Kam na víkend v létě na vodu? To je otázka, kterou jsme si přesně říkali. Na Öetzu je moc vody a taky bych chtěl už vyrazit i někam jinam. My už skoro každý rok vyrážíme na prodloužený víkend do oblasti okolo Iselu v Jižním Tyrolsku. V létě to má skoro pořád hezkou vodu na svezení a někdy (jako pro nás letos) dokonce i skoro moc. Vyrazili jsme z Plzně jedním autem, protože víc nadšenců, kteří by s námi jeli na vodu, jsme prostě nenašli.
Ráno jsme se probudili na Deffereggenbachu a vyrazili jsme k nástupu na vodopádovou sekci. Při pohledu na řeku jsme zkonstatovali, že horní část před vodopády asi nebude nic moc, ale vodopády mají super vodu (možná až skoro moc). Co jiného nám zbývá než svázat lodě a vyrazit. Řeka je příjemná v šíleném horku, které je skoro stejné jako v Čechách, takže příjemně zchladí. Dokonce není tak kamenitá jak si jí pamatuji z dřívějších let. Při příjezdu na první ze dvou vodopádů koukám, že tolik vody jsem tu ještě neviděl, ale což. Vypadá to OK. Po postavení záchrany postupně všichni tři jedeme bez problémů a s nadšením. Druhý vodopád to samé, sice Wally trošku upravil špičku jeho Waky, ale bez problémů pokračujeme dolů. S nadšením si užívám řeku, protože snad prvně v životě jsem zažil, že se dají dojet obě soutěsky až dolů bez přenášení kvůli stromům, které tam najdete snad pokaždé. Po dojezdu z této sekce hodnotíme, že je na řece super voda a že k Tunnelstrecke WW IV/V přece nebudeme převážet autem,a že to až tam sjedeme po vodě. Dohromady se tedy dá jet po této řece asi 20 km s nějakými 7 km WW II jinak zbytek lze popsat od WW III-V podle úseků a množství vody. Po konstatování, že přeci Tunnelstrecke nemusíme prohlížet, a malé Freestyle session v jedné z nejzásadnějších peřejí, dojíždíme dolů a s rohlíky místo úsměvů vystupujeme a vyrážíme směr Reinbach.
Reinbach je italská říčka stékající na opačnou stranu hřebenu oproti Iselu. Poslední roky tam jezdí čím dál více lidí, i když jde vlastně jen o vodopádový trojskok a maximálně dvě peřeje okolo něj. Ale fotky dneska frčí, takže vyrážíme těch asi šedesát kilometrů z „Defáče“. Po hodině cesty dorážíme na místo, kde potkáváme dva slovinské kajakáře, kteří chtějí k trojskoku dovést a na jízdu se nejlépe k nám přidat.Na vodu vyrážíme až další den, ale jak jinak se poznat než u flašky dobrého pití.
Další ráno vstáváme v půl osmé, protože náš fotograf nám zároveň vysvětlil, že nás fotit vážně nebude za blbého světla, které je prý přes den. Po chvíli odporu se opravdu převlékáme do věcí na vodu. Sice z nás nikdo asi není ještě schopen oficiálně sednout do lodi, ale alespoň se trošku sníží faktor strachu a vyrážíme. Tento fotogenický trojskok postupně sjíždíme všemi různými styly od tradičního Ježíše přes boofování až k pokusům o Freestyle. Na konci této klidné session, asi do devíti (!), jsme všichni konečně vyrazili k snídani a někteří i dospat. Dále zase cesta zpět. Samozřejmě, že v Itálii nemůžeme vynechat zastávku v pizzerii a tak po vydatné pizze míříme k Iselu, který hlásí 100 kubíků, což každého vyloženě uklidní.
Při příjezdu ke kataraktu konstatujeme, že Virgenschlucht WW V o pár km výše je asi moc plný ale katarakt WWV- má na první pohled docela sílu, ale sjízdný je. Nakonec se vydáváme na vodu jen já s Wallym. Sice ani jeden z nás není úplně nadšený z pohledu od silnice, kde je celý katarakt vidět. Pouze poslední peřej jde Wally skautovat a po jeho konstatování, že je tam docela dost hnusný válec, ale úplně vlevo se dá objet po roládě mě vyloženě zvedne náladu a vyrážíme. Sílu to docela má a je to o dost rychlejší než jsem očekával. Naštěstí lajnu i s posledním válcem chytám dobře a dole ve vracáku se vydýchávám jak po právě zaběhnuté stovce. Oba jsme v pořádku a jedeme si užít zbytek řeky, která už není tak záludná a s postupnou zlehčující se úrovní ubíhá až do Lienzu. My vystupujeme asi v půli cesty, protože nás už řeka i přes svůj super průtok celkem přestává bavit a vyrážíme najít místo ke spaní.
Další den vyrážíme na další zastávku a tou je Kalserbach. Všichni jsme tam poprvé, ale po zkonstatování, že jsme našli správný úsek nastupujeme, s názorem, že to bude takové hezké svezení, podle toho co jsme viděli. Po nástupu se chvíli vezeme podél sinice po příjemné WW II-III , ale jakmile nám silnice zmizí z obzoru začne řeka pokračovat kamenolomem, podobným trochu Tunnelstrecke v údolí Deffereggenu, ale o mnohé bolestivějším pro loď. Po výstupu u dalšího mostu ještě zvažujeme, jestli by se to nedalo dojet těch zbylých několik kilometrů do Iselu, ale po pohledu na soutěsku s jedinou cestou pouze po řece dolů raději sedáme do auta a se začínajícím deštěm vyrážím na horní část Iselu WW III. Po doražení do Hinterbichlu, kde tento úsek začíná, koukáme na řeku s barvou Konga a soudíme, že přece nepojedeme bahnem ještě s dvojnásobným množstvím vody než tam má být. Nakonec si pouze skočíme stupeň u starého mlýna v Hinterbichlu, ještě před soutokem s Iselem. Pak už jen navázat a za hrozného deště vyrazit směr domů. No co no, asi jsme před našlápnutým Öetzem utekli na našlápnutý Isel, tak možná příště více shlédnu vodočty, ale i tak myslím, že svezení to bylo super.
South Tirol from Michal on Vimeo.
foto: Radek Sieber
