Freya Hoffmeister o obeplutí Jižní Ameriky: nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že to vzdám

Ahoj Freyo, jak ses vlastně dostala k pádlování?

Začít pádlovat pro mě bylo bylo jednoduché a přirozené, protože Husum leží na pobřeží, a měla jsem tedy kde jezdit. Předtím jsem se věnovala skákání padákem, ale kvůli těhotenství jsem musela přestat. Ježdění na kajaku v zálivu není nebezpečné a to jsem tou dobou hlavně potřebovala. Jezdila jsem se synem uloženým v prostoru pro zavazadla a dobře to fungovalo.

Postupem času jsi se vypracovala skoro na pozici vrcholového sportovce. Jak trénuješ?

Příprava je samozřejmě komplexní, ale nepředstavujte si, že trénuju každý den. Dvakrát týdně chodím ráno běhat, občas jezdím na kole, plavu, ale rozhodně nic pravidelného, jak by si člověk myslel. Pádlování před domem už mě nebaví, jsem expediční kajakářka a hledám hlavně zážitky.

Obeplutí Jižní Ameriky v číslech:

vzdálenost: 27 000 km
trvání: 4 roky
počet navštívených zemí: 12
průměrná rychlost za den: 45 km
celkem dnů na cestě: 850
celkem dnů pádlování: 605
Přenocování: 573x ve stanu, 124x u místních obyvatel, 71x na policejní stanici, 21x na lodi, 12x v kajaku, 38x v hotelu a 11x vhamace

Je důležitá spíš fyzická zdatnost, nebo psychická odolnost?

Musíte být velmi psychicky silní a vyrovnaní, než se vydáte na takovouhle cestu. Fyzickouzdatnost nabíráte cestou, zlepšuje se výdrž i technika pádlování. Nejsem zrovna tintítko a sportu se věnuju odmala. Ale řekla bych, že psychika je asi důležitější. Sebelepší fyzička vám nepomůže k tomu, abyste zvládli takovou dálku a nevzdali to při prvních potížích.

Zmínila ses o technice pádlování…

Dobrá technika pádlování je důležitou prevencí proti zraněním. Mám loď „Freya“, vyrobenou podle mého návrhu od Point 65 (v průběhu cesty ale Freya loď měnila, pozn. red.) a v ní sedím jako v rychlostním kajaku: s nohama u sebe. Při pádlování s wing pádlem využívám celé horní poloviny těla a snažím se šetřit slabší části, jako jsou zápěstí a předloktí. Při každém záběru také otevírám na žerdi horní ruku tak, abych nedostávala křeče.

Tvoje loď váží naložená až 100 kilogramů. Taky cestou eskymuješ?

Jasně, tomu se nevyhnu. Ale eskymování mi šlo odjakživa dobře, umím eskymovat také s grónským pádlem, takže s tím nikdy nebyl problém. S těžkou lodí je zvedání dokonce ještě jednodušší. Ale samozřejmě se mi několikrát stalo, že jsem musela loď opustit, ale to se stává spíš výjimečně.

Jak pak situaci řešíš? Loď je přeci strašně těžká?

Když musím plavat, tak potom vlezu ve vodě do převrácené lodi, eskymuju a pumpou v lodi vypumpuju vodu ven.

Co vlastně v lodi všechno máš?

Kompletní vybavení pro kempování, různou elektroniku pro komunikaci, jako např. GPS, satelitní telefon, laptop a baterie, jídlo na tři až čtyři týdny a vodu na deset dní.

Proč během pádlování nenosíš záchrannou plovací vestu?

Jsem k lodi připoutaná smycí – kdyby mi loď uplavala, cesta by pro mě skončila. Při pádlování na tak dlouhé vzdálenosti by mi vesta poničila oblečení a poškrábala kůži. Mám ji samozřejmě s sebou, využívám ji, když je zima, při přistávání na pobřeží nebo když jedu nějaký obtížný úsek.

Co třeba žraloci? Neohrožovali tě?

Kolem Jižní Ameriky jsem naštěstí žádné neviděla, narozdíl od Austrálie, kde mi jeden velký žralok kousal do zádi, což byla celkem legrace. Jindy jsem zase cítila náraz do lodi, ale než jsem se otočila, byl pryč. Nebo jeden zkoušel, jestli je moje loď k jídlu, udělal do ní dokonce pár dírek. Ale asi pak vyřídil ostatním, že není dobrá, protože to byl poslední pokus o její snězení.

A co jiná zvířata v Americe?

Každý den je úžasný. V Jižní Americe je hodně druhů zvířat, od velryb přes delfíny po tuleně. Na jihu Argentiny jsem dvě hodiny na moři pozorovala dvě velryby, jak si hrají. Dívaly se mi do očí z metrové vzdálenosti, ale věděla jsem, že mi neublíží. Zdálo se mi dokonce, že se přede mnou předvádějí. Velryby mám ráda, vynoří se nečekaně, ale nikdy nejsou agresivní. Jednou v noci při stanování v písku se mi zase do stanu snažila prohrabat obří želva, to jsem se celkem bála, protože jsem slyšela strašný šramot a nevěděla jsem, co se děje.

Během cesty tě taky provázela policie a armáda. Proti komu tě chránili?

Jihoamerické země jsou co se týká bezpečnosti kapitola sama pro sebe. Zvláště v chudých zemích jako Ekvádor, Kolumbie a Venezuela je hodně pašeráků drog, kterým je radno se vyhýbat. Přeci jen jsem cestovala jako sama žena. V Ekvádoru jsem proto pádlovala od vojenské základny k základně, v Kolumbii mne dokonce doprovázela vojenská loď, na které jsem přespávala. Jinak ale byli místní lidé velmi nápomocní jednak s opravami lodi, tak i s pozváním na jídlo nebo nabídkami k přenocování.

DALŠÍ CESTA

V lednu roku 2017 oznámila Freya Hoffmeister plán na další expedici, na kterou se v současné době připravuje. Vydat by se měla na plavbu kolem Severní Ameriky.

Jaká země v Jižní Americe se ti líbila nejvíc?

Každá má něco do sebe, společné ale mají to, že se neumějí moc dobře vypořádat s odpadky. Na rozdíl od Austrálie, kde není moc husté osídlení, tady člověk skoro na každé pláži najde naplavený plastový odpad.

Co říkali místní obyvatelé na tvou cestu?

Moc tomu nerozumějí. Jako účel cesty většinou uvádím vydání knihy. O délce plavby jako takové nemají vůbec představu, proto mám s sebou malou mapku a také si po překonání každé státní hranice na loď lepím malou vlajku země. Ale pro místní obyvatele, kteří třeba nikdy neopustili malou vesnici, kde žijí, moje cesta zůstává i tak nepředstavitelná.

Na moři jsi sama, ale pro místní musíš být jistě atrakcí…

Ano, to je pravda. Někdy je to opravdu těžké si najít klid pro relaxaci, který potřebuji. I v indiánské vesnici má dnes každý mobil s foťákem, takže neustále pózuji. Také moje kartičky s autogramy, které vozím s sebou, mají velký úspěch. Mám výhodu že trochu mluvím španělsky, a tak jsem schopná si na místě zařídit místo na spaní, zásuvku a občas i pračku. Ale snažím se místa na spaní v civilizaci a mimo ni kombinovat. Přeci jen relax na opuštěné pláži mimo civilizaci má něco do sebe.

Zjistil by vlastně někdo, kdyby sis třeba 100 kilometrů nudného pobřeží zkrátila autem?

Tak možnosti byly, ale nevyužila jsem jich. Proč taky? Z technických důvodů mi pár kilometrů chybí, asi třetina Panamského průplavu, pro tenhle úsek jsem nedostala povolení. Kolem celého kolumbijského pobřeží jsem pak byla doprovázena námořnictvem a na lodi jsem směla v noci přespat. Ale další den jsem potom našla na GPS svou pozici z minulého dne a tam jsem se vždycky vrátila.

A co tvůj partner?

Můj nynější partner Peter byl kdysi můj učitel pádlování, a dokonce absolvoval druhou etapu se mnou. Má tedy pro mou vášeň pochopení. Když pořádně zabere se svými skoro dvěma metry výšky, ujede mi. Ale dva lidé znamenají dvojité riziko a vzhledem ke svým zkušenostem jsem v těžkých úsecích vždycky jela jako první.

Když jsme u těch těžkých úseků, jaké bys uvedla?

Nebezpečí na takové cestě číhá spousta. Hodně nepříjemnou zkušeností bylo smetení přílivovou vlnou pororoca během čekání na příliv v amazonské deltě. S hrozným hlukem se přiřítila, ještě byla tma a já sotva stihla čapnout pádlo. Pak už jsem jen bojovala o život. Eskymovala jsem, ale podruhé se mi zvednout loď zpátky nepovedlo, takže jsem musela ven z lodi a díky bohu se mi pak podařilo vyškrábat se na břeh. Ztratila jsem jen sandály, ale bláto napěchované do lodi jsem pak musela ven vyškrabovat lžící.Několikrát jsem také při cestě prorazila loď, ale tu jsem buď sama, nebo s pomocí místních opravila.

Pak také obeplutí Mys Horn, kde jsem se kilometr před ostrovem kvůli silné bouři musela otočit a pak přistávat na jiném ostrově s kamenitým pobřežím, kde jsem se hodně pobila při přistání o kameny. Kdybych se včas neotočila, mohla jsem také skončit na Antarktidě. Tenkrát jsem se přes satelitní telefon dozvěděla, že v této bouři sto kilometrů severněji zahynul na moři můj dobrý přítel, také kajakář. Našla jsem na ostrově malou kapli, kde jsem děkovala Bohu za přežití.

Jak své cesty financuješ?

Vlastním obchody se zmrzlinou Jenny´s Eis v rámci franšízy. Díky dobrým zaměstnancům si můžu dovolit odjet pryč na tak dlouho. Zvládnou to i bez šéfové. Příjmy z tohoto obchodu jsou základem mého rozpočtu, pak se věnuju přednášení o svých cestách. A mám velké štěstí, že vybavení dostávám od sponzorů, kterým jsem za to moc vděčná.

A jaké jsou tvé další plány? Afrika?

Afrika určitě ne, politická situace je tam velmi nestabilní a to by byla sebevražda. Teď se věnuju přednášení o svých cestách, poskytuju rozhovory. Ale pádlo jsem ještě neodložila, nechte se překvapit.

Díky za rozhovor, přeju tedy ještě hodně vydařených expedic!

FREYA HOFFMEISTER

*1964 v Německu

Bývalá účastnice soutěže krásy Miss Germany měla talent na sport odmala. Jako dítě závodila ve sportovní gymnastice, ale příliš vyrostla, a proto se postupem času začala věnovat kulturistice a skákání padákem. Na kontě má do dnešního dne přes 1500 seskoků, mimo jiné také 500 seskoků jako tandemová instruktorka, a vůbec jako první seskočila v tandemu nad severním pólem.

S pádlováním na kajaku začala po narození syna v roce 1996. Společně s ním, uloženým v prostoru pro bagáž, trénovala na klidných vodách v okolí svého bydliště.

V roce 2003 podnikla Freya svou první větší plavbu po moři kolem německého a dánského pobřeží. Následovaly cesty kolem ostrovů Amrum, Sylt a Borkum a postupem času začala vítězit v mořských maratonech. Namátkou vyhrála např. Arctic Sea Kayak Marathon v roce 2004 a byla druhá v závodě na 300 km kolem ostrova Fyn. Freya stále zvětšovala ostrovy, kolem kterých pádlovala − v roce 2007 obeplula Island (1620 km za 25 pádlovacích dní), po kterém následoval jižní ostrov Nového Zélandu (2386 km za 48 pádlovacích dní). Tam se také seznámila s Paulem Caffynem, který do té doby jako jediný obeplul Austrálii. Netrvalo dlouho a Freya jeho rekord pokořila. V roce 2009 (jejímu synovi bylo tenkrát necelých 13 let) se vydala na cestu dlouhou 13 790 kilometrů a zvládla ji za 322 dní v tempu 55 km/den – byla o 28 dní rychlejší než Caffyn v roce 1981. Cestu zvládla svépomocí, bez doprovodného plavidla. Letos v květnu dokončila čtyřletou expedici kolem Jižní Ameriky, za kterou obdržela cenu World Paddle Award v kategorii Sportovkyně roku. O její cestě vyšla kniha.

Zveřejněný rozhovor vnikl v roce 2015 a vyšel v časopisu HYDRO 4/2015. Některé časové údaje, které v něm jsou uvedeny je tedy třeba brát s ohledem na dobu jejich vzniku.