V roce 1959 se dokončovala na Vltavě lipenská přehrada, jejíž vzniklé jezero o rozloze 48,7 km2 a délce 42 km je stále největší u nás. Dalo se tušit, že tato stavba určitě bude mít velký vliv na rozvoj vodních sportů. Dnes, když se mezi vyznavači divoké vody řekne Lipno, každý ví, o čem je řeč. Je to vodácký svátek.
V minulosti, jakmile se pustila voda do řečiště pod hrází, vydávali se ti nejodvážnější do boje se živlem. Tato část řeky byla jen pro vyvolené, nejlepší závodníky. Lodě totiž nebyly tak odolné, jako ty dnešní. Slalom pod lipenskou hrází se řadí mezi nejhezčí a nejobtížnější přírodní tratě na světě. Pokud tomu nic nebrání, závody se mohou pořádat většinou jen jeden víkend v roce. Závodí se ve slalomu, ale i ve sjezdu, raftingu a dalších sportech na specifické divoké vodě, neboť trénovat se zde v průběhu roku nedá.
V roce 1967 se zde konalo MS ve slalomu, sjezd se jel ve Špindlerově Mlýně na Labi. Na tomto mistrovství jsme byli velice úspěšní. V individuálních kategoriích na C2 jsme obsadili všechna medailová místa, C2mix vyhrál Svoboda s Krčálovou a na K1 brala zlato Lída Polesná. Další medaile byly v hlídkách.
I já mám k Lipnu neobyčejný vztah. V době, kdy jsem dělal sportovní gymnastiku, jsme každoročně jezdili na týden na vodu. Ten rok jsme si vybrali nejhezčí úseky našich řek a mezi ně patřilo sjetí Vltavy od Soumarského mostu. Při cestě zpět jsme viděli pod hrází množství lidí. To se konaly závody ve slalomu. Nemohli jsme si to nechat ujít. Stál jsem tam jak opařený a sledoval souboj člověka s přírodou. Ta divoká voda v krásné přírodě mě doslova učarovala. My jsme byli zvyklí trénovat v tělocvičně a v létě na letním cvičišti.
Po čase jsem si koupil kajak a v roce 1970 jsem začal s pravidelným pádlováním. Hrozně mě to bavilo, a i když jsem už nebyl žádný dorostenec, začal jsem zkoušet závody ve slalomu a později ve sjezdu. Učil jsem se rychle na stále obtížnějších tratích. Náš oddíl vyrazil na závody na Lipno. Já jsem neměl ještě možnost závodit, ale kajak jsem si vzal, že se zkusím povozit. Nasednul jsem pod cílem slalomu a vyrazil. Bylo to krásné, teplá voda, pouštěla se horním přepadem. Využíval jsem každého vracáku. Věděl jsem, že takzvaný „železňák“ mám jet vpravo. Objevila se přede mnou obrovská vodní jáma, do které jsem zapadl. Neumění, nezkušenost a už plavu. Svědci na břehu mi pak říkali, že loď vyeskymovala, ale beze mě. Eskymáka jsem trochu uměl, ale v té divočině jsem si na to ani nevzpomněl. Mohutná masa vody mě přes kameny, od kterých jsem dostal mnoho ran, nemilosrdně žene dolů.
Marně se snažím dostat ke břehu. Moje nohy počítají, kolik těch kamenů v řečišti je. I když je voda teplá, rozhodně to koupání není pěkný zážitek. Nějaká nadpozemská síla mě stále tlačí pod hladinu, takže nadechnout se je docela problém. Uprostřed vidím kámen nad vodou. Zachytávám se, lapám po dechu a snažím se udržet. Marně. O hrubou skálu si dělám manikúru a plavu dál. Jak mrtvolu mě voda vyhodila na trávník pod peřejí. Ležím půlkou těla na břehu, nohy ještě ve vodě a jsem šťastný, že to mám za sebou. Po chvilce se pomalu zvedám a vyrážím hledat kajak. Jdu po asfaltové silnici jen tak v ponožkách. Naproti jde moje partnerka, která naštěstí můj vodácký výkon neviděla. „To si děláš srandu, v nových ponožkách chodíš po silnici.“ Kajak se po zvrhnutí obrátil sezením nahoru a poslušně zajel do vracáku, kde mi ho bez újmy kamarádi vytáhli.
Uplynulo několik let a opět jsem pod lipenskou hrází. Nyní jako závodník. Když jsem zasedl do kajaku a rozjížděl jsem se, vzpomněl jsem si na situaci před lety, jak jsem tady stál a s obdivem koukal na závodníky. Několik čísel přede mnou startuje Ján Stachera, bývalý reprezentant, který už má nejlepší léta za sebou, ale stále závodí. Poslední pípnutí a Janko vyráží na trať. Už i mně se to blíží, nervozita se stupňuje. V hlavě si znovu projíždím trať. Pak slyším komentátora, kterým byl nezapomenutelný Tonda Budeus.
„Pozor, Janko zvrhává, výborně, eskymácký obrat, ale co to, opět zvrhává, další eskymák se povedl. Ale ne, opět zvrhává…voláme záchrannou službu.“ To mi tedy opravdu nepřidalo, ale jakmile jsem mezi brankami, soustředím se už jen na svoji jízdu. Býval to poslední kvalifikační závod pro 1. výkonnostní třídu (VT) a výběr druhých VT. Po součtu všech těchto závodů se sestavoval žebříček. 1. VT získávalo v Československu 25 lodí v kategorii. To se mi i díky Lipnu několikrát povedlo.
Lipno, to nebyl jen závod ve slalomu. Jak bývalo zvykem, v sobotu slalom, v neděli sjezd. Jako sjezdař na K1 jsem měl roky 1. VT. Stejně jako v gymnastice jsem chtěl být všestranný i na vodě. Začal jsem jezdit i C1 a sjezdy kupodivu hodně dobře. Ostřílení kanoisté začali mít ze mě respekt. Jezdil jsem rychle také proto, že jsem přehazoval, což v té době nebylo zvykem. Sjezdy se jezdily jenom dlouhé, žádné sprinty. Takže start pod přehradou, cíl pod loučovickou kaskádou (papírnou).
Dojíždím sjezd na kajaku. Zahazuji loď a běžím nahoru k autu. Jedeme opět na start, kde mám připravenou sjezdovou kánoi. Jen špricdeku a startovní číslo si musím vyměnit. Mnoho času na to nemám, ale stíhám. Jsem jediný, kdo tuto kombinaci absolvuje, a jak stále sleduji dění kolem vody, nemám mezi kluky následovníka. Zaklekávám do kánoe a poslední pípnutí startovacího zařízení mě posílá opět na souboj s peřejemi. Kánoe má výhodu v tom, že se sedí výš a je vidět, do čeho se jede, což je na kajaku horší, ale druhý list pádla dává větší jistotu. Na ten závod jsem se hodně těšil a věřil si. Všechna obtížná místa jedu na pravou ruku, cítím se jistěji. Projíždím kolem řady záchranářů, kteří mě znají a povzbuzují. „Díky Choroši, že nemusíme skákat.“
Pravdou je, že přehazování ve vlnách je obtížnější, ztrácí se na chvilku stabilita. Asi dvakrát jsem to neustál, ale eskymáka umím rychle. Je to paráda, jedu bez větších chyb a zřejmě rychle. Jsou minutové intervaly a na rybníce dojíždím závodníka přede mnou. Na jezu skáču přes kozu (tak se to tam jezdilo) těsně za ním a předjíždím ho. Pod jezem je úzké řečiště, břehy až do vody zarostlé vrbovým proutím. Voda teče velmi rychle, a jak ho vpravo předjíždím, šikmé válečky nás odsazují stále více doprava, až se to podařilo. Špičkou jsem zachytil o silnější prut vrby čouhající z vody. Zvrhávám se a silný proud mě připlácl do vrbiček.
Jiří „Choroš“ Hron kromě závodění na Lipně v „dávných“ dobách zavzpomínal také na další legendární závodní tratě. Konkrétně na Labe pod Špindlerovým Mlýnem a také na Kamenici mezi Plavy a Jesenným.
Předjížděný v pohodě pokračuje dál do papírny a do cíle. Ale mě začíná boj o život. Nejsem schopný loď opustit, voda mě stále tlačí dovnitř, naštěstí se mohu občas nadechnout, jak vrbové proutí pruží. Žádný luxus to není a bojuji stále marně. Nikde nikdo, těm za mnou jsem ujel o hodně. Dokonce bych byl ochoten si i nohu zlomit, abych se z toho sevření dostal. Nějakou náhodou a štěstím se mi podařilo nohy uvolnit. Jsem konečně z kánoe venku, stojím po krk ve vodě. Na jednu stranu jsem naštvaný, jak pro mě závod dopadl, ale hlavně jsem rád, že jsem to přežil. Je konec závodu, a tak se skrze vrbičky snažím kánoi vytáhnout na břeh. To ale už jedou tréninkové jízdy kajakáři, kteří využívají puštěné vody.
„Co tady blbneš, nasedni a pojeď.“ Po chvilce přemítání radši, než táhnout loď někam daleko po břehu, znovu zaklekávám do kánoe. Přede mnou již jenom obávaná loučovická kaskáda, kterou nakonec bez problému zdolávám. Honza Šulc, cílový rozhodčí, který právě odchází, mě registruje a volá na mě. „Choroši, čas ti píšu.“ Skončil jsem poslední, ale zážitek mám na celý život.
