V padesátých až osmdesátých letech minulého století existovala na pražské Čertovce slalomová tréninková trať, na které trénovali prakticky všichni pražští vodní slalomáři. Pro trénink byla důležitá také legendární loděnice Slavie VŠ u ústí Čertovky. Mnozí vodáci loděnici dobře pamatují, ale nánosy času její historii a hlavně význam pro vodní slalom pomalu zakrývají. Pojďme si ji připomenout ve vzpomínkách Karla Nováka, objevitele loděnice a dlouholetého předsedy oddílu Slavia VŠ Praha.
Na počátku skladovali nadšenci vodního slalomu svoje lodě v primitivních podmínkách v jakési jeskyni pod budovou v areálu Tyršova domu. Teprve se založením loděnice u ústí Čertovky do Vltavy nastala doba intenzivního využití Čertovky jakožto tréninkové tratě vodního slalomu v Praze.
Tato éra trvala zhruba 30 let a teprve, když vznikla umělá slalomová trať v Troji a byla tam postavena nová loděnice, byla zrušena nejenom trať na Čertovce, ale i loděnice malostranská.
Protože jsem byl vlastně zakladatelem loděnice tehdejší Slavie Vysoké školy Praha, rozhodl jsem se zavzpomínat na skalní doby tohoto sportu v Praze. Pro objasnění mé motivace si dovolím uvést souvislosti, které předcházely počátku loděnice na Čertovce.
Na maňásku po Labi
Vyrůstal jsem na předměstí města Mělníka a od našeho domu vedly schody ke slepému rameni Labe, kde jsem trávil většinu volného času. Byla válka a moc možností sportovního vyžití nebylo. Na lukách vedle Labe jsme s kamarády hrávali fotbal s hadrákem, který jsme si sami ušili, a pokoušeli se chytat ryby s primitivními pruty.
Tím více dodatečně oceňuji čin mého otce, který mi nechal postavit u známého truhláře takzvaný maňas. Byl to primitivní otevřený prkenný kajak, asi tři metry dlouhý, který v té době představoval oblíbené rekreační plavidlo. Udělal jsem si k němu i plachtu a podnikal po Labi i delší, a ne vždy zcela bezpečné, plavby. Už tehdy zde panoval čilý provoz nákladních lodí a jednu z nich jsem si po přímé kolizi mohl prohlédnout i zespodu.
Navštěvoval jsem mělnické gymnázium, a když německá okupační moc školu bez důvodu zavřela, podařilo se mi dostat se na střední průmyslovou školu do Mladé Boleslavi. Tím jsem v patnácti letech nejen definitivně opustil domov, ale na čas skončila i moje vodácká kariéra. Pod vlivem leteckého oddělení strojní průmyslovky jsem po skončení války vyměnil vodu za vzduch a zahájil výcvik bezmotorového létání.
Poválečná svoboda ale bohužel trvala jenom tři roky. Došlo ke komunistickému puči, nazývanému též Vítězný únor. Tím skončila i moje letecká kariéra, protože můj otec spadal do kategorie takzvaných vykořisťovatelů. Vlastnil obchod s jedním zaměstnancem, a jeho syn tudíž neměl nárok na to provozovat tak výlučný sport. Navzdory tomuto handicapu se mi po úspěšném zakončení průmyslovky podařilo dostat na České vysoké učení technické, strojní obor, do Prahy.
Karel Novák
Karel Novák se narodil v roce 1929. Z rodného Mělníka se přes Prahu a Brno dostal zpět do Prahy, kde zanechal významnou vodáckou stopu. Byl objevitelem slavné loděnice na Čertovce, duší tamějšího vodáckého života a v letech 1955 – 1968 i předsedou oddílu vodního slalomu Slavia VŠ Praha. Se svojí ženou Vraťkou vytvořili přední československý i světový kanoistický mix. V roce 1961 se stali mistry světa v kategorii C2mix. Po srpnu 1968 odešli Novákovi za svými vodáckými přáteli do Švýcarska.
ČVUT a kurz kanoistiky
Našel jsem si podnájem na Hradčanech v Loretánské ulici, ve starém sešlém paláci s nádvořím, do kterého se vcházelo velkou bránou. Bylo to velice romantické místo, blízko Hradu a se zvonkovou hrou nedalekého Loretánského kostela. Tenkrát jsem vůbec netušil, že v tomto domě kdysi bydlel T. G. Masaryk s rodinou a že zde měli ateliéry malíři Ferdinand Engelmüller a Jan Slavíček.
Můj pokoj byl nad průjezdem a během zimy jsem zjistil, že v něm nelze topit.
Když mi přes noc zmrzl zbytek čaje v hrnku, musel jsem toto krásné místo opustit.
Dnes je Hrzánský palác nádherně zrenovován a patří české vládě. Když zde začal provizorně úřadovat prezident Petr Pavel a viděl jsem v televizi, jak z paláce vychází, rád jsem si vzpomněl, že v okně nad jeho hlavou jsem jako mladý studentík nějaký čas bydlel.
Ve třetím ročníku jsme se se spolužákem Standou Jahodou přihlásili do kurzu kanoistiky, který byl vypsaný pro studenty všech fakult. Odehrával se na Císařské louce a vedl ho jistý Karel Knap. Náš studentský život dostal nový smysl, protože na Cindě jsme našli prima partu. Skvěle ji vedl skromný Karel, který o sobě prohlašoval, že na rozdíl od nás všech ostatních umí jenom kotrmelce. Uměl toho mnohem víc, naučili jsme se pádlovat na pramici i na kánoi a sjížděli jsme společně různé řeky. Zážitky nám připomínaly skautský způsob života, který jsme oba v dětství zažili – dříve, než ho komunistický režim zakázal.
Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se s Karlem Knapem v budoucnu setkám ještě jako s trenérem národního mužstva vodních slomářů, že ho zažiji i jako hlavního trenéra kanoistiky tehdejšího západního Německa a že zůstaneme přáteli až do konce jeho života.
Umístěnka do Brna
Spolu se Standou jsme si postavili i kánoi pro rychlostní závody, tehdy ještě ze dřeva, zvanou tenkrát běžně peanut. Konec studií ale do našich životů silně zasáhl. Tehdy totiž existoval systém takzvaných umístěnek. To znamenalo, že každý absolvent dostal přidělený podnik, do kterého musel na tři roky nastoupit.
Mně bylo přiděleno místo asistenta na Vojenské technické akademii (VTA) v Brně a Standa měl nastoupit do Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, kde jsme oba pracovali už v posledním ročníku studií.
Podstatný rozdíl byl ale v tom, že Standa musel nejprve na dva roky povinné vojenské služby, zatímco já jsem tu vojnu mohl absolvovat jako civilní zaměstnanec VTA. Byla to velká výhoda, protože dva roky vojny těsně po studiu byly v podstatě dva úplně ztracené roky života, profesního i soukromého.
Na druhé straně místo asistenta na tankové fakultě VTA neskýtalo možnost získání nějakých velkých zkušeností. Katedry byly řízeny bývalými frontovými důstojníky sovětské armády, kteří neoplývali velkými technickými znalostmi. Vodu jsem ale neopustil, v Brně jsem zapadl do výborné party v loděnici vodních sportů v Pisárkách. A protože můj přítel Standa absolvoval vojenskou službu na brněnském letišti, mohli jsme zase trénovat spolu. Dokonce jsme párkrát startovali za tento klub na rychlostních závodech v kategorii C2.
Znovu do Prahy
Když byl můj parťák odvelen na Slovensko, vrhl jsem se na trénink slalomu na singl i deblkánoi a zúčastnil se s brněnským klubem i řady závodů. Pobyt v Brně byl svým způsobem docela příjemný, ale po profesní stránce byla situace na tankové fakultě neuspokojivá. Navíc hrozilo nebezpečí, že mě vojáci nepustí ani po třech letech. Zachvátila mě panika z představy, že bych s nimi měl být na věčné časy, stejně jako to tehdy mělo být se Sovětským svazem.
Podařilo se mi zjistit, že v případě nástupu na vědeckou aspiranturu musí být zaměstnanec uvolněn. Když jsem dále zjistil, že Vysoká škola zemědělská v Praze vypsala aspiranturu na téma pásových vozidel, bylo téměř vyhráno. Byl jsem přijat a moje vojenská kariéra naštěstí skončila. Nezapomenu na pocit, když jsem po příjezdu vlakem na Hlavní nádraží neboli, jak se tehdy říkalo, na Wilsoňák, kráčel od Národního muzea dolů po Václavském náměstí a byl šťastný, že jsem zase v Praze.
Je asi třeba podotknout, co vlastně ta vědecká aspirantura představovala. Byl to sovětský výmysl, který nahrazoval dosavadní doktorandské studium. Místo dosavadního titulu Dr. se absolvent po obhájení disertační práce stal kandidátem věd neboli CSc.
Systém byl vylepšen o povinné studium marxismu-leninismu, které rovněž končilo jakousi závěrečnou prací. Téma práce, které mi bylo přiděleno, znělo „Einsteinova teorie relativity ve světle marxismu-leninismu“. Laskavý čtenář si jistě dokáže představit, jaký paskvil jsem asi zplodil, ale odborná komise ho přesto posoudila kladně.
Kniha Mistři divoké vody
Životní peripetie Vraťky a Karla Novákových přibližuje také jeden z deseti unikátních rozhovorů s legendárními vodáky v knize Mistři divoké vody, kterou vydalo nakladatelství Klika v říjnu 2022. Rozhovory jsou doplněny krátkými dramatickými příběhy a vše dokreslují dobové fotografie. Kromě manželů Novákových v knize vzpomínají také Vladimír Jirásek, Petr Sodomka, Lída Polesná, Miloslav Duffek, Zdeněk Valenta, Jaroslav Pollert, Renáta Knýová, Standa Chládek a Vladimír Vaňha. Odkazy na recenze knihy a související články najdete na www.mistridivokevody.cz, kde můžete knihu zakoupit dokonce levněji než v knihkupectvích a e-shopech.
Čertovka a objev volných místností
Pochopitelně jsem se v Praze ihned zajímal o tréninkové možnosti vodního slalomu na Čertovce, na které byla vytyčena trať s brankami. Ke svému překvapení jsem zjistil, že podmínky pro závodníky týkající se možnosti převlečení, osprchování jakož i uložení lodí byly mnohem primitivnější, než jaké jsem zažil v Brně. Vše se odehrávalo v již zmíněné jeskyni pod Tyršovým domem a tamější podmínky byly, vzhledem k rostoucímu zájmu o tento sport, zcela neúnosné.
Stal jsem se členem oddílu Slavie Vysoké školy a vzal jsem si do hlavy, že najdu na Čertovce pro loděnici důstojnější místo. Byl jsem touto myšlenkou doslova posedlý a při svém prozkoumávání břehů Čertovky jsem se dostal až k jejímu ústí do Vltavy. Tam jsem objevil místo přímo ideální. Bylo to několik zabedněných místností zřejmě jakési bývalé zámečnické provozovny, která byla plná starého harampádí. Před nimi byl volný prostor, snad jediný na březích Čertovky, ze kterého dokonce vedly schody k ústí Čertovky do Vltavy. A k tomu všemu odsud byl úchvatný pohled na Karlův most a Staroměstský jez.
Největším překvapením ale byla skutečnost, že tento prostor byl spojen strmou protipožární uličkou mezi dvěma domy s ulicí U Lužického semináře. Ulička byla uzavřena zamčenými dveřmi nahoře na ulici. Dalším velkým překvapením bylo zjištění, že několikapatrový nájemní dům, ve kterém se bývalé provozovny nacházely, nepatřil státu, nýbrž byl stále ještě v soukromém vlastnictví. To bylo v padesátých letech minulého století zcela neobvyklé.
Kontakt s majitelkou domu, starší noblesní dámou, byl velmi příjemný. Věnovala mi dokonce jedno číslo časopisu Český svět z roku 1912, ve kterém byla velká obrazová reportáž o zakladateli české kanoistiky Josefu Rösslerovi‑Ořovském. Mám ho dodnes schovaný.
Pronájem a základ slavné loděnice
Velké obavy jsem měl z právních komplikací kolem uzavření nájemní smlouvy mezi majitelkou domu a Slavií VŠ. I tady ale vše proběhlo bez problému, a tak došlo k historickému momentu, kdy jsme spolu s kamarády Jardou Balkem, Jirkou Černým, Zdeňkem Košťálem, Zdeňkem Matějovským a Míťou Skolilem mohli odemknout převzatými klíči nejenom branku do uličky, ale i obě bývalé zámečnické provozovny.
Byli jsme nadšeni. Příjemným zjištěním bylo, že se za těmito místnostmi v hlubinách suterénu domu nalézaly další prostory, které mohly být v budoucnosti využity na vybudování šaten, klubovny, sprchy a toalet. Další dvě prostory se nalézaly ve vedlejším domě, i ty se nám postupně podařilo pronajmout, a tím vznikl základ pro loděnici, která se měla stát na několik desetiletí střediskem pražského vodního slalomu.
Tolik první část vyprávění Karla Nováka. V příštím týdnu se v pokračování článku budeme věnovat osudům loděnice a historickému přechodu dřevěných lodí na laminátové.
Vzpomínky Karla Nováka upravil Jiří Červinka
