Indie 2013 – spodní Alaknanda a Nandakini

Když jsme se předloni na podzim vrátili společně s Vorym a Bouzinem z Indie, byli jsme pochopitelně absolutně nadšení. Ostatně jste si většinu našich zážitků mohli přečíst v HYDRU 1/13. Po návratu se samozřejmě všichni ptali na dojmy a naše nadšení a vyprávění zaselo v myslích mnohých semínko myšlenky vydat se do Indie také.

Slovo dalo slovo, ten ještě řekl tamtomu, ten by s sebou rád toho a najednou jsem před sebou měl seznam asi 15ti lidí, kteří měli seriozní zájem o podzimní výpravu do Himálaje. Po zkušenostech z předchozích výprav jsem věděl, že rozhodující bude nákup letenek, který vždy členy výpravy spolehlivě zredukuje na opravdové zájemce a stejně tomu bylo i v tomto případě. Když se v květnu vyhlásil masivní nákup, najednou začali zájemci ubývat a počet se ustálil na devíti lidech. To byla poměrně snesitelná velikost skupiny, něco jako když jedete klasicky do Norska tranzitem. V plánu jsme stejnak měli ježdění zejména džípy, takže nás bylo skoro akorát do dvou aut. V září se ještě na poslední chvíli přidal Porňas a pak už nás bylo do aut i na vodu úplně akorát.

Odlet se nám nakonec ještě zkomplikoval, protože někteří jeli na 14 dnů, jiní na tři týdny, jiní na úplně jinou dobu, někteří letěli s loděmi, jiné bez lodí, někdo třeba z Mnichova, prostě guláš. Nakonec situace dopadla tak, že Bouzino, Vory a Porňas byli v Indii s dvoudenním předstihem a stihli tak před příjezdem zbytku skupiny, prozkoumat spodní úseky řek Mandakini a Alaknandy.

Jeepy nás vyvezly do městečka Karnaprayag, ze kterého jsem to měli asi 20 km zpět k Shalabovi do jeho základny. Hned na první peřeji bylo vidět, že síla vody nás všechny překvapila. Sice jsme tu o rok dříve na konci monzunu jezdili na mnohem větší vodě úplně v klidu, ale za ten rok člověk odvykne a letní Oetz je proti tomuhle pořád malá řeka.

Během chvíle jsme si ale všichni zvykli a další peřeje jsme si už dávali těmi náročnějšími lajnami s pořádnými vlnami. Jen u pár největších peřejí jsme z možností pánská/dámská cesta zvolili ty dámské. Víme, že tudy ještě párkrát pojedeme a tak si je necháme na příště.

Po vydatném spánku, který jsme si po náročném přesunu z letiště a úvodních dvaceti kilometrech na spodní Alaknandě opravdu zasloužili, nevstáváme úplně brzy (indické tempo už nám vydrželo po zbytek výletu) a tak budeme doufat, že k řece dorazíme zavčasu. Není to k ní sice daleko, ale vzdálenost na zdejších silnicích nic neznamená. Důležitější je čas, za jaký řidiči dokážou tuhle vzdálenost urazit. Z odhadovaných dvou hodin jsou hodiny čtyři a tak odpoledne nasedáme na horní Nandakini s tím, že budeme doufat, že to do setmění stihneme až na vybrané vysedací místo těsně nad soutokem a Alaknandou. Cestou nám ze silnice přišlo, že je v řece málo vody, ale teď když jsme u ní už to tak strašně nevypadá a vlastně bychom už ani o moc více mít nechtěli. Nebo možná trošku.

Už by to skoro znělo jako idylka, obzvlášť kdybych ještě zmínil, že celou dobu parádně hřálo slunce, ale brzy přišly komplikace. Ve spodní části řeky je postaveno cosi jako vodní elektrárna a soustava jezů, které do ní ženou vodu. Jeden jez přenášíme, ten ještě vypadá dobře, další peřej, či spíše rozvalený jez opatrně jedeme a potom jsme nuceni ještě jednou obnášet kvůli obrovským rourám chaoticky naházeným v řece. Civilizace je prostě všude.

Po chvíli řeka opět opouští stopy civilizace a my si užíváme nádhernou jízdu. Jsme nuceni ještě asi dvakrát prohlížet, ale jinak se jen vezeme a nevěříme, kolik nádherných peřejí sjízdných na oči může být na jedné řece. Skoro jako by tu řeku někdo vytvořil pro potřeby kajakářů.

foto: Bouzíno, Pepíček, Vory, Ondra Müller a Tomík Černohorský