Franta Košina zvaný Frkoš měl loňský rok velmi úspěšný. Oslavil devadesáté narozeniny a získal od Českého svazu kanoistů ocenění Osobnost vodní turistiky. Tohle všechno ale nepřišlo samo od sebe. Franta je celoživotním vodákem a činovníkem ve vodáckém klubu v Karlových Varech a zároveň vedl přes padesát ročníků závodů na řece Teplá. S lodí i bez lodě procestoval pěknou řádku zemí a kromě vody se taky věnoval vysokohorské turistice a běžeckému lyžování. Pojďte ho se mnou poznat trochu blíž.
Ahoj Franto. Tak odkud to vezmeme? Začneme tím oceněním, nebo bys raději začal od začátku?
No já myslím, že by bylo lepší to vzít od začátku.
Dobrá, tak si pojďme projít celý tvůj vodácký životopis.
No tak ono to nejde povědět úplně celé. (směje se) Ale tak zkusíme to.
Já jsem před vojnou tady ve Varech trochu pinkal volejbal. A když jsem přišel z vojny, což je rok 1956, tak jsem se zase sháněl, že bych se k volejbalu vrátil. Ale ten oddíl, Baník Karlovy Vary to byl, už neexistoval. Ono to bylo zrovna v době, kdy byly snahy, aby se změnily struktury v tělovýchově, a mimo jiného s tím souvisely i názvy oddílů, které se jmenovaly podle oboru pracovní činnosti v blízkém okolí. Blízko dolů tak vznikaly baníky, pro lehký průmysl zase byly oddíly s názvem jiskra, pro železničáře lokomotiva, pod ministerstvem vnitra byla rudá hvězda a tak dále.
Ale to jsem trochu odbočil. Sháněl jsem se po tom volejbalu a potkal jsem známého, který mi kromě toho, že už neexistujeme (smích), taky sdělil, že chodí do tělocvičny s vodákama. Tak jsem tam začal chodit taky. Brzy jsem s nimi začal jezdit i na běžky a už jsem tam zůstal. No a na jaře to potom automaticky přešlo do loděnice.
Loděnici jste už tehdy měli tam, kde je dnes?
Ne neměli. Původně byl takový starý baráček pod Chebským mostem, kde sídlil hlavně veslařský klub, a tam se začínalo i s karlovarskou kanoistikou, to je oddíl, který se tehdy čerstvě přejmenoval na Dynamo Karlovy Vary, dnes je to pořád oddíl rychlostní kanoistiky, ale má název Slavia.
V oddílu byly už před mým příchodem nějaké delší rozbroje a my jsme se z toho potom vyčlenili společně s kluky jako Mirek Polák, Jindra Los a dalšími. Hned na druhé straně řeky byl z války vybombardovaný prostor a tam jsme si začali budovat loděnici. Oddíl se tehdy jmenoval Rudá Hvězda a byl to v tu dobu už třetí vodácký oddíl ve Varech. Loděnice na tom samém místě stojí dodnes, i když v jiné podobě, protože v roce 1969 vyhořela a svépomocí jsme stavěli novou. A oddíl se dnes jmenuje Klub vodáků Karlovy Vary.
Začínali jsme tehdy zejména rychlostní kanoistikou, pro kterou ale nebyly ve Varech dobré podmínky, a proto jsme měli ještě loděnici na přehradě Březová, kde ale zase byla špatná dopravní dostupnost. Já tam jezdíval na kole, no ale prostě nebylo to ono. A tak jsme začali postupně přecházet na vodní slalom a na to jsme si zase udělali dřevěnou boudu na Hubertusu, kde stojí loděnice také dodnes. Tu boudu jsme stavěli v roce 1962 a dnes tam sídlí oddíl vodního slalomu SK Hubertus.
V té době už jste taky dělali závody na Teplé, pokud se nepletu…
No to už v tu dobu běželo, ty začínaly v roce 1950, pár let předtím, než jsem se k vodákům dostal. Ono to tedy bylo v trochu jinačí podobě než dnes a samozřejmě řečiště a všechno další vypadalo o dost jinak.
Jak složité tehdy bylo akci uspořádat?
Oproti dnešní době to bylo jako nic. Jezdívali jsme za hrázným prosit o pouštění vody. Jeden náš kluk navíc začal chodit s jeho dcerou (směje se) a tak nám hrázný i trochu fandil. Stačilo se s ním domluvit a on nám vodu pustil. To bylo všechno. To už dneska není možné a v našem případě obzvlášť, protože jak se jede přes město, je těch institucí, které se k tomu můžou vyjadřovat, neúrekom, jak říkají Slováci. (smích a mávnutí rukou)
No a vzpomínám si, že když byl asi čtvrtý nebo pátý ročník akce, chtěl nám hrázný trochu přilepšit a pustil víc vody, než bývalo zvykem. A to byla katastrofa, protože tady pod Vřídlem je zatáčka, ve které se za určitého vodního stavu dělá ostrá vlna, a otevřené lodě, které tehdy závod jely, tuhle zatáčku nedokázaly projet a šly ke dnu. Z kánoí tak nedojela do cíle ani jedna loď, ani jedna! Navíc to ještě znamenalo totální odpis lodí, protože v těch místech je už řeka v navigaci a trochu se rozlije, takže tam je poměrně mělko. Korytem se taky kutálely lodě, které se úplně zničily, a lidi šli za nimi pěšky. (smích)
Od dalšího ročníku se už začalo jezdit na slalomových lodích. My jsme tomu tehdy pár roků říkali obří slalom.
Ty jsi byl skoro od začátků závodu jeho ředitelem. Jak ses k té funkci dostal?
Nějak přes padesát let jsem to dělal no… A vzniklo to jednoduše. Já jsem mezi klukama v oddílu byl služebně, a teda i věkově, z těch starších, takže už jsem byl tak trochu za zenitem, co se závodění týká, a kvůli tomu to samo vyplynulo, že jsem začal řešit tyhle organizační a pořadatelské věci. Ne že bych nejezdil vodu, ale prostě se to k té vodě přidalo. Přišlo mi to tak nějak automatické, že bych to měl dělat já.
Za tu dobu sis určitě s organizací akce užil svoje. Zavzpomínáš na nějaké perličky?
Asi největší kříž jsme tady měli s rybáři. Ono se totiž na jednom z těch prvních ročníků stalo, že s tím rybáři nepočítali, a když začala téct voda, nějakého rybáře, který zrovna muškařil uprostřed řeky, to spláchnulo. To byl tehdy velký průšvih a muselo se to všechno začít dělat víc oficiálně. Zároveň jsme se s rybáři nějakou dobu dohadovali, jestli jim pouštění vody splachuje nebo nesplachuje ryby. Dokonce se to i zkoumalo vylovením ryb z částí řeky a porovnáváním jejich počtu. Řešil to i nějaký soudní znalec. Nakonec se ukázalo, že pstruhovité ryby při zvýšené vodě plavou spíš proti proudu než po něm, takže to dobře dopadlo.
A pak jsme ještě měli trochu trable v devadesátých letech, kdy se ve Varech pořádala akce Kanoe Mattoni. Tam tehdy tekly velké peníze, na což ledaskdo slyší, a my jsme najednou byli tak trochu na okraji zájmu. No ale všechno se to povedlo nějak překonat. Já jsem nikdy nebyl takový, že bych se nechal odbýt a sklapnul, což třeba taky pomohlo.
Takže by se dalo říct, že jsi vlastně celoživotní vodácký činovník…
No, jak už jsem říkal, tehdy to tak nějak vyplynulo, že jsem se k tomu dostal, a pak jsem až do roku 2010 pořád předsedoval oddílu nebo pořádal závod na Teplé nebo byl iniciátorem dalších akcí v rámci oddílu. Dělali jsme třeba velké letní tábory, které jsme celé odjezdili po železnici. Mimo jiné jsme se tou dobou zrovna jmenovali Lokomotiva, takže jsme měli jízdenky za režijní ceny. Jezdili jsme takhle i na opravdu dlouhé plavby – jednou jsme třeba jeli ze Vsetína po Bečvě do Moravy a po té jsme pokračovali až do Hodonína. Nebo jsme takhle byli až na Slovensku. Tam se mi vlastně taky podařil pěkný kousek. Nějakou náhodou jsem zjistil, že lanovka na Lomnický štít patří pod dráhy. Domluvil jsem to tedy a celý tábor jel lanovkou nahoru za režijní ceny. (směje se)
Samozřejmě do toho přišly nějaké životní situace, jako třeba narození dětí, ale u vody jsem byl pořád, protože děti začaly chodit taky do oddílu. Ono jim ani nic jiného nezbývalo. Já jsem v tom byl namočený až po uši a ony se vezly mnou.
Kolik těch dětí máš? A jsou z nich vodáci?
No mám tři. Jednoho kluka a dvě holky. Jedna holka je v Americe a druhá ve Španělsku, ale na vodu pořád všichni jezdí. Hlavně ti „Američani“ pořád někam vyrážejí.
Tak to se ti děti pěkně rozletěly do světa…
No v podstatě to udělaly tak, jak jsem to i já celý život dělal a preferoval. U nás se o těchhle věcech, jestli se někam pojede, nediskutovalo, to bylo dané. Možná to někdo bude považovat za vynucené, ale já říkám, že v některých věcech platí, že když se moc ptáš, moc se dozvíš.
Ty aktivity, které jsi už vyjmenoval, mi připadají jako poměrně bohatý časový program. Jakou jsi u toho všeho dělal práci?
Já jsem se vyučil jako modelář porcelánu a pracoval jsem v Lesově. Později jsem se dostal na ředitelství podniku, dodělal jsem si večerní průmyslovku a stal jsem se profesí keramik, což je něco jiného než modelář, keramik už umí i namíchat nějakou tu směs a podobně. I tu práci jsem ale dokázal využít ve prospěch vody a vodáckých akcí, protože když bylo nějaké jubileum, nějaké kulatiny nebo půlkulatiny závodu na Teplé, nechával jsem zdarma vyrobit keramické suvenýry pro účastníky. A to mi vlastně připomíná, že jsem si jeden takový připravil i pro tebe. Tady máš hrníček s vytištěným desaterem háčka.
Moc děkuju! To jsi mi udělal velikou radost, ten si vystavím.
Pojďme ale ještě k tvému vodačení. Pochopil jsem dobře, že jsi začínal na rychlostní lodi?
Začínal, ale vlastně jenom díku tomu, že jediná volná loď v loděnici byl tehdy rychlostní singl. Což je asi nejzvrhavější loď pod sluncem. I kvůli tomu, že klečíš a máš vysoko těžiště, ale to asi každý zná. Začátky proto nebyly úplně ideální, ale později jsem přešel na slalomový singl, takže to už potom bylo lepší, a až v pokročilém věku jsem přešel na kajak. Obecně ale můžu jezdit na všem, hlavně, že jezdím. (smích)
Já jsem si právě našel, že jsi sjezdil i kus světa a tam jsi všude určitě netahal jednu loď. Jaké vodácké cesty jsi absolvoval? Třeba ještě za minulého režimu, kdy to nebylo až tak snadné.
Ale ono to nebylo zase tak špatné. Nám se podařilo několikrát vyrazit na autobusový zájezd na Balkán, nebo teda tehdy do Jugoslávie, kde je to naprosto fantastické, tam je to až do Řecka protkané krásnými řekami. Potom jsme taky byli třeba v Rumunsku, které je z mého pohledu pro vodáky zemí zaslíbenou. Tam si člověk najde opravdu všemožné vodácké terény od hladké vody po těžké řeky. Tyhle zájezdy byly krásné v tom, že na nich vždycky spolupracovalo několik oddílů. Ono jenom naplnit autobus tolika lidmi není žádná legrace. Sám jsem taky takový zájezd připravoval, tak o tom něco vím.
Ale užili jsme si s tím zajímavé věci. Třeba se nám právě v Rumunsku stalo, že jsme zatábořili na takovém ne moc šikovném místě, bylo to u nějakého plotu. A jeden z členů zájezdu se nepochopitelně rozhodl, že bude spát za tím plotem. Jenže jak přes něj lezl, napíchnul se na drát a přeříznul si tepnu na stehně. Jeden kluk mu tam strčil palec, protože z toho doslova stříkala krev, a rychle jsme ho vezli do nemocnice do Băile Herculane, na to si velice dobře pamatuji, na ten název. Tam mu to zašili, jenže… Oni nám ho potom nechtěli z nemocnice pustit, protože jsme prý nezaplatili za ošetření. A domluva s rumunštině nám moc nešla. Nakonec jsme to domluvili přes nějakou ženskou, která uměla trochu německy, a já taky. Přes tu jsem tak trochu neoficiálně pozval ředitele té nemocnice na léčebný pobyt do Karlových Varů, a tím se to vyřešilo. (smích)
Ale nebyly to jen čistě vodácké zájezdy. Kombinovali jsme to vždycky s horskou turistikou. A pak jsme měli taky partu, která jezdila hodně na běžky, a s tou jsme zase objížděli slavné laufy, jako je Marcialonga, Engadin Skimarathon a další. A to včetně Vasova běhu. Na tom Vasově běhu je zase zajímavé, že to v jednom roce na moje jméno běžel kamarád, protože já měl koupené číslo, ale nakonec jsem tam nemohl jet. Takže jsem ve výsledcích víckrát, než jsem to běžel.
No ale já taky vím, že jsi byl za minulého režimu třeba v Nigérii. A na docela dlouho dobu.
Tam jsem byl přes práci v letech 1971 až 72. Byli jsme ve městě Lagos, které tehdy ještě bylo hlavním městem. A tam se mi s sebou podařilo vzít nafukovací kajak, takže jsem sám vyrážel na Niger a jeho přítoky. Ono to nebylo úplně jednoduché. Bylo potřeba vždycky domluvit nějakou dopravu, a to byl občas velký problém, protože infrastruktura tam nebyla úplně dobrá a hledat nástupní a výstupní místa dalo práci. No ale nakonec jsem tam pár řek objel, vybavuju si Ogun, Ošun, ale to se pak můžeme podívat na fotografie a do zápisků.
No fotky a zápisky se moc rád podívám.
Já jsem totiž statistik. Všechno to mám zaznamenané a vychází to, že mám splutých 318 řek. Samozřejmě teda těch, co se započítávají – to znamená, že musíš uplout alespoň pět kilometrů souvislé plavby. A poslední z toho je Grand Canyon na Coloradu.
O téhle výpravě jsem se taky dočetl, ale pojďme prosím ještě k těm dřívějším.
Já jsem se k dost věcem dostal díky tomu, že jsem funkcionařil. Mimo jiné jsem asi 20 let jezdil do Liptovského Hrádku, kde se dělávaly takzvané cvičiteláky, a já jsem tam jezdil dělat instruktora. Mimochodem, je to na soutoku Váhu a Belé a Belá je taky nádherná řeka, to nemá chybu. No ale zpátky. Díky tomu jsem se setkával se spoustou zajímavých lidí a dostal jsem se tak třeba k expedici do Mongolska.
To je ta expedice, kde byl Brunďa Davídek a další?
Jo, to je ono, Brunďa, Karel Štemprok, Jirka Škranc… Vzniklo to tak, že jsme měli vykompenzovat nějaký zájezd mongolských zápasníků k nám nebo tak něco. Nakonec jsme v Mongolsku strávili asi měsíc. Vodácky to bylo moc pěkné, byly tam moc pěkné terény, ale taky to bylo dost odpracované, abych tak řekl, protože dostat se k nějakým řekám v místech, kde neexistuje žádná cesta, nebylo jen tak. My jsme byli dolámaní, no hrůza. Pak se nám tam taky stalo, že nás k jedné řece nepustili, byla to Selenga, protože tam zrovna řádil mor.
Lodě a materiál jsme tam tehdy posílali vlakem, z čehož vznikl problém s jídlem. Jídlo totiž bylo ve stejném kontejneru se vším ostatním a z nějaké plechovky vytekl polyester, který nám velkou část proviantu znehodnotil. Takže na konci expedice jsme už byli jen na paštikách. Dovedeš si to představit? To jsme částečně řešili tím, že jsme jedli místní sviště, tarbagan se to zvíře jmenuje. No jo, jenže jsme pak zjistili, že ten mor, který tam zrovna řádil, přenáší právě tarbagani. Takže jsme se taky nemuseli vrátit. (směje se)
(smích) To je taky moc pěkná příhoda. Co bylo další?
Další velká výprava byla na Jenisej, ale to už je z novější doby, to je rok 2003, to mi bylo 70 let, ke které jsem se dostal přes Ostravaky. To bylo taky moc pěkné. Oni měli nějaký kontakt v Kyzylu, takže nás tam dostali. Bohužel jsme nakonec na řeku neletěli vrtulníkem, jak bylo v plánu. Cesta autem byla snad nejhorší, co jsem kdy zažil, bylo potřeba přejet dvě pohoří, přes která ale nevedou žádné cesty. Řeku jsme potom jeli na matyldách a byla hodně divoká, ale bylo to nádherné. Občas to bylo trochu náročné, protože jsme přesně nevěděli, co všechno nás čeká, no prostě to bylo veliké dobrodružství.
A potom jsem byl na Novém Zélandu, kde jsem si taky nějaké řeky sjel a klasicky jsem to kombinoval i s pěší turistikou.
A vrcholem všeho byl tedy Grand Canyon, který si jel, tuším, v pětaosmdesáti letech? Jak se to semlelo?
Celé to vzešlo od mého vnuka, který žije v USA. Začínal u nás v loděnici, ale v Americe se docela chytil a pádluje velice dobře – je to jeden z těch, co skáčou i vodopády. Volal mi, jestli bych chtěl jet na Grand Canyon. Moje odpověď zněla: „V tomhle případě se mě nemusíš ani ptát, prostě jedu.“ Musím říct, že jsem moc rád, že jsem to absolvoval, protože to bylo asi to nejkrásnější v životě. To byla absolutní špica. To nemělo jedinou chybu. Sice to bylo v některých místech hodně divoké, ale dodržovali jsme všechna bezpečnostní pravidla a jeli jsme na velkých veslovacích raftech, takže jsme to zvládli bez problémů. Je to tři neděle v kuse bez dotyku s civilizací a kdo trochu dělá do aktivit v přírodě, bude dobře vědět, o čem mluvím.
Tak teď už je mi naprosto jasné, proč jsi získal ocenění Osobnost vodní turistiky. Čekal jsi to?
Vůbec jsem to nečekal. Ani když jsme jeli do Prahy na vyhlašování jsem to netušil. Až na místě se ke mně hrnul Jirka Hodic (předseda sekce vodní turistiky ČSK, pozn. red.). Byl hrozně rád, že jsem přijel, a teprve tam mi řekl, že budu přebírat ocenění. Do té doby jsem si myslel, že tam jedu jako divák. A radost mi to samozřejmě udělalo. Myslím si, že jsem toho pro vodní turistiku udělal docela dost, ale zase si o tom nedělám velké iluze – jak jsem říkal, já jsem se nikdy nikam nehrnul, prostě to vždycky tak nějak vyplynulo z mého života.
Franto, moc děkuju za přijetí, krásné povídání a prohlížení fotek. Přeju ti pevné zdraví do dalších let života!
