Írán – pádlování v Persii

Ač je Írán již delší dobu přístupný okolnímu světu a s otevřenou náručí vítá každého turistu, hned na letišti v Tehránu to tak nevypadá. Pro získání íránského víza je nutné proběhnout mezi třemi okénky, vyplnit potřebné formuláře a zaplatit určitou sumu, která je pro každého jinak vysoká dle národnosti. Vyžaduje se tyto procedury absolvovat v daném pořadí, nicméně nikde není informace, ke kterému okénku máte jít jako první, a které je na řadě druhé. Těch pár letů, které míří do hlavní metropole, přiveze cestující z různých koutů světa, takže po zavládnutí skupinového chaosu jsme se všichni pomalu začali formovat, jak bylo potřeba. Upravení, usměvaví, kníratí úředníci vybírali na první pohled nesmírně nesystematicky pasy od mnoha lidí najednou. Výměnou za peníze rozdávali lístečky s podivnými znaky. Nechápajíc íránský systém nesystém jsme posedávali v chladné příletové hale a asi po dvou hodinách vyčkávání jsme se konečně mohli vesele vypravit do haly, kde na pásu kroužili naše zavazadla a kajaky.

Írán má svou vlastní měnu. Ideální je přiletět s dolary v hotovosti, jelikož bankomaty vydávají peníze pouze na íránské platební karty a ani s výběrem přímo u přepážky neuspějete. Na mezinárodním letišti v hlavním městě je pouze jedna směnárna, kde se mi podařilo směnit pouhých 200 dolarů. Více prý neměli. Nicméně na každém autobusovém nádraží ve větších městech není problém směnit. Na tuto činnost doporučuji vyhradit dost času, vždy se totiž jedná o vtipnou hru, při které se s místními dohadujete o kurzu. Zdejší měnou je íránský riál, avšak většina cen se udává v takzvaných tumanech, což je desetina riálu. Ale pozor, ne všude se to používá stejně. Takže člověku trvá celkem dlouho, než se zorientuje v obvyklých cenách za jídlo, ubytování, jízdenky apod. Všechny tyto částky jsou oproti západnímu světu značně nízké a hlavně jsou Íránci neuvěřitelně poctiví. Když po obědě vrazíte do ruky usměvavému staříkovi, který vám ugriloval pravděpodobně nejlepší kebab v životě, desetinásobek ceny, vrátí vám naprosto přesně a brání se jakémukoliv dýšku.

Jakmile opustíte turistická místa, nepřečtete si jediný nápis a nikdo na vás nepromluví jediným anglickým slovíčkem. To vše však přináší tu nádhernou stránku Íránu – každý se na vás bude usmívat, zvát vás na čaj a pokoušet se dorozumět alespoň rukama či nohama.

Hned po brzkém ranním příletu jsme se autobusem přesunuli do města Dorud, což je zhruba šest hodin jízdy. Velice ochotně nás vzali do autobusu i se třemi kajaky. Za lodě jsme si však museli značně, ač nesmyslně, připlatit. Doprava autobusem po placaté části Íránu je velice pohodlná.

Řeku Sezar už sjelo několik skupin kajakářů, takže letmé informace se dohledat dají. V dnešní době jsou však zdaleka nejlepším pomocníkem na takovéto pádlování satelitní snímky. Nasedá se ve městě Dorud, odkud si řeka vybrala cestu přímo na západ skrze pohoří Zagros. Jelikož významná železniční tepna mezi severem Íránu a pobřežím Perského zálivu prochází právě přes toto pohoří, je podél řeky Sezar vedena železnice. V extrémních podmínkách je zde vybudovaná železniční trať, která vede většinu z 200 km napříč pohořím v tunelech. Je to k našemu úžasu neuvěřitelná stavba.

Noc před nasednutím na Sezar se přehnala Dorudem velice silná bouřka s krupobitím, takže se řeka zabarvila do krásné kapučínové barvy a hladina značně stoupla. Nad ránem vylezlo nad město slunce a ulice maloměsta se okamžitě zaplnily mnoha usměvavými Íránci. Vyrazili jsme nakoupit jídlo na pět dní. Místní obchůdky nenabízejí příliš mnoho pestrých potravin na vaření v divočině. Nejsme zastánci expedičního jídla a s oblibou si vždy vystačíme s tím, co daná země nabízí, takže nakupujeme těžkou zeleninu, těstoviny, sušené ovoce, ořechy, čokoládové tyčinky, rybičky v konzervě. Horší je to s pitnou vodou, které v údolí Sezaru není moc. Každý si do lodi přidáváme krásných pět litrů. Mě osobně nesmírně baví pádlovat s plně naloženým kajakem, ale přenášky jsou pak extrémně obtížné.

Na řeku jsme nasedli zrovna ve chvíli, kdy deštivé mraky vystřídalo ostré íránské slunce. Voda měla příjemnou teplotu, kraťasy a dlouhá bunda představují ideální kompromis. Ihned za městem nabral Sezar slušný spád a bylo jasné, že se zde člověk nudit nebude.

Sezar se dá rozdělit na dva úseky. První polovina řeky z města Dorud do vesničky Sepid Dasht – uprostřed hor, a poté druhá polovina na pokraj pohoří do vesničky Tale Zang. První část do Sepid Dasht je asi 80 km dlouhá. Jedná se o kontinuální pádlování, za vysoké vody WW IV–V s minimálně jednou přenáškou. Řeku jsme jeli pouze ve dvou a první úsek jsme zvládli během dvou dlouhých a hodně náročných dní. Když jsme dorazili do vesničky Sepid Dasht, podařilo se nám sehnat jediného místního, který mluvil anglicky. Byl to učitel Ibrahim. On a další místňáci se o nás s obrovským nadšením postarali.

Další den se nám velice obtížně vstávalo, proto jsme se rozhodli pro den odpočinku. Na ten stejný den připadl svátek učitelů a Ibrahim nás vzal na slavnostní sjezd všech učitelů z širokého okolí. Setkání se konalo na louce u jabloňového sadu a sjelo se na několik stovek učitelů a učitelek. Slavnost spočívala v přednesu proslovů několika významných osobností. Ibrahim mě požádal, zda bych nepromluvil jakožto zástupce západního světa a popovídal o školství v Evropě. Něco takového bych nemohl odmítnout a musím říci, že to byl velice silný zážitek hovořit k tolika lidem s tak odlišnou kulturou. Na závěr jsem řekl, že jsem ještě nebyl v zemi, kde by byli místní tak přívětiví k cizincům. Toho si velice považovali.

Po volném dni stráveném s místními jsme se vydali dále po řece. Ve vesnici Sepid Dasht přitéká zleva další řeka, která dle satelitních snímků vypadá jako naprostá paráda v opuštěném hlubokém údolí. V momentě, kdy jsme nasedali na řeku, v ní teklo tak 50 kubíků šedě zbarvené vody. Ke splutí by byl potřeba průtok zhruba třetinový. Ze Sezaru se díky přítoku stal opravdový big water. Po několika kilometrech velkých peřejí se rázem změnil charakter řeky na vodnatou WW III+ v neuvěřitelně scénické krajině v hlubokých kaňonech.

Mnohdy se 200 kubíků sevře do pár metrů široké soutěsky a vy netušíte, co bude za zatáčkou. K tomu velice dobře sloužily satelitní snímky. Řeku jsme „scatovali“ na telefonu každou chvíli, abychom na zúžení byli připraveni, včas zastavili a pokusili se inkriminovaná místa prohlédnout. Nikdy se nejednalo o nijak těžké peřeje, ale voda vařící se mezi kolmými stěnami nás několikrát prověřila.

S přibývajícími kilometry se zvýšila teplota na slunci. Krajina je čistě horská poušť – naprostá absence stromů a míst se stínem, takže jakmile se řeka stočila do stinného kaňonu, využili jsme to k odpočinku. Čistých malých přítoků, kde by bylo možné nafiltrovat vodu, výrazně ubylo. Dojeli jsme do vesničky Tang-e-Panj, na slunci bylo kolem 45°C, rozhodli jsme se pádlování zkrátit asi o 20 km a vlakem se vrátit zpět do Dorudu.

Tang-e-Panj je středověká a velice chudá vesnička, která funguje jen díky železnici. Široko daleko žádná pitná voda, jen obrovské horko, kamenné domy s plechovou střechou, hnijící odpadky a silný zápach. S tím kontrastuje nově vybudovaná zastávka u moderní železnice, kde nám výpravčí nabídl chlazenou čistou vodu a mohli jsme si lehnout na koberec do modlitebny.

Po několikahodinovém čekání se najednou objevil osobní vlak nacpaný k prasknutí. Byli jsme rádi, že se nám vůbec podařilo dostat dovnitř a do nákladního prostoru uložit i kajaky. Cesta podél údolím řeky byla sice zážitkem, který však přebilo nedýchatelno a přecpaný prostor vlaku. Byli jsme šťastni, když nám nabídli posezení v kupé pro průvodčí. Z nádraží nás do hotelu přes celé město odvezl jeden z místních a odmítl za to dostat peníze.

Zbývající dva dny volna jsme využili k návštěvě Isfahánu, kde si člověk plnými doušky může vychutnat všechny vůně Íránu najednou.

Základní informace

• Doprava – ideální je letět z Prahy přes Istanbul s Turkish Airlines nebo Pegasus Airlines. Obě aerolinky pohodlně vezmou kajaky. Cena zpátečních letenek začíná na 7 000 Kč.
• Kdy jet – Sezar už byl splut na přelomu února a března, ale v horách je stále chladno a lepší období je květen (ještě dost vody z tajícího sněhu) nebo červen. Přes léto řeka klesá až na téměř sucho.
• Měna – s sebou je nutné mít dostatek EUR nebo amerických dolarů, které se na místě směňují za Íránské riály. V zemi není možno dostat se k penězům výběrem v bankomatu nebo bance.
• Řeky – Sezar je jakousi íránskou klasikou, nicméně v pohoří Zagros je spousta dalších menších řek a říček, které čekají na objevení. Řadě z nich hrozí přehrazení, ale u Sezaru je díky železnici přehrada nemyslitelná.