Jak jsem pádloval o 106

Předně bych nejprve rád vysvětlil, co mě vedlo k tomu, abych se přihlásil do této šílené, ale přesto krásné akce, kterou každoročně pořádá Ondra Nikl a jejímž cílem je upádlovat 106 km. Rozhodně to nebylo pomyšlení na nějaké umístění, ale spíše zvědavost a touha  poznat sama sebe a jestli jsem vůbec schopen takovouto štreku dojet. A také jsem se chtěl seznámit se stejně postiženými lidmi.

Moje cíle byly následující: za prvé dojet vůbec a za druhé dojet pokud možno do půlnoci.

Je 27.5.2017 4:50 loděnice Týn nad Vltavou.  Budík na mobilu neúprosně řinčí. Vstáváme, a začíná příprava lodí, snídaně, balení stanů…v 5:45 již nasedáme do lodí a řadíme se, tak, aby přesně v 6:00 mohlo být odstartováno. A už je to tady.  Start. Všichni vyráží kupředu rychlým tempem. Hlavně nepřepísknout start a tak se držím v zadních pozicích, až jsem zůstal sám a před sebou jsem měl záda vzdalujících se borců. Inu, nedá se nic dělat, pojedu sám.

Za necelou hodinu přenáším první hráz Kořensko. Přenášení je celkem krátké, ale protože mám těžký plastový kajak, dávám jej na kolejda. Zde se ještě setkávám se skupinou 3 kajakářů. Jana mi ještě pomáhá tlačit kajak, ale pak již všichni rychle nasedají a vzápětí se mi postupně vzdalují. Díky Jano! Někde před Podolským mostem se mi ztrácejí úplně. Od té doby jsem už nikoho neviděl.

Můj plán byl následující: Celou trasu jsem si pomyslně rozdělil na tři etapy. První etapa končila na Zvíkově, druhá etapa překonáním hráze Kamýk nad Vltavou a třetí cíl Lesní tábořiště Nebřich. S sebou jsem měl dvě plechovky piva, abych se v cíli první a druhé etapy odměnil a tím byl psychicky motivován k dalšímu pádlování.

V 9:00 jsem byl pod Podolským mostem. Ještě se dívám k maringotce, kde jsem loni se svoji ženou Ivanou spal pod přístřeškem pod stoly, když jsme obeplouvali celý Orlík. Pokračuji bez zastavení dál. Pádluji a snažím se udržovat stále stejné tempo. Za chvíli již podjíždím železniční most v Červené. Stále se těším na Zvíkov, až zastavím a vylezu.

11:00 Zvíkov. Mám celkem dobrý čas a nějak se mi nechce zastavovat. No nic, říkám si, pojedu až ke Žďákovskému mostu a tam vylezu… Cesta ke Ždákováku se mi zdá nekonečná. Už se těším, až tam budu. Fakt! Vylezu, dám si pivo a housku…

Žďákovský most… sakra, když jsem dojel až sem, tak už to zvládnu až na Orlík. Mám možnost tam být do 13:00. Pokračuji. Orlík… „tak ještě na Radavu… to dáš, ale tam už fakt musíš vylézt. Alespoň na chvilku, nebo už pak nevylezeš…“ říkám si. Na Radavě opravdu vylézám. Rychle sním dvě housky, co mi Iva připravila, pivo jsem se rozhodl nechat až do úplného cíle. Přeci jen, když tam dorazím, bude již hospoda třeba zavřená a já bych si to pivo určitě chtěl dát a teď bych si ho stejně nevychutnal.

Po 15 minutách nalézám opět do kajaku a již směřuji k Orlické hrázi. Zde čekám asi 15 minut na výtah. Úžasná věc. Pohled z kajaku do hloubky pod hrází, kam směřuji je fantastický. Voda v Kamýku je ledová. Cítím to přes kajak. Cesta celkem ubíhá, ale již je to jen mechanický pohyb. Přijíždím k hrázi. Jupí, teď ještě přetáhnout tuto poslední betonovou překážku a už bud na Slapech. Vplouvám k výstupu. Jsou zde strašně oslizlé schody a je to strašně vysoko. V tom slyším někoho nad sebou: „Chceš pomoct?“ Objeví se hlava jednoho ze závodníků.“ Jo, díky, to budu strašně moc rád.“ A už vytahujeme kajak z vody. Nahoře mi jej ještě pomáhá hodit na kolejda. „Tak šťastnou plavbu, já už dál nejedu“. Zpětně musím ještě jednou poděkovat, moc jsi mi pomohl, kamaráde.

Volám ještě Ivě, abych jí dal zprávu, že už dávám loď na Slapy. Akorát řešila nabourání mého auta. Někdo mi do něj nacouval. Naštěstí to odnesla jen promáčknutá SPZ a drobný důlek v pátých dveřích. Naštěstí jsem ani moc nevnímal, co se vlastně stalo.

Vezmu kajak do rukou a snáším jej po slizkých schodech na Slapy. Je to hnus. Zároveň si trhám o límec kajaku puchýře. Opřu pádlo o kajak a schody a nalézám do kajaku. V tom mi uklouzlo pádlo ze schodu a kajak se začne nahýbat a nabírat vodu. Pudem sebezáchovy se snažím loď narovnat, což se mi i daří. Uff to bylo o fous a málem jsem udělal břehuláka.  Ani se nesnažím vodu vylít. Znamenalo by to znovu vylézt a na ty hnusný schody se mi už fakt nechtělo.

Posledních 35 km. To už musím dát! Cesta byla nekonečná a kilometry neubývaly. Přitom jsem měl stále rychlost něco kolem 7 km/hodinu.

Někde za Cholínem se začalo stmívat. Vytahuji čelovku a zapínám GPS pro občasnou kontrolu pozice. Nechtělo by se mi vjet do nějaké zátoky a vracet se a tím najíždět další kilometry.  Zároveň mi začala být strašná zima na nohy. Celou dobu jedu na boso. Sakra, že jsem si nevzal s sebou neoprenky.

Nevím už jak sedět. Co půl kilometru si musím poposednout. Nepomáhá to, spíš jen psychicky.  Přesto stále udržuji rychlost. A už vidím osvětlenou Živohošť. Tak ještě asi 3km a budu v cíli. To dám. Pak už jen silniční most a po pravé straně vidím, jak někdo bliká. Blížím se a slyším: „ Jardoooo?“ Iva na mě čekala a dělala mi maják. A slyším i další fandění ostatních: „ Pojď, Pojď, Pojď“ a potlesk. Díky! Díky všem. Jsem v cíli, utahaný, zmrzlý, ale strašně moc šťastný. Rozdělávám plechovku piva a strašně si to užívám s vědomím, že příští rok pojedu zase.

Tento článek bych rád věnoval jako poděkování svoji ženě Ivaně za technickou podporu a vůbec za to, že je. Bez ní bych to nedal. Dále kamarádovi, co mi pomohl na hrázi Kamýk, časopisu Pádler, kde jsem vyhrál nové úžasné karbonové pádlo a firmě TNP, která se snažila toto úžasné pádlo dle mých požadavků vyrobit a dodat do 106ky, což byl opravdu šibeniční termín.  Díky vám všem se mi to povedlo snadněji!