Když člověk před svou vodáckou dovolenou někomu řekne, že si během ní chce zapádlovat ve třech různých státech, nezasvěcený posluchač si nejspíše představí nějakou dalekou náročnou výpravu. A přitom k realizaci něčeho podobného není (téměř) potřeba vytáhnout paty z domova…
Tradičně suché a teplé jaro spolehlivě vysušilo většinu domácích řek a s postupem roční doby začínaly mít problémy s vodou i obvyklé letní magistrály. Nás ovšem její nedostatek nechával celkem v klidu. Pravděpodobnost, že bychom ji neměli na úsecích, kam jsme se chystali, byla jen minimální. Dokonce jsme výjimečně nepřipravovali ani žádný záložní plán. Přitom jsme se chystali trávit většinu času na jižní Moravě, která byla v danou chvíli nejvysušenějším regionem ČR.
Naším prvním cílem byla řeka Morava. Tu jsme znali na různých úsecích, ale dosud nám chyběl ten v rámci našeho území nejspodnější – přes Strážnické Pomoraví a dál k soutoku s Dyjí. Po pohodové jízdě jsme auto zastavili u mostu mezi Bzencem a Strážnicí a začali se chystat na vyplutí. Během našich příprav tu vládl celkem čilý vodácký ruch. Všechno to ale vypadalo na lodě na jednodenních výletech, vybavení na více dní s sebou nevezl nikdo.
Pohled na řeku, v níž se rýsovala první mělčina, svědčil o tom, že má pevná víra o dostatečném průtoku na splutí nebyla asi úplně oprávněná. Kousek nad mostem se na pravém břehu nachází vodočet, který ve chvíli našeho vyplutí ukazoval 91 cm (lehce přes 14 kubíků). Tenhle stav se nakonec ukázal jako dostatečný i pro plavbu s naloženou kanoí, ačkoliv občas došlo na drobné dření či ojedinělou krátkou procházku korytem.
Řeka pod startem protéká přírodním parkem a přírodní je vesměs také její okolí. V korytě se sem tam objevily padlé stromy, ale vždy se našel nějaký průjezd, takže vystupovat se nikde nemuselo. Díky letnímu vodnímu stavu měla řeka kromě občasných štěrko-písčitých prahů pouze symbolický tah. Díky tomu jsme měli spoustu času na sledování živočichů (především různých druhů vodního ptactva) kolem nás. Místy byly prudké břehy doslova prošpikované vstupy do hnízd břehulí.
Bohužel si nešlo nevšimnout, že místní přírodě je relativně velká frekvence lodí a lidí evidentně na škodu. Většina ovšem nejspíše končí už v Rohatci. Asi jen málokomu se chce přepádlovávat dlouhý volej vznikající díky vysokému jezu v níže po proudu ležícím Hodoníně. Během naší plavby jsme odsud až pod ústí Dyje nepotkali ani jedinou loď, pokud nebudeme počítat občasné čluny rybářů.
Jestliže už na plavbu do Hodonína je třeba použít hlavně vlastní sílu, nejinak je tomu u přenášení zmíněného jezu. Do koryta pod něj proudilo jen naprosté minimum vody, neboť většina jí mizela vpravo a mířila do města. Přenášení jsme si tak trochu prodloužili o následné suché kamenné pole. Kupodivu se přesto dalo celkem bez problémů pokračovat v lodi, ale to jenom k nedalekému mostu. Pod ním totiž leží zbytky jeho staršího předchůdce, který byl zničen krátce před koncem druhé světové války v roce 1945. Za našeho ministavu mizela skoro všechna voda pod jeho torzem. Při přenášce to chce dávat pozor na různě trčící železa. Každopádně nezvyklá překážka.
Již nad Hodonínem tvoří koryto řeky hranici se Slovenskem a po ní se následně pluje až k Dyji. Při pokračování plavby pod městem se musí počítat s tím, že Moravu stále lemují hojně cyklisty využívané protipovodňové hráze. Ty jsou celkem důsledně vyčištěny od stromů, keřů apod. V případě splutí během horkého dne se tu nelze před sluníčkem nikde schovat. Jedinou možnost
ochladit se bude nabízet samotná řeka v podobě koupelí. My měli vlastně štěstí, protože bylo převážně zataženo a chladno, takže se nám plulo příjemně.
Je zvláštní, že navzdory takovéto setrvalé podobě řeky je nadále hodně vyhledávána ptáky. Důvod patrně spočívá v tom, že Morava tady téměř úplně míjí civilizaci. Jednotlivé vesnice leží obvykle dále od ní a přes hráze je ostatně nebývá vidět.
Aby vodák v lodi zcela nezdřevěněl, je nucen párkrát vystoupit u překážek v podobě stupňů a jezů. Ty mohou posloužit i jako orientační body, kterých tady jinak není mnoho.
První se nám do cesty postavil nízký kamenný zához pod Kopčany. Jeho splutí na laminátce by znamenalo leda pokus o zničení lodě, ale celkem v pohodě se dala spustit na provaze těsně při pravém (českém) břehu. U jezu na úrovni Adamovských jezer nás již přenášení neminulo. Tento jez by rozhodně neměl nikdo podcenit za vyšších stavů, kdy pod ním bude vznikat nebezpečný vývar. Během splutí se tady dá občerstvit na slovenském břehu, kde zjevně kvůli cyklistům funguje jeden stánek. Na břeh jsme museli ještě jednou kousek před hraničním dvojmostem u Lanžhota. Zdejší jez tvořený velkými balvany a zpevněný larseny jinou možnost nedával.
Pod Lanžhotem Morava ještě k poslednímu jezu plyne sevřena hrázemi, ale následně se jí vrací přírodnější podoba. Uvedený jez bude za větší vody opět nebezpečný a jeho podcenění by se nemuselo vyplatit. Výstup nad ním usnadňují na slovenské straně schůdky k rybářským chatkám. Ty tenhle břeh v závěru lemují prakticky stále a člověk může porovnávat dovednost jejich stavitelů. Vedle jednoduchých přístřešků tu stojí některé pozornost vzbuzující stavby. Za jezem nás příjemně zrychlující voda brzy donesla na soutok s Dyjí, který se nachází v místě, kde se stýkají hranice hned tří států. Mimochodem, podle množství chat jsou nadšenými rybáři evidentně i Rakušané.
Nyní už po slovensko-rakouské hranici řeka zvolna proudí k nedalekému mostu poblíž obce Hohenau, u něhož jsme po třech dnech skončili. Z tamního vlakového nádraží jezdí přímé vlaky do Břeclavi, takže návrat pro auto do Bzence nebyl nijak komplikovaný. Na soutok Moravy a Dyje jsme se však dostali ještě jednou další den. Tentokráte nás sem donesla Dyje, jejíž spodní část z Břeclavi nám dosud rovněž chyběla ve sbírce splutých úseků.
Ani ta množstvím vody logicky neoplývala, ale na splutí jí v korytě teklo dost (vod. Ladná – 17 cm; 9,9 kubíku). Abychom se vyhnuli plavbě městem, nasedali jsme až pod ním u železničního mostu tratě mířící na Slovensko. Tady se dá autem zajet až k řece. Počátek plavby mezi protipovodňovými hrázemi připomínal většinu splutí po Moravě. Dyji ovšem byla na rakousko-české hranici ponechána trochu větší volnost a k soutoku také mířila viditelně svižněji. Ostatně ji tu nebrzdí žádné jezy či stupně.
Bohužel se její voda nedala označit za moc čistou, alespoň ve srovnání s Moravou. Místnímu ptactvu to nejspíše příliš nevadí. Z mnoha, jež jsme opět viděli, můžeme zmínit např. na stromu kousek od nás sedící párek kvakošů nočních a čápa černého lovícího v mělké vodě při břehu.
Díky rychlejšímu proudu a pozorování zajímavého okolí nám spodek Dyje utekl jako nic a najednou jsme byli u jejího ústí. Po spojené vodě obou řek jsme se už jen znovu nechali donést k mostu u Hohenau. Komu by tohle nestačilo, není žádný problém pokračovat dále po Moravě až k jejímu soutoku s Dunajem a třeba i po něm…
