Jaroslav Pollert a slalom na olympiádě

Rozhovory jsou doplněny aktuálním komentářem a každá kapitola je uvedena často dramatickým příběhem z vodáckého světa té doby. Většina rozhovorů vznikla před delší dobou, ale pro ukázku jsme vybrali rozhovor s Jaroslavem Pollertem starším, který jako jeden z mála vznikl v březnu 2022. Komentovaný rozhovor otiskujeme kompletní, v knize najdete navíc úvodní vodácký příběh o tom, co dopomohlo Jaroslavu Pollertovi a Jiřímu Krejzovi k zisku zlaté medaile v roce 1973.

Bratr Emil měl základ ze skautingu

Jaroslava k divoké vodě přitáhl o pět let starší bratr Emil, který měl základ ze skautského oddílu. „Ve vodárenské věži na smíchovském břehu na začátku plavební komory byl skautský vodní oddíl. Pamatuju se, že třeba za poměrně velké vody jeli na pramičkách Červenské proudy, zvrhli se a měli velké štěstí, že se nikomu nic nestalo. Bratr to prozradil rodičům až někdy za dva roky.“

Po zrušení skautingu komunisty v roce 1950 začal oddíl skomírat. „Někdy v roce 1953 tam vlítla StB a vedoucí obvinila z rozkradení spacích pytlů a dalších věcí. Byla za tím samozřejmě politika, ale StB to navlékla na majetkovou trestnou činnost. Tou dobou už bratr Emil začal pokukovat po závodění na divoké vodě a přesunul se do formujícího se oddílu vodního slalomu Slavia Praha VŠ. V roce 1957 mě tam pozval, abych pořád dokola nehrál vybíjenou u nás na Ořechovce na Cukrovarnické ulici, kde tehdy nic nejezdilo.“

Loděnice u ústí pražské Čertovky

Jaroslav následoval Emila k vodnímu slalomu ve Slavii VŠ. Rád si vzpomene na loděnici u ústí Čertovky. „Do loděnice Slavie VŠ jsme chodili úzkou průrvou mezi baráky. Prostory loděnice objevil tehdy Karel Novák. Byly to prázdné opuštěné klempírny, protože původní živnostníci byli zlikvidováni. Tehdy byly lodě větší, takže když jsme je nosili průrvou, museli jsme loď nést na boku, aby se vešla.“

Technické založení Jaroslava se projevilo při vzpomínce na úzkou uličku k Čertovce mezi domy v ulici U lužického semináře 24 a 26. Přidal dokonce pár podrobností. „Dnes už málokdo tuší, proč tam ta štěrbina je. Když se dostavovaly baráky na levém břehu Čertovky, končily starší domy v ulici U Lužického semináře 24. Pak pokračuje novější dům. Hasiči tehdy řekli, že musí mít přístup k řece, aby tam mohli natáhnout hadice a čerpat vodu přímo z řeky. Tím vznikla průrva mezi baráky.“

Slalomářská Čertovka a propust Staroměstského jezu

Jaroslav Pollert v souvislosti s Čertovkou vzpomíná také na Jana Wericha. „Branky byly od prvního kola až po Werichovu vilu. Když jsme jeli odspodu, potkávali jsme se občas s Janem Werichem, který měl ze zahrady schůdky k řece a načerno chodil lovit ryby k Čertovce. Říkal nám, „Kluci, doufám, že to na mě nepíchnete!“ Chvíli s námi rozmlouval, a pak jsme pokračovali dál, on v chytání ryb a my proti proudu říčky.“

Čertovka se využívala pro pravidelný trénink základů na mírně tekoucí vodě. Ale bylo ještě jedno místo, kde slalomáři trénovali. „Dokonalejší techniku a návyky ježdění na divoké vodě jsme získávali, když se podařilo přemluvit Povodí Vltavy, aby pro vodáky byla otevřená vorová propust Staroměstského jezu. To bylo ideální, protože tam byly skutečně velké vlny, vratné proudy i rozhraní. Tato možnost přímo souvisela i s úspěchy našeho vodního slalomu vůbec.“

Trojnásobný mistr světa

Ačkoliv se Jaroslav Pollert prosadil převážně jako zadák na deblkánoi, svůj první titul mistra světa získal na singlu v týmové soutěži 3xC1. „To bylo v roce 1961 v Drážďanech. Ale pak jsme se s bráchou domluvili, že budeme jezdit spolu. Začali jsme někdy v roce 1962 a od té doby jsme jezdili spolu až do roku 1970–71.“

V roce 1965 na MS ve Spittalu v Rakousku přišel další titul, opět v týmové soutěži, ale tentokrát v kategorii slalomu deblkánoí 3xC2. Posádky tvořili bratři Pollertové, bratři Měšťanové a dvojice Kalaš-Brejcha. Zeptali jsme se, jaké to je, když na háčku lodi sedí bratr, a ještě k tomu o pět let starší? „Samozřejmě, každý jsme měli jinou povahu, a konflikty mezi sebou jsme řešit neuměli. Dnes by nad tím člověk mávnul rukou, tehdy jsme po sobě vyjeli. Ale pozor, konflikty byly spíš bratrské, a co se týkalo vody, to ne!“

Od roku 1971 pak Jaroslav jezdil opět na kormidle, ale s novým parťákem Jirkou Krejzou. „Emil se tou dobou začal věnovat poměrně intenzivně vědě, a už tedy neměl tolik času. S Jirkou Krejzou nabralo jiný směr i trénování a vůbec myslím, že k tomu nazrál čas. S bratrem jsme to táhli hodně dlouho, byl ročník 1938, takže mu už bylo 32, 33 let.“ Krátce poté přišel v roce 1973 třetí slalomářský titul mistra světa právě s Jirkou Krejzou, tentokrát v kategorii C2. O zisku titulu vypráví úvodní příběh v knize.

Konec aktivní závodní kariéry v roce 1974

Jaroslav Pollert se rozhodl skončit s aktivním závoděním krátce po zisku třetího titulu mistra světa, když v roce 1974 emigroval jeho parťák Jirka Krejza. Jaroslavovi bylo 31 let a jistě mohl ještě nějaký rok jezdit. Ale i pro něj byla lákavá vědecká práce, stejně jako před časem pro jeho bratra.

Vodáci té doby se po konci kariéry začali scházet u Vladimíra Jiráska – Olafa. Na legendárních setkáních se občas objevil i Jaroslav. „Nebylo to úplně pravidelně. Tam se scházela určitá věková vrstva. Že by tam chodil třeba můj synovec Lukáš nebo syn Jaroslav, ti tam v životě nebyli. Schůzky byly zpočátku u Olafa ve staré strážnici, když se jde z Pohořelce nahoru. V hospodě jsme se začali scházet, když už to Olaf  fyzicky nezvládal a většina lidí uznala, že tam zůstane po nás binec, který nemá kdo uklidit.“

Jaroslav znal i starší generaci vodáků, kteří reprezentovali v samých začátcích světových šampionátů na divoké vodě. „Můžu říci, že jsem pamětník vodáků, kteří přešli z rychlostní kanoistiky na divokou vodu, jako Vašek Havel, Jirka Pecka a další. Jsem jeden z posledních, kteří je pamatují. Ti ovšem k Jiráskovým nechodili. Když to tam začalo, to už byli po smrti.“

Dění okolo divoké vody ovlivnilo i Jaroslavův profesní život. „Věděl jsem, že by se mi nelíbila základní vojenská služba, která tehdy byla povinná. A v oddíle vodního slalomu byli prakticky všichni vysokoškoláci. Nakonec jsem tedy rodičům kývnul ‚No tak dobře, co mám dělat, tak já na tu vysokou školu půjdu.‘ Tehdy jsem byl přesvědčený, že daleko lepší by bylo dělat opraváře televizorů, protože to neslo mnohem víc peněz. Proč bych měl jít na vysokou školu, když to jsou vlastně houby peníze? Takže kamarádi mě ke studiu tak trochu dotlačili. Na stavební fakultě jsem si vybral obor vodní stavby a vodní hospodářství. Někdy s úsměvem říkám, že jsem se jak teoreticky, tak i prakticky naučil to, že voda teče z kopce.“

Návrhy umělých tratí pro vodní slalom

Jaroslav Pollert využil spojení znalosti divoké vody a profese dokonale. Nejvíce se promítlo v projektování umělých vodních kanálů pro slalomové tratě. Nejprve sám a později spolu se svým synem se Jaroslav podílel na návrhu řady umělých kanálů. „Rozvíjelo se to pomalu. V Čechách to byla třeba Troja, Brandýs nad Labem, teď došlo k přestavbě Roudnice a zrovna tak Trnávky. V letech 1977 a 1981 jsem byl na stipendijních pobytech na univerzitě v Bristolu v Anglii a tam také začali něco stavět. A protože mě znali, přizvali mě na expertní konzultace.“

Jaroslav vysvětloval, co může při stavbě umělého kanálu bez odborného zázemí a zkušeností způsobit problémy. Zeptal jsem se například na pulzování vody v kanálu v Augsburgu. „Je pravda, že řada kanálů se stavěla způsobem ‚Vždyť já jezdím na vodě, tak vím, jak to udělat!‘ Není do toho vložený inženýrský duch, který může ušetřit jak finance, tak i problémy. Eiskanal v Augsburgu dopravoval od 30. let 20. století průmyslovou vodu pro celé město a v zimě se tím kanálem také dopravovaly do středu města ledové kry, proto se jmenuje Eiskanal. Jednotlivé hospody si led stahovaly a dělaly si zásobu ledu na léto.“

Když se připravovaly olympijské hry 1972, nabídla velká augsburská firma se zkušenostmi se strojírenskou hydraulikou, že udělá model slalomové tratě. „Místní hydraulici udělali z původního kanálu odbočku a neuvažovali, že když část vody teče do odbočky kanálu a část pokračuje dál, dochází k tzv. nestacionárnímu proudění. Hmota vody v hlavním kanále poklesne a třením o břehy se kanál znovu plní. Když je vody moc, hladina se zhoupne a lítá v jedné či dvou vteřinách nahoru, dolu, nahoru, dolu. Tak to může dopadnout, když se návrhu chopí neodborníci.“

Jak vzniká umělý vodní kanál

Vznik umělého vodního kanálu má přesná pravidla. Tvar a zázemí omezuje řada faktorů. „Základem je spolupráce s architektem. Když vezmu třeba olympijské hry, Mezinárodní olympijský výbor má požadavky, co všechno tam musí být. Je přesně zpracované, jaká bude obsazenost tribun, řekněme 8 000 – 12 000 diváků. Předpoklad je, že se tam bude pohybovat třeba 100 závodníků, pro ně i pro diváky musí být dostatečné zázemí a tak dále, a tak dále. To je začátek.“

Architekt vtěsná do vyčleněného pozemku všechny požadavky, navrhne tvar kanálu, a pak začne spolupráce s tvůrci vlastního kanálu. „Dohodneme se, jestli tvar vyhovuje, a pak se pustíme do vodácké stránky. Bude to čerpaná voda, nebo se můžeme napojit na řeku, aby průtok (dnes se ve většině případů pohybuje kolem 10 – 12 kubíků za vteřinu) byl konstantní? Pak už je to na modelovém výzkumu. Kanál uděláme v určitém měřítku a zkoušíme, jak by měl vypadat, aby tam byly všechny hydraulické jevy potřebné pro závody. Je to trochu komplikované tím, že například ve skutečném válci je spousta vzduchu. V modelu sice válec také vznikne, ale tolik vzduchu se tam nenatáhne. Čili je nutné si podle zkušeností představit, jak válec bude ve skutečnosti vypadat.“

Zkušenosti vodáka a odborníka umožnily, aby Jaroslavem připravované kanály byly za daných možností optimální. Proces hledání nejlepšího řešení je na návrhu nejzajímavější, tahle fáze přináší největší radost. „Člověk může dělat profesi spojenou s koníčkem a láskou k tomu sportu. Těší mě hledání možností, aby tam bylo vše, co závodníci vyžadují. Válce, velké vlny, rychle proudící voda a také dlouhé šikmé válce, které nejsou jen kolmo na řeku. Vymyslet, aby silueta kanálu nebyla rovná, ale voda přirozeně meandrovala. A to všechno skloubit dohromady.“

Nejvíce si Jaroslav cenil návrhů olympijských kanálů. „Myslím, že pro vlastní závod je nejlepší Rio nebo Sydney. V Sydney je první dráha na světě udělaná do podkovy a z tribuny je vidět skoro celá.“

První muž české kanoistiky a světového vodního slalomu

Jaroslav u vodního slalomu zůstal až do současnosti jako činovník. Kdybychom se pustili do výčtu postů, které zastával, byli bychom tu hodně dlouho. Začněme například Českým olympijským výborem. „Mezi členy jsem nejstarší, kdo bez přerušení v ČOV pracuje. V roce 1990 jsem byl vtažen do olympijského hnutí. V zimě 1993, kdy se formoval Český olympijský výbor, jsem byl mezi zakládajícími členy, a bez přerušení jsem jím až do dneška. Vždycky, když jsou volby, říkám: ‚Pánové, ale já na vás všechno vím!‘

Jaroslav začal jako člen výboru TJ ve Slavii VŠ Praha. „Na ČVUT byl tehdejším děkanem profesor Holý, dlouholetý předseda TJ Slavia VŠ. Ten mě do toho vtáhnul.“ Jaroslav potom prošel mnoha funkcemi, zastával post prvního muže české kanoistiky, byl místopředsedou Mezinárodní kanoistické federace ICF a předsedou světového vodního slalomu.

Nelitoval té spousty času, kterou sportu věnoval? „Je to někdy náročné, když vidím nešťastnou roli politiků, kteří musejí na té židli všechno odsedět. Časem odhadnete, kdo plácá úplné blbosti a chce se jen vykecat. Ale člověk jim to bohužel nemůže říct, to nejde.“

„Považuju za velký úspěch, že původní řevnivost mezi hladkou a divokou vodou se mi podařilo úplně utlumit. Až do dnešních dnů jsou obě tyto olympijské složky v přátelském vztahu a nemáme vůči sobě žádné výhrady.“

Záchrana vodního slalomu na olympiádě v Sydney

Jaroslavovi se podařil životní husarský kousek v roce 1996. „Byl jsem právě zvolený předseda slalomové komise a na podzim přišla z Austrálie zpráva, že z důvodu velkých finančních nákladů vodní slalom na olympiádě v roce 2000 nebude.

S tím se ovšem Jaroslav nehodlal smířit. „S několika kamarády ze zahraničí jsme rozvinuli celosvětovou kampaň a slíbili jsme, že celou stavbu zlevníme. Prvně a možná naposledy v historii se pro olympiádu v Sydney v roce 2000 podařilo, že se jednotlivé federace zavázaly uhradit 50 % nákladů na stavbu umělého kanálu. Česká federace tehdy dodala 25 000 USD a z dnešního pohledu to byl jedinečný obchod. Tehdy se nám zdálo, jéžišmarjá, kde to seženeme. Ale když to vezmu, kdyby slalom vypadl z olympiády, nejspíš by ten sport zanikl.“

V kampani sehrál velkou roli i Pražský hrad. „Připravoval jsem podklady pro francouzského prezidenta Chiraca, pro tehdejšího viceprezidenta USA Al Gora a pro prezidenta Havla. Šéfová spisovny na Hradě byla moje kamarádka, takže jsme vytipovali, kam má Václav Havel posílat dopisy, že slalom je strašně důležitý a bez něj nemůžeme vůbec existovat.“

Dalším důležitým pomocníkem při záchraně vodního slalomu byl internet. „Ještě v roce 1995 jsem vůbec nevěděl, co je to internet, to nikdo nevěděl. V listopadu 1996 dostávaly jednotlivé fakulty připojení. Tady na stavební fakultě byl šéfem výpočetního centra kamarád, a ten mi vysvětloval, že existuje e‑mail. „To by bylo dobré, člověče,“ říkal jsem mu. „Ty máš první připojení a druhé natáhni ke mně, protože já to absolutně potřebuju!“

Vodní slalom na olympiádě se skutečně podařilo zachránit. Stále ale nebylo jasné, jak bude kanál vypadat. „V lednu 1997 byla schůzka v Paříži, kde se připravovala kampaň na získání peněz na stavbu kanálu. K tomu se chystala i brožura a místní vodáci mě upozornili, že v redakci nevědí, jak kanál nakreslit. Šel jsem tam a bavili jsme se s jejich výtvarníkem, jak by měl kanál vypadat. On nejdřív nakreslil nějaký tvar, já jsem říkal, to se mi moc nelíbí. Pak udělal podkovu a já na to, to by bylo bezvadné. Tak jsem mu to odsouhlasil a on to namaloval s vlaječkama a panáčkama. Z toho vzniknul tvar kanálu v Sydney.“

Další generace Pollertů

Jak Jaroslav, tak i jeho bratr Emil mají v rodině vodácké pokračovatele. Jaroslavův syn má stejné jméno a i on zářil na divoké vodě. Emilův syn Lukáš je olympijským vítězem. „Jsem spokojený, že to pokračuje v další generaci. Syn Jaroslav Pollert vyhrál ve hlídkách čtyřikrát MS a dlouho se pohyboval v reprezentaci. Synovec Lukáš Pollert mediálně vyzvedl divokou vodu. Je tu také dívčí pokolení. Primabalerína Adéla Pollertová byla 9 let ve státní opeře v Hamburku, pak přešla do Prahy. Byla v Národním divadle a jejím největším počinem byla Julie, za kterou dostala Thálii.“

A nejen to, i v nejmladší generaci má klan Pollertů vodácké želízko. „Jak od Lukáše, tak i od syna Jaroslava jsou synové právě na juniorském soustředění ve Francii (rozhovor proběhl v březnu 2022, pozn. red.). Nemůžu si na děti stěžovat.“

Budoucnost vodáckého kanálu v Troji

Čeští vodáci se můžou těšit ještě na jeden návrhářský počin otce a syna Pollertových. Připravují se na stavbu nového vodáckého kanálu v pražské Troji vedle toho současného. „Propust by zůstala a kanál by odbočil do pravého břehu Vltavy trochu podobně do podkovy, jako je kanál v Sydney. Vilka, která tam nyní je, by se zbourala. Kanál by se točil až k protipovodňové hrázi a zase zpátky s využitím rozdílu hladin nad jezem a pod jezem.“

Zatím je ale ještě problém s pozemky. „Město je postupně vykupuje. Peníze z Národní sportovní agentury je možné získat na investici, ale pozemky musí získat město, které je potom pronajme pro sportovní účely za symbolickou cenu. Výkup pozemků se bohužel vleče.“

Stavba nového kanálu by významně přispěla k dalšímu rozvoji českého vodního slalomu. Jak moc můžeme doufat, že se nového kanálu dočkáme? „Všichni, kdo se kolem toho pohybujeme, si myslíme, že je to skoro jisté. Existují studie, dokončuje se výkup pozemků. Vzhledem k popularitě vodního slalomu by nový kanál byl skvělý.“

Přejeme rodinnému klanu Pollertů další vodácké úspěchy a na nový kanál v Troji se budeme moc těšit!

Život s divokou vodou

Jaroslav Pollert se narodil 16. srpna 1943 v Praze. Ve čtrnácti letech ho starší bratr Emil přivedl k divoké vodě a brzy spolu začali jezdit na deblkánoi. Během aktivní kariéry Jaroslav získal na MS nejprve zlatou medaili ve slalomu týmů 3xC1, poté s bratrem Emilem opět zlatou ve slalomu týmů 3xC2 a konečně v roce 1973 třetí zlato s Jirkou Krejzou v kategorii C2.

Po skončení závodní činnosti zůstal Jaroslav Pollert u divoké vody jako činovník. Nejprve byl ve vedení tělovýchovné jednoty, ale postupem času zastával i post prvního muže české kanoistiky a v mezinárodní kanoistické federaci se stal předsedou světového vodního slalomu. Od roku 1990 až dosud je nejdéle sloužícím členem ČOV. Mimo jiné se zasloužil o zachování vodního slalomu na olympijských hrách.

S vodním slalomem je spojen i profesní život Jaroslava Pollerta. Jako profesor, stavební inženýr a doktor věd je specialistou na hydrodynamiku a společně se synem, také úspěšným vodákem a také Jaroslavem, se podíleli na stavbě řady umělých drah pro vodní slalom včetně olympijských kanálů v Sydney, Riu a Tokiu.

V roce 2019 byl Jaroslav Pollert starší uveden do Síně slávy Českého svazu kanoistů.

Kniha Mistři divoké vody

Rozhovor s Jaroslavem Pollertem starším je ukázkou z knihy Mistři divoké vody s vodáckými rozhovory a příběhy z 50.–70. let 20. století. Knihu je možné objednat na www.mistridivokevody.cz.
 
Rozhovory a příběhy nejen mapují zisk medailí z MS, ale také odhalují životní osudy vodáckých legend, jako je Vladimír Jirásek, Ludmila Polesná, Miloslav Duffek, manželé Novákovi, Zdeněk Valenta, Renáta Knýová, Jaroslav Pollert starší, Petr Sodomka, Vladimír Vaňha či Stanislav Chládek. Víte, že mezi nimi je objevitel kajakářského záběru, který změnil pádlování na divoké vodě, světově významný stavitel umělých slalomových tratí či uznávaná osobnost celosvětové komunity mořských kajakářů?
 
Část protagonistů již bohužel není mezi námi a kniha je tak současně poděkováním, poctou a v otištěných černobílých fotografiích současně i připomínkou skvělé generace českých vodáků z počátků MS ve slalomu a sjezdu na divoké vodě.
 
Knihu nejlevněji pořídíte na www.mistridivokevody.cz