Táta vždycky chtěl, abych chodil do vodáka. Vodácký oddíl u nás na vesnici byl. Řeka Labe i útulná loděnice nedaleko našeho domu. Takže v tom, že by nebylo kam chodit, problém nebyl. Problém byl ve mně. Dlouhé roky jsem tvrdošíjně odmítal a věnoval se sportu za zeleným stolem a s celuloidovým míčkem. Jak se ale říká „odříkaného největší krajíc“ a „za vším hledej ženu“. Ve věku sladkých 23 let nebo tak nějak jsem byl lehce, leč důrazně přemluven. A nebyla to zásluha tatíka. A byl jsem tam. Lapen lidmi s mokrým šosem, pádlem v ruce a … pramicí pod sebou.
„Pramice? Copak jste rybáři? Na té umím,“ sdělil jsem všem důležitou informaci v loděnici hned po představení se. Vzpomínka na dětství se vybavila. Já sedíc uprostřed, zády ke směru jízdy, vesla v ruce. Docela mi to jelo i rovně, dařilo se mi otáčení na místě i ostatní podobně drsné triky.
„Nevěděl jsem, že se na tom jezdí závody. Co? Sprint, slalom a sjezd? Jaké střílení? Ze vzduchovky? Jako z pramice na břeh jo? Plavání? Proč? Kolik že? Pět lidí na pramici? A jak se tam vejdete? Tolik vesel…“ Vzpomněl jsem si na pramici, ve které jsem sedával, a její délku jsem logickou úvahou absolventa strojních škol hned vynásobil pěti. Otázek moc, hlava zamotaná ještě víc. Ten sprint jsem si ještě dovedl představit, i ten sjezd. Dokonce i střelbu z lodi a vzduchovky kamsi a na cokoliv. Ale slalom? S vesly a tou délkou?
Jenže, milé čtenářky a čtenáři, vodačky i vodáci, není pramice jako pramice. A tak mi bylo vše ukázáno, předvedeno, a dokonce jsem se i párkrát svezl. Ne, nebojte se. Závodník se ze mne nestal. Teoreticky tedy rozumím všemu. Máte štěstí, že jdu právě kolem, ale zaměřil jsem se spíš na poskytování kulturního osvěžení ve večerních hodinách zmoženým závodníkům v podobě vodáckých písní či organizování závodů.
A protože závody pramic jsou sportem sice malým, ale s poměrně dlouhou historií, rád bych vám ho trošku představil, popsal a třeba vás i nalákal si ho vyzkoušet či se stát závodníkem.
Pramice není tou lodí, kterou vídáte na břehu řeky či na řece, obsazenou rybářem s nahozenými pruty. Je štíhlejší, lehčí, rychlejší. Většinou v ní nehledejte ani lavičky či jiná sedátka. Vytrénovaní závodníci a závodnice v ní klečí. Pravda, ti starší si na sklonku kariéry lavičkou pomohou. Klečí se na tzv. klekačkách. Jedním kolenem. Klečení na obou si necháme do kostela či do školy na hanbu nebo doma do kouta, když zlobíme. Klekačky jsou třeba takové polštáře vycpané drtí z polystyrenu. Nebo vytvarované tlusté pěnové podložky. Kdo jak je zvyklý a k čemu má přístup. Posádku tvoří pět hrdinů v rozložení (bráno od špičky) 2 – 2 – 1. Poslední je kormidelník. První dva háčkové. Druzí dva … prostě levý a pravý motor. Zabírat ale musí všichni.
Divili byste se, jak dokáže být pramice s pěti lidmi rychlá a obratná. A že se nedá převrátit? Že se z ní nedá vypadnout? Jéje! A jak lehce!
Pramice je z laminátu. Aha, vy mladí nevíte, co je laminát… No, šéfredaktor mi dal jen určitý počet písmenek, takže, milé děti, telefony do ruky a strejda Google prozradí. Jen pro představu – do pramice lze udělat díru, kterou teče, a pramice se pak musí opravit. Ano, ještě existují na světě věci, které se opravují, aby mohly sloužit další roky.
Dle výrobního procesu a počtu oprav je každá pramice jinak těžká. Některá jde přenášet lehce, u jiné je nutné aktivovat všechny svaly. Nesou ji všichni členové posádky, pokud je třeba.
Pádlo má pak každý dle své volby. Plastové, dřevěné, kompozitové. Délku si volí podle toho, zda klečí či sedí, a dle svého uvážení. Velikost listu dle svých svalů a zimní přípravy v posilovně.
Vesty a helmy jsou povinnou výbavou pro mladší 18 let (helmy pro dospělé jsou povinné na slalomu).
Vybavení máme, tak jdeme na to. Čím začneme? Třeba tím, že každý závod se skládá ze slalomu, sprintu a závěrečného sjezdu s vloženou střelbou ze vzduchové pušky na biatlonové sklopné terče. Na mistrovství ČR je navíc zařazena ještě plavecká štafeta v bazénu. Boduje se pořadí v každé disciplíně a vítězem je posádka s největším ziskem bodů. U nás se jezdí Český pohár pramic P5, který je složen z několika závodů po České republice. Tradičními pořadateli závodů bývají oddíly ze Starého Kolína, Kolína (Sandberku), Lovosic, Rajhradu, Čelákovic, Dobrušky, Štětí.
Pramicový sport spadá pod Svaz vodáků České republiky (SVoČR) spolu s rafty. Každý závod je zpravidla na celý víkend. V pátek se sejdeme na daném místě a v dané loděnici, v sobotu se závodí, v neděli se závodí a vyhlašují výsledky.
Tak si pojďme představit slalom. Ten je často první na řadě. Slalom se může v tomto sportu jezdit na tekoucí i klidné vodě. Záleží, co je k dispozici v místě konání závodů. Obě varianty jsou zajímavé a nemyslete si, i na klidné vodě je slalom pramic napínavý a je na co se dívat. Branky jsou povodné i protivodné. Ano, pro stojatou vodu to zní trošku kostrbatě, ale snad si rozumíme.
Branky jsou stejné, jako znáte ze slalomu na divoké vodě. Kde to jde, jsou také zavěšeny. Když to někde nejde, tvoří branku bójky na hladině. A když pak vidíte sehranou posádku, jak dokáže pramici navést do branky, otočit na místě, projet „kontra“, práci háčků s vykloněním až… no až co to jde, musíte občas smeknout čepici a zakřičet „BRAVO!“. Slalom se jezdí na dvě kola a závodníkům se do hodnocení počítá čas z toho úspěšnějšího. Penalizace vteřinami navíc je obdobná jako u slalomů na divoké vodě. Za „šťouch“ mají pramičkáři 5 trestných vteřin, za neprojetí branky 50. A nejlepší čas vyhrává. Slalom je pak tou disciplínou, kdy se z pramice občas vypadne. Občas i tak, že to zbytek posádky nezaznamená. Do cíle ale musí dojet posádka komplet. Na to se dbá. Jinak nastává diskvalifikace a navíc by se na trati hromadili závodníci.
Následuje sprint. Délka trati je různá, dle uvážení a možností pořadatele závodů. Jezdí se také na dvě kola, ale oproti slalomu s tím rozdílem, že se zde časy obou kol sčítají. Někdy se jezdí po jedné lodi, ale častěji dvě lodi proti sobě – abyste tomu rozuměli i vy mladší, tak „head to head“. I při sprintu je veledůležitá sehranost posádky, stejný rytmus, záběry, udržet loď v klidu, nerozhoupat ji, jet rovně. A makat. Hodně makat. A pochopitelně i zde nevypadnout z lodi.
Jak si zkusit závody na pramici
Závody organizuje Svaz Vodáků ČR – Pramice. Pro více informací navštivte svazový facebookový profil.
Oddíly, které se zaměřují na jízdu na pramicích:
Klub vodáků Starý Kolín
Klub vodních sportů Kolín – Sandberk
1. Čelákovický klub vodních sportů
Klub vodáků Rajhrad
TJ KVS Štětí Vodáci Lovosice – klub Deli
Klub vodáků Čochtan Plzeň
Neptun klub Řevnice
KV Dřísy
Pokud se jede běžný pohárový závod, je to v rámci soboty vše. Závodníci vytáhnou pramice na břeh, vylejí vodu, otočí dnem vzhůru, vyrovnají do řady. Dají si schnout klekačky, vesty, uklidí pádla. Obléknou se do suchého a vědí, že musí nabrat sílu na druhý den, kdy je čeká sjezd. A to jsou okamžiky, kdy přichází řada na muzikanty, zpěváky i zpěvačky. Vodácká rodina je vodácká rodina. Smích provází celé závody. Stejně tak jako vodácké kamarádství, probírání proběhlých disciplín a zdravé hecování do dalšího dne. „Jen počkejte, zítra vám to natřeme ve sjezdu!“.
Pokud je to mistrovství ČR, pak platí vše až do bodu, kdy se musí nabírání síly odložit, stejně jako muzika a posezení u ohně či v klubovně pořádajícího oddílu. Jede se totiž do bazénu. Plavecká část je závěrem prvního dne. Plave se štafetově. Posádky proti sobě podle počtu drah, dle kategorií.
Po skončení plavání teprve následuje nabírání sil a kulturní zážitky u ohně či v klubovně. Krásných písniček je tolik…
Druhý den je vstávání těžké. Bolí celý člověk. Tedy, u dětí většinou ne, ale od určitého věku, no znáte to. Ale co bolí, to sílí. A nás čeká velké finále – sjezd s vloženou střelbou.
Délka sjezdu je dle rozhodnutí pořádajícího oddílu a opět podle možností. Zpravidla mezi 8 a 15 km. Pro žákovské kategorie dle doporučeného času jízdy, což je 40 minut, junioři a muži pochopitelně víc. Start je v časových intervalech po jedné lodi. Všichni musí na trati zastavit na střelnici a absolvovat povinnou střelbu. Střílí čtyři závodníci vleže, pátý hlídá a obstarává loď. Posádka se musí správně nahlásit a každý závodník musí trefit určený počet sklopek (4 na 6 ran nebo 2 na 4 u žákovských kategorií). Když je člověk zadýchaný z pádlování a navíc se od lodi na střelnici kus běží, není to legrace. Prsty jsou často zkřehlé. Vzít diabolku a nabít je někdy opravdový oříšek a vteřiny utíkají. Natož se trefit. Za každý nesplněný zásah je posádka penalizována 30 vteřinami, které si odstojí ve vyhrazeném prostoru. Teprve pak může pokračovat ve sjezdu. Měří se čas.
Teprve po projetí cílem sjezdu pro posádku končí celý závod. Netrpělivé čekání na výsledky, součty bodů, pořadí. Tento čas je určen pro balení, navazování pramic na vleky, bourání stanů.
A konečně vyhlášení výsledků, předávání medailí, diplomů a drobných cen. Byl to zase jeden pěkný víkend se skvělou partou. Loučení ještě stále ve většině případů probíhá s tím slavným „zalomením palců“.
„Tak zase na příštích závodech, jo?“
„AHOJ!“
