Hron – slovenská vodácká klasika

Hron je řeka neprávem opomíjená. Pro čistou vodu a krásu okolní krajiny patří mezi jednu z nejhezčích řek nejenom na Slovensku, ale i ve střední Evropě. My vám přiblížíme klasické jednodenní splutí z Nemecké do Šalkové, kde horská voda živě proudí kamenitým korytem bez větších překážek nebo záludných peřejí. Na těchto dvaadvaceti kilometrech nenajdete ani sto metrů „voleje“ a pestrou plavbu si tu užijí zkušenější i mírně pokročilí vodáci.

Kdo se nechce spokojit s jednodenním splutím, může pokračovat druhý den do Zvolena nebo si užívat přibližně dalších 80 kilometrů proudící vody až po Kozárovce.

Splutí Hronu můžete spojit s pěší turistikou, milovníci hor si jich v Horehroní užijí dosyta.

Pohodové houpání na vlnách

Pojďme ale nejprve na vodu, kvůli tomu jsme přece na Horehronie přijeli! Úsek z Nemecké do Šalkové by podle dostupných informací měl být ideální pro naše dvě kanoe Scout: řeka tu svižně teče a přitom je splavná v podstatě celoročně, nehledě na suché počasí. Podle místních znalců bychom mohli splouvat již z vesnice Lopej, zdejší náhon ale odvádí dost vody z hlavního řečiště, a tak volíme jistotu a ráno přijíždíme do Nemecké, kde pod mostem rozbalujeme naše nádobíčko. Jméno Lopej si však zapamatujte – tady se po plavbě rozhodně stavte na skvělou zmrzlinu!

Přestože před pár dny v horách vydatně pršelo, voda v řece je naprosto čistá. Sedáme do nafukovacích lodí a za chvilku za našimi zády mizí poslední střechy domů.

Užíváme si houpání na vlnách a rychle plujeme širokým korytem, kde se střídají mělčiny, oblázkové prahy a přívětivé peřeje. Po chvíli proplouváme lázeňskou obcí Brusno. Je to jediná civilizace, kterou dnes na vodě spatříme; ačkoliv podle mapy Hron teče v těsném sousedství dalších několika obcí, z našeho pohledu vodáka přes pobřežní porost žádné domy nevidíme a rovněž vzdálený hluk aut od silnice je zastřen šuměním řeky.

Občas se tok větví a musíme se rozhodnout pro správné rameno. U jednoho takového rozvětvení potkáváme první vodáky. Skupinka s rafty využila hezké pláže k zastávce a někteří odvážlivci seskakují do tůňky z přilehlé pětimetrové skály.

Míjíme sezónní vodácký bufet, ale protože máme reference na jinou občerstvovnu, pokračujeme ještě asi půl hodinky k restauraci Grajciar v Lučatíně. Oblíbená hospoda stojí přímo u řeky, musíme jen přejít železniční trať. Jsme skoro přesně v polovině plavby a oběd tedy přijde vhod.

Obávaný magneťák a rozvalené jezy

Po obědě pokračujeme v plavbě a napjatě čekáme na známý kámen „magneťák“ u vodáckého tábořiště Mlynčok, který přitahuje nebohé vodáky a testuje jejich schopnosti. Zejména za nižší vody žene v zákrutě řeka lodě na obrovský kámen, který trčí v té nejméně vhodné poloze.

Míjíme tábořiště a podél rozhraní proudu s rezervou magneťák objíždíme. To už se tolik nedaří některým kanoím v druhé dnešní skupince vodáků, kterou potkáváme. Naštěstí je pod peřejkou klidnější voda, kde mohou vylít lodě a pochytat uplavaná zavazadla.

Dál nás čekají romantické úseky s mělkým korytem, kde krásně vidíme až na dno a můžeme pozorovat i ryby. Jediné, co nás udržuje ve střehu, jsou občasné mělčiny, kterým je třeba se vyhnout. Mezi větvemi na pár vteřin zahlédneme jedinou významnější památku na naší trase, kterou je zrekonstruovaný Ľupčiansky hrad.

Když už cítíme blízkost cíle, připravil si pro nás Hron poslední dvě výzvy v podobě rozvalených jezů. Jez z lomového kamení pod Slovenskou Ľupčou projíždíme v pohodě po levé straně a i následující peřej, zvanou „príboj“, prokličkujeme levým středem mezi balvany bez ztráty kytičky.

Záhy pod touto poslední vodáckou překážkou vjíždíme dnes poprvé do klidné vody. Víme, že jsme na vzdutí nesjízdného jezu v Šalkové, a tedy v cíli naší plavby. Vystupujeme nad silničním mostem, vyfukujeme lodě a odcházíme na sto metrů vzdálenou vlakovou stanici.

Hřebenovkou Nízkých Tater

Následující den si chceme trochu protáhnout nohy. Volba padá na hřebenovku Nízkých Tater. Trochu sice váháme, protože předpověď počasí varuje před odpoledními bouřkami, nakonec ale převáží lákavá možnost dostat se pohodlně vysoko do hor lanovkou.

Brzo ráno sedáme do kabiny nově vybudované lanovky vedoucí z Krupové až na vrchol Chopku. Téměř tisíc výškových metrů tak zdoláváme za pár minut a před devátou už vyrážíme po hřebenové cestě. Ze dvou možností volíme podle mě hezčí a méně navštěvovaný západní směr – většina turistů totiž směřuje na opačnou stranu k Ďumbieru a Chatě M. R. Štefánika. V plánu máme dojít až k Útulně Ďurková a pak stejnou cestou zpátky.

Červeně značená hřebenovka má příjemný profil, strmější stoupání nás čeká jen na Kotlinskou a Chabenec. Jediné lidské duše, které potkáváme, jsou malé skupinky poutníků, kteří nocovali v Ďurkovej, v cíli našeho výletu. Zprávy od nich jsou příznivé (výborná čočková polévka je prý navařena), takže nedbáme zatahující se oblohy a pokračujeme.

Na úpatí Kotlinské pozorujeme dva kamzíky a obdivujeme nádherné výhledy na Horehronie i na druhou stranu do Liptova. Dlouhý sestup po loukách nás po asi třech hodinách chůze z Chopku přivádí k chatě Ďurková. Zprávy nelhaly a můžeme si tu zaslouženě vychutnat silnou horskou polévku.

Hřmění od hřebene mne uprostřed oběda přiměje ke změně plánu. Vrátit se zpět po hřebeni není bezpečné, takže volíme plán „B“, sestup bočním údolím do civilizace. Cesta údolím po zelené značce se zdá nekonečná, nakonec se před námi objevují první domečky a pak i autobusová zastávka v Jasenie.