty různý papíry a povolení, co k tomu jsou potřeba. A řešil jsem to vlastně taky pro ten velkej Hamerák, protože když to začali pořádat kluci z Prahy, dost jsem jim toho tady obíhal.
Když říkáš dlouholetá činnost, tak bychom se asi mohli podívat na začátek tvého vodačení. Vzpomeneš si na první setkání s vodou?
Vzpomínám si, že ještě jako dítě, v předškolním věku, jsem jel s rodiči na chatu, kterou si půjčili od jedněch známých. Bylo to tady u Nežárky. No a tam byl v kůlně maňásek, což tehdy byla populární loď. Ještě jsem neuměl plavat, takže vlastně moc nevím, jak si to rodiče dovolili, ale navlíkli mě do plavacího kruhu a šoupli mě na vodu. A dokonce jsem to přežil bez cvaku. (směje se)
Takže tě to chytlo a začal jsi s vodou pořádně?
Přesně tak to vůbec nebylo. Léta a léta jsem neměl s vodou vůbec nic společného, kromě koupání na plovárně.
A co jsi teda dělal?
Hlavně hokej a trochu jsem taky hrál basketbal. Táta byl celoživotní sportovec a později funkcionář u hokeje. Jeden čas dokonce hrál hokej zároveň s fotbalem. Takže jsem samozřejmě dostal brusle a že ze mě bude hokejista. Ale asi jsem se nějak nepotatil. (směje se) Dotáhnul jsem to někam do dorostu, ale měl jsem nějaký zdravotní problémy. Pak jsem na gymplu chvilku hrál basket, pak následovalo chvíli trochu hluchý místo a pak už začala postupně ta voda.
A voda teda začala jak?
Vlastně až když jsme měli po maturitě, kamarád někde zjistil, že je možný si vypůjčit kánoi a že bychom mohli vyrazit na Lužnici. Ta vypůjčená loď byla stará dřevěnka, žebrovka, takže když jsme ji dali na vodu, jenom zasyčela a šla ke dnu. Tyhle lodě se totiž musely dát nejdřív zatáhnout a pak už se na tom dalo i pádlovat. Lužnici jsme tehdy sjeli celou, ze Suchdola až do Bechyně. Strašně se nám to líbilo a bylo jasný, že za rok bychom to mohli zopakovat. To už jsme k sobě přibrali i další asi čtyři kámoše, už jsme zjistili, kde se dají půjčit laminátky, takže to bylo o dost lepší. Jeli jsme zase Lužnici a ty čtyři kámoše to chytlo stejně jako nás.
Takhle jsme jeli ještě asi dvakrát, k tomu jsme zjistili, že tady v Hradci je další parta vodáků, trochu vyspělejších než my, protože ti už tehdy jezdili na Hron a na podobný řeky. S těma jsme se skamarádili a vzešlo z toho to, že jsme založili vodáckej oddíl při místní tělovýchovný jednotě, která nám s tím hodně pomohla.
Do té doby tedy v Hradci žádné organizované vodáctví nebylo?
Nebylo. Potkal jsem se třeba s jedním o generaci starším pánem, který byl vodák a vyprávěl mi, jak s partou odstřelovali kameny na Hameráku, aby ho zprůjezdnili. To jsem vůbec netušil, že má Hamerák takovou historii. To byli lidi, který ho vlastně otevřeli pro další vodácké generace. Ale ti už byli v době založení oddílu všichni mimo aktivní vodáctví. Takže organizovaně jsme to tady začali dělat první.
Říkal jsi, že vám tělovýchovná jednota vyšla vstříc. Jak vám do začátku pomohli?
No oni byli v té době provozovateli místní plovárny. Diskutovali jsme s nimi o možnostech stavby loděnice a ta právě na té plovárně vznikla a stojí tam dodnes. Byl tam tehdy takový zastrčený kout zarostlý křovím, tak to jsme využili. Nakoupili nám všechen materiál a o zbytek už jsme se postarali vlastními silami.
V kolika lidech oddíl začínal?
Bylo nás tehdy tak 12, možná 15. V podstatě to byla ta zkušenější parta a k tomu my čtyři, co jsme jezdívali na ty letní Lužnice. Ti zkušenější už tehdy dokonce někde sehnali kopyto na krytou deblovku a začalo se to všechno nabalovat.
V té době jste jezdili jenom ty letní vody?
Jezdili jsme ty letní vody, ale to nám za chvíli samozřejmě nestačilo. Brzy jsme zjistili, že se jezdí takzvané VTJZky, dnes Český pohár vodáků, a začali jsme na ně vyrážet. Tělovýchovná jednota nám půjčovala náklaďák, kde jsme jezdili i s loděmi na korbě pod plachtou. To se tehdy jezdily akce jako Vltava z Horní Vltavice a podobné.
A jak vám to šlo?
Ze začátku jsme samozřejmě uměli prd. (směje se) Pořád jsme jezdili na otevřených lodích, ale to jsme brzy zjistili, že úplně nepůjde. Tenkrát ale ta tělovýchova měla peníze, takže jsme nakoupili lodě, které tehdy vyráběl tuším Sport servis Plzeň a Vertex Hradec Králové, a zase jsme se posunuli trochu dopředu. Samozřejmě jsme taky nějaké lodě stavěli sami, to bylo v tehdejší době normální. Třeba si pamatuju, že jsme v klubu měli sochaře, kterej zkoušel udělat kopyto ze sádry, do který dal armaturu. No vydrželo asi tři singly… a pak se rozpadlo. (směje se)
Postupně jsme ale navěšeli branky u loděnice a začali jsme trochu trénovat. Jezdívalo se na Novou řeku na jez Weinzettel, pod kterým byla pěkná peřej s protiproudy na trénování, tak tam jsme to pilovali.
Taky jsme koupili starší dodávku, kam se vešlo devět lidí a na střechu lodě, s tou jsme jezdili na ty VTJZky a v létě jsme si vždycky udělali okruh po českých řekách a jezdili, co se kde zrovna dalo…
Takhle jste se postupně dostali až k pořádání závodu na Hameráku?
Závod na Hameráku tehdy pořádali kluci z Motoru České Budějovice, to byl oddíl, který už zanikl, a s těma jsme se dobře znali. Na VTJZku na Hameráku jsme samozřejmě jezdili a oni říkali, že bychom tam mohli uspořádat soutěž pro mládež. Že by se začínalo pod tím těžkým úsekem. No a my jsme na to kývli.
V roce 1977 jsme za jejich výrazné pomoci uskutečnili první ročník a od té doby jsme 40 let tyhle závody pro mládež každoročně pořádali. V roce 2016 jsme to pořádali naposled. Od roku 2017 to převzala Slavia Hradec Králové a tradice trvá dodnes.
Proč jste pořádání předali?
Protože v oddílu nás ubývá, stárneme a dostali jsme se až do stavu, že jsme uznali, že nejsme schopní to uspořádat.
Mládež se vám v oddílu nepovedlo vychovat?
Měli jsme několik náborů mládeže a vždycky se nějací nadšenci našli, ale problém byl, že u toho pak nevydrželi a v oddílu nezůstali. Jestli nám z toho všeho snažení zůstali dva členové…
Zajedeš si Hamerák ještě sklouznout?
Jo, jezdíme tam. Už to sice není jako dřív, že by člověk honil každou branku, ale tak sjedeme si to. Spíš je dole člověk rád, že to přežil. (směje se)
Vím, že jsi taky dělal v oddílu předsedu. Jak dlouho?
No zhruba posledních 20 let.
Ještě mě napadá: jaký byl rozdíl v pořádání Hameráku v začátcích a v dnešní době?
No tak samozřejmě je to postupem času složitější a složitější. Kdysi jsme vyrazili za hrázným, dovezli jsme mu flašku rumu, on nám dal kliku od stavidla a mohli jsme si celý víkend jezdit. Vyráželi jsme takto třeba i během roku v rámci tréninku. To prostě dneska neexistuje. Dneska je všechno sledovaný a hlídaný, na všechno je potřeba povolení a těch povolení je potřeba opravdu hodně. Těch lidí, co do toho mají co kecat, je taky čím dál víc, někteří nejsou příliš vstřícní, ale dá se říct, že se to vždycky nějak podařilo zvládnout. Poslední dobou do toho navíc ještě dost zasahují komerční zájmy, třeba vodní elektrárny, které chtějí proplácet ušlý zisk a kolikrát ani tu elektrárnu nezavřou, to prostě nechápu. A tohle dřív nebylo, dřív bylo všechno všech. (směje se)
Měl jsi nějaký vodácký sen? Podařilo se ho splnit?
Měl a splnit se ho podařilo, plní se mi vlastně dodnes. Byly to Alpy.
Já jsem kdysi bydlel támhle na kopci na sídlišti a když bylo jó krásný počasí, byly Alpy vidět. A já jsem se na to koukal a říkal jsem si, jak je to strašný, že je vidím z okna, ale vlastně se do nich asi nikdy nepodívám. No, ale tak změnilo se to, a nakonec jsme tam vyrazili a jezdíme tam dodnes. Ve výsledku znám Rakousko za ta léta, co tam jezdíme, možná líp než Česko. Třeba na Salzu to máme opravdu kousek, do Krkonoš je to pro nás dál. Něco jsme sjeli i v Itálii a dalších alpských zemích. Byli jsme taky třeba v Norsku.
Říkáš, že jezdíš do Alp dodnes. Pořád na vodu?
Já jezdím už dlouhý léta na lyže, kolo, vodu, v létě i v zimě. No prostě pořád. V dnešní době už teda spíš na nafukovací loď a místo kola na elektrokolo, ale díky němu mě pořád žádný kopec v Alpách nezastraší. (směje se) A dokud to půjde, budu tam s mladými jezdit. Sice mi vrstevníci říkají, že jsem blázen, jak s nimi můžu jezdit, když by to mohly být věkově moje děti nebo vnoučata, ale já jsem s tím v pohodě a oni taky, tak proč ne.
Na jak obtížných terénech jste dřív na zájezdech jezdili?
Nikdy jsme se nedostali na extrémy, ale ty běžný úseky řek jsme jezdili normálně. Tak zhruba do té čtyřky. Mladí kluci, co jsme měli v oddílu a u vody zůstali, jezdili i těžší věci, ale teď mají malé děti a už taky povolují, ale jinak to už byli docela slušní jezdiči. Já osobně mám vrchol Lipno, Čerťáky, ale to bylo teda na raftu, tam už jsem si na singlu netroufnul.
Co nějaké závodní úspěchy?
No tak když jsme byli mladí, občas se nám na těch VTJZ povedlo třeba i vyhrát. Ne že by to bylo nějak pravidelně, ale občas se i takhle zadařilo. A v první desítce jsme se umisťovali docela pravidelně. Jak jsme byli mladý, snažili jsme se a trénovali, ale potom je hrozně znát, když člověk trochu poleví.
Dařilo se vám jezdit do zahraničí i za minulého režimu?
Jednou jsme společně s pražským oddílem Tatra Smíchov vyjeli do Rumunska. Věděli jsme z nějakého filmu, že se tam dají jezdit pěkné řeky. A Tatra tehdy pořádala zájezd, tak jsem to tady zbláznil a vyjeli jsme. Ale jinak moc ne. Já jsem totiž neměl u soudruhů moc dobrý profil, takže to nešlo. A pak to ruplo a najednou to šlo. (směje se) To nás ale samozřejmě hned lákaly ty Alpy.
Jezdili jste v oddílu celou dobu na deblovkách, když to u nich začalo?
No to víš že né. Debl se pohádá a hned jsou na světě dva singly. (směje se) Na deblovkách se začínalo, protože nic jiného tehdy nebylo, ale postupně jsme si stavěli singly, koupily se nějaké kajaky a začalo se to pomalu rozdělovat. Jeden čas jsme dokonce byli v podstatě singlířskej oddíl, kdy u nás byli jen asi dva kajakáři a všichni ostatní byli singlíři. Dneska už je to spíš naopak.
Ty jsi zůstal singlířem?
Já jsem u klečení zůstal, ale je pravda, že dneska už zaklekávám do nafukovacích lodí, kde to je přeci jenom o dost pohodlnější.
Pohybuješ se kolem vody desítky let. Jak se mění vodáctví?
Tak samozřejmě se obrovsky proměnila ta technologie výroby lodí. Ty plastovky dneska, to už je něco úplně jiného než ty naše ruce, které byly věčně upatlané od laminování. To se přijelo z akce a už jsme šli do oprav, někdy jsme opravovali ještě na akci. Dneska už bych polyester ani neuměl namíchat.
Zažil jsi tu nejromantičtější podobu vodáctví. Jak vnímáš dnešní dění na řekách a kolem nich?
Řeknu to asi takhle. Byl jsem si před pár lety sjet s nějakýma známýma Vltavu z Vyššího Brodu. Řeka je pořád stejně krásná, ale už tam znovu nemusím. Jedna loď za druhou, polovina lidí je zmazanejch – ne že by si člověk nikdy pivo na vodě nedal, ale bejt nalitej, že o sobě nevím, to ne.
Když jsme u toho vzpomínání. Zmínil jsi závody v Horní Vltavici. Na jaké další akce, které už dneska nejsou, rád vzpomínáš?
Pár by se jich našlo a je škoda, že už nejsou, protože byly úžasný. Kdysi se jako VTJZ jezdívala třeba Kamenice. Normálně horní z Plavů do Jesenného a pro méně zdatné pak byla z Jesenného na soutok. To dělávali kluci z Ústí na Labem. Potom kluci z Jablonce nad Nisou pořádali akci na Jizeře. Kdo chtěl, ten si to sjel od soutoku s Mumlavou, ale trať začínala až o hodně níž a byla zase horní pro zdatnější a dolní pro méně zdatné, ta spodní končila až v Poniklé. Bohužel to teda bylo vázané na konec dubna, kdy ještě nebývá tak teplo, takže zbytky sněhu, ledová voda, ale jindy tam ta voda holt nebyla. A musím říct, že tehdy tam ta voda byla opravdu pravidelně. Když člověk vidí, jak se pořadatelé dneska snaží chytit vodu třeba na Čeňkárně na ČPV, tohle dřív prostě nebejvalo.
Dokázal bys mi říct pár řek, které ti za život něčím utkvěly v hlavě?
V ČR jsem sjel tak asi 40 řek a potoků. Nezapomenutelné jsou hlavně Jizera od Mýta, Labe ze Špindlu od přehrady a Vltava od Lipna přes Čerťáky do Vyšáku. V Rakousku mám asi 15 toků, v Rumunsku jsme tehdy sjeli 13 řek. V Itálii bylo parádní Pasirio, v Německu Loisach, ve Slovinsku Soča, v Chorvatsku Cetina, v Bosně Una a Vrbas a taky byla výborná Tara v Černé Hoře. Celkově jsme se ale s oddílem vraceli tam, kde se nám líbilo, než abychom honili každou čárku a zářez. Třeba na Salze jsem byl určitě tak padesátkrát.
Předpokládám, že voda tě neživila. Co jsi studoval a kde jsi pracoval?
No to víš, že mě voda neživila, to vůbec ne. (směje se)
Vystudoval jsem VŠCHT, obor biochemie na Fakultě potravinářské a biochemické technologie, což jsem si vybral s tím, že tady v Hradci se tenkrát stavěla velká mlékárna, takže jsem to měl naplánované tak, že tam po škole hned nastoupím. Ale nějak se to zvrhlo a zrovna v době, kdy jsem promoval, se tady v nemocnici v biochemické laboratoři uvolnilo místo vysokoškoláka. To jsem se nějak dočuch a oni mě vzali. No, a od té doby vlastně nedělám nic jiného než klinickou biochemii. Vystřídal jsem několik laboratoří, třeba jsem dvacet let šéfoval laboratoři v nemocnici v Dačicích. A zůstal jsem u toho dodnes, protože ještě jezdím na zkrácený úvazek pracovat do laboratoře do Budějovic.
Máš děti? Vedl jsi je k vodáctví?
Děti mám tři. Toho nejstaršího jsem vzal na vodu párkrát, když byl v puberťáckém věku, a zůstal u toho do dneška. Když jedu na gumáku na vodu, je to právě on, kdo jede se mnou. Bydlí teda v Praze, kde chodí i do oddílu, ale ještě se spolu někdy svezeme. Mladší syn ke sportu nikdy moc nebyl, ten akorát tak lyže. A holka byla sportovně nadaná, ale ta si zas pořídila nějaké úrazy, takže už to není tak úplně ono. No a vnoučata jsou ještě malý, ale na lyže už jsme je postavili a na vodě mají za sebou už dvakrát Lužnici, dvakrát Sázavu, i v Rakousku jsme je do toho už posadili…
Čím se stalo, že se pro tebe voda stala celoživotní vášní?
Prostě se mi to líbilo. Fajn parta kolem vody, která se vždycky sešla, příroda, většinou k pěkným řekám patří krásné hory. Pamatuju si, že když jsme začali jezdit do toho Rakouska, nejezdili jsme do kempů, protože to pro nás tehdy bylo šíleně drahý, takže jsme vždycky spali různě zašitý v lesích, pod širákem. A to se člověk kouká ze spacáku na hvězdy, vedle něj šumí voda, no prostě nemůže být na světě nic krásnějšího.
Máš pravdu, nemůže. Jirko, moc děkuju za povídání a přeju ještě mnoho výjezdů za vodou a dalšími sporty. Ahoj!
