Humla Karnali za vysoké vody

Výprava začíná standardně v Káthmándú, kde se potkávám s Vojtou a na rozpádlování si dáme kolečko klasických řek Balephi Khola, Bhote Kosi, Tamba Kosi a Marsyangdi. Po 10 dnech namísto dalších 3 členů výpravy přiletí pouze Bouzíno, a tak na hlavní bod programu zůstáváme jen ve 3 lidech. Na řeku jako je Humla bych doporučil skupinku minimálně 4 lidí, ale zase 3 jsou lepší než 2.

Karnali má 3 zdrojnice – největší je Humla Karnali, dále menší Mugu Karnali a nejmenší je Lochi Karnali. Humla je ta nejtradičnější, která se sjíždí. Začíná v Tibetu nedaleko posvátné hory Kailas, ale tradiční nasedací místo je pod vesnicí Simikot v Nepálu. Soutěsky nad Simikotem jsou už sjeté, ale jsou sjízdné za nejnižších stavů během zimy nebo velice brzy na jaře. My jsme se vypravili na Humlu v klasickém termínu druhé poloviny listopadu. V posledních letech však nastávají spousty změn v regulérnosti počasí, takže monzunové období se protáhlo o více než měsíc oproti ostatním rokům, což zaručilo krásné vodní stavy na řekách pro naše rozpádlování, ale také dost vysoký stav na Humlu.

Nahoru netradičně autem

Jelikož jsou Nepálci na můj vkus až moc hladoví po penězích od lidí ze západu – letenka do Simikotu stojí na osobu s kajakem přes 1 000 USD – rozhodli jsme se nepodpořit tento přístup a vybrali si cestu na nasedací místo po zemi. Nutno ale podotknout, že i po několikaměsíčním pátrání jsme nebyli schopni zjistit, jak vysoko se údolím Humly dá dostat po čtyřech kolech. A nevěděli to ani samotní nepálští kajakáři. Tak jsme se prostě vydali to zjistit sami.

Cesta začala autobusem v Pokhaře společně s raftovým tripem. Po dvou dnech jsme se dostali na nasedací místo pro spodní Karnali, odkud začínají komerční raftové tripy. Zde ovšem teprve začíná naše mise. Údolím vede celkem obstojná zpevněná cesta, tak bych čekal, že nebude problém zastavit autobus, jelikož cca 80 km proti proudu je na levém břehu velké město. Avšak opak je pravdou a po několika hodinách čekání se nám pouze podaří zařídit soukromé auto, což je samozřejmě výhodnější z hlediska času, ale jak se ukáže, řidič absolutně nemá ponětí, kam opravdu potřebujeme. Jakmile se setmí, zastavíme u vojenské hlídky a snažíme se přes jakž-takž anglicky hovořícího kapitána zjistit, jak je to s další cestou. Údajně je nemožné se dostat autem do našeho cíle – tedy vesničky Sarisala, která je cca 20 km po proudu od Simikotu.

Následující ráno přejedeme jediný most přes Humlu, který se po celé délce řeky nachází, a začíná offroad – do vesnice Sarisala by to mělo být něco kolem 140 km. Ujedeme asi tak 500 m od mostu a z našeho auta upadne diferenciál. Odvážeme kajaky a vydáme se na cestu pěšky vyhledat nějaké další možnosti. Náš řidič je absolutně neschopný, a i když dostal slušný balík peněz, nehodlá nám nijak pomoci. Naštěstí narazíme v první malé vesničce na anglicky hovořícího „starostu“, který nám vysvětlil, jak to s cestou do Sarisaly ve skutečnosti je. Po jízdě (cca 6 hodin) autem je nutné obejít po svých (cca 1 hodinu) sesuv, který zničil cestu. Důležité je objednat si auto předem, které na nás bude čekat na druhé straně. Po následujících 3 hodinách se dostaneme do největší vesnice v údolí. Přenocujeme v plechové boudě a ráno se dalším autem vydáváme na cestu dál. I když je cesta po zemi velice náročná, užitečné rozhodně je, že vidíme množství peřejí a jsme schopni si udělat obrázek o tom, jaké nás čeká pádlování. Také jsme okamžitě poznali, že je vody více, než bychom si přáli, ale s tím se budeme vyrovnávat až později.

Dostáváme se do vesnice Sarisala, kde překročíme řeku mostem pro pěší, a po levém břehu vyjedeme posledních možných 8 km, kam lze autem dojet. Po debatě s místními se dá odhadovat, že za pár let roky bude možné dojet až do Simikotu.

Pakliže doletíte do Simikotu (standardní cesta na Humlu), sjedete autem k řece cca 1 000 výškových metrů na klasické nasedací místo. Na prvních 20 km řeky jsou 4 velké a náročné přenášky, v místech, kde je Humla zablokovaná obrovskými balvany. My nasedáme kousek pod čtvrtou přenáškou, takže jsme vlastně „o nic nepřišli“.

Seznámení s řekou

Nasedáme na krásně čisté modré řece s průtokem kolem 30 kubíků na krátké odpolední seznámení se a neváháme brzy založit kemp. Jsme ve výšce kolem 2 000 m a krajina je naprosto překrásná. Majestátní borovice s šiškami velikosti mojí hlavy a trávníčky všude kam se podíváš.

Následující den je jeden z nejnáročnějších na řece. V soutěsce pod Sarisala jsou jednak dvě přenášky a také spousty dlouhých velkých peřejí. Voda je stále nádherně průzračná, ale i tak je její množství na hraně našich možností.

Naštěstí jde vše velice hladce a po dlouhém dni nacházíme parádní pláž s hromadou naplaveného dřeva. Himálajská klasika při vícedenních splutích je spaní na pláži naplaveného sedimentu z řeky. Je to velice jemný písek, který se vám zaručeně dostane naprosto všude. Zejména když spíme pod plachtou a v noci fouká.

Následující den je stále v duchu krásně modré řeky, tentokrát lehčí obtížnosti až po soutok s Mugu Karnali, která je zbarvená hodně do šeda a vypadá to, že dává snad více vody než Humla. Den plný peřejí WW III si užíváme za parádního slunečného počasí.

K mému údivu je údolí Humly hodně zalidněné. Jednak je zde téměř až do Simikotu autem sjízdná cesta, ale taky je pomalu na každém druhém rohu malá vesnička. Což se ukáže jako celkem problém pro hledání ideálního místa na kempování. Zakotvíme nedaleko vesničky a pochopitelně se během první hodiny téměř veškeré její obyvatelstvo přesune k našemu tábořišti. Specialitou místních je prostě stát a zírat na nás jak na lední medvědy v ZOO. Při vaření večeře krátce debatujeme a naštěstí se nám podařilo všechny přesvědčit, aby nás nechali o samotě.

Rozplavba

Následující ráno je překrásný východ slunce a nasedáme za parádní nálady. Zprvu jsou peřeje pohodová WW III.

S úsměvem pádluju první přes další horizont. Dle gradientu břehu je jasné, že to nebude nic extra velkého, ale že bude peřej dlouhá. Celou Humlu jsem pádloval jako první – baví mě to, vodnaté řeky jsou můj styl pádlování. Nesnažím se najíždět peřeje někde u kraje, jelikož to bývá obvykle základ problému – prostě je potřeba zůstat v hlavním proudu. Je to obvykle slalom po okrajích válců a taky spousta houpání na krásných vlnách. O tom je dovednost pádlování velkých řek „na oči“. Celou řeku se mi dařilo najíždět parádní lajnu, avšak v úvodu této peřeje jsem to poslal na okraj obrovského uzavřeného válce. Kluci za mnou naštěstí viděli, že je něco v nepořádku, a podařilo se jim ho objet. Já zůstal ve válci na půl minuty, dostal strašnou sadu a musel nakonec zaplavat. Což by samo o sobě nemusel být takový problém, ale další peřej následovala de facto bez zastávky a rozplavba se natáhla na tři a půl minuty. Naštěstí se Vojtovi podařilo mě dostat do vracáku, posbírali jsme všechny hračky a výsledek byl naprosto v pořádku. Řeka mi jasně dala najevo, kdo je tady pánem.

Humla má nesčetné množství větších delších peřejí, které je prostě nutné jet bez prohlížení, protože je to velká řeka. Člověk by musel zastavit vysoko nad začátkem peřeje, jít po břehu cca 100 m prohlížet, a pak se vrátit. To by vzhledem k množství peřejí zabralo spoustu dní navíc, které tu trávit nechceme. Máme jídlo na 10 dní a energetická i mentální zásoba v těle není nekonečná. Toto je holt součástí hry, a proto je na řece nutností být v silné skupince. Je ale taky pravda, že kvůli tomuto způsobu jízdy se před pár lety na řece utopil Adrian Kiernan, což mi v hlavě pochopitelně rezonuje velice silně. Následující dny už jsme jezdili všechny peřeje na oči bez problémů. Holt jsem si vybral jeden z nejhorších a nejskrytějších válců na řece.

Tento den jsme neujeli velkou vzdálenost a našli parádní pláž na levém břehu řeky s obrovským množstvím naplaveného dřeva a bez přístupu domorodců. Užíváme si parádní velký oheň, popíjíme sladký černý čaj a k večeři si servírujeme expediční jídlo Adventure Menu.

Po několika další přítocích je Humla už značně větší řekou a následuje spousta opravdu velkých peřejí. Většinu z nich nakonec jedu sám a kluci přenášejí, ale nejdelší a nejexponovanější úsek jedeme společně. Naprosto mě fascinuje, jak parádní divoká voda tu je. Velikost Futaleufú za parádního vyššího průtoku, ale peřeje jsou o dost delší. Tím, že je barva řeky hnědá, je trošku náročnější její čtení, ale de facto je to slalom mezi gigantickými válci v nesčetném množství různě se balících vln. Peřeje působí velice chaoticky, ale zato přátelsky. Prostě naprostá paráda divoké vody.

Adrianova peřej

V pozdějších odpoledních hodinách přijíždíme k peřeji, kde se stal onen incident a zahynul Adrian – rozhodně nechceme nic riskovat a rozhodneme se vystoupit zavčasu až na cestu a kritickou část obnést. Vrátíme se k vodě v místě další parádní pláže s hromadou dříví.

Začíná nám splývat, kolikátou noc na řece vlastně jsme. Vše se odehrává ve velice rutinním duchu. Najít pláž, která není přístupná lokálům z vesnice, kde je ideálně dostatečné množství naplaveného dřeva. Pak postavit kemp – jednoduše a rychle plachta, kterou máme de facto jen kvůli silné rose, která v Himalájích 90 % nocí padne a pokud spíme na místě, kam nedosáhne ranní slunce, bylo by hodně nepříjemné balit mokrý péřový spacák. Pak rozděláme oheň, uvaříme čaj a vodu na zalití expedičního jídla. Dříve jsem jezdíval na těžko, co se jídla týká. Rýže, zelenina, čočka apod. S obrovskou radostí jsem přesedlal na expediční jídlo, které je v dnešní době naprosto plnohodnotná strava a už si ani expediční pádlování bez něčeho takového nedovedu představit. Po večeři následuje další várka čaje a rozjímání u ohně. To jsou momenty, kvůli kterým se na takové výpravy vydáváme. Obvykle po osmé hodině pomalu uleháme a spíme jak zabití až do rozbřesku. Ranní rutina je pochopitelně opačného gardu té večerní a vyrážíme na další den pádlování.

Poslední den náročného kaňonu před začátkem raftového úseku si naprosto užíváme. Řeka je opět o dost větší a následuje spousta velkých peřejí, ale už jsme si hodně jisti pohybem po obrovských vlnách. Najíždím všechny peřeje s přehledem a rozhodně to je jeden z nejlepších dnů Humly. Odpoledne míjíme most, který nedaleko města Manma překračuje řeku. Na tomto mostě jsme stáli před 8 dny a trošku se děsili vodního stavu. Následuje několik velkých peřejí a „jsme venku.“

Pak už „jenom“ 50 km WW II a jsme na začátku raftového úseku.

Raftový úsek

Během naší cesty na nasedací místo jsem obdržel zprávu od nepálského kamaráda Anupa, že budou cca za týden nasedat s raftovým tripem na spodní úsek. No a co se nám nepodařilo, potkali jsme je v odpoledních hodinách. Zakempovali jsme a společně povečeřeli. Těstoviny, polévka a salát pro nás byly po několika dnech expedičních jídel příjemnou změnou. Tématem hovoru u ohně byla zejména problematika stavění přehrad v Nepálu, jelikož se Anup aktivně angažuje v informování místních lidí o tom, že jim přehrada do budoucnosti nepřinese vlastně nic dobrého a že jde zejména o obrovské byznysové plány Číny. Je to boj s větrnými mlýny a prozatím to vypadá, že je stavba přehrady na Humle na několik let oddálena, nicméně je jen otázkou času, kdy tato nádherná řeka bude minulostí.

Následující den z části absolvujeme s raftaři a poskytujeme záchranu.

Polovina raftového úseku je parádní divoká voda WW III–IV s několika většími peřejemi. Zejména za našeho vyššího stavu. Poté přijde na řadu soutok s řekou Seti a až na vysedací místo se vlny objeví velice výjimečně. I když je posledních cca 80 km placatá voda, pořád teče velice rychle a okolní krajina je naprosto senzační. Stále nádherný a nedostupný kaňon s minimem civilizace podél vody.

Desátý den na řece se po poledni za zatáčkou vyloupne obrovský most v Chisapani. Přiznáme si, že toho máme vcelku plné kecky a těšíme se na sprchu, postel a normální jídlo. Přiznám se, že jsem měl ohledně téhle řeky málo očekávání a v podstatě mě jen a pouze velmi mile překvapila. Obrovské množství peřejí, nádherná příroda. Jako slabší se jeví pouze fakt, že údolí je silně obydlené a najít liduprázdný kout je náročné.

Na Humlu je vhodné vyrazit na podzim – listopad, prosinec, klidně i v zimě. Teploty klesají pod nulu jen přes noc, a to jen v nejvyšších polohách na řece. Další vhodné období je jaro – březen, duben. Ideální doba plutí 360 km je 10 dní, což ze Simikotu znamená každý den spoustu práce. Nicméně já bych s radostí vyrazil znovu.