Je konec ledna a jako by se opakoval scénář z minula. Touha vydat se za pádlováním do zemí tropických plodů, divokých řek a pašeráků kokainu je vysoká. Ovšem to se dá jen stěží říci o stavu našich bankovních účtů. Náš hledáček potenciálních pádlovacích destinací se tedy znovu přesouvá nad evropský kontinent.
V předchozím roce jsme zamířili s Michalem do Skotska. Ačkoliv jsme byli z této polární expedice nadšení a shodli se, že pádlování v mínusových teplotách během chumelenice má své kouzlo, rozhodli jsem se pro tentokrát snížit míru masochismu.
Volba tedy padá na oblasti Pyrenejského poloostrova Kantábrii a Galicii. Sám jsem patřil do skupinky lidí, kteří si pod názvem Galicie vybaví buď území Gálie z Asterixe a Obelixe, nebo v lepším případě alespoň známou sekvenci vodopádů na řece Castro Laboreiro. No a při slovu Kantábrie si nevybaví vůbec nic. Po chvilce shánění informací od kamarádů a z internetu však člověk zjistí, že tyto oblasti jsou plné divokých řek a vodopádů. Hlavní informace ovšem je, že místní řeky potřebují vydatné deště, a to nejlépe po několik dní. V Kantábrii ovšem již několik týdnů přerušovaně prší a v Galícii neustál déšť od začátku prosince. Podmínky se tedy zdají být ideální.
Naše parta se skládá ze dvou čtyřnohých a čtyř dvounohých členů. První auto ve složení Chouťas, Terka, nosál a pes vyráží s mírným předstihem. Druhé auto ve složení já s Michalem je jim v patách.
Toballina
Kajaky poprvé sundáváme na první vodácké zastávce u vodopádu Toballina v Kantábrii. Tento 7 m vysoký drop znám dobře z fotek a videí. Moje zkreslená představa vodnatého vodopádu s čistou hranou přes celou šířku řeky se však opět setkává s drsnou realitou. Následkem studené fronty se v horách ochladilo a voda prudce klesla, řekl bych na jetelné minimum. Jediná možná lajna vede nevábně vypadajícím důlkem na hraně vodopádu u pravého břehu. „No alespoň je to do měkkýho,“ říkám si. Na to reaguje Chouťas historkou, jak si zde za podobné vody zlomil v dopadu nos a jiný kajakář zase záda. Nakonec se do sucháčů převlíkáme jednom já s Michalem.
Na základě Michalovy výmluvy, že má novou loď a pádlo, které ještě nedržel v ruce, jedu jako první. Nasedám nad hranou vodopádu. Při vzpomínkách na historku o rozbitém nosu se při nájezdu soustředím na správnou polohu těla a skopnutí špičky dolů. Hned během prvních metrů mě zalívá voda padající z boku, která mi dává vrtulovitou rotaci. Dopadám sice do měkkého a po špičce, ale o 180° jinak, než jsem zamýšlel. „No tak to bychom ten začátek sezóny měli,“ říkám si za neadekvátního jásotu publika. Po naopak adekvátním Michalově výsměchu jde na řadu on. Najíždí na hranu s trochu větší rychlostí, dělá mírný záběr na hraně a dopadá krásně v úhlu 45°. Kombinace Michalovy dobré jízdy a mé nepovedené lajny mě žene k dalšímu pokusu. Tentokrát si dávám pozor na padající vodu z pravé strany. Tudíž mě pro změnu stlačí proud padající vody ze strany levé. Rotaci se mi sice daří celkem úspěšně zabránit, ale radost z toho teda moc nemám. Postupně dáváme ještě dalších pět jízd. Po počátečním procesu kalibrace se mi už daří loď v letu ovládat, a konečně se dostavuje zaplavující pocit radosti, kvůli kterému si tady poslední hodinu a půl rovnáme meziobratlové plotýnky. Všímám si, že tento pocit radosti z pádlování nezávisí na tom, co zrovna jedu, ale jak to jedu.
Ulla
Následující den nasedáme poblíž Santiaga del Compostela na řeku jménem Ulla. Řeka klame počátečním dojmem, kdy má člověk pocit, že nasedá spíš na Vavřinecký potok než na řeku obtížnosti WW IV–V. Nicméně už na nasedačce je patrné, že si Ulla po vydatných deštích udržela slušnou vodu. Jako střední optimální vodní stav je v aplikaci Whitewater Guide psaných 25 kubíků. Za vysokou je považována hodnota 40 kubíků. Po první velké peřeji s 58 kubánci pod zadkem se shodujeme, že vody je tak akorát, ale víc už by být nemuselo. Lepší přivítání do Galície jsme si nemohli přát.
Třešničkou na dortu celého úseku je kombo vodopádů. Kombo se za našeho vodního stavu skládalo z prvního zhruba 6m dropu s technickým nájezdem, po kterém záhy přichází druhý vodopád vysoký asi 5 m. Nikdo z přítomných nedokáže na tváři zakrýt jak nadšení, tak patřičnou nervozitu. Přece jenom je první drop, zejména pak jeho nájezd, těžko čitelný. Ale zároveň jeho zvládnutí je stěžejní pro dobrou lajnu na skoku druhém, který má v nájezdu u pravé strany velký undercut a u levé strany pro změnu voda nepadá pod skálu, ale přímo na ni. Pasáž mezi dropy trvá za této vody asi 3 vteřiny, a jak se později ukazuje, jezdí se zásadně ve svíčce. Jinými slovy, tady už žádné chyby nenapravíte.
Dobrovolně se hlásím na pozici fotografa, a rychle mizím s foťákem a házečkou pod druhý vodopád. Na první drop nevidím, ale údajně tam mají oba kluci dobrou lajnu. Já jen vím, že část mezi skoky absolvovali ve vertikální poloze a následně krásně najeli druhý drop. Kluci s úsměvem od ucha k uchu mi dodávají odvahy, a tak už se hrnu nahoru pro loď. Naposledy si v hlavě opakuji lajnu, pár hlubokých nádechů a výdechů a jdu na to. První drop je nakonec lehčí, než se ze břehu zdálo, a už letím po vzoru ostatních ve svíčce mezipasáží. Špičku se mi daří skopnout zavčas zpátky dolů a užívám si polet na skoku druhém. Stejně jako se odrazí při hodu žabkou kámen o vodu, tak odlítám se svou lodí z dopadu směrem vpřed. Po této sekvenci následuje ještě jeden větší slide a peřej na konci úseku, která nápadně připomíná nechvalně známý „Tunel“ na horní Kamenici.
Deza
Ještě v ten den nasedáme také na řeku Deza. Deza je klasikou známou pro svou variabilitu, kde si každý pádler jakékoliv úrovně přijde na své. I zde máme vyšší než vysokou vodu, ale tahle řeka snese jak extrémně málo, tak hodně vody a úseky se stávají pouze zábavnější a zábavnější.
Nejdříve nasedáme na úsek WW III. Nenechte se zmást obtížností, tenhle úsek si zaslouží pozornost i ostřílených kajakářů. O tom se záhy přesvědčuje Michal, který si v nenápadném válci dává pár koleček. Po asi sedmém kolečku opouští válec lehčí o boty a další vybavení.
Do navazujícího úseku psaného jako WW IV pokračujeme s Chouťasem pouze ve dvou. Netrvá dlouho, řeka se zúží a začne nabírat na obtížnosti. Tady už je znát, že máme slušnou vodu. Charakterem a množstvím zábavy je tento úsek podobný norskému Åmotu na Sjoe. Hravé peřeje s menšími dropy vás s jistotou zabaví. K vysedačce připlouváme naprosto nadšení a za tmy. V tomto bodě oceňujeme další nespornou výhodu tohoto úseku. Cesta z vysedačky na nasedačku trvá autem asi 5 minut. To vše v kombinaci s místním barem tvoří velmi silnou kombinaci.
Hodí se na cestu
Sezóna – většina řek v Galícii je sjízdná pouze po vydatných deštích. Ojediněle do toho vstupuje tání sněhu. Ale obecně se dá říct, že vodácká sezóna je zde během zimy, kdy v tomto regionu vytrvale prší. Před výjezdem do Galície je velmi vhodné pečlivě sledovat předpověď počasí.
Zhruba v polovině řek voda stejně rychle stoupá, jako mizí. To se týká povětšinou úzkých soutěsek bez přehrad. Tyto řeky jako Vez, horní Tea a Cavez budou do dvou dní po dešti suché. Naopak druhá polovina řek má vodu klidně i týden až dva po dešti. To jsou řeky jako Castro Laboreiro, Paiva, Oitaven, Deza…
Kilometráž – doporučuji aplikaci Whitewater Guide, kde najdete všechny potřebné informace včetně map, odkazů na vodočty a podrobné popisky. Mnohokrát se nám potvrdilo, že se této aplikaci vyplatí věřit více než místním kajakářům.
Kempování – obecně není problém se spaním mimo oficiální kempy a civilizaci. Lidé jsou, hlavně pak v horských oblastech, velmi milí a nemají problém. To však souvisí se slušným chováním a udržováním pořádku.
Deva
Následující ráno si dáváme k snídani opáčko čtyřkového úseku ze včerejšího dne, tentokrát i s francouzskými kámoši Nicem a Marlene. Po ranní jízdě a pár kafíčkách po cestě přijíždíme k portugalským hranicím na řeku Devu. Deva je krásná čistá řeka obtížnosti WW III tekoucí údolím, kde si člověk připadá spíše jako v Pánovi prstenů než ve Španělsku. Z rozmarného kochání krajinou mě vytrhává v nájezdu do peřeje zvuk lupnutí v pádle. Při dalším záběru zjišťuji, že už nemám čím zabírat. Levý list pádla se vesele houpe na zbytcích kevlarových vláken. Peřej dojíždím ve stylu C1. Kvůli strachu z všudypřítomných padlých stromů se vydávám rovněž všudypřítomným trnitým křovím nahoru směrem na silnici. S Michalem se později shodujeme, že trojkové úseky v zájmu našeho bezpečí už po zbytek tripu raději vynecháme.
Castro Laboreiro
Je chladné ráno a my projíždíme měsíční krajinou portugalských hor na nasedačku klasiky všech klasik Castro Laboreiro.
Vodočet ukazuje hodnotu 2,11, což je spíše spodní hranice, ale pořád dobrá voda. Bývá zvykem, že se horní a spodní úsek jezdí zvlášť. Nicméně pokud je skupinka sehraná, zná lajny a je brzo ráno, dá se to stihnout za den. Naše parta splňuje pouze první bod, ale za to do puntíku, a necháváme to tedy otevřené.
Horní úsek je charakteristický početným množstvím kaskád s parádními slidy a menšími dropy. Celá řeka teče poměrně hluboko v údolí hladkých žulových stěn. U každé z peřejí se koná rutina. Nejdříve se poradíme, kudy vede nejlepší lajna. Následně zjistíme, že to pojede každý po svém, a nakonec najdeme ideální plácek na focení a záchranu. Až je tohle všechno hotové, hrajeme kámen-nůžky-papír. Výherce jede první. Zda o to stojí, nebo ne je mnohdy diskutabilní. Zde by se hodila poznámka, že jsem v této hře díky pravidelnému tréninku z dětství téměř neporazitelný. Bohužel… Za celý den se mi nedaří prohrát ani jeden souboj. Na druhou stranu je kolikrát lepší jet první a držet se své lajny než se nechat rozhodit předjezdcem, který dostane v peřeji bídu nebo nedej bože najde lepší lajnu. Horní úsek proskakujme tímto stylem celkem rychle, a tak po královské piknikové pauze zajištěné balíčky Adventure Menu pokračujeme v krasojízdě do spodního úseku.
Jen tak mezi námi, spodní úsek se skládá hlavně z boulder gardenových peřejí, které nejsou za našeho vodního stavu příliš atraktivní. Všechny negativní pocity ze suchých peřejí a dvou velkých přenášek jsou ale rázem fuč, když člověk dorazí k ikonické trojici vodopádů. Ve skutečnosti je to ovšem čtveřice, přičemž poslední čtvrtý vodopád má asi 50 m a je nesjízdný. První z vodopádů má výšku asi 7 m a krásnou čistou hranu i dopad. Druhý je už o pár metrů vyšší, ale stále celkem nezáludné a přívětivé povahy. Technicky náročnější je až vodopád třetí, který je se svou výškou 12 m nejvyšším ze sjízdné trojice. No a konec konců se svou jeskyní na pravé straně, kam teče významná část vody, taky nejnebezpečnější.
Kvůli utopenému foťáku rušíme metodu kámen-nůžky-papír a první jede Chouťas, který s přehledem a patřičným stylem posílá všechny tři dropy. Za ním následuje Michal, který jede všechno čistě, dokud mu nespadne pod třetím dropem šprajda. Naštěstí se žádné drámo nekoná a jeskyně zůstává bez návštěvníků. Já jsem se staral pod posledním skokem o fotodokumentaci a záchranu, takže mě nejprve čeká trnitá procházka nahoru. První dva dropy jedu celkem pěkně. Při nájezdu do třetího se pod tíhou jeskynních historek dostávám trochu více k levému břehu a dopadám do poměrně tvrdé vody mimo největší bublák.
Mohlo by se zdát, že máme to nejtěžší za sebou, ale nemůžeme být dále od pravdy. Teď nás totiž čeká ještě přenáška posledního čtvrtého vodopádu v podobě výstupu z kaňonu na tzv. vyhlídku. Jak již název napovídá, je to celkem vysoko.
Zpátky na nasedačku k autu se vracíme řádně vyčerpaní a za tmy. Michal je trochu nesvůj z utopeného mobilu, foťáku a promáčklé lodě. V rámci boje proti trudomyslnosti vytahuju jednou rukou červené víno a druhou našeho eso z jídelní bedny v podobě balíčku Adventure Menu – Svatomartinská husa. Nálada je rázem vynikající, a tak neváhám a při uklízení věcí zpátky do auta pokládám bednu s jídlem do kufru. Z pod bedny se ozve tlumené lupnutí. „Hmm, o tom řeknu Michalovi asi až zítra…“
Oitaven
Při příjezdu na španělskou řeku Oitaven potkáváme dobře známý karavan s francouzskou poznávací značkou. Vzápětí se rozlítnou dvířka a společně s vůní kávy se vyvalí naši francouzští kámoši Nico s Marlene. „Ca va?“ „Ca va.“ „Montre moi tes tétons!“ Dodávám, aby řeč nestála. Frázi: „Ukaž mi tvoje bradavky!“ jsem se naučil naštěstí od Marlene, a tak namísto facky dostávám pochvalu a kafe.
Oitaven je další vyhlášenou klasikou, která si po dešti drží vodu déle než většina okolních řek. Důvodem této radostné skutečnosti je smutný fakt, že za to může přehrada, ze které řeka vytéká. Přesněji řečeno tryská. Pár desítek metrů pod námi tryská přímo ze zdi přehrady kolem 20 kubíků vody do vzduchu. Tahle industriální sprcha je naše nasedačka. Pohled a atmosféra, když člověk nasedá pár metrů od dopadu takového množství vody letící patřičnou rychlostí, je monumentální. Ale na to není čas. Nico je známý pro své závodní výsledky a tréninkové odhodlání. To v nás probouzí soutěživého ducha, a tak 6kilometrovou sekci WW IV–V proskakujeme asi za půl hoďky. A pod heslem „second run, double fun“ dáváme ještě jednu svižnou jízdu. Tentokrát však bez Michala, který nám převáží auto.
„Hele Edo, až budete na Oitavenu, určitě zajděte do baru Lume nos Cus! Budeš valit voči vole!“ Tato věta našeho kamaráda Motejla, který tu byl před rokem, se mi zaryla hluboko do paměti. Vytahaný jak kšandy po sprintech na řece a pár kilometrech chůze po místní vesničce dorážíme na místo činu. Název se dá volně přeložit jako „Pr*el v ohni.“ Nenechte se však zmást názvem. Tohle není žádnej gay club. Tohle je sakra dobrej místní underground ukrytej mezi starými kamennými baráčky. Motejl měl pravdu. Čumíme jak puk. Kromě stolního fotbálku a vůně dýmu místních bylin zaujímá moji pozornost velká zelená hrací plocha před námi. Netrvá dlouho, ujímá se nás místní hospodský a vysvětluje nám pravidla hry. V podstatě jde o kombinaci kuželek a vrhu koulí. Hráč si vezme dřevěnou kouli, kterou musí za pomoci speciální techniky hodu trefit kuželky vzdálené zhruba 5 m na okraji hrací plochy. Cílem je, aby doletělo co nejvíce kuželek co nejdál. Jinými slovy se ty kuželky snažíš co nejvíce roz*ebat tou koulí. Náramná zábava!
