Já a Vavřiňák

Splutí Vavřineckého potoka patří k mým srdečním záležitostem. Poprvé jsem ho jela ještě když mi bylo „náct“ a hrála jsem za radotínský LCC aktivně lakros. Zápasy byly o víkendech a mé tehdejší partě chyběl jeden člověk na háčka. Tak jsem se ze zápasu omluvila a jela jsem. Bylo chladno, mlha, ale postupem dne se počasí rozjasňovalo až do krásného podzimního dne. Celé splutí jsem nasávala typickou vůni podzimní vody a říkala si, proč že na tu vodu nejezdím častěji, když je tam tak krásně.

Postupem času jsem s lakrosem přestala, nějak mne to honění se za míčem na hřišti přestalo bavit a na vysoké škole jsem se potom začala věnovat kajaku. Úplně první jízdu na kajaku na Vavřiňáku si pamatuji jako dneska. S velkou slávou jsem si tenkrát pořídila svůj vlastní kajak (Železný Wigo, neptejte se proč, to byla ta nejlevnější loď, co jsem tenkrát sehnala). Přidala jsem se k autobusovému zájezdu SK Zlíchov a nějaké dobré duše se mne ujaly během splutí. Se startovním číslem na hrudi se ve mne probudila bojovnost a beze strachu jsem se vrhla do peřejí. Tenkrát jsem asi sedmkrát eskymovala a k tomu nejmíň pětkrát plavala, ale neodradilo mě to.

Na letošní splutí jsem se hodně těšila, naposledy jsem tam byla v roce 2014. Pak se splutí nekonalo a rok nato už jsem si přes těhotenský pupek neviděla na špičky. Letos to byla naše první společná voda s Fánou od doby, kdy se nám narodil synek. Počasí vyšlo jako malované, navíc jsme díky hlídací babičce mohli absolvovat i páteční večírek. Jupí!

Po osmé hodině ranní už jsme v sobotu dávali loď na vodu a vyhnuli se tak tlačenicím s ostatními vodáky. Vlastně jsme byli celou dobu na vodě skoro sami. Jedna z mála věcí, na které si pamatuju z prvního splutí Vavřiňáku je brankoviště na Budech. Pár kilometrů se nic moc nedělo a najednou byla řeka přehrazená a jediný průjezd je vlevo těsně kolem stromu. Při mém prvním splutím na Wigu jsem tam samozřejmě zaplavala a z lodi se vyplavily všechny neuměle připevněné polystyreny… Letos tedy bez ztráty kytičky, jen Fána se trochu otřel ramenem o pařez. Soudě dle fotek z akce se ale pařez postaral obecenstvu na břehu o spoustu zábavy.

Mám pocit, že letošní splutí vyšlo na nejkrásnější podzimní víkend. Vody byl v sobotu dostatek, možná místy až přebytek. Překvapilo mne množství padlých stromů – na tomto místě patří velký dík organizátorům, kteří měli spoustu práce s jejich prořezáváním. Jedno místo s nízkým průjezdem se mi stalo osudným a já si po letech na Vavřinci zase zaplavala. Nemusela bych to sem psát, ale věřím, že to spoustě lidí udělá radost.

Úplně ve spodní části, v místě kde je prudká zatáčka a pod ní dřevěný mostek, jsem se pod mostek špatně vešla, cvakla se a Fána měl poprvé v životě radost z toho, že si mne mohl odlovit. Můj eskymák po skoro dvou letech nepádlování už není, co bývával. Dřív jsem byla schopná projet čtvrtou kaskádu na Hameráku celou hlavou dolu a dole vyzvedat jen proto, aby se mi kamarádi nesmáli…

Toušickou kaskádu jsme si prohlédli jen ze břehu, musím uznat, že někteří borci měli parádní průjezdy. Někteří už méně a někteří také mohou děkovat Pánu Bohu, že vyvázli bez zranění. V cíli jsem s díky odmítla možnost si nechat natočit pívo rovnou do smradlavé neoprenky (i když bych si to po těch letech, co eskymáka trénuju, opravdu za trest zasloužila) a vyrazili jsme za naším mimináčem domů.

Ještě jednou díky organizátorům za pěknou akci a už se moc těším na další ročník.