Gabriela Satková: Nikdy jsem se nebrala jako vrcholová sportovkyně

Na podzim jsi získala bronz na mistrovství světa v Bratislavě. Dochází ti, teď po několika měsících, jak velká věc se ti povedla?

Mně to pořád úplně nedochází, i když už od toho uběhlo půl roku. Dosáhnout takového úspěchu jsem si přála hrozně dlouho, a když se mi to nakonec podařilo, nemohla jsem tomu uvěřit. Přece jenom – když jsem tam jela, vůbec jsem nečekala, že by se mi něco takového mohlo povést. Možná mi k úspěchu přispělo i to, že se některé z velkých favoritek neprobojovaly do finále, tudíž jsem měla vetší šanci na medaili. Ale i přesto jsem s tím vůbec nepočítala, takže je to pro mě pořád neuvěřitelné.

Ale i tohle je vodní slalom. Může se stát cokoli. A i ten nejlepší může udělat chybu. Myslíš si, že to snižuje tvůj úspěch?

Myslím si, že to ten úspěch nesnižuje. Ostatní holky byly na startu a jely stejnou trať jako já. Měly jsme všechny stejné podmínky a zkrátka se jim to tentokrát povedlo o něco méně. Trať byla náročná a každý mohl jednoduše chybovat. Takže o to více si cením toho, že se mi to na takové trati povedlo. Ty holky, které vypadly, ale stále beru jako světové jedničky. Někdy se to člověku povede a jindy zase ne. To je sport. Pro mě však tento úspěch znamená hodně.

Jak zpětně vnímáš celý šampionát? Přišel ti jiný tím, že byl po olympiádě?

Myslím, že jsem neviděla žádný rozdíl oproti mistrovství světa, na kterém jsem byla v roce 2018, kromě toho, že tady bylo více fanoušků, protože se nakonec proticovidová opatření trošku rozvolnila. (Pozn. red.: V roce 2018 se MS ve vodním slalomu konalo v Riu v Brazílii a téměř žádní místní fanoušci na něj nedorazili.) Mohla přijet moje rodina, mohli přijít ostatní fanoušci a pro mě to byl velký závod. Bylo z toho cítit, že je to důležitá akce. Možná jsem vnímala jen to, že ti nejlepší asi po olympiádě nebudou ve své nejlepší formě, ale nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Moc to neřeším, zkrátka jsem si ten závod užila.

A nervozita byla stejná jako při jiných velkých závodech?

Nervozita z různých závodů se těžko porovnává. Myslím si, že jsem byla méně nervózní, protože jsem si vůbec nemyslela, že bych mohla útočit na medailové pozice. Ale zase na druhou stranu mi na tom hodně záleželo, jelikož se mi ostatní závody té sezóny úplně nepovedly. Proto jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby se mi dařilo alespoň na tom posledním, nejdůležitějším závodě. Pro mě bylo cílem dostat se do finále, a to pro mě hodně znamenalo, takže před semifinále jsem vlastně byla dost nervózní.

Doslechla jsem se, že máš před závody obavy z tlaku okolí. Jak s tím pracuješ?

Snažím se nad tím nepřemýšlet. To se lehce říká, ale o dost hůř se to provádí. Vlastně ani sama nevím, jak to dělám. Protože v tom stavu, ve kterém se nacházím před závodem, si říkám, že tu trať přece vůbec nemůžu projet. Pak se něco stane a najednou se dostanu do stavu, ve kterém jsem schopná odjet závod. Ale co se mi v ten moment děje v hlavě, že dokážu úplně přepnout, to nemám tušení.

Máš třeba obavy z toho, že by tě začali označovat za českou jedničku, a ten tlak by byl ještě větší?

Takové označení by mi spíše lichotilo, než aby mě to nějakým způsobem rozrušilo, takže z toho obavy úplně nemám. Je mi jasné, že má okolí vždy nějaké očekávání a neskrývá ho, ale to je také součást sportu. Já se pouze snažím od toho odříznout. Někdy si to uvědomuji víc, někdy míň. Ale jak jsem říkala, patří to k tomu a sportovec musí s takovým tlakem počítat. No a když by mi tak chtěli říkat, tak by mi to samozřejmě nevadilo. (smích)

Jak ve svém životě vnímáš vodní slalom? Je to tvoje priorita?

Dříve to bývala moje priorita, kvůli tomu jsem se i přestěhovala do Prahy – s cílem věnovat se tomu úplně naplno. Ale postupně se mé hodnoty a priority změnily, protože jsem si uvědomila, že je pro mě vzdělání opravdu důležité. Přece jenom vodní slalom je můj koníček, ale později bych se chtěla věnovat něčemu jinému. Takže zatím se snažím skloubit obojí a tím, že to kombinuji, mohu si vždy od jednoho nebo druhého odpočinout. Ale spíše je teď pro mě důležitější vzdělání. Samozřejmě se snažím sportu věnovat co nejvíc to jde, ale studium je něco, na čem si zakládám a čemu bych se chtěla jednou věnovat naplno.

Co studuješ?

Momentálně studuji Mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Při výběru vysoké školy jsem si nebyla úplně jistá, jakým směrem bych se chtěla vydat. Vždycky mě bavily jazyky, a proto jsem si také vybrala tuto školu. A jsem zatím spokojená, přednášky mě baví a mám tam kolem sebe spoustu skvělých lidí.

Označila by ses jako vrcholová sportovkyně?

Nejspíše ano, ale necítím se tak. Nikdy jsem se nepovažovala za vrcholového sportovce. Brala jsem se jako člověk, kterého ten sport baví. Vodnímu slalomu se sice věnuji na vrcholové úrovni, ale myslím si, že osobností vrcholovým sportovcem nejsem.

Chtěla bys jet na olympiádu?

Určitě. Ale abych to uvedla na pravou míru. Olympiáda je jeden z největších snů každého sportovce. A kdybych se nominovala na olympiádu, jela bych na ni moc ráda. Ale nerada si dávám tak velký cíl, protože mi přijde, že když toho potom člověk nedosáhne, může být zklamaný. Takže já olympiádu nemám jako milník, ke kterému se blížím, mám ji asi jen jako takový sen, který by se mi teoreticky mohl jednou splnit. Ale když se mi nesplní, vadit mi to nebude.

A na letošní rok nějaký cíl máš?

Já si právě cíle moc nedávám. Nebo pouze cíle ve smyslu, aby mě to pořád bavilo a abych z toho měla stejnou radost, jako mám teď. Co to přinese, to to přinese. A tím, že si nestanovuji cíle, nemrzí mě potom, že je nesplním.

Asi bych lhala, kdybych řekla, že nemám vůbec žádný cíl… Myslím si, že základním cílem je vyjet si reprezentaci. Ale většinou se lidi baví o cíli, co se týče medaile nebo účasti ve finále, a nad tím já zatím nepřemýšlím. Přece jenom sezona pořádně ještě ani nezačala a takhle hodně dopředu vůbec nepřemýšlím.

Jak tvé úspěchy vnímá tvoje rodina?

Rodina mi samozřejmě fandí a všichni mě podporují. Prarodiče nezmeškají jediný závod a vždy to sledují na dálku. Rodiče, pokud můžou, jezdí na každé závody, bratr také a my se sestrou závodíme. A mně dělá velkou radost, když se nám něco povede a celá rodina je u toho. Moc si toho vážím a nebojím se říct, že nám dokonce přináší štěstí, když přijedou fandit.

V Bratislavě se na nás také rodiče přijeli podívat, a to pro mě hodně znamenalo. Bylo na nich vidět, že nám moc fandí a že nás podporují. Ale i kdyby se nám to nepovedlo, budou nás mít rádi úplně stejně. A v tom asi nacházím ten klid před startem. Vím, že jsou tam a že na mě myslí, a vůbec jim nezáleží na tom, jak dopadnu. Oni mi to spíše přejí, protože ví, že mi na tom záleží a chtějí, abych byla šťastná. Ale oni na mě stejně budou pyšní, ať skončím na jakémkoliv místě.

Trénuješ v Praze, v zimě jste na soustředěních, závody jsou různě po světě… Jak často zvládáš jezdit domů?

Každý týden to bohužel nestíhám, ale snažím se tam jezdit co nejčastěji. Třeba když se musím věnovat studiu, domů většinou nejezdím, protože doma bych se k učení vůbec nedostala. Když jsem doma, ráda trávím veškerý čas s rodinou a na studium ani nepomyslím. Do toho mám přítele v Praze, občas trénujeme o víkendech a v sezóně cestujeme. Ale snažím se si to s rodinou vynahradit alespoň telefonicky.

Jak odpočíváš?

Pokud si potřebuji odpočnout fyzicky, nejraději si lehnu do postele a čtu si nebo se koukám na filmy. Někdy si zase odpočinu jenom tak, že jdu ven s kamarády nebo si zajedeme někam na výlet. 

Loni jsme v české reprezentaci měli dvě Satkové. Byla tam s tebou tvoje sestra Martina. Jaké to pro vás bylo?

Pro nás to bylo něco neuvěřitelného. Už delší dobu jsme si přály, abychom se dostaly do reprezentace společně, a asi dva roky po sobě to nevyšlo jen o kousíček. Proto pro mě ty dva roky, kdy jsem se probojovala do reprezentace bez ní, byly o to smutnější, protože jsem věděla, že tam se mnou mohla být také, ale o kousek to nevyšlo. Mrzelo mě to, protože člověk ví, že když je tam s vámi vaše sestra, je to něco úplně jiného. Není to soupeřka, ale jsme tam obě společně za rodinu a člověku už je jedno, jestli uspěje jedna, nebo druhá. Takže jsem měla loni velkou radost, že jsme tam byly konečně spolu. Bylo neuvěřitelné, že se nám to povedlo, a samozřejmě bychom si to chtěly zopakovat.

Jaké to je třeba přímo v den závodu? Když víte, že na startu budete stát proti sobě?

V den závodu je to trošku jiné. Ráno před závodem jsme jako sestry, chováme se k sobě úplně normálně. Potom ale přichází taková ta závodní zóna, kterou má každý sportovec, a sestra má před závodem jiné rituály než já. Marťa se ráda soustředí sama, přemýšlí a koncentruje se na trať. Já si zase ráda povídám a snažím se na tu trať nemyslet. V tom jsme rozdílné, a proto v ten okamžik nejsme spolu, ale každá respektujeme přístup té druhé. Třeba na sebe mrkneme nebo se usmějeme, ale vím, že ona se potřebuje soustředit a já ji nechci rušit. Ale po závodě se už zase bavíme úplně normálně.

Máš během závodu představu, jak se jí dařilo?

Snažím se neposlouchat, jakou měla jízdu, protože by mě to mohlo ovlivnit. Kdyby například startovala přede mnou a já bych se dozvěděla, že se jí to nepovedlo, byla bych z toho smutná a určitě bych na to myslela více než na svoji jízdu. Pak by se mi to také nemuselo povést. Ale myslím si, že to funguje na obě strany. Že ani ona nemyslí na tu moji jízdu a koncentruje se na sebe

Ty jsi v USK, Marťa v Dukle. Ty jsi letos trénovala na Réunionu, ona v Emirátech. To trochu vypadá, že jste každá na „jiné straně barikády“…

Ono se to může zdát, ale není tomu tak. Zkrátka okolnosti tomu přispěly, že jsme každá jinde. Ale určitě to není záměr. Vyšlo to tak, že když si Marťa vybírala oddíl, do kterého přestoupí, až se přestěhuje do Prahy, vybrala si trenéra z Dukly a Duklu. Stejně tak já jsem si o pár let později vybrala USK. To rozhodnutí bylo spíš v tom, jakého trenéra si vyberu, s jakou skupinou si sednu a jestli by se mi v daném oddíle líbilo. My jsme věděly, že spolu bychom trénovat nechtěly, protože by nám to nevyhovovalo, takže to vyšlo nakonec tak, že jsme každá v jiném oddíle. A i když si USK a Dukla navzájem konkurují, sportovci z obou oddílů spolu skvěle vycházejí. Zdá se to jako dvě strany barikády, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. A co se týče soustředění… Samozřejmě bychom spolu byly rády na jednom soustředění, na jednom a tom samém místě, ale holt nám to zatím nevychází. Každá z nás má čas v jiném termínu, musí se dohodnout členové skupin, musí se to financovat, takže to není tak lehké.

A co brácha, Adam Satke, úspěšný český sjezdař, ten se nedá na vodní slalom, že by vás doplnil?

Brácha na slalomce jezdí, ale hlavně pro zábavu. Našel se ve sjezdu a je v tom úspěšný a šikovný. Má tam skvělou partu a baví ho to. A pokud ho to baví, měl by v tom pokračovat. Pak jestli je to slalom, nebo sjezd, to už je v podstatě jedno. Tím, že se některé závody propojují, jako třeba loňské mistrovství světa, je super, že děláme každý jinou disciplínu, ale stejně se potkáme na jednom závodě a můžeme se vzájemně podporovat. Je to hrozně fajn.

Ty sis vybrala slalom, brácha Adam má sjezd a sestra Marťa obojí. Takhle jste si to rozdělili?

Je to tak propojené, ono to tak holt vyšlo. Já nejsem úplně zastánce velké dřiny. I když samozřejmě jako sportovec dřít musím. Na slalomu se mi ale líbí, že se můžu svézt s vodou a nadřít se co nejmíň. Sestra je zase velký dříč, ale taky ji baví technika. No a brácha je podle mě hlavně velký dříč, má určitě radši delší úseky. Takže se tak doplňujeme.

Jak může na divoké vodě začít jezdit někdo, kdo pochází z města, kde žádná divoká voda není?

Tuhle otázku jsem si také pokládala často. Myslím si, že za tím určitě stojí trenér a oddíl. Bohuslav Šamánek, trenér, který nás v Brně vychoval, trénoval nás a dal tomu všechno, má veliký podíl na tom, čeho jsme se sourozenci doposud dosáhli. Vozil nás na závody, jezdil s námi na soustředění, kdykoliv jsme mohli, a snažil se pro nás najít cestu, abychom se vyrovnali těm soupeřům, kteří měli lepší podmínky než my.

Zároveň mi hrozně dali i sourozenci. Adam s Marťou mě učili pádlovat, když jsem byla úplně malinká. Všechno se to sešlo a vyšlo nám to. Dělá mi hroznou radost, že i člověk, který začíná na rovné vodě, může být jednou úspěšný. Nejspíše to není jen o té divoké vodě.

Jak ses vlastně dostala k vodě? Jezdili i rodiče?

Rodiče nikdy slalom nejezdili. Jezdili však často na vodácké akce na turistických lodích. Bratr s nimi jezdíval také. Když byl starší, rodiče se rozhodli, že mu koupí loď, na které by mohl jezdit sám. Jeden tátův kamarád se nabídl, že by mu mohl jednu loď prodat. Táta ji koupil, ale následně se zjistilo, že je to sjezdová loď, která je velice vratká a jen tak na ní člověk jezdit nemůže. Tak se stalo, že Adam začal chodit do brněnského kanoistického oddílu, aby se na lodi naučil jezdit. Sestra se k němu o několik let později přidala. A já, jelikož jsem své sourozence jako malá následovala ve všem, co dělali, a jezdila jsem s nimi na závody, jsem to  potom chtěla také zkusit. A tak jsem začala pádlovat.

Zároveň jsem se však kromě kanoistiky věnovala několik let závodnímu plavání. Dlouhou dobu jsem se dokonce nemohla rozhodnout, který sport si vyberu. Nakonec to za mě rozhodnul osud. Asi ve 13 letech mě kousnul pes do oka, dělily mě pouze milimetry od toho, abych o oko nepřišla, ale měla jsem velké štěstí. Musela jsem však podstoupit operaci, po které jsem dlouhou dobu nemohla do chlorované vody. Nakonec jsem se k plavání už nevrátila a od té doby se věnuji pouze kanoistice.

Chystáš se letos jezdit na singlu i na kajaku?

Ano. Odjakživa jezdím na kajaku i singlu zároveň. Teď jsem se jen rozhodla na kajaku trénovat více, protože si myslím, že kombinovat obě disciplíny může být přínosné.

Myslíš si, že by měli singlíři začít přehazovat pádlo? To je v poslední době takové hodně diskutované téma.

Myslím, že je na každém singlíři, jak se rozhodne. Mě osobně přehazování vyhovuje, protože nemám takovou sílu na přesruku, abych zajela kombinaci tak rychle, jako když si přehazuji. Ale pokud je někdo zvyklý jezdit pouze na jednu ruku, je šikovný a zvládá to, potom by to měnit vůbec nemusel. Ale to je každého volba, přece jenom jsme každý jiný.

Jak vidíš budoucnost vodního slalomu? Někteří závodníci se obávají, že časem půjde více do popředí Extreme slalom, který se představí na OH v Paříži 2024.

Osobně bych si přála, aby slalom zůstal i nadále hlavní disciplínou. Přece jenom to je ta disciplína, která mě baví. Věřím, že je Extreme slalom divácky atraktivní, ale z pohledu závodnice mě tato disciplína moc neláká.

Ráda jsem na trati sama a ráda si „jedu to svoje“. Na mě je Extreme slalom příliš drsná disciplína. Člověk tam vždy přijde do kontaktu s někým dalším a myslím si, že dost často hrozí nějaký úraz. Nedovedu si představit, že bych byla na startu se svými kamarádkami a musela s nimi takto bojovat. To zkrátka není pro mě.

A úplně na závěr – co je pro tebe lepší, kajak nebo singl?

Tak samozřejmě singl, protože to je kategorie pro matadory, kteří si umí poradit i s jedním listem. (smích)

Gabriela Satková

21 let
 
Pochází z Brna, prvním rokem studuje VŠE v oboru mezinárodní obchod. Slalom jezdí na kánoi i kajaku. Je členkou sportovního centra VSC Victoria a od letošní sezóny trénuje společně s Lucií Nesnídalovou v tréninkové skupině Ondřeje Cvikla.
 
Mezinárodní medailové úspěchy
– bronz MS 2021
– zlato MS hlídky 2021
– zlato ME 2020
– zlato ME hlídky 2020
 
– zlato MSJ 2019
– zlato MEJ 2019
– zlato MSJ 2018