Koronavirus je strašák, který se přímo nebo nepřímo dotkl každého z nás. V zaměstnání, v rodině, ale citelně zasáhl i sportovce. A to nemuseli nemoc zažít na vlastní kůži. Tolik úvodem k mému příběhu.
Na přelomu měsíce října a listopadu (2020) omezovala opatření každého z nás. Cestování se začalo podobat dobám, kdy u moci byli komunisti. To byla pro mě opět výzva. Vyzkoušet propustnost hranic, zda to je opravdu takové, jak nás straší média.
Je začátek listopadu, počasí tedy nic moc, takže je dobré vyrazit někam na jih. Navázal jsem na auto kajak a kolo a vyrazil po předchozí domluvě za kamarádem Jardou do rakouského Lavantu. Je to kousek od známého Lienzu a k moři to není daleko. Domlouváme, že se pokusíme dostat na Istrii. Vynecháme radši Itálii a pojedeme přes Slovinsko. Na internetu čteme, jaká opatření jsou na hranicích. Skutečnost byla ale jiná. Nikde po nás nikdo nic nechtěl a tak jsme zanedlouho byli u moře, kousek za Umagem. Máme dvě auta, dva kajaky a dvě kola. Plán je tím pádem jednoduchý. Na etapy se pokusíme na kajacích dojet z tohoto místa do Limského fjordu.
Každé ráno si hrajeme na hrdiny a jdeme plavat. Pravda, v tuto dobu není moře vyhřáté jak v létě, ale otužování je nyní v módě. Druhý den po plavání vylézám z vody na skalní stupeň a cvičím. Snažím se tím dostat tělo do provozní teploty. Jak jsem mokrý, tak jsem si skálu pod sebou pěkně navlhčil a pak už to šlo ráz na ráz. Smekl jsem se a díky gravitaci padám dolů. Když jsem zjistil, že nejsem mrtvý, zkouším hýbat všemi prsty. Ani záda nejsou přeražená. Pomalu vstávám, bolí mě všechno, jsem jak naklepaný řízek. Po chvíli z moře vylézá Jarda. Je mnohem otužilejší než já.
„Co tady blbneš“ zní otázka.
Je ale čas usednout do kajaků. Cítím rameno, ale po několika kilometrech jsem docela v pohodě. Každý další den je podobný. Rameno bolí, ale rozcvičím ho. Za čtyři dny jsme na konci Limského fjordu. Máme ujetých hodně kilometrů a můžu říci, že jsem postupně zapomněl, že mě něco bolí.
Doma, zejména v noci, mi rameno nedovolí spát. Vleže to nejde vůbec a tak jsem změnil polohu na sedícího spáče. Budím se často a o to více se těším na ráno. To jedu do bazénu a snažím se v teplé vodě ramenu vysvětlit, že už toho bylo dost. Odpoledne na kajak, ale musím přiznat, že tato moje rehabilitace nechce fungovat. Každá další noc je stejná.
Je podzim a zima se pomalu hlásí o slovo. Se sousedy se domlouváme, že je čas se opět sejít a dát si svařáček. Máme tady bezva partu.
Svěřuji se Jarkovi – je to ortoped, se svým problémem. Rozkaz zní – upaž. Prohmatává mi rameno, až ucítím pronikavou bolest.
„Gabčo, napiš mu žádanku na ultrazvuk“, dává pokyn také naší sousedce. Tak proběhlo moje odborné vyšetření.
Na ultrazvuku mi paní doktorka ukazuje. „No koukněte, máte to tady utržené.“ Na moji otázku, jak dlouho budu muset být v klidu, mi oznamuje ortel. „To bez operace nesroste.“
Jarek mi po přečtení výsledku vyšetření slibuje, že to domluví s primářem, někam mě zařadí a dá mi vědět.
To je začátek prosince a korona ukazuje dál svoji sílu. Nikde se neoperuje. Čas běží, rameno se již nesnažím rozcvičit a moje nervozita každým dnem stoupá. Ta nečinnost a čekání je pro mě ubíjející. Musím s tím něco provést. Zkouším se spojit s kamarádem Radkem, který je ortoped v Jablonci, bývalý rychlostní kajakář, s kterým jsem kdysi v Hradci pádloval. Bohužel jsou také zavření a na moje naléhání, jestli by to nešlo přišít třeba někde v garáži, nechce slyšet.
Zdeněk Fink, náš bývalý primátor, je další naděje. Má „plechová“ kolena a je také doktor, sice jiná odbornost, ale má díky kolenům kontakty. S jeho tátou jsem jezdil na vojně. Byl náčelníkem VLVDÚ a díky sportu, který jsem dělal, mi kamarádův táta domluvil, že budu jeho osobním řidičem. Ani vlastní táta se o mě tak nestaral. Jak říká Zdeněk, patřím do rodiny. Kdo jiný mi může pomoci. Při schůzce volá do soukromé kliniky, zda operují. Domlouvá mi schůzku s doktorem, abychom mohli naplánovat termín operace. Odcházím šťastný, vidím světlo na konci tunelu. Ani netuší, jak moc mi pomohl.
Je 24. ledna, den schůzky s doktorem, který mi řekne, kdy mě může operovat.
Ráno mi zvoní telefon. Volá Jarek. „Co děláš? Přijeď, uděláme ti to, dnes nám povolili operace“. Omluvil jsem se na soukromé klinice, rychlejší bere vše.
Abych to zkrátil. Hned druhý den, musel jsem absolvovat řadu vyšetření, mi rameno v lokální anestezii zkoušejí dát do původního stavu. Pak tři týdny ruka v ortéze. Ještě, že je to levá. Naučil jsem se ovládat auto jen jednou rukou, takže do práce dojedu. Následuje rehabilitace. Doc. MUDr. Ivan Vařeka přednosta rehabilitační kliniky, čte lékařskou zprávu.
„Jak se Vám to stalo?“
Když mu v krátkosti vylíčím můj příběh, tak se trochu udiveně ptá, to asi díky mému věku.
„Vy pádlujete? Neznáte nějakého Herzána?“
„Jestli myslíte Pašíka z Olomouce, tak to je můj parťák, s kterým jezdím maratony a po světě.“
Ivan pracuje v Hradci, ale bydlí v Olomouci. Diví se, jak je svět malý. S Pašíkovým bratrem vesloval. Najednou máme hodně společných známých a vodáckých příběhů. Samozřejmě si tykáme, no a vodáci si přeci musí pomáhat. Popravdě musím přiznat, že péče byla nadstandardní a rychle jsem dělal pokroky.
Když jsem ruku již předpažil, tak jsem to nevydržel a s obtížemi se nasoukal do kajaku. Po dlouhé době se snažím simulovat pádlování. Hlavně abych tam nespadl, je ještě hodně chladno. Po proudu 2,5 km, ale zpátky se dostávám s velkými obtížemi. Nevadí, jde to, sice špatně a tak každý den po rehabilitaci chodím pádlovat. Bolest ustupuje a rozsah pohybu se zvětšuje. Když jsem po delší době ujel bez větší bolesti 10 km, rozhoduji se, že to zkusím po Orlici z Týniště. Je to 25 km. Dávám to, sice s dvěma přestávkami, ale pokrok tady je.
Korona sport a hlavně závody úplně zastavila. Náš oblíbený Võhandumaraton v Estonsku byl z dubna přesunut na červen. To už budu mít napádlováno dost, ale nevím, co by se mnou udělalo 100 km.
Nejdříve se domlouváme, že tam pojedu, alespoň jako řidič. S přibývajícím časem se rozhoduji, že to zkusím na kajaku, snad to nějak dojedu. Na C2 bych to Pašíkovi nerad kazil a tak si vyjednává, že po letech pojede opět se Standou Hajským.
Je 15. června. Jsem opět ve Võru a nasedám na startu do seakajaku Bora, který mě na tento závod Pašík půjčil. Na rozdíl od dubna, kdy bývá na startu teplota pod nulou, je krásně a svítí slunce. Také okolí je veselejší, stromy mají listí a vše je krásně barevné. Jet tento maraton v tričku s krátkým rukávem, to se těžko bude opakovat.
Startovní pole čítající cca 900 lodí se na jezeře, kde se po startu jede 5 ti kilometrové kolečko, než vjedeme do řeky Võhandu, pomalu posunuje dopředu. Do startu zbývá asi 5 minut. Ten početný dav nejrůznějších lodí se již nedá zastavit a za chvilku všichni jedou, co to dá. Za čas se ozývá i startovní výstřel. To je problém hromadných startů. Na lyžařských maratonech mnohdy ani důmyslná startovací zařízení dav nezastaví.
Už nemyslím na nic, rameno mě funguje, a tak bojuji o co nejvýhodnější pozici. Had lodí se natahuje a již pádluji mě známou řekou. Nevím, jak dlouho to vydržím, ale užívám si to. Nemám žádné ambice, hlavně dojet. A tak poprvé při tomto závodě několikrát vytahuji foťák, který mám ve vestě a dělám pár snímků. Trochu se u toho usmívám, při pomyšlení, jak by na mě Pašík řval, kdybych si to dovolil na C2.
Závod jsem dojel a musím si přiznat, že jsem se tím úplně uzdravil. I když jsem jel stále s myšlenkou, že mi může tzv. „dojít“, jsem byl s výsledkem nadmíru spokojen. Čas 10:19:00 a celkově 45. místo (mezi K1 18. místo), to jsem opravdu nečekal.
Pašík se Standou vyhráli C2 (dojeli celkově jako 11. loď).
Honza Bělka byl celkově 29. (mezi K1 8. místo). Celkem dojelo 876 lodí. Naše malá výprava už každoročně patří k inventáři závodu a zejména v kategorii C2 vzbuzuje respekt. Jen je škoda, že více vodáků z ČR se nevydá vyzkoušet tento nádherný vodácký maraton. Je skvělý atmosférou i organizací a hlavně je krásná řeka Võhandu.
Paráda Choroši!