Expedice Sary Jaz: jedno z nejtěžších pádlování, jaké jsme zažili

Údolí řeky Sary Jaz leží asi 75 km od města Karakol v centrálním Tian Shanu. Sary Jaz začíná pod Semenovým ledovcem na severozápadních svazích masivu Kan Tenir v Kyrgyzstánu, pod ledovcem Engilcheck a 197 km teče uzavřenými kaňony směrem do Xinjiang v Číně a následně do pouště Taklamakan. Okolí řeky je velice hornaté a její kaňony často přecházejí přímo do tří až pěti tisícových vrcholů. Představte si řeku s průtokem 200-400 m3/s, s peřejemi podobnými legendární Stikine, uzavřenou v údolí se strmými vrcholy a stěnami podobnými Grand kaňonu.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Sary Jaz byl poprvé sjet ruskými raftery v 90. letech a od té doby zaznamenal jen tři další sjezdy, vždy na kajaku. Před námi zde byl v roce 2005 jeden tým, který pokračoval až do Číny, a následně byl zatčen. Druhý tým zde byl v roce 2013. Ten na hranicích vylezl z kaňonu a přes hory se vrátil zpět na místo nástupu. A třetí tým, v roce 2015, byl vyzvednut z pohraničí helikoptérou.

Nikomu z nás se nechtělo nechat se zatknout a strávit měsíc v čínském vězení, takže cestu do Číny jsme zavrhli. Zbývalo tedy buď zaplatit 20 000 dolarů za helikoptéru, nebo odejít přes hory po svých. Je Vám asi jasné, že půjdeme pěšky…

Z rozhovorů s účastníky předchozích expedic víme, že máme očekávat uzavřený kaňon a divokou vodu stylu Stikine, která se v posledních dnech zavře do hlubokého svislého kaňonu. Po prohlédnutí map a satelitních snímků nacházíme jediné možné místo k výstupu asi kilometr za tímto kaňonem. Dál už se řeka ostře stáčí a odtéká mezi vrcholy vyšší než 5 000 metrů, tudíž už není možné se vrátit. V celém regionu je minimum cest a naší jedinou možností je návrat zpět na nasedací místo. To znamená vylézt z řeky před hranicí a přejít přes první hřeben kolem posledního kaňonu, překročit řeku širokou skoro osmdesát metrů pomocí nataženého lana přímo nad těžkou peřejí, a následně vylézt jedinou možnou cestou z kaňonu. Touto cestou nebude nic menšího než divoký potok zaříznutý mezi vápencové stěny. Následně stačí překročit dvě sedla vysoká 3 600 m a dojít 40 km zpět k nástupu. Pokud vyrazíme moc brzy, potok bude mít moc vody a nebude možné proti proudu vylézt. Když vyrazíme moc pozdě, hrozí sníh ve vyšších polohách, laviny a neprůchozí sedla. Komplexitě celého projektu přidává na důraznosti ještě fenomén zvaný GLOF (glacial lake outburst flood) na jezeře Merzbacher pod Ledovcem Enilcheck. Jezero pod ledovcem se každoročně v létě zahradí masou ledu, která se koncem srpna prolomí, jezero se rychle vyprázdní a následná povodňová vlna se prožene údolím Sary Jaz. Před touto vlnou by se do kaňonů vydal jen šílenec, takže musíme ověřit, zda se letos tento fenomén již stal.

Karakol, 10. 9.

Po rozježdění na řekách Malý a Velký Naryn jsme se konečně přesunuli do Karakolu. Karakol je turistické město odkud se lidé vydávají na treky, expedice a lyžování. Nakupujeme poslední důležité zásoby a nezbytnosti a odpočíváme před odjezdem. Odpoledne se vrací náš řidič Dimitri s dobrou zprávou. Nad jezerem Merzbacher prý minulý týden letěla helikoptéra a jezero je prázdné.

Enilchek, 11. 9.

Cesta z Karakolu k nástupnímu místu je celkem bez problémů a my se nemůžeme dočkat, až spatříme řeku. Asi hodinu čekáme na checkpointu do hraniční oblasti. Po kontrole všech dokumentů a povolení dostáváme zelenou a k večeru přijíždíme do rozpadajícího se bývalého důlního města Enilchek. Odtud je to už jen 2 km k nástupnímu místu.

Rozcvičení, 12. 9.

V noci prší a ráno se probouzíme u řeky, která nastoupala o půl metru. Doufali jsme, že budeme mít na nástupu pod 200 m3/s. Hnědošedá masa vody se valí směrem k horám a my odhadujeme průtok tak na 250. Nic s tím neuděláme. Většinu rána trávíme balením věcí do lodí.

Nástupní místo je zároveň naším posledním místem v civilizaci. Odsud si vše povezeme v lodi. Plánujeme, že nám řeka zabere čtyři dny a čtyři dny půjdeme zpět. Nicméně vše záleží na okolnostech. Kolik bude vody v řece, kterou musíme vylézt z kaňonu, změny počasí atd.

Kolem poledne nasedáme na vodu. Řeka začíná pozvolna, otevřenými peřejemi s velkými válci, které se dají snadno objet. Po pár hodinách na „zahřátí“ přicházejí první stěny a průtok zvýšený o noční déšť spolu s četnými přítoky nám dává znát svou sílu. Řeka se vaří mezi svislými stěnami a dostat se do vracáků je obtížné. Prostě bigwater jak má být. V pozdním odpoledni dojíždíme k velké peřeji a máme toho tak akorát. Nikomu se do toho moc nechce, kolem proudí potok a hned u vody je parádní pláž na spaní. Je rozhodnuto – kempujeme.

Mramorový kaňon, 13. 9.

Ráno se probouzíme a hned vidíme, že řeka zase o něco nastoupala. Voda se valí přímo na střed přes kameny do velkého válce, který se bude těžko objíždět. Nakonec až na Sama a Ariho volíme lehčí variantu mezi kameny ostře vpravo. Dokonce i spodní část pod hlavním válcem se ukazuje být dost výživná a ve vracáku se scházíme dost udýchaní. Sary Jaz nabral na síle a je zřejmé, že zadarmo to nebude.

Postupně se probíjíme skrze peřeje a pořád si ještě zvykáme na těžké lodě. Máme naloženo jídlo a vybavení na dvanáct dní včetně věcí na lezení a oblečení na teploty pod nulou (pohybujeme se ve výšce nad 2 000 m). Snažíme se být připraveni na všechno.

Po několika hodinách se okolní břehy mění a stoupají vzhůru k nebi, kamenité břehy střídají kolmé mramorové stěny. Odhadujeme, že máme kolem 350 kubíku, možná více. Voda je šedá a plná sedimentu. Pohybujeme se rychle, vždy jeden prohlíží a zbytek jede. V kaňonu jsou nádherné WW IV-V peřeje a pěkné lajny. Opravdu perfektní divoká voda. Po nějaké době se stěny trochu otevírají, voda se klidní a my hledáme místo na spaní. Adrianovi není dobře a zítra nás čeká velký den.

Přenáška a sifony, 14. 9.

Třetí den začíná podobně jako předchozí, velkou peřejí hned pod kempem. Řeka se zavírá a mohutné vlny a válce hrozí tím, že nás každou chvíli spolknou. Náš postup je daleko pomalejší.

Po pár kilometrech se dělíme na dvě skupiny. Kluci sjíždějí níže a prohlíží zleva. Já se Samem zůstáváme výše a prohlížíme zprava. Sary Jaz se láme prudce doleva a mizí za rohem. Vpravo je vysoká stěna. Čeká nás obrovský válec v nájezdu a následně traverz mezi dva obrovské válce a sprint do vracáku u levého břehu. Kluci jsou už moc nízko a tak jim nezbývá než přenést. My máme na výběr mezi velkým traverzem nad obrovským válcem a sjetím peřeje. Pojedeme.

Celá peřej se mění na kličkování mezi obrovskými vlnami a následný sprint do relativně malého vracáku, kde nás čekají ostatní. Mají prohlédnuto o kus dále, a tak valíme do další nepřehledné peřeje jeden za druhým podle Jordyho instrukcí. Po většinu dopoledne jedeme ve stejném stylu. První pádler vyleze, prohlédne a následně pošle ostatní. Jde o jedny z největších peřejí, jaké jsem kdy jel. Kaňon nad námi je úplně uzavřený, jako by signalizoval, že jediná cesta je po proudu. Rozplavba a ztráta lodi je zde nemyslitelná.

Celý tým je naprosto soustředěný a všichni vyhlíží přenášku, která nás brzy čeká.

Řeka zase mění charakter, břehy se otevírají a my hledáme cestu mezi balvany velikosti větších domků. Následuje několik peřejí stylu Stikine a řeka najednou zahučí mezi sifony. Hledání cesty nám zabírá více času a pádlovaní se mění na hektické traverzy a míjení sifonů pod obrovskými balvany. Začínáme přenášet. Přenáška nám nakonec zabírá skoro čtyři hodiny. Ve dvě odpoledne máme hotovo.

Nad další peřeje posíláme dron. Vše vypadá jako zábavná WW III. Hned první vlny nás ale vyvádějí z omylu a my valíme pořádnou bigwater WW IV. Naštěstí se řeka po celém dni začíná zklidňovat a my vyhlížíme naši „únikovou cestu“ – Kayakup Creek.

V pozdním odpoledni vytahujeme lodě na břeh u průrvy v mramorové skále, kterou se valí šedá voda. Je nám jasné, že jsme u Kayakup Creeku, a nějak se vyškrábeme ven. S hukotem hnědé vody vedle našich spacáků jdeme spát.

Lano a meteostanice, 15. 9.

Budíme se do nádherného dne a dělíme se na dvě skupiny. Jedna jde upevňovat fixní lano do Kayakup creeku a druhá hledá místo, kde půjde natáhnout most přes řeku. Ta je v těchto místech skoro sto metrů široká a my musíme najít nejen místo, kde půjde lano natáhnout, ale zároveň ho upevnit dostatečně vysoko nad vodou. Nakonec nacházíme dva velké balvany na obou stranách řeky a po dvou hodinách práce se zdá, že máme hotovo. Klukům se mezitím podařilo vylézt nad první zúžení Kayakup creeku a natáhli fixní lano. Všichni se cítíme o něco lépe, nicméně pořád nás ještě čeká nejtěžší den, který máme naplánovaný na zítřek.

Lezeme do lodí a po zhruba hodině doplouváme ke staré sovětské meteorologické stanici kousek od hranic. Snažíme se do sebe dostat nějaké jídlo a příští tři hodiny zkoušíme po levém břehu prohlédnout, co náš čeká. Prohlížení je nejen fyzicky náročné, ale zároveň nebezpečné. Opatrně lezeme po suťových polích a volných šutrech sto metrů nad řekou. Vracíme se zpátky a jdeme spát nervózní. Zítra pojedeme brzo a nalehko.

The Eyes Of God, 16. 9.

Budíme se brzy, skoro s rozbřeskem. První kaňon máme relativně prohlédnutý a tak se před prvním zúžením dělíme na dva týmy. Jeden fotí a druhý jede. První velkou peřej mezi kolmými stěnami objíždíme zprava, následuje takový divný zasouvák přes celou řeku a následné zúžení „za roh“, kam není pořádně vidět. To nám dává docela zabrat, ale naštěstí to vyplachuje. V podobném duchu se nese celé dopoledne. Řeka je úzká a zavřená. Je těžko představitelné, že pod námi bublá skoro 400 kubíků.

Po pár kilometrech dorážíme k obrovské peřeji. Ukazuje se, že jde o jednu z nejlepších peřejí celého tripu. Lajna je jen jedna a vede přes velké vlny stlačené do kolmých stěn. Kus za peřejí nás ještě překvapí dvě úzká místa, ve kterých se řeka stlačí do mezery úzké dva metry, a zvláště v tom druhém si nejsme jisti, zda se tam vůbec vejdeme. Po tomto posledním překvapení konečně dorážíme k Eyes of God. Skalnímu útvaru v podobě obličeje. Slavíme, ale to ještě nevíme, že ta nejtěžší část nás pořád čeká – vylézt ven a vrátit se zpět k meteostanici.

Podle map máme nalezený hřeben, který není tak strmý jako okolní svahy a zároveň je ještě na Kyrgyzské straně.

Skutečnost je ale trochu jiná. Nad námi ční strmý kamenitý svah tvořený volnými kameny. Je nám trochu úzko. Víme, že lodě odsud nedostaneme a i přes to nebude jen tak odsud vylézt. Vybalujeme věci, vážeme je na záda a následně po dvojicích lezeme po sypkém, kamenitém povrchu nahoru. Prvních skoro tři sta výškových metrů má sklon kolem 50° a v horní části přechází do kolmé stěny. Lezeme po dvojicích, s pádlem v ruce, a snažíme se minimalizovat efekt uvolněných kamenů.

Po hodině a půl jsme konečně všichni nahoře. Naprosto vybátí, ale v pořádku. Jsme asi tři sta metrů nad řekou, všude kolem nás jsou kolmé stěny a začíná pršet. Musíme vylézt do 3 100 m a zase slézt k meteorologické stanici během jednoho dopoledne. Moc se nezdržujeme a vyrážíme.

Asi po hodině začíná mírně sněžit, ale naštěstí není mlha a funguje navigace. Všichni se scházíme v malé kamenité průrvě a vytahujeme suché obleky. Je zima, mokro a hlína pod nohama se mění na klouzavé blátíčko. Čeká nás ještě několik lezeckých sekcí skoro tisíc metrů nad řekou. Začínáme závodit s časem. Chceme se vrátit k věcem u meteorologické stanice, než se setmí, což se nám nakonec, po velice strmém sestupu a sedmi hodinách lezení, daří. Přes Sary Jaz se dostáváme po staré sovětské lanovce už za tmy.

Kayakup Creek, 17. 9.

Po třech hodinách pochodu se dostáváme k našemu lanu přes Sary Jaz. Jeden po druhém se včetně všeho vybavení vydáváme přes mohutnou masu vody. Lano se čím dál více prověšuje a poslední z nás jsou jen centimetry nad vodou.

Zase prší, rozděláváme oheň na zahřátí. Po hodině odpočinku balíme všechny věci, dopínáme sucháče a lezeme proti proudu potoka Kayakup. Mramorové skály jsou pokryté vlhkou prachovou vrstvou a strašně kloužou. Nad první zúžení se dostáváme hlavně díky nataženému lanu. Neustávající déšť také na náladě moc nepřidává. Je zima, my se každou chvíli brodíme přes řeku nebo lezeme nad sifony po slizkých šutrech. Celkově přecházíme potok víc jak desetkrát a po pěti hodinách vylézáme unavení a zkřehlí z kaňonu na malou mýtinu. Máme radost. Z vylezení z potoka jsme měli všichni strach. Jiná úniková cesta z údolí Sary Jaz není.

Lezeme domů, 18. a 19. 9.

Ráno se budíme nad Kayakup Creekem a proti proudu přítoku lezeme dále do hor. Potok ještě pár hodin neopouštíme, ale je lepší počasí a méně vody. Kolem poledne opouštíme koryto potoka a po staré cestě se škrábeme do prvního sedla a následně traverzujeme přes strmá, sypající se kamenitá pole do nejvyššího bodu treku (3 700 m). V té chvíli nám dochází, jak nebezpečný by byl sníh v těchto místech. Nejen, že bychom nebyli schopni vidět úzkou stezku, ale tento terén přímo vybízí k lavinám. My máme naštěstí slunce, a tak se nám daří se dostat za dva dny přes obě sedla a večer osmý den dorážíme zpět k nástupnímu místu. Jsme unavení a máme toho plné zuby.

Čtyři a půl dne na divoké vodě bylo pro každého z nás jedno z nejtěžších pádlování, jaké jsme zažili. Trek sám o sobě předčil svou obtížností cokoliv, co jsme předtím podnikli. Do toho blízkost hranic. Absence jakýchkoliv cest a stezek mezi vysokými horami dělá ze Sary Jaz jednu z nejtěžších expedic jakou kdokoliv z nás podnikl. Ale nebojte, už se vaří další projekt…