Jarní pádlování na divokých řekách Gruzie s týmem ZET Kayaks

V klasickém letištním šrumci vyjedou na pásu mezi zavazadly naše kajaky, se kterými vzbuzujeme standardní údiv přihlížejících. Vystupujme z letištní haly do ještě většího chaosu nahánějících taxikářů, mezi kterými, jako osamocený pilíř, zejména díky svému vzrůstu, vzhledu a adidasovému oblečení, ční nepřehlédnutelná postava ruského golema Jegora Voskobojnikova. Jegor naplňuje naše předpoklady ihned na letišti, když je schopen odnést dva naložené kajaky najednou téměř bez pomoci.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Za úsvitu projíždíme probouzejícím se Tbilisi. Pozorujeme, že to klasická chaotická Asie zdaleka není. Lidu je poskrovnu, město vypadá velice upraveně. Výlohy moderních obchodů střídají tu a tam zničené, neopravené či nedostavěné stavby. Už při prvním nákupu, kdy se až divíme, co všechno si člověk může koupit na benzinové pumpě, jsme překvapeni, že tahle země nebude až tolik kroků za západním světem, jak jsme se domnívali.

Tentokrát vyrážíme na vodu velice výjimečným stylem, nemáme totiž vůbec vymyšlený plán. Jegor, který tady v Gruzii provozuje tripy pro kajakáře z celého světa, se o všechno postará. Od zajištění dopravy, ubytování, stravování, návštěvy památek přes poznání historie a typických znaků Gruzie až po samotné průvodcování na řekách, které pochopitelně skvěle zná.

Vyrážíme z hlavního města Tbilisi směrem na jihozápad na jednodušší řeku na rozpádlování. Spali jsme jenom v letadle, a tak se malátní zastavujeme na snídani na krásné vyhlídce nad jedním z mnoha údolí téhle oblasti. Restaurace, která je mezi místními znatelně oblíbená, nás mile překvapuje pestrým výběrem jídla ihned po ránu a naznačuje, že se Gruzie po šedivých letech probouzí a vysloveně čeká s vřelou otevřenou náručí na zástupy cestovatelů a turistů z celého světa. Po ránu tedy nejsme schopni zvládnout standardní snídaňový dvojboj, který nám předvádějí místní u vedlejšího stolu, kdy ve čtyřech lidech k hovězímu guláši a salátu do sebe jednoduše loupnou dvě lahve jakéhosi tvrdého alkoholu pochybné barvy.

Dvě řeky na rozjetí

Dorážíme na první řeku Mtkvari (Kura), která má své nasedací místo pod neuvěřitelnou gruzínskou nádherou v podobě skalního města Vardzia. Jegor je plný elánu ukázat nám nejen kajakářské krásy země, ale i ty historické skvosty. Kdyby se tenhle skvost lidského úsilí nacházel kdekoliv v Evropě, tak bychom se při prolézání uzounkých skalních uliček mačkali s davy japonských turistů, tady jsme skoro sami. Vychutnáváme si nádherné výhledy z mnoha skalních vyhlídek na údolí řeky Mtkvari. Jeskynní klášterní město bylo vybudováno jako hraniční pevnost a útočiště před nájezdy Turků a Peršanů ve 12. století. Nasedání na Mtkvari je při pohledu na skalní město tyčící se nad našimi hlavami impozantní. Je nádherný den, v řece není žádný vysoký vodní stav, na tomhle úseku nás čeká jen pár svižnějších peřejí, které není ani nutno prohlížet. Nenáročnou obtížnost Mtkvari doplňuje nádherný kaňon a závěrečná koupel v horkých pramenech.

Jak se říká – na rozpádlování skvělá volba – a teď se můžeme těšit na něco těžšího. Přejíždíme přes pas Goderdzi na další řeku a tady se nám předvádějí v plné „parádě“ zakusující se energetické drápy sousedních tureckých velikánů, kteří svými megalomanskými projekty o zelené elektřině nechávají růst přehrady jako houby po dešti. Tyhle chamtivé projekty se bohužel rozmáhají – jak je známo – po celém světě, nicméně v zemích, jako jsou např. Turecko a Gruzie, jsou to neřízené střely. Se smutným výhledem v zádech, pod obrovskou rozestavěnou přehradou, nasedáme za deště na řeku Adjaratskali. Vody je spíš málo, takže je to takové příjemné svezení dvěma krásnými kaňony, okořeněné několika peřejemi, které je potřeba prohlédnout.

Při vysedání si zhodnocujeme, jaké tedy bude to gruzinské pádlování, a jsme plni očekávání nějakých sportovnějších řek. Kultura, jídlo, gruzínský koňak – všechno se jeví naprosto skvěle, teď ještě podat nějaký výkon.

Zábava začíná

Přesouváme se na nedalekou řeku Chirukhitskali, kde za silného deště oceňujeme dřevěný přístřešek přímo u řeky, ve kterém si můžeme večer udělat klasicky bohatou hostinu a za vyprávění Jegorových historek popíjíme oblíbený gruzínský koňak.

Druhý den ráno po snídani nasedáme kousek nad spacím místem, a pokud jsme pochybovali o náročnosti gruzínských řek, pak Chirukhitskali dokonale ukazuje, co je to pádlování v Gruzii. Naprosto skvělé svižné pádlování WW IV+ bez nějakých hluchých pasáží. Charakter spíše džungloidní, ale po druhé jízdě nám svítí oči jako děcku, když mu vrátíte jeho oblíbenou hračku.

Konečně uspokojeni touhou po pořádném pádlování přejíždíme týž den plni elánu na další řeku. Jegor je vždycky v popisu řeky celkem strohý a nejčastější odpovědí na otázku, jaká řeka bude, je, že se nám bude moc líbit. S těmito slovy nasedáme na Chvanitskali za velmi početného doprovodu lokálů. Vodní stav by v takové řece mohl být klidně nižší. Další spíš džungloidní řeka si to peláší z kopce neuvěřitelně svižně. Asi po kilometru zastavujeme ve druhém vracáku a já se zadýchaný Jegora vyptávám, jak na takhle parádní řeku přišel. Kdo jí objevil? Načež mě naprosto odrovná odpovědí, že tu jel loni prvosjezd, a ještě ke všemu sám. S úžasem ve tváři se pouštíme do další z mnoha peřejí a po náročném dlouhém pádlování vylézáme chvíli před setměním unavení jak koťata.

Malý Kavkaz

Přesouváme se v Malém Kavkazu pořád víc na západ, blíž k Černému moři. Za velmi silného deště dorážíme pozdě v noci do poslední vesničky před hranicemi s Tureckem v národním parku Machakhela. Jegorovi přátelé nám zajišťují azyl ve svém  domě. Připravují nám neuvěřitelně štědrou a výtečnou hostinu, tzv. supra. V Gruzii není jídlo jen cestou jak zaplnit prázdný žaludek. Jídlo je obřad a prakticky každé jídlo, i oběd ve všední den, je podřízeno téhle filozofii. Slovo supra znamená v překladu ubrus a označuje jakoukoliv oslavu, ať už je na ní několik set lidí jako na svatbě nebo jde o malé setkání přátel. Supra je základem gruzínské pohostinnosti a kultury stolování, proplétá v sobě všechny tradice, ať už víru v Boha, dlouhou historii vína nebo schopnost Gruzínů dobře se bavit. S padajícími víčky sedíme kolem stolu, kde nám paní domu do nekonečna doplňuje všechny možné domácí místní speciality. Velice rychle jsme pochopili, že hostinu zaručeně nedokážeme – i když jsme po nesmírně náročném dni hladoví jako vlci – spořádat. Při mnohých přípitcích lokální extrémně silné pálenky „Cha cha“ (tradiční destilát z hroznů, mnohdy až 70% alkohol) posloucháme, jak se žije na nízkém Kavkazu. Pro Gruzínce je popíjení alkoholu rituál, kdy je určen tzv. tamada. Jedná se o předsedu stolu, vedoucího zábavy, hlavního muže večera. Je to čestná role, ovšem uděluje se nejen podle zásluh, ale i podle nadání daného muže pro tuhle funkci, podle jeho výřečnosti. Tady tuhle roli přebírá čestně po pánu domu Jegor. Po dlouhém, zajímavém a zábavném večeru, kdy je víc než očividné, že soupeřit v popíjení alkoholu s Gruzíncem je pro Evropana téměř jistá smrt, se odkutálíme do vyhřátých peřin.

Ráno nás čeká stejně bohatá hostina, jako jsme absolvovali večer. Jegorův kamarád nás po snídani vezme do místního malého muzea, které provozuje. Po barvité exkurzi vyrážíme blíž k vodě. Pár kilometrů před hraničním přechodem s Tureckem, kam už bychom se bez speciálního povolení vydat nemohli, si prohlížíme řeku Machakhela, šněrující si to stejnojmenným údolím. Jsme tak 500 výškových metrů od řeky a Jegor říká, že máme dobrou vodu. Po dlouhém sestupu džunglí si potvrzuju Jegorova slova při nasedání, načež mi říká, že je zhruba o půl metru výš, než co tu měli naposledy, když byla vysoká voda, takže nás čeká hodně zábavy. Z malé řeky se stává big water. Od první peřeje naše kajaky létají ve vlnách jako pingpongové míčky a není moc čas přemýšlet. Jegorovy výstižné posunky před každou peřejí už ani nevnímáme, prostě letíme korytem jako rakety a cílem je držet hlavu pokud možno nad vodou. Tady se ukazuje a potvrzuje to, jak skvělý je Jegor kajakář. Všechno nám naprosto perfektně najíždí a prohlížíme jen u opravdu velkých peřejí. Po téhle řece si říkáme, že gruzínské pádlování je spíš takové soustředění a příprava na světový šampionát. Podáváme výkony od rána do večera, jen ten gruzínský koňak zachraňuje uvolněnější atmosféru.

Následujícího dne se vydáváme na návštěvu Batumi – pobřežního města, které omývají vlny Černého moře. Díky ropovodu vedoucímu z Baku bylo ve městě možné vybudovat továrny na výrobu chemikálií, rafinérie a další podniky na zpracování ropných produktů. Po roce 2004 se ve městě hodně investovalo. Bylo rekonstruováno centrum, postaveny nové luxusní budovy, městu byla dána turisticky atraktivní tvář s oblíbeným pobřežním bulvárem. Díky vízovým problémům mezi Tureckem a Arménií v létě Batumi navštěvuje hodně arménských a ruských turistů. Jegor nás bere do oblíbené restaurace na oběd. Jedno z nejtradičnějších gruzínských jídel je Khachapuri – pečený plněný chléb. Náplní je směs sýru (nejčastěji tzv. suluguni), vajec a dalších ingrediencí. Příznačně nám tuhle dobrotu podávají pečenou ve tvaru lodi. Stejně jako je nemožné držet s Gruzínci krok v popíjení pálenky, tak nám připadá, že je nemožné spořádat běžnou porci jídla. Opět se odkutálíme od stolu a jdeme relaxovat na batumskou promenádu.

Odpoledne se vydáváme na řeku Kintrishi, kam si musíme své hračky a sami sebe nechat odvézt UAZikem. Ani se nezlobíme, že máme relativně málo vody. Po těch sportovních výkonech přijde relativně vhod pohodovější svezení. Co nenabízí řeka v obtížnosti, to dohání svou krásou. Řeky nízkého Kavkazu mají všechny spíš charakter menších potoků protékajících soutěskami v džungli.

Dál je v plánu Jegorova srdcová záležitost, a sice řeka Bzhuza, na které letos uspořádal historicky první gruzínské závody v extrémním kayakingu – Bzhuza Race. Co tuhle řeku vystihuje nejvíc? Je to prostě aquapark. Dokonalý terén na takové závody. Nejdřív rozpačitě koukáme do poloprázdného koryta řeky, ale horní tok, kde se závodí, svým zúženým charakterem a obrovským spádem ukazuje, že je vody přesně akorát. Dáváme si tu den navíc a pádlujeme dokola tuhle perlu do zblbnutí znovu a znovu.

Velký Kavkaz

Z Malého Kavkazu se přesouváme dlouhou jízdou do Vysokého Kavkazu, a sice do jednoho z nejznámějších měst Gruzie – Mestia, které je dnes vstupní branou do Svanetie. Symbolem Mestie, stejně jako celé Svanetie, jsou kamenné obranné věže koškebi, kterých v samotné Mestii stojí několik desítek. Většina z nich byla postavena mezi 9. a 13. stoletím jako úkryt vesničanů před nájezdy cizích armád. Dnes některé z nich slouží jako kostelní věže, jiné jsou obestavěny novějšími domy a tradiční věž posloužila i jako inspirace pro stavbu moderní policejní stanice na hlavním náměstí. Právě hlavní náměstí Setis Moedani je symbolem proměny, jakou Mestia v uplynulých letech prodělala. Dřív byla považována za divoký, odbojný a nedobytný region, kde ještě v druhé polovině minulého století místní zbojníci přepadali auta a krevní msta nebyla jen vyprávěním z pohádek. Dnes je to centrum Mestie plné moderních staveb, které stylem jako by z oka vypadly alpským penzionům. Vláda chce ze Svanetie udělat celoroční středisko, a tak se sem peníze podporující turistickou infrastrukturu jen hrnou. Mestii obklopují zasněžené vrcholy Kavkazu, přesahující čtyřtisícovou nadmořskou výšku a tvořící hezkou kulisu pro množství horských tras a procházek. Za pohled a fotku stojí také vrchol Tetnuldi (4858 m n. m.) s ledovci Canner, Lardaad a Kaseb. Nejhezčí výhled na Mestii je od kříže, stojícího asi 500 výškových metrů nad městem. Skoro „letecký“ pohled ukazuje mozaiku drobných políček a ježící se kamenné věže, které zdejším vesničkám dodávají opravdu zvláštní kouzlo. A člověku se moc často nepoštěstí dostat se na místo, odkud kolem dokola trčí tak impozantní zasněžené vrcholky.

V téhle oblasti nás přivítalo nádherné jasné počasí, které pochopitelně nahrává vodním stavům, protože hlavní údolní řeka protékající Mestií je pochopitelně z ledovce. Tmavě šedá charakteristická barva kavkazské ledovcové řeky před očima krásně stoupá a my nasedáme na menším toku nad Mestií – Mulkhuře. Necelých 7 km spíš krásné, než náročné řeky nás pozvolna připravuje na opravdu náročné pádlování. Ve městě vzniká soutokem s další řekou Enguri. Jegor nám tuhle řeku popsal opět velice stroze se standardními slovy, že se nám to bude moc líbit. Kaňon za kaňonem, kolmé stěny, vodnatá řeka, která se každým přítokem razantně zvětšuje. Hodně náročné peřeje, které není možné prohlížet. Vjezd do druhé soutěsky opravdu připomíná ďáblův chřtán a nebýt náročného pádlování, člověk by prožíval klaustrofobní stavy. Nesčetněkrát, následujíce Jegora, si nevěřícně vyměňujeme váhavé pohledy, kam to náš kamarád posílá. A opravdu jsou pasáže, kdy pluje většina lodí dnem vzhůru, v kolmých stěnách se ale opravdu prohlížet nedá. Pádlujeme až do večera a po 45 km vysloveně padáme únavou a jsme šťastní, že jsme na vysedání.

Jeden prvosjezd

Na Velkém Kavkazu je toho k pádlování podstatně víc, ale i když byl červen, bylo hodně teplo a všechny řeky měly neskutečné vysoké vodní stavy. Takže je na čase přesunout se pomalu zpátky. Abychom byli pro Jegora jako celkem silná skupinka přínosní, dáváme si na cestě nedaleko gigantické přehrady Patara (na řece Enguri) prvosjezd řeky Magana. Je v krásném hlubokém údolí uprostřed džungle a jde znovu spíš o scenérické pádlování, kterého si užíváme za nádherného počasí.

Na závěr si pro nás Jegor připravil naprostou perlu – řekuKhobistskali nedaleko města Mukhuri. Přijíždíme k ní odpoledne, takže je čas sjet si její spodní lehký úsek. Po vysednutí se spustí průtrž mračen a prší vydatně celou noc. Večer nám Jegor prozradí, že by rád vyrazil na horní úsek Khobis Tskali, který už jednou jeli místní kajakáři. Celý úsek není nikterak dlouhý, přesto na zhruba osmi kilometrech řekla klesne tak o 360 výškových metrů. Místní tento úsek jeli za velmi nízké vody a jeli jej tři dny. Náš plán měl být udělat to za den, ale Jegor namítá, že místní moc pádlovat neumějí. Když se ráno probudíme, voda v řece je lehce zakalená a rozhodně jí je hodně. Jegor zase zařídí UAZ. Cestovat na korbě společně s kajaky je moc příjemný zážitek. Čím víc se blížíme nasedacímu místu, tím víc roste nervozita při pohledu do řeky hluboko v kaňonu. Zase má charakter spíše džungle a tok má neuvěřitelný spád, navíc za opravdu hodně vysoké vody. Peřej na nasedacím místě ukazuje, jak extrémně náročný bude celý den.

Jestli byla Enguri highlitem zájezdu, tak Khobis Tskali byl opravdu mistrovský kousek. Od začátku do konce sjezdovka v podstatě bez jednoduchých míst k zastavení. Je pravda, že Jegor nám všechno dobře najížděl a nebýt jeho morálu a zkušeností, asi bychom z řeky utekli. Pro mě osobně to byl snad nadlidský výkon, že jsem tuhle řeku sjel ve zdraví. Když se v zatáčce objevil přítok, kde začíná spodní lehký úsek, spadl mi obrovský kámen ze srdce a už v naprosté radosti jsme dojeli do městečka Mukhuri.

I když jsme si všichni mysleli, že gruzínské pádlování bude pohodička, doplňovaná popíjením koňaku a přecpáváním se místními dobrotami, opak byl pravdou. Obrovské sportovní výkony de facto každý den, večer jsme se polechtali po jazyku koňakem a padli za vlast.

Na závěr jsme se cestou do Tbilisi svezli na krátkém úseku řeky Abasha skrz neskutečně nádhernou soutěsku. Bez peřejí, nicméně neuvěřitelně krásná a hluboká soutěska.

Jegor byl pořád plný síly a elánu tahat nás nejen po řekách, ale i po místních památkách, což vygradovalo v předodletovou návštěvu Tbilisi. Po závěrečné koupeli v tureckých lázních vyrážíme na sprint přes nejvyšší vrcholky historického centra Tbilisi. Jegor zdaleka nebyl jen blázen do pádlování. Prozradil nám spoustu zajímavých informací o zemi jako takové. Vzal nás na skvělá a nádherná místa, která bychom bez něj sotva hledali. Na řece se choval zodpovědně a naprosto s přehledem. Neznám povolanějšího průvodce a nemohu se dočkat, kdy vyrazíme do Gruzie znovu, jen do jiné oblasti.