Tradiční seakajakářská akce Zimní Slapy bývá každý rok něčím pamětihodná, podle čeho se pak připomíná. „To bylo ten rok, jak…“ Tak předloni to byla vyloženě jarní nálada, loni zase ledy, kterými jsme se probourali s velkou námahou jen do půlky trasy. Letošní ročník zas bude asi nejvíc pamětihodný hustou, ale fotogenickou mlhou.
Po seznamovacím večírku v trampské hospodě U Taterů a ranní kalorické snídani jsme dali na vodu na skluzu v Třebenicích. Do první zatáčky je nedaleko a mlha ještě nebyla tak hustá. Tam to ještě byla legrace. Ale dál, okolo Rovínku, směrem na Ždáň, tam už jsme směr jen odhadovali podle slunka, které zvrchu zářilo do mlhy. Odněkud ze zářící bílé bylo slyšet hlasy roztroušených kamarádů a celkem všem bylo trapné zapnout mobil a podívat se na mapu, kudy máme plout. Zabloudit do některé z hlubokých zátok by v těchto podmínkách šlo snadno. Nejvíc se vyjasnilo během tradiční svačiny na Nebřichu. Ale dál už zase mlha houstla. Nakonec jsme se všichni zdárně (s dojezdy lišícími se v řádu hodin) sešli v cíli, nařezali dřevo na oheň a utábořili se. Jen jeden nejmenovaný kamarád po postavení stanu zjistil, že si nechal v Třebenicích spacák a dal si 18 km pádlování na start a pak 18 km plus zajížďky s blouděním tmou zpátky.
Sobotní večírek se nesl v duchu zábavy a zejména hudební produkce, jejíž úroveň za poslední léta šla nahoru díky uplatnění hesla: „Vemte radši silnýho kanoistu, jako jsem já. Ty kytáry utáhne a ještě zastane jinou práci. Může například naštípat dříví.“ S takovým přístupem lze dovézt mnohem více hudebních nástrojů než dříve na prostých kajacích. V noci sprchlo a déšť srazil mlhu. Do ranního mrholení se nikomu moc nechtělo, ale i tak jsme postupně zvládli cestu zpátky, tentokrát už za dobré viditelnosti.
Tak za rok zase, přátelé. Na dalším, zcela jistě nějakým způsobem vypečeném ročníku.
