Po nezdařeném plánu na pádlování začátkem května jsme s Matějem vyrazili spravit si chuť o něco později. Je pátek patnáctého odpoledne a nás čeká týden skvělého pádlování. Osm a půl hodiny za volantem a jsme tam, kde jsme chtěli být. Ráno nás probouzí slunce po několikadenních vydatných srážkách, takže vody je všude kolem až dost, stačí si vybrat, kde začneme.
Volba padla na Ribo. V téhle oblasti ani jeden z nás zatím nepádloval, takže ke všemu přistupujeme s námořnickou rozvahou. Na rozjezd si dáváme vrchní část, až pod vodopád. Vody je v korytě víc než je asi běžná norma, soudě dle mordoru, který nás pod vodopádem uvítal. Pohled do toho vařícího se kotle je famózní a děsivý zároveň. Voda mohutně burácí a vyvěrá v masivním karfiólu ženoucím vše na skály kráteru, všude kolem stříká vodní tříšť, která znesnadňuje focení a natáčení videa, ať stojíte kdekoli. Takhle to dle popisu asi vypadat nemá, ovšem plán je jasný – skočit! Tak jdu na to. Nájezd, zabalit se a Ááááááá! Mohutný karfiol vyvěrající přes celou lagunu mě hodil ke skále, zvedám, s ohnutou žerdí vyjíždím a signalizuji, že vše OK.
Matěj jde na to a já jdu k házečce. Najíždí si pravou lajnu, mizí mi z očí ve vodní tříšti a najednou ho vidím u skály venku z kajaku. Letí jedna a posléze i druhá házečka, ale ani jednu nechytá a zvládá se odtamtud dostat vlastními silami. Za chvilku to vyplivne i loď a posléze i pádlo. Vše pochytá u výpusti laguny. „Při dopadu mě to nekompromisně vyndalo z kajaku a vyrazilo dech“, povídá, když dopádluje ke mně. Ale jinak vše OK. Je v pořádku a materiál taky všechen, takže dobrý. Po cestě jsme dost utahaný a tak pro dnešek končíme a jdeme hledat nocleh. Celý týden je před námi, tak není třeba nic hrotit.
Druhý den sedáme na Ribo pod vodopádem a využíváme parádního vodního stavu k splutí nádherné spodní části. Užíváme skvělých peřejí a krásného slunného dne. Po krátké pauze na jídlo přejíždíme do Itálie na řeku Melezzu, která teče z Itálie do Švýcarska a chystáme se na „nelegální“ přeplutí hranice. Závěr dne trávíme pádlováním na její horní části. Za sebe musím říct, že nasedačka je zbytečně vysoko. Většina tohohle úseku je nudná voda s překonáváním několika jezů. Cestou je jedna vcelku zajímavá peřej a jeden moc prima drop do laguny, který jsem ovšem blbě najel a pěkně se tam praštil do ruky.
Dojíždíme až k místu, kde na skalách vidíme rudý nápis STOP-EXIT, který nás zastavil. Prohlížíme peřeji pod silničním mostem a je zřejmé, že se tu něco ošklivého stalo. Na kameni je natrvalo házečka v oku a kámen je zaškrtaný červenou barvou. Obří sifon! „Dá se to objet zleva, když si to pohlídáme. Zprava by to taky šlo, ale je to moc riskantní. Táhne tam dost vody, co když uděláš chybu, tak jsi vyřízenej…“, dohadujeme se. Nakonec padne rozhodnutí tady skončit a jít se vyspat. Po pravém břehu vynášíme a hledáme místo na nocleh. Kempujeme kousek odtamtud na odpočívadle a těšíme se na další dobrodružství.
Další den začíná na spodní Melezze. Nasedáme pod peřejí se sifonem a vydáváme se po řece dále v napjatém očekávání, co dalšího zajímavého nám předvede. Dnes je to už o něčem jiném. Nádherná voda, krásné peřeje. Vodu si užíváme až do místa, které nás zarazí. Prohlížíme, váháme a nakonec se rozhodujeme pro přenášku. Začíná tedy drsná akce. Šplhám průrvou po drolící se skále jakýmsi „kozím hřbitovem“ k železniční trati pár desítek metrů a snažím se neudělat chybu. Ty kozy to asi zkoušely přede mnou, to člověku hned dodá odvahy. Když už to mám poslední dva metry, nevím jak dál. „Co teď, dolů to nepůjde, to je sebevražda a nahoru nevím jak. Musí to nějak jít, prostě musí!“, honí se mi hlavou. Vyndavám z vesty odsedku a snažím se zajistit se na poslední riskantní krok k překonání těch mizerných 2 metrů. Jsem tam, uf. Už dlouho jsem se takhle nebál…
Signalizuji Matymu, že OK a že začínáme s vytažením lodí. Házím mu házečku a on navazuje první loď. Jistím se o zábradlí a první loď už leze po skále jako hlemýžď. Je to fuška, ale jde to. Nakonec jistím Matěje a konečně jsme oba i s matrošem nahoře. „Asi by bylo bezpečnější a určitě snazší to sjet, ne?“. Obnáška železničním tunelem úzkokolejky je taky zajímavá záležitost, naštěstí jsme proběhli bez průjezdu vlaku. Hledáme, kde se vrátíme k řece a za chvilku spouštíme lodě a surfujeme za nimi z krpálu dolů. Celí upocení a špinaví skáčeme do vody a oplachujeme sebe i hydro. Je to krásné místo s parádní peřejí, která se dá vynést a tak si to dáváme asi 3x jako odměnu za tu fušku při přenášce a další část řeky nám vše vynahrazuje. K večeru přejíždíme na Verzascu a příjemnou procházkou kolem řeky prohlížíme, co nás čeká zítra.
Verzasca je na středně vyšším stavu vody. Asi není třeba příliš tuhle řeku popisovat, je to prostě nádherná. Obloha se v noci zatáhla a občas nám přidává vodu do korýtka. Vše vychází jak má, bude na čem jezdit až do konce výletu. Po odpoledním oddechu a jídle přejíždíme k říčce Ossola. Dle popisu je to děsný nářez a je těžké chytit tady vodu. Nám se to poštěstilo, tak celí natěšení jdeme na průzkum. Je už odpoledne a tak k průzkumu volíme poslední 3 km, které by měly být nejvydatnější.
Sedáme na vodu za hustokrutopřísné bouřky a jeden z místních nás upozorňuje, že vody je dost a půjde rychle nahoru. Děkujeme mu a s rozvahou se vydáváme z kopce dolů. Po chvíli zjišťujeme, co bylo míněno tím WW5-6 až X, hodně zablokované, četné dropy a vodopády. Neustálé vysedání z kajaku a prohlížení, kousek popojedem, přenášíme, a tak pořád dokola, až k místu s cca 15m X vodopádem, který nás zastavuje. Pořád leje a bouřka nám burácí nad hlavami. Je to tu démonické.
Voda se valí do obrovského kotle a dopadá na skály. Uvažujeme o úniku zpět na silnici, ale nakonec si řekneme, že je čas potrénovat slaňování a tak se rozjíždí další zajímavý přenos, tentokrát směrem dolů. Ve skále jsou oka a tak to půjde dobře. Matěj s pomocí odsedky a osmy slaňuje do kotle a já mu postupně přes karabinu pouštím obě lodě a pak slaňuji za ním. Vše jde jak po másle a to doslovně, oslizlé mokré skály pěkně klouzají. Skvělá práce, dobře jsme potrénovali méně častou situaci a prověřili matroš, co sebou běžně vláčíme. Pokračujeme dál v pomalém zdolávání řeky, až jsme konečně dole. Když mrkneme na hodinky, zjišťujeme, že ty 3 km jsme dávali 3 hodiny! Byla to fuška, ale skvělá zkušenost. Jdeme kempovat a domlouváme se, že zítra by to chtělo oddech.
Pátý den je oddechový, ale zas tak úplně se flákat nehodláme, a tak si zajedem splout kousek řeky Maggia, který je psaný jako WW 3-4. Kde tohle vzali, netuším, jelikož jedeme po placaté tekoucí vodě se dvěmi, možná třemi peřejkami max. WW 2. Ale jako oddechovka to bylo ideální.
Šestý den máme v plánu zopakovat Verzascu a přidat její spodní úsek. Na nasedačce se potkáváme s dvěma klukama z Německa, kteří jsou tu taky poprvé, a tak se k nám přidávají. Ve čtyřech je to hned veselejší. My oťukáváme je a oni zase nás na středním úseku. Jsou to borci na úrovni, jezdí líp jak my a i oni jsou s námi asi spokojeni. Tak společně pokračujeme na spodní, těžší část. Vše jde dobře, užíváme si nádherné peřeje téhle řeky. Když to máme za sebou, domlouváme co dál a shodneme se, že bychom mohli společně zkusit Cannobino. Kluci tam ještě nebyli a my s Matějem tam máme restík z minulého roku. 
Přejíždíme tedy znovu do Itálie k Cannobinu a prohlížíme to málo co se dá a hodnotíme vodní stav. Nechceme nic podcenit, už jednou nás to vytrestalo, a tak píšeme kam se dá a zjišťujeme to málo dostupných informací od lidí, co to tam znají. Nakonec padlo rozhodnutí začít ráno jeho horní částí a dle pocitu buď pokračovat až dolů nebo v půlce utéct.
Den sedmý tedy začínáme na horním Canobinu. Vody je asi víc, než by mělo být, ale na tuto horní pasáž je to prima. Na vysedačce diskutujeme, jestli pojedeme dál. „Vody je asi víc, než se doporučuje a my to známe jen po mustrun, dál by tam měl být nějaký sifon, kde se dá za vyššího stavu špatně vystoupit. Nechce se mi do toho, když nevíme, jak to tam udělat, říká Maty. OK, nejedem, když si nejsme jisti, říkají kluci, chce to někoho, kdo tam už byl…“.
Dáváme tedy jídlo a přejíždíme zpět do Švýcarska, kde dáváme si repete na Ribu, shora až dolů. Kluci se pak loučí a já s Matějem si dáváme znovu spodek Riba. Pak už jen najít kemp, vyspat se a brzy ráno vyrážíme na dlouhou cestu domů.
foto: Matěj Koudelka a Tom Ulrych
..a těšte se na video
