Kdo prošel během posledních třiceti let pražským vodáckým oddílem Bohemians, zná Jiřího Klímu. Pravděpodobně s ním strávil pár týdnů na letním táboře, na oddílové chatě v Jiřetíně nebo trénoval vodácké dovednosti někde na vodě.
Jirko, moc děkuji, že jsi přišel. Poprosili jsme tě o rozhovor, protože jsi byl zvolen osobností vodní turistiky za rok 2021 v anketě Kanoista roku. Za co jsi tu cenu vlastně získal?
Nevím přesně, za co jsem ji dostal, to ví asi jen porota. Ale pravděpodobně za to, že přes 30 let vedu úspěšný a dobrý oddíl. Zdědil jsem ho po Ešusovi a teď ho vedeme společně. A chtěl bych zdůraznit, že to není ocenění moje, ale té party lidí kolem, bez ní by to nešlo. Moje zásluha je v tom, že když jsou nějaké neshody nebo rozpory, snažím se je srovnat a uklidnit. A protože je kolem oddílu dobrá parta, je těch neshod a rozporů málo. Práce je s tím spousta, ale (většinou) je to práce radostná, právě díky těm lidem okolo a hlavně díky té odměně z radosti dětí.
Když jsme se domlouvali na rozhovor, říkal jsi, že středy večer nemůžeš, že chodíš na Bohemku. Znamená to, že stále aktivně vedeš děti?
Pořád jsem předseda Turistického oddílu mládeže, člen výboru lyžařské turistiky a člen oddílu vodní turistiky. Tyto tři oddíly, které velmi úzce spolupracují, tvoří Odbor turistiky TJ Bohemians. Já pracuji hlavně s žáky TOMu, kam chodí děti od 10 do 15 let. Formálně jsem i šéf dorostu, ale tam už to vedou jiní vedoucí, většinou naši „odchovanci“. Kdybych tedy měl dělat reklamu našemu oddílu, tak rodiče dají dítě v 10 letech do oddílu, v 15 přejde do dorostu – prakticky sto procent dětí do toho dorostu jde, neopouští oddíl. A pak postoupí do dospělých, kde budou do osmdesáti (směje se). Aspoň já doufám, že tam do těch osmdesáti budu.
Říkáš, že děti berete až od 10 let. Proč ne od první třídy?
Před mnoha lety jsme měli nedostatek dětí, tenkrát bylo všude celorepublikově málo dětí. Říkali jsme si, že dítě v 10 letech buď už někde sportuje, nebo sportovat nechce. Tak jsme tu hranici posunuli a nabrali i prvňáčky. Ale zjistili jsme, že ty šesti a sedmileté děti jsou tak odlišné od těch starších, že máme vlastně dva oddíly. Když přemluvíte malé dítě, aby překonalo strach (děti se na vodě bojí a je to tak přirozené, a tedy v pořádku), tak si pamatuje, že muselo udělat něco, kde se bálo.
Naproti tomu, když vyhecujete dvanáctiletého kluka a on se překoná, tak má pak pocit, že je hrdina. To se láme právě někde v těch deseti letech. Ale nemá smysl na ně tlačit v útlém věku. Další věc je, že ty mladší děti nemají fyzickou sílu, i když zabírají technicky správně pádlem, loď je na ně moc těžká. Takže jsme se postupně zase vrátili k osvědčenému modelu.
Máte teď dětí dost? Nemusíte je odmítat, jako třeba skauti?
Dříve jsme měli trvalé přebytky. Když mi během školního roku telefonovali rodiče s tím, že hledají oddíl pro dítě, říkal jsem, ať se ozvou koncem srpna na další rok. V době koronaviru nevolali, protože oddíly nefungovaly, a najednou přišlo nováčků málo. Teď bychom docela radostně přijali děti ze čtvrté, páté třídy, abychom skupinu doplnili za ty, které odešly do dorostu. Ideálně co nejdříve, aby s námi před letním táborem absolvovali ještě pár akcí.
Když přihlásím dítě k tobě do oddílu, co tam bude dělat? Jaká je náplň vaší práce s dětmi?
Já bych chtěl zdůraznit, že jsme možná trochu atypický oddíl, protože vůbec nejsme zaměřeni na výkonnost. Mně je úplně jedno, jestli to dítě už dělá nějaký sport nebo jestli už dokonce jezdí na vodě. Jediná podmínka je, aby umělo plavat. Chodíme s dětmi i do bazénu, když dítě přijde v září, v prosinci musí umět uplavat 50 m. Tím, že nejsme zaměřeni na výkon, tak bereme všechny děti, i ty méně talentované. Smysl oddílu vidím hlavně v tom doplnit specializované sportovní oddíly zaměřené na výkon, kterých je hodně, přitáhnout ke sportu i děti, které nechtějí závodit a vybudovat v nich lásku ke sportu jako takovému. Když je hezké počasí, tak na středečních schůzkách jdeme na vodu na Vltavu, pak chodíme do tělocvičny nebo hrajeme hry v klubovně. To pořád střídáme. Hlavní náplní jsou ale víkendové akce.
Ačkoliv jsme zaměřeni hlavně na vodu, tak jednou, dvakrát do roka jezdíme do Černolic na skály, na výlety na kole, nebo na nějakou pěšárnu s hrami v lese. Na podzim a hlavně v zimě jezdíme na chalupu Bohemky v Jizerkách, kde máme vlastní vlek a děti tam lyžují. A pak jsou tu i dlouhodobé akce – podzimní prázdniny, pololetky a jarky na horách. A vyvrcholením činnosti je letní vodácký tábor žáků na Ohři u Hubertusu a puťák dorostu (už byli na Ukrajině, v Norsku, Albánii, Rumunsku, …).
Do Jizerek se teď chystáš?
Ano, tam se teď v pátek chystám na jarní prázdniny. V Jiřetíně je jak sjezdové, tak běžecké lyžování. Přijede mi tam dítě, které nikdy nestálo na lyžích a za pár dní dokáže sjet sjezdovku. Tam vidím tu největší odměnu pro vedoucího, to je úžasná radost. Proto to dělám. A proto to dělají i všichni ostatní vedoucí. Vlastně i v práci dělám cvičitele. Jednou do roka máme kurz pro rodiny s dětmi a ty děti tam učíme lyžovat, bereme děti od tří let.
Kdo tě do oddílu přivedl?
Moje obě dcery chodily na kanoistiku do loděnice vedle Bohemky, na štrekařinu. To bylo hodně zaměřené na výkon, nenašly si tam kamarádky a časem je to přestalo bavit. Dohodli se s kamarádkou, že se přidá. Ta přišla, ale omylem do vedlejší loděnice, kde měl schůzku s dětmi Ešus. A moje dcery pak přešly za ní. My jako rodiče jsme občas chodili do oddílu na brigádu nebo třeba pomáhat stavět tábor. Mně zbyla dovolená, tak mě Ešus poprosil, jestli bych s nimi nechtěl jet jako lyžařský cvičitel na jarní prázdniny. Tak jsem jel na týden na hory, pak jsem jel na hned další víkend znovu. A pak mi říkali, „ Hele, ty s náma jezdíš na ty lyže, nechceš s náma jezdit taky na vodu?“ Tak jsem začal jezdit jako čtyřicetiletý na vodu. Jezdil jsem tedy předtím jako patnáctiletý na otevřence takové ty Lužnice, ale později jsem spíš lezl. A jak jsem říkal, obě moje dcery chodily do oddílu, později vedly děti, také moje vnučky chodily, jedna z nich už je vedoucí, druhá praktikantka. Je to vlastně takový rodinný podnik.
Máte dost vedoucích? Já jsem dělala vedoucí v turistickém oddílu, a když se mi narodily děti, už to nešlo.
Je naprosto přirozené, že mladá žena má perspektivu mít děti. A malé děti a práce ve vodáckém oddílu , to nejde moc dohromady. Všechny vedoucí – ženy, jakmile si pořídí rodinu, tak odejdou (já doufám, že se ještě vrátí, až jim odrostou děti). Kluci nechají manželku doma s dětmi a sami můžou jet. Ale obráceně to nefunguje. Nemáme dost vedoucích, kteří by to dělali úplně naplno, ale těch 20 akcí do roka, které máme, jsme schopni personálně obsadit. Pavel Šálek je neuvěřitelně obětavý, všichni obdivují jeho manželku, že to snáší. Když je to nutné, vždycky si to zařídí a jede. Celý tým vedoucích je hodně heterogenní, čtyři penzisti, rodiče odrostlých dětí, mladí, kteří ještě rodinu nezaložili, vysokoškoláci, středoškoláci. Většina vedoucích – včetně Ešusa – oddílem prošli. Jak je to různorodé, je to také stabilní, všichni se mají od koho učit.
Když jsi začal s vodou ve čtyřiceti, co nejzajímavějšího jsi sjel?
Mám výborného kamarádu Honzu Boučka, který snad dvacet let pořádá zájezdy pro jeho rodinu a „několik“ kamarádů. A těch několik kamarádů naplní autobus. Pokaždé se jezdí někam jinam, pořád se to střídá. Já jsem s ním byl poprvé v Rumunsku před 15 lety, třikrát jsme byli v Norsku – tam jsem asi nejtěžší sjel Follu, Atnu. Když jsou někde čtyřkové úseky, tak to je maximum, co jsem schopný na tom singlu sjet.
Aha, ty jsi singlíř.
Jo, a chci, aby děti jezdily na deblech, což mi někteří trenéři slalomářů (z hlediska čistě vodáckého asi právem) vyčítají jako chybu. Děti se totiž mnohem rychleji naučí jezdit na kajaku. Ten je nejjednodušší na učení základů. Když na kajaku udělám chybu, tak ta chyba je moje chyba a můžu se z ní poučit. Když jedu na deblu, vždycky tu chybu můžu svést na toho druhého, což dělá každý automaticky. U dětí mi ale jde hlavně o tu vztahovou záležitost – když přijde nováček, tak sedne do lodi s někým zkušenějším.
Já jedu na lodi vedle, ale ten zkušenější ho to musí naučit, má zájem, aby se to ten nováček naučil co nejrychleji. Protože čím rychleji se to naučí, tím těžší a tím pádem hezčí vodu budeme moci jezdit. Po roce jsou ti nováčci pyšní na to, že jim rok někdo pomáhal a oni se už natolik zlepšili, že mohou sami pomáhat někomu jinému. Psychologie těch dětí mi přijde mnohem důležitější než to, že v kajaku by sjeli dvojkovou nebo trojkovou vodu o rok dřív. No a proto já nemůžu přejít na kajak, protože ze singla jim můžu ukázat záběr jak háčka, tak zadáka.
Kategorie C2 ale v posledních letech na velkých závodech skončila?
Hodně mě mrzí, že debly takhle odumírají. V oddílu hodně spolupracujeme s Vaškem Martinem, výborným trenérem slalomářů. A i ten říká, že jsme si na učení dětí vybrali tu nejtěžší, ale nejhezčí, disciplínu. Navíc jediná rozumná deblovka, která existuje, je Vaňhovka. Ta ale není moc vhodná pro dvě dvacetikilové děti, protože má 25 kg a je na ně těžká.
Přemlouval jsem mockrát Tondu Železného, ještě tenkrát po revoluci, když měl malou firmu, aby vyrobil deblovku. Ale neměl na to čas a teď říká, že by se mu to nevyplatilo, protože by ji kromě Bohemky a Hradečáků skoro nikdo nekoupil. To je mi opravdu líto. Když si to člověk vezme, vlastně většina lidí jezdí na turistických deblech, tak máme obrovskou základnu. To by se mělo podporovat.
Vede od vás cesta k profesionálnímu sportu?
Tři metry od dveří klubovny našeho oddílu je šatna slalomového oddílu. Některé děti třeba nějaký čas chodí do obou oddílů, pak si vyberou. Takhle od nás přešli kluci Vlkovi a později vyhráli Mistrovství světa jako dorostenci, syn Ešuse, Marek Šálek, jezdil úspěšně světový pohár ve sjezdu na deblu.
Říkal jsi ale, že oddíl záměrně není zaměřený na výkon.
Existuje spousta dětí, které sport dělají jen pro radost z pohybu a ne pro ty výsledky. Typickým příkladem našeho přístupu je například v závodě ČPV, když jsou tři přesazené branky. Dítě, které to moc neumí, ale snaží se, zvládne projet první bránu, druhou projede bokem a třetí už nestihne a mine. A má to za 40 trestných. Dítě, které se nesnaží a projede tu kombinaci napřímo, mine jen tu přesazenou bránu, to má za 20. Ale já daleko více ocením tu snahu, než konečný výsledek. Když jsme se po třiceti letech potkali s bývalými členy oddílu, tak všichni říkali, že je oddíl přivedl ke sportu a pomohl vybudovat lásku k němu na celý život. To je cíl naší práce s dětmi. Právě proto náš oddíl rodiče oceňují, protože děláme různé sporty a na výsledku nám tolik nezáleží.
Jak správně vyrážet s dětmi na vodu? Podívejte se třeba na článek Od kolika brát děti na vodu a jak vyřešit ubytování?
A co tvoje rodina a sport?
Simona, moje žena, v dětství závodila na vodě, ale dohromady jsme se dali přes turistiku na vysoké škole. Seznámili jsme se v 68. roce přes studentské hnutí na Matfyzu. Pak jsme spolu lezli na skály a později i chodili do hor. K horolezectví jsem vlastně přišel podobným způsobem, jako k vodáctví – jako samouk. Lezli jsme s kamarády sami a vlastně považuju za velké štěstí, že se nikomu nic nestalo. Pak jsme vstoupili do horolezeckého oddílu a já dlouho intenzivně lezl. Nakonec jsem 15 let dělal cvičitele horolezectví. Naše holky sice vyrůstaly ve skalách, ale ani jedna se horolezectví nevěnuje, obě šly na vodu. Já jsem si jako dítě hodně hrál na ulici, pak jsem se věnoval volejbalu, hrál jsem basket za Tatrovku a za Matfyz – tam jsem potom kromě toho vstoupil do turisťáku.
Tam byl úžasný člověk, Adamíra, který vymýšlel různé akce – například zimní táboření v Krkonoších. Strávili jsme týden nahoře v iglú s lyžemi, to bylo krásné, na tu dobu to bylo něco neobvyklého. K výročí Dukly jsme šli na běžkách z Krkonoš na Duklu, to byla akce na tři neděle. Ujalo se to, a byla to tradiční akce. Na Duklu se běželo paprskovitě z různých míst. Jen matfyzáci to běhali až z Krkonoš. Nebo si Adamíra vzal s sebou na lyže gramofon s deskami a měli jsme večer koncerty. Také jsme jezdili do Roháčů lyžovat, vždycky kolem 1. máje, to je ideální počasí na jarní lyžování. Člověk hodil lyže na ramena, vyšel nahoru po trávníku a sjel si dolů kuloár na lyžích.
To jsou úžasné zážitky.
Ano, to byly nádherné akce. Adamíra byl velmi schopný takovéto akce organizovat. V Račkove dolině byl srub, který patřil jedné starší paní (ona byla alkoholička) a my jsme se o něj starali, občas něco opravili, udělali dříví. Do té doliny se jezdilo dlouho, a Adamíra, protože potřeboval vymýšlet pořád něco nového, tak říká, „Hele, ta dolina je tak krásná, tak málo využitá lidmi, pojďme tady něco udělat.“. A co on si vymyslel, to uměl prosadit a zorganizovat. Tak dojednal, že jsme kus pod srubem, vedle salaše na louce postavili stanovou základnu s asi 70 stany – tábor pro veřejnost. Byl tam zdravotník a tři vedoucí. Lidi mohli přijít přespat ve stanu, který tam byl nebo si postavit vlastní stan. Občas jsme s nimi vyráželi na tůry, chodili jsme nakupovat do údolí a pak to prodávali nahoře s přirážkou. Bylo to moc fajn, člověk tam potkal spoustu lidí, kteří byli ochotni snést nepohodlí, mýt se v potoce a chodit na tůry.
Já pak byl zrovna v létě 68 hlavním vedoucím na té základně. A když přišli Rusové, tak všichni poslouchali rádio od rána do večera, ale ta rádia byla na baterky a vydržela tak jeden, dva dny. Pak se vybila. Takže jsme byli na Slovensku, deset kilometrů od civilizace a bez informací. Nakonec postupně všichni odjeli domů a my jsme tam zůstali sami tři vedoucí a 70 stanů, mimo jiné tři obrovské hangáry. Abychom Rusy neprovokovali, odnášeli je ukrýt dovnitř do toho srubu. Takže já jsem strávil okupaci brigádou na Roháčích.
A když jsem později odešel z Matfyzu, tak tam Adamíra s dalšími studenty ty tábory organizoval ještě několik let.
Říkal jsi, že jsi studoval Matfyz, čemu ses potom profesně věnoval?
Vystudoval jsem fyziku, po škole jsem pak šel do Ústavu Jaroslava Heyrovského dělat elektrochemii. Takže já říkám, že fyziku jsem zapomněl, chemii jsem se ještě nenaučil. Pracuji jako vědecký pracovník v Heyrovského ústavu, od 71. roku. Mezitím jsem mnohokrát měnil zaměstnavatele, ale jenom tím, že ten ústav měnil název. Máme tam výbornou partu lidí, můj šéf se mnou jezdil na akce jako lyžařský cvičitel. Baví mě to, akorát časově to moc nestíhám. Práce, činnost v oddíle, starat se o chalupu a k tomu ještě jezdit někam sám. Jak stárnu, tak mi všechno déle trvá.
Kam jezdíš sám?
Já miluju ježdění na kole, třeba u letiště na Točné. Najednou vidím pěšinku do lesa, tak prudce zabrzdím a jedu do lesa. Kdyby člověk jel s někým, tak když prudce zabrzdím, tak by do mě narazil (směje se). Takhle jezdím tak hodinku a krásně zrelaxuju. Jak jsem pořád mezi lidmi, tak tady si doopravdy odpočinu.
A jak to snáší tvoje žena? Říkal jsi, že ta Ešusova má svatozář…
Ne, moje žena nemá svatozář, ani já jí nemám. Žena dělá hospodářku oddílu, už je v penzi. Jezdí s námi také na víkendy, na vodu už ne. My jsme spolu dříve trochu jezdili, ale zjistili jsme, že manželství v deblu ani na laně není ono. Když jsme jezdili na skály, tak ona lezla ve dvojce s někým jiným a já taky. Hodně jezdí na kole, a když zůstaneme v Praze, jsem překvapený, co má všechno prochozené a kolik zná památek a zajímavostí. Na lyže vyrážíme společně, jezdili jsme hodně do Alp. Doufám, že se spolu ještě do těch Třech údolí zase podíváme.
Kromě vodáckého oddílu chodíš i lézt na umělou stěnu?
Před lety mě kamarádi – vodáci vyhecovali, že jsem vlastně horolezec, ať jdu s nimi na stěnu a naučím je to. Tak jsem se k nim přidal a ten kluk, který mě k tomu přemluvil, dnes v Mammutu staví svoje cesty a leze o dva stupně lépe, než já. Ale pořád jsem tam ten guru, kterého tolerují a vezmou mě na lano. Vylezu tak šest mínus nebo lehkou šestku. Nevydržím to tak dlouho, bolí mě ruce a nohy a teprve když se pořádně zničím, ať na lyžích, na vodě nebo na stěně, tak mám pocit, že ten sport za něco stál.
Jaké máš plány do budoucna, chtěl by ses ještě někam podívat? Třeba Grad Caňon?
Nene, můj plán už je jenom jít co nejpomaleji výkonostně dolů. Už když jsme byli napoledy v Norsku, měl jsem s sebou kromě singla i Baraku, abych si odpočinul. Tu radost z toho mám ale úplně stejnou, jako dřív. V lezení mám spoustu nesplněných cílů, nepřelezl jsem Údolku na Kapelníka, nepřelezl jsem Hokejku na Lomničák. Mohlo by mě to mrzet, ale vzpomínám na to s láskou. Byl jsem asi 3000. v Jizerské padesátce, ze 7000 účastníků, to je vlastně dobrý, v půlce. Můj sen je dopadnout jako člověk, který mě přijímal do horolezeckého oddílu, Voloďa Suchý. Toho jsem potkal v Mammutu jako osmdesátiletého a chodil tam až do devadesátky. Už lezl bez rozdílu barev, ale pořád lezl. Tak to mám ještě deset let lezení.
Nejméně deset! Tak moc děkuji za rozhovor, ať se daří.
Jiří Klíma, CSc.
Se narodil v roce 1948 v Ústí nad Labem. Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze, pracuje (nyní už jen na částečný úvazek) jako fyzik mezi chemiky na Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. Je předsedou oddílu TOM TJ Bohemians a odboru turistiky. Je ženatý, má dvě děti a pět vnoučat. Obě dcery i s manžely se také věnují práci s mládeží. V roce 2021 byl zvolen Českým svazem kanoistů Osobností vodní turistiky v anketě Kanoista roku.
