Jak jsem se rozhodla sjet řeku Dyji, a to v podstatě „za každou cenu“

Pravda, ve svém životě jsem se vodáctvím nějak intenzivně nezabývala, ale co nemám ze zkušeností, doháním ve svých 48 letech nadšením. A loňské splutí Vltavy z Českých Budějovic až do Štěchovic na seakajaku byl úžasný zážitek.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Má volba padla na řeku Dyji, ale ne ji sjet jen tak někde, ale téměř celou – úsek ze Znojma po soutok s řekou Moravou.

Při plánování jsem narazila na tyto skutečnosti, které bylo potřeba překonat:

• Na webu jsem nenašla, že by to takto celé někdy někdo jel, určité úseky vodácké weby vůbec nezmiňovaly (např. přejetí novomlýnských nádrží) ZÁVĚR: Snad to nějak půjde.
• V mém okolí nebyl nikdo, kdo by jel se mnou. ZÁVĚR: Pojedu sama.
• Plánované půjčení seakajaku se ukázalo jako nereálné, jelikož sama ho nepřenesu přes jezy. ZÁVĚR: Půjčím si lehký (12 kg) skládací kajak ORU KAYAK BAY – vejde se do auta i do vlaku.
• Do skládacího kajaku se mi nevešel stan a spacák. ZÁVĚR: Po cestě budu spát v penzionech vždy co nejblíže vody.
• Byla špatná předpověď počasí, mělo hodně pršet. ZÁVĚR: Nedá se nic dělat.

Jistou červnovou neděli jsem vyrazila s kajakem v autě směr Břeclav, tedy téměř na konec mé plánované plavby. S kajakem a všemi věcmi jsem nastoupila do vlaku Břeclav – Znojmo za udiveného pohledu cestujících: „Co to ta ženská táhne s sebou?“ Do dva kilometry vzdáleného pensionu u znojemské přehrady jsem dojela taxíkem…

Poslední chvilka napětí na břehu Dyje, zda dokážu sestavit kajak dle „you tube“ návodu. Vše dopadlo dobře a už jsem dávala sbohem krásnému Znojmu, byť pod podmračeným nebem. Čekal mě náročný den – pět jezů, dohromady 38 km do Hevlína, ale hlavně měla být bouřka.

Vybavena kilometráží jsem se brzy přiblížila k prvnímu jezu Louka na 130. km. Po půlhodinovém prozkoumávání zarostlého pravého břehu jsem si musela přiznat, že kilometráž se mýlí a přenášení je na břehu levém. Představa, že 17 kg kajak i s věcmi budu v pohodě šoupat po zemi, však vzala zasvé. Ničila se neoprénová špička kajaku a tenký plast na šoupání po cestě opravdu není stavěný. Nedalo se však nic dělat a postupně jsem nějak přetáhla/přenesla jez Hlaďák, Oblekovice, Tasovice i Krhovice. Na jezu Hlaďák, Oblekovice i Krhovice jsou sice skluzavky, ale šla jsem do sebe a jako samotný vodák jsem se do dobrodružství nepouštěla. U jezů navíc při červnovém pondělku se zamračeným nebem nikdo nebyl, tedy potenciální záchrana nula.

Jestli jsem si dosud říkala, že řeka je pěkná, tak jsem ještě netušila, co chystají meandry Dyje za Krhovicemi. Plula jsem po nádherné lužní meandrovité řece plné přírody, překvapení a samoty. Řeka byla plná popadaných stromů – většinou bobřích hrází, které bohužel zachytily i sem tam plující odpadky. Jindy plaší bobři kolem mě plavali jakoby nic. V četných drobných modrých kovově lesklých ptáčcích jsem rozpoznala ledňáčky! Elegantní volavky číhaly na svou kořist snad na každém desátém stromě. Řeka byla zajímavá i vodácky, jelikož poměrně svižně tekla a bylo nutné se vyhýbat četným překážkám. Měla jsem tak možnost ocenit výborné vlastnosti ORU kajaku, který se spojuje vlastnosti seakajaku v držení směru, rychlosti jízdy a kajaku na divokou vodu díky svému pružnému snadnému ovládání.

Řeka zde protéká pár set metrů Rakouskem, čehož naši sousedi využili k vybudování malého „jezíku“. Zde jsem se rozhodla s tlukoucím srdcem toto asi 70 cm převýšení sjet (bez problémů). Co mě zaujalo nejvíce – ryby tuto překážku bez problémů překonávaly proti proudu!

Před Hevlínem se řeka narovnala, zvedl se mohutný vítr a bylo temno. Na Olomoucku tato bouře vyplavila sklepy a rozvodnila Moravu, na Dyji jí už zaplať pánbůh došel dech a já dorazila do svého bydlení za sucha. Od vody nejbližší hotel Zetocha byl i tak zhruba kilometr daleko od řeky. Bylo potřeba vyřešit logistický problém – co s lodí, která nejde zamknout. Zkusila jsem, zda nemají nějaký nápad na recepci, ale odpověď: „Tož, takovýto problém jsme tady ještě neřešili…“ jsem během cesty slyšela ještě mnohokrát. Loď jsem tedy ukryla pod mostem a naštěstí to dopadlo dobře.

Následující den mě čekala Dyje narovnaná, regulovaná, sem tam trochu přírody, na vodáky tu opravdu nikdo nemyslel. Ale i takovou řeku je potřeba si odžít a jako člověk se za taková díla stavěná vlastně za účelem, abychom se jako lidstvo měli lépe, cítím spoluzodpovědná.

Odpoledne se již řeka rozšiřovala v horní nádrž Nové Mlýny. V podmračeném počasí nikde nikdo nebyl a připadala jsem si uprostřed nádrže dost ztracená. Pádlování zpestřila příhoda s labutí rodinkou. Koukám, že u břehu je samice s labuťaty a ke mně se blíží labutí samec. Pádlovala jsem co nejrychleji pryč, ale labuťák vzlétl a řítil se rovnou na mě. Již jsem si chystala pádlo do přímého souboje, načež labuťák přistál vedle mě – rozhodnut plout se mnou. Že to není náhoda bylo zřejmé z toho, že zaujal aerodynamický postoj (schoval hlavu mezi křídla) a plaval, co mohl. Nestačil mi však, doháněl to ale popolétáváním nad vodou. Bavilo ho to asi dva kilometry! Tato příhoda se mi stala pak ještě jednou. Najednou jsme si uvědomila, že oni si asi mysleli, že jsem také labuť! Kajak je totiž celý bílý s drobnými černými a oranžovými doplňky.

V Pasohlávkách jsem se ubytovala v soukromí zhruba 300 metrů od vody. Kajak jsem složila překvapené rodince na zahradu. Na dotaz, jak se dostanu přes následující dvě přehrady, jsem opět uslyšela: „Tož, takovýto problém jsme tady ještě neřešili…“

Třetí den mě čekalo splutí všech tří nádrží Nové Mlýny. Minula jsem hotel Thermal, kde jsem loni byla důstojně na podpatcích na konferenci – to by kolegové koukali – a přiblížila se k první hrázi. Po nízké hrázi vede významná silnice z Brna do Mikulova, toho času ale v opravě a zavřená. Nesměle jsem vylezla na stavbu a zahlédla dělníka v pracovní vestě. Než mi stačil vynadat, co tam dělám, požádala jsem ho, zda by mi nepomohl přenést kajak. Ochotně souhlasil.

Při pádlování na prostřední Věstonické nádrži jsem si najednou uvědomila jednu věc. Byla jsem tam úplně sama, nikde nikdo na celé vodní hladině. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že jde o přírodní ptačí rezervaci, kde se nekoupe, nejezdí tam větší lodě ani motorové čluny… Byl by hřích nestavit se na ostrůvku s románským kostelem, který tu zbyl po vesnici Mušov. Po příjezdu na ostrov jsem poprvé v životě pochopila, co to znamená ptačí rezervace. Ostrov ptákům celý patřil, všude byly zbytky ryb, ptáků a trusu. Připadala jsem si jak v hororu od Hitchcocka „Ptáci“, ale i tak jsem se pustila zcela zarostlým ostrovem ke kostelu. Stálo to za to – genius loci. Cestou zpátky jsem narazila na ceduli „Vstup zakázán“, hned jsem odplula pryč.

Jak jsem se tak blížila k další přehradě, všimla jsme si, že na jednom místě jsou nádrže spojené jakýmsi průplavem. Hned jsem v tom ucítila příležitost, že bych se mohla vyhnout přenášení. Průplav nebyl moc široký, což o to, on byl ale velmi nízký. Navíc jsem dost dobře neviděla, kam vede. Bylo potřeba se přikrčit, ani na pádlo moc místa nebylo na manévrování. Podplula jsem silnici a šťastně vyplula na poslední a největší Novomlýnskou nádrž. Jestli mi dosud přišlo, že pluji ve vlnách, tak na této nádrži to bylo opravdu jako na moři. Kajak se choval v těchto podmínkách velice dobře, byla radost pádlovat. Přenesení poslední přehrady již nebylo obtížné a po krátkém pádlování na staré dobré Dyji jsem se ubytovala ve vesnici Bulhary, kde mi hodný majitel schoval kajak do garáže.

Následující, čtvrtý den jsem místo po Dyji zvolila cestu tzv. Lednickým náhonem – Zámeckou Dyjí. Protéká v meandrech celým lednickým areálem a je to opravdu zážitek. Ne nadarmo se tomuto úseku říká Moravská Amazonka. Já bych ještě přidala „Cesta do pravěku“. Hustě zarostlé břehy padající do řeky, ponuré skřeky ptáků či jiné zvěře. Na tomto úseku mě navíc poprvé dostihl déšť, a to tedy pořádný. U stánku, odkud vyjíždějí výletní lodě po Staré Dyji, jsem byla já – zcela zmoklá – jediná.

Na ubytování v Břeclavi jsem se těšila velmi – sprcha, postel – ach ta civilizace! Vylézt v Břeclavi v rákosí na břeh co nejblíže „mému“ hotelu bylo nakonec ten den to nejtěžší. Navíc kajak jsem musela nést do hotelové garáže asi přes tři ulice, no moc jsem se do města nehodila.

Poslední den jsem se chystala absolvovat cestu Břeclaví k řece opět s kajakem. Odchytla jsem však multikáru a chlapi mi ho dovezli na břeh! Krátce za městem začala opět krásná příroda česko-slovensko-rakouského trojmezí. Řeka kopíruje rakouské hranice a v minulosti narovnaná zregulovaná Dyje je nově na dvou místech vrácena zpět do svých meandrů. Pro naše sousedy se řeka nazývá Thaya a na první pohled bylo poznat jiný kraj, jiný mrav – břeh mají posetý malými rybářskými domečky vybavenými velkou sítí na ryby. U nás takový způsob rybolovu není povolen.

U soutoku Dyje a Moravy jsem symbolicky vylezla na českou špičku, kam se po zemi dostanete pouze pěšky nebo na kole. Dále pokračovala mohutná řeka Morava mezi Slovenskem a Rakouskem. Ráda bych pokračovala až do Dunaje, ale svou pouť jsem zakončila v Hohenau hned za soutokem, kde mě vyzvedla hodná paní z břeclavské půjčovny.