Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro Padler.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých vodáckých článků. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s vodáckou a outdoorovou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce Padler.cz
Jak jsme pluli meandry neregulované Staré Černé Vody
22. 4. 2020
Fredy Schubert
Malý Dunaj je navzdory svému názvu poměrně velkým vodním tokem. Jméno jeho nejsilnějšího přítoku ve mně vyvolalo romantické představy: Černá Voda přece protékala podzemím Foglarových Stínadel.
Slovenští kamarádi mě však ujistili, že jde v podstatě jen o kanál sevřený mezi dvěma hrázemi a plavba po něm je dost nudná. Kousek opodál mě na mapě zaujala klikatá modrá čára a nápis Stará Černá Voda. I tentokrát byla jejich odpověď jednoznačná: „To je staré absolutně neprůjezdné rameno, beznadějně zarostlé a zatarasené padlými stromy!“ Ani další vodáci z Bratislavy neznali nikoho, kdo by tudy kdy plul.
Kýval jsem hlavou, ale stejně jsem jim tak úplně nevěřil. Proč to nezkusit? Vždyť lecjaké padlé stromy už jsem v průběhu let obeplul nebo podplul, leckde se prodíral větvovím. Rozhodl jsem se pro pěší průzkum, a jednoho dne se pak vydal na dlouhou pěší pouť.
V naprosto ploché zemědělské krajině se mezi nekonečnými lány polí vine pás bujného stromoví, který v sobě skrývá meandry neregulované Staré Černé Vody. Pouhý pohled z nepříliš četných mostů by mi moc neprozradil. Když jsem chtěl aspoň trochu poznat, co mě při plavbě čeká, musel jsem chtě nechtě čas od času proniknout do pobřežní džungle.
Hledat parťáka pro tak problematický vodní výlet jsem se neodvážil. Můj kamarád Kali z Ivanky při Dunaji se ale o mém záměru doslechl a sám se na palubu Pálavy přihlásil. Vlakem směřujícím z Bratislavy do Štúrova jsme dojeli do Galanty a tam jsme počkali na autobus, který nás dovezl do obce ČiernaVoda. Nápis na čekárně nám prozradil, že maďarsky se jmenuje Feketenyék. Z upraveného koryta tam u přečerpávací stanice odbočuje původní a kupodivu ne úplně líný tok Staré Černé Vody.
Potvrdilo se moje přesvědčení, že první nejkratší úsek nebude obtížný. Jeden padlý strom nás donutil přenést loď po břehu, tři další jsme obepluli. Za dvě hodiny nás neširoká říčka dovedla do zámeckého parku opuštěného zámku v Tomášikově.
Další úsek na mě při pěším průzkumu udělal hodně špatný dojem. Stále ještě úzký tok je v křovinatém temném lese zamřížován větvemi, přesahujícím z obou stran nad vodu i pod hladinu, překážky následují jedna za druhou, břeh je místy bahnitý. Kali souhlasil s mým nápadem ošklivý úsek vynechat, popojet autobusem. Ten jel až ráno, a tak jsme mohli navštívit nejdřív cukrárnu, potom obchod a nakonec i krčmu.
Přespali jsme u vody, ráno s vyfouknutou Pálavou jeli do Galanty a odtamtud jiným autobusem do Králova Brodu. Zpátky ke Staré Černé Vodě. Je tam už širší a pěknější. Pořád ještě nám pomáhal mírný proud, postupně ale přibývalo překážek. Mnohokrát jsme kličkovali ve spleti větví nebo těsně při břehu podjížděli pod zlomenými stromy. Čtyřikrát jsme museli vystoupit na padlý kmen a loď přes něj přehodit. V podvečer jsme se utábořili na trávě pod pravobřežní hrází. Plavba nám bez přestávek na odpočinek trvala tři a půl hodiny.
Druhý den se nám dost brzo po vyplutí naskytlo občerstvení na zahrádce před obchůdkem v malém domku na okraji Dolního Chotáru, jen kousek od vody. Samozřejmě jsme se trochu vyptávali. Vodáky tady prý nikdo nikdy neviděl. Místní dřív dřevo vytahovali z vody a využívali na topení. Potom snad byli upozorněni, že na to nemají nárok. Časem už rybáři nemohli tak jako dřív plout s loďkami na svá oblíbená místa. Zchátralé, dlouho už nepoužívané pramičky jsme cestou zahlédli.
Ještě nás čekala nelehká a ne právě krátká plavba. Volné úseky s širokou hladinou napůl pokrytou listy stulíku čím dál častěji střídaly ježaté padlé stromy a nejrůznější zátarasy. Někde přišla vhod i ubohá pilka na noži. Háček musel mnohokrát odsouvat bariéry z naplaveného dřeva. S pevnou lodí bychom je možná dokázali prorazit, ale hůř by se s ní asi kličkovalo; zvlášť kdyby byla delší.
Jedenkrát jsme přenášeli po břehu, několikrát vylézali na padlý kmen. Snad pětkrát jsme řekli: „Tak tenhle zátaras už je poslední“, ale nebyl. Za nejbližším zákrutem se objevil další. Po čtyřech hodinách plavby jsme vztyčenými pádly konečně mohli pozdravit Malý Dunaj a utábořit se asi ½ km pod soutokem. Po uplynulých třech dnech byla pro nás obyčejná krátká plavba po volné hladině opravdovým požitkem. Další den už zbývalo jen vyfouknout loď, dojít do nedalekého Malého Ostrova a odjet autobusem do Komárna…
Strašne zanedbaný tok, navyše vodohospodári namiesto toho, aby ho vyčistili postavili protipovodňový múr !