Ílias a Odyssea aneb pádlování na seakajaku po řeckých ostrovech

Místo klasických Benátek testujeme dopravu z Ancony. A pro jistotu měníme i destinaci. Přejíždět celé Řecko napříč se nám totiž nechce, radši sedíme v kajaku než v autě. A tak místo ostrova, kde Odysseus ukecal Achillea ke tripu do Tróje, míříme na ostrov, kde stěží zachránil holou kůži, když se po dvaceti dlouhých letech chtěl vrátit domů na Ithaku.

Ionské moře ho tu vyplavilo nahého na pláž a hejno místních krasotinek, které ho našly, se mu smálo. Pak se ale ukázalo, že je mezi nimi i dcera krále Fajáků, šťastných mořeplavců, a ta se rozhodla mu pomoct. A tak se zelený ostrov Korfu stal šťastný i pro Odyssea a my doufáme, že to tak bude i pro nás.

Korfu

Máme jen šest pádlovacích dní a obeplout víc než 200 km pobřeží, to bychom si nic než pádlování neužili. Volíme proto severní a západní stranu ostrova, ta je otevřena na volné moře a my si rádi užijeme daleké obzory. Z Kerkyry se propleteme úzkými silničkami mezi temně zelenými cypřiši a za chvíli už na pláži u hipísáckého kempu balíme do lodí.

Je po velké bouřce, slunce praží do vlhkého písku a my vyjíždíme na mírně zvlněné mělké moře najít nejbližší zátoku vhodnou k přenocování. Turistickému středisku Sidari se z dálky vyhýbáme a projíždíme kolem místní turistické atrakce – Průlivu lásky. Když jím dívka proplave, získá prý srdce svého vyvoleného. Kanál moc obtížně nevypadá, tak nevím. Že by to bylo tak snadné?

Pláže jsou tu na první pohled přívětivé, ale zdání klame. Při bližší prohlídce je písek hodně daleko zalévaný přílivem. A to ještě není všechno. Struktura útesů, kvůli které tak dobře vypadají, je pro případné přenocování pěkně nebezpečná. Na už tak dost úzkých a mokrých plážích vidíme hodně čerstvých závalů, někdy je zdobí i ještě zelená vegetace. Moc se nám nechce ustlat si někde, kam nám může spadnout na hlavy pár desítek tun písku z výšky 80 metrů.

Jsou dvě hodiny do tmy a jen co se objeví západní strana ostrova, jsou tu. Dvoumetrové vlny, po bouřce, už ohlazené, ale pořád ještě dost zlobivé na to, aby se po nich jelo dobře. Blížící se tma a hřmění na obzoru nám na náladě taky nepřidávají. Snažíme se pod útesy Peroulades z dálky zahlédnout pláž zakreslenou v mapě, kterou jsme koupili na trajektu, ale je to marné. Vidíme v dálce světýlka, a tak pádlujeme k nim, do první větší zátoky. Než jsme vytáhli kajaky, padla tma a místní uklízejí lehátka, na kterých jsme tak trochu plánovali přespat. A proč? No protože příliv i tuhle pláž zaplavuje. Táhneme kajaky až výš na suchý písek a pod první lampou pouličního osvětlení konečně o půlnoci usínáme.

Odtud se už pobřeží zvolna mění. Ve vrstevnatých pískovcových útesech přibývá pevných bílých skal. Útesy se ale nezmenšují a pláží nepřibývá. Najít tu spaní nebude jednoduché. Střihneme napříč několik zátok až k místu, kde je na mapě slibně vypadající malinká zátoka Timoni na mysu. Ve skutečnosti je to nádherné chráněné místo. Odpoledne je na její slunečné straně ještě pár lidí, ale večer jsme tu úplně sami. Spí se tu tak dobře, že zaspíme i tolik očekávané zatmění měsíce.

Ráno v místním, jinak dost pustém moři nacházíme hvězdice, velké mušle kyjovky a nereidku. Běhá to pod kameny a je to dobrých 20 cm dlouhá barevná mnohonožka.

A pak znovu na moře. Strmé vápencové útesy, které nutí zaklánět hlavu, aby člověk uviděl přepadávající stromy a keře, temně modrá hloubka a ohlušující hukot vln narážejících do skal. Střiháme napříč zátoky, abychom se vyhnuli těm zaručeně nejkrásnějším plážím z katalogů, a hledáme si ty svoje. Třeba uzoučkou, úžasně bílou a rozpálenou pláž s valounky, které připomínají tisíce vajec. Za rohem je Paleokastritsa a s ní i mumraj výletníků. Je konec září a všechno tu působí spíš malebně. Rybářské loďky se vynořují v průplavech mezi útesy, motoráky se vracejí z odlehlých pláží na večeři do taveren a hotelů. A my si dosurfujeme na vlastní velikou pláž pod olivovým sadem. Z boku na ni spadá stráň plná zelených cypřišů, stromů, které dávají celému Korfu tak specifický vzhled. Pijeme víno, záda opřená o vyhřáté skály, posloucháme příboj a povídáme si. Co víc si přát ke štěstí.

Ráno vítr nepolevuje, a tak plujeme dál po zvlněném moři a s potěšením zjišťujeme, že pláží, kde bychom chtěli přespat, přibývá. Na jedné obzvlášť krásné obědváme a odpoledne se odvážíme do civilizace v Ermones pro pitnou vodu.

Vítr si asi přečetl předpověď a podle plánu zesiluje. Při startu do surfu přibývá zlomené pádlo, a tak se odpolední vyjížďka mírně dramatizuje. Ale protože už to tady známe, parkujeme na noc na obědové pláži. Není čeho litovat, je to úžasné místo. Spaní v bílých oblázcích s bílým kamenem pod hlavou je skoro jako v peřinách. Ráno šnorchlujeme a u snídaně nás navštěvuje menší skupina holandských seakajakářů – jediných, které jsme tu potkali. Cestou zpět na sever to střihneme přes širokou zátoku Agios Georgiou do naší známé chráněné zátoky.

Abychom nepluli úplně stejnou cestou, navštěvujeme blízké ostrůvky. Jeden z nich má tvar obřího leguána. V zátoce, která nás na začátku zachránila, se zastavíme v taverně a s dostatečnou časovou rezervou začneme hledat nocleh pod těmi záludnými pískovcovými útesy. Plujeme těsně podél břehu a na koukání je to nádhera. Ale na spaní nic moc. Nakonec se kus vracíme na jediné vyvýšené místo, kam ústí prudká cesta seshora. I tady je dobře vidět, jak se útesy stále drolí.

Opouštíme dekorativní útesy a míjíme přelidněné Sidari. Plujeme teď na opačnou stranu od kempu, směrem na Acharavi, ale pobřeží nás tu moc neuchvátilo. Poslední nocleh trávíme na rozlehlé veřejné pláži, kde je v noci na náš vkus příliš mnoho podivných návštěvníků.

Budíme se s východem slunce nad albánskými horami a za pár hodin už míříme autem do Kerkyry. Cestou trochu prší a my opouštíme Corfu a loučíme se výhledem na loď, kterou rozzuřený Poseidon proměnil Fajákům v kámen za to, že přepravili Odyssea domů na Ithaku.

Ithaka

Vždycky jsem se chtěla podívat na Ithaku. Zajímalo mě, co na ní je tak zvláštního, že se tam Odysseus 20 let nemohl dostat. Vždyť je to přece tak snadné. Tranzitem se jede do Benátek, tam se nasedne na dvouvečírkový trajekt a za 24 hodin se vysedne v Igoumenitsi. Pak se jede na jih, po mostě se přejede na Lefkádu, projede se ostrovem na jeho jižní okraj, tranzit zaparkuje v zátoce Sivota a odtud už je na Ithaku co by kamenem dohodil. Nebo dopádloval na seakajaku.

První kilometry pádlujeme k ostrůvku Arkóudhi a jeho strmé a skalnaté břehy nás trochu zarazily. Svačíme tedy vestoje po kolena v moři, na mělkých, ale jakž takž rovných skalách. A pak směr Ithaka. Po pětikilometrovém, trochu ostřejším přejezdu s bočním větrem přistáváme na užší kamenité pláži a přespíme tu.

Letos to máme naplánováno v trochu sportovnějším tempu než obvykle, trajekty totiž nečekají a my chceme Ithaku obeplout. Ráno vyrážíme na jih a sedíme v kajaku dobré čtyři hodiny v kuse. Jedeme dost daleko od pobřeží, stříháme zátoky a pořád vyhlížíme dva výrazné ostrůvky, které jsou na mapě. Ale když se kompas stočí a my míříme na západ, je jasné, že jsme je minuli. Bližší pohled do mapy nakonec ukazuje, že to, co vypadá jako ostrůvek, může být také písmeno „o“… No stane se. Za rohem nás čeká další zátoka s krásnou oblázkovou pláží a kotvící jachtou. Celí rozlámaní vylezeme z lodí a hladoví se pouštíme do přípravy něčeho dobrého na zub. Jídelníček jsme letos opravdu vystajlovali. Například dnes je k večeři Kyklopovo oko.

Pro ty, kdo by snad nevěděli o Odysseově příhodě s jednookým obrem: Kyklop Polyfémos Odyssea a jeho muže zajal pro účel bohapustého sežrání. Zavřel je ve své jeskyni, ale Odysseus vymyslel, jak se dostat ven. Dosti drsným způsobem připravil Polyféma o jediné oko a utekl. Tím ovšem hrozně naštval boha Poseidona. Obr byl totiž Poseidonův syn a hned běžel tatínkovi žalovat.

Kyklopo oko se vydařilo, jsme unavení, ale zase jsme ujeli půlku zítřejší trasy, a jak to podle předpovědi vypadá, ušetřený čas se ještě bude hodit.

Přejedeme ještě kousek podle pobřeží Ithaky a pak už celý náš obzor zabírá mnohem větší a mnohem zelenější Kefalonie. Přepádlujeme úžinu mezi ostrovy, a třebaže nás to víc táhne k opuštěným plážím na jihu ostrova, musíme otočit na sever, abychom se včas vrátili.

Přistaneme na oběd, opravíme rozbité kormidlo a zašnorchlujeme – jsou tu barevné hvězdice a spousta rybek. Vypadá to, že v průlivu je života přece jen víc. Trochu zesiluje vítr, a když jedeme na sever, fouká samozřejmě od severu. Nacházíme krásné místo na okraji starého olivového háje a naše první a jediná noc na Kefalonii je klidná.

V zátoce ráno pozorujeme chobotnici. Brzy vyrážíme zase bojovat s protivětrem. Odpoledne má foukat desítka a praktické důsledky dýzy, tak se říká jevu, kdy se v úzkém místě rychlost větru ještě zvyšuje, jsou mezi těmito hornatými ostrovy dobře patrné.

Po čtvrté odpoledne dorážíme konečně do městečka Fiscardho. Je tu veselo, plno jachet a jachtařů, v hospodách to žije. Kamarády nacházím po chvíli v jedné z nich, už jsou zde pevně zakotveni. I když vím, že do tmy není moc času, nechám se ukecat a povoluju „ještě jedno“. Na nocleh je to už jen dva kilometry a zdá se, že vítr trochu lehá.

Takže kolem šesté jsme v lodích a domlouváme se, kde budeme nocovat. Přepádlujeme zpátky na Ithaku a kolem břehu dojedeme do zátoky Afales.

Tohle jméno už si budu pamatovat napořád. Jen co jsme opustili zátoku Fiscardha, tak to začalo. Ano, vítr trochu zeslábl. Ale fouká stejně už tři dny a vyfoukal obrovské vlny. Celkem pravidelné, ale dosahují určitě čtyř metrů. Pochopili jsme, proč byly všechny jachty v přístavu.

Nejdřív nám směr dovoluje plout proti vlnám, ale pak se musíme stočit, abychom dojeli do zátoky, a to část naší skupiny nepochopí. Cítím se dost bezmocně, protože nereagují na volání ani nekoukají na ostatní a pádlují pěkně rychle někam k Lefkádě. Určitě je nedohoním. Další skupina s nováčkem jede kolem břehu, a tak doufám, že se vzpamatují a dojedou tam, kam jsme se dohodli. Soustředím se na to, abych ustála vlny, po kterých svištím do zátoky, a nepráskla se. Jde to, ale občas jsou nepravidelné a vůbec se nezmenšují. Za těchhle podmínek by záchrana byla moc obtížná, a navíc zbývá maximálně půlhodina do tmy. Vidím aspoň jednu skupinu, která jela kolem břehu, a taky Aleška, který si podmínky s úsměvem užívá.

Otáčím tedy ještě hlouběji do zátoky a s posledním světlem přistávám za pomoci kamarádů v brutálním surfu. Aleše úsměv trochu přešel, protože při přistání poztrácel dost výbavy z paluby. Okamžitě zapínáme stroboskopy a umístíme je vysoko nad pláž. Taky žhavíme mobily, protože ve ztracené skupině nikdo nemá vysílačku. Dokonce ani nevíme, jestli zůstali pohromadě. Ale pevně v to doufáme. Asi za 20 minut konečně přijde SMS a nám se moc uleví. Jsou pohromadě, někde na nouzovce pod útesem, ale živí a zdraví. To jsme zase měli štěstí. Možná zabraly i ty modlitby k Poseidonovi.

Rozděláme velký oheň, posloucháme ohlušující příboj a mluvíme jeden přes druhého, dokud nevyjde měsíc. Pak vyčerpaní odpadneme. Ráno studuju mapu. Nechápu jak to, že ty vlny byly tak velké. Ale je to jasné. Proti směru větru je 700 km volného moře. I celá zátoka svým tvarem říká, že na tomhle místě to není žádná náhoda, ale pravidelná událost.

Vlny se přes noc trochu zmenšily, hlavně svítí sluníčko a nic už nevypadá tak hrozivě jako včera. Uprostřed se setkáváme se zatoulanou skupinou a překotně si sdělujeme zážitky.

Přejeli jsme na Arkhoudi, konečně jsme tam našli pláž a po svačině jsme se vydali na poslední přejezd zpět na Lefkádu. Našli jsme tranzit, povečeřeli v taverně, a když jsme se ráno nalodili na trajekt, měli jsme celý dlouhý den na rozhovory o tom, co příště udělat jinak.

Jisté je jedno. Vůbec se Odysseovi nedivím, že se na Ithaku nemohl dostat. Dokud se nad ním vládce moří Poseidon nesmiloval a neodpustil mu na přímluvu jeho ochránkyně Pallas Athény, neměl vůbec žádnou šanci.

Tipy na cestu:

Do Řecka je možné s kajaky dojet několika způsoby. Cestu po souši je lépe vyhodnotit podle aktuálních informací o hraničních přechodech. Pro cestu po moři do přístavu Igoumenitsa jezdí trajekty z Benátek nebo z Ancony.

Cesta trvá jednu noc až jeden den (podle toho, odkud vyrazíte). Místní trajekty v Řecku je možné bez problémů využít k přepravě na další ostrovy. Na Korfu jezdí trajekty několika společností. V mezinárodním přístavu se nepohybujte bez dokladu a určitě nevstupujte na místa, kde to není povoleno. Policie je tu dost ostrá.

Do Řecka je vhodné se vybavit hotovými penězi, dokonce ani na benzinkách nejde platit kartou.

Orientace a mapy:

Pro základní orientaci a plánování jsou vhodné námořní mapy (Corfu – IMRAY G11, Ithaka – IMRAY G12 v měřítku 1:190 000).

Pro místní orientaci je lépe zakoupit turistickou mapu přímo na ostrově. Často v ní bývají uvedeny i úseky pláží, takže je možné lépe plánovat noclehy nebo kde nabrat pitnou vodu.

Kdy vyrazit:

Osvědčil se přelom září a října. Je po sezoně, ale moře je pořád teplé na koupání a šnorchlování. Nevýhodou je krátký den a možné období větrného nebo horšího počasí, které ale většinou netrvá dlouho.