Letos v červenci jsem vedl expedici na nafukovacích kánoích a kajacích na řece Moisie. Je to divoká, lidmi nezasažená řeka ve východní Kanadě v provincii Québec. Tato řeka nás přitahovala už delší dobu, a jak jsme zjistili, oprávněně. V celé délce 400 kilometrů jsme se pohybovali jen v divočině a na závěr jsme se všichni shodli, že Moisie je dost možná nejlepší expediční řekou východní Kanady.
Proč tomu tak je? Třeba proto, že Moisie a její hlavní přítoky – Pekans a Carheil leží v chráněné oblasti, která má za úkol chránit nejen samotné toky, ale také okolní území do vzdálenosti 6 až 30 km. Celková plocha chráněného území pak činí 3 898 km2. Díky tomu nemůže být oblast využívána pro průmyslové účely, jako je těžba nerostného bohatství, výroba energie či těžba dřeva. Zároveň jsou zakázány všechny další lidské činnosti, které by mohly poškozovat říční dno a koryto, tedy například průzkumné vrty, stavba silnic, cest a domů nebo využití pro zemědělskou produkci.
Expediční tým byl rozdělen na dvě skupiny. První skupina vyrážela o 12 dnů dříve a s pomocí těžařské železnice vedoucí po trase Sept-Iles a Shefferville se dopravila k jezeru Ashuanipi, odkud vyrážela. Čekalo ji přes 400 km plavby po řece (a jezerech). Druhá skupina se na řeku dopravovala hydroplánem a k první skupině se připojila na říčním kilometru 271.
Já jsem byl členem druhé skupiny, pro kterou expedice začínala 18. července večer, kdy jsme společně s Pierrem nastoupili do malého letadla ve městě Labrador. Nad jezery a tokem Moisie jsme se dopravili k plánovanému bodu setkání s první skupinou, kterým byla stará ornitologická stanice ležící uprostřed naprosté divočiny. Setkání s tříčlenným týmem plujícím shora jsme měli naplánované na další den ráno. První skupina měla oproti nám navíc 89 km pádlování přes jezera a potom 52 km po části řeky plné vodopádů a často nesjízdných peřejí. To celé jim zabralo 11 dnů a společně s námi je pak čekalo dalších 13.
Ráno po setkání s první skupinou nás hned po prvních dvou kilometrech čekaly vodopády, které jsme se rozhodli přenést po pravém břehu. Délka přenášení byla pouhých 50 metrů, ale zabralo nám to zhruba 20 minut, protože jsme se při tom museli prodírat velmi hustým křovím, které navíc rostlo na velkých balvanech – tedy opravdu nehostinný terén pro přenesení lodí i s nákladem. Nakonec jsme cestu tam a zpět absolvovali všichni dvakrát až třikrát. Zbytek dne už se nesl v poklidném duchu a na cestě k našemu prvnímu kempovišti nás provázely už jen menší peřeje, které byly bez problémů sjízdné. Nejnáročnější částí dne se tak ukázalo být založení tábořiště, které nám velmi ztěžovala hustě rostoucí vegetace.
Další den nás čekal náročný úsek o délce 8 kilometrů, na kterém mělo být 10 výrazných peřejí obtížnosti WW III–V. Hned první peřej byla pětková a trvalo nám asi hodinu, než jsme ji dokázali alespoň pořádně prohlédnout. První část peřeje nám přišla sjízdná, ale v druhé půli bylo několik stromů, které splutí bránily. Rozhodli jsme se pro přenášení po levém břehu, které bylo dlouhé asi 450 metrů a zabralo nám přes dvě hodiny, protože terén byl velice podobný tomu, jakým jsme přenášeli včera. Jenom Pierre horní část peřeje sjel, a tím si kus přenášení ušetřil.
Další velkou peřej jsme spluli úvodními skluzavkami. Drop uprostřed peřeje padající proti velkým kamenům jsme přetáhli při pravém břehu, což nám ušetřilo spoustu času a námahy, a pak už jsme se jen houpali na velikánských vlnách ve zbytku peřeje. Jen pro představu – řeka v těchto místech měla průtok přibližně 100 m3/s.
Další čtyřkovou peřej jsme sjeli v pravé části a potom před námi bylo ještě několik pětkových peřejí, které jsme všechny nějakým způsobem dokázali překonat po vodě.
Na dalších 100 kilometrech do Moisie přiteče několik větších přítoků, které zvýší průtok na zhruba 200 m3/s, a řeka se postupně rozšiřuje až na 100 metrů. Na několika přítocích jsme docela úspěšně rybařili.
Na kilometru 210 jsme se zdrželi dva dny, abychom si odpočinuli. Nachází se tu totiž Shack-a-Bernie, což je chatička lovce a trapera Bernieho. Nevede sem žádná pozemní přístupová cesta, dostanete se sem pouze po vodě nebo letecky. My byli vděční za to, že jsme se mohli vyspat v postelích a pod střechou. Chatu jsme měli plně k dispozici, protože Bernie má ještě novější příbytek o kousek vedle a svoji původní chatu ponechává k dispozici pro vodáky či rybáře.
Následující dva dny nás zase čekalo množství peřejí. Žádné z nich ale nebyly tak náročné jako na horním toku. Nejprve jsme museli proplout kaňonem lemovaným stromy ohořelými z lesních požárů, které tu bývají opravdu rozsáhlé. Nejtěžší pak bylo splutí několika peřejí obtížnosti WW III–IV okolo kilometru 200. Zvládli jsme je celkem bez potíží splout „dámskými“ cestami povětšinou u levého břehu. Na klidných částech mezi peřejemi jsme se snažili co nejvíce využít sílu tekoucí vody, takže jsme v lodích i obědvali a svačili. Během přípravy a snězení expediční stravy nás řeka vždy poponesla o pěkných pár kilometrů.
Na kilometru 173 se vlévá řeka Caopacho, která přidává dalších asi 25 m3/s, a my u ústí zastavujeme, abychom zase zkusili rybařit. Ryby totiž mají raději více okysličenou vodu přítoků. Nahazujeme kus proti proudu řeky, přímo pod nádhernými vodopády, a první úlovky na sebe nenechávají dlouho čekat. Zpestření jídelníčku právě ulovenými pstruhy přišlo všem vhod. O dalších 6 km dál nás čeká další přítok, tentokrát je to přepad z jezera Fontarabie, který tvoří krásné vodopády. I tady nahazujeme pruty a zásoba ryb na večeři je zajištěná za chvíli. Po cestě na tábořiště jsme ještě pozorovali losici se dvěma mláďaty přímo u řeky. Rodinka před námi sice začala brzy prchat, ale i tak to byla překrásná podívaná. Jen jsem si představoval, kolik takových úžasných zvířat musí v okolních lesích žít.
Po dlouhém úseku klidné vody nás čekala nesjízdná peřej zvaná Katchapahun Falls. Její obnášení nám trvalo dlouho a bylo dost náročné. Nejprve jsme museli vystoupat asi 100 výškových metrů na skalní ostroh a potom se prodrat asi půl kilometru náročným terénem pod vodopády. Už tak náročnou operaci nám ještě „zpříjemnily“ nálety mušek zvaných black flies. Jediné, co proti nim funguje, je moskytiéra přes obličej, pod kterou se ale potíte dvakrát tolik. Po přenesení vodopádu jsme si prohlédli uměle vytvořený rybí přechod, který tu byl vybudován v roce 1976 pro zvýšení populace lososa atlantického – aby mohli lososi plout až do potenciálních trdlišť v horní části řeky. Vzhledem k tomu, že se sem nelze dostat jinak než vrtulníkem, to musela být skutečně nákladná akce. Pár metrů pod vodopády, v místě, kde jsme chtěli znovu nasednout, stojí další chatička. Jedná se zázemí pro pracovníky organizace APRM, která tu monitoruje počty lososů. Setkáváme se s dvěma zaměstnanci – Francisem a Alexem, kteří nám předvádí svoje pracoviště a vypráví, jak tady vypadá jejich každodenní život. Když se chtějí dostat do civilizace, musí pro ně přiletět helikoptéra ze 145 km vzdáleného Sept-Iles. Nakonec na tomto místě i táboříme, ale protože je tu velmi nepříznivý terén, je jediným místem vhodným na přespání dřevěný heliport.
Následujících 80 km nám zabere tři dny. Řeka v tomto úseku překonává jen 10 výraznějších peřejí o obtížnosti maximálně WW III. Mezi peřejemi voda rychle proudí a v některých místech je rychlost proudu až 6 km/h, což nám velmi usnadňuje cestu. Potkáváme divoká zvířata. Nejzajímavější je určitě setkání s medvědem baribalem. Také míjíme čtyři rybářské kempy, ale všechny kromě jednoho jsou prázdné. V tom jediném obydleném potkáváme rybářského průvodce, se kterým se dáváme do řeči. Zrovna připravuje zázemí pro další rybářskou výpravu. Zajímají nás zejména velké kánoe s motory, které se používají k rychlé dopravě po a proti proudu. V tomto úseku není v délce 27 kilometrů ani jedna peřej, takže rybáři mají poměrně dost možností k rybolovu. Nejedná se ovšem o levnou záležitost, jeden den tu prý vychází na 1 000 CAD (cca 16 700 Kč) a zpáteční doprava vrtulníkem potom 3 000 CAD.
Několik údajů k lodím
Na expedici jsme použili nafukovací lodě od Gumotexu. Konkrétně dva kajaky K2, každý z nich byl obsazený pouze jedním člověk, protože si každý vezl přibližně 25 kg vybavení a zásob. Tyto menší lodě jsme použili pro spodní část řeky. Skupina plující z horního jezera použila jednu kánoi Scout, na níž jeli dva členové posádky a vezli si dohromady okolo 60 kg bagáže. Poslední člen výpravy jel sám na kánoi Baraka, a tu měl naloženou cca 40 kg bagáže.
Na říčním kilometru 65 nás čeká jeden z vrcholů cesty. Velký žulový masiv tu uzavírá řeku do krátkého kaňonu, ve kterém se ukrývá peřej obtížnosti WW V. Zvládáme ji splout po úzkém bočním rameni s malým průtokem podél pravého břehu. Bezprostředně pod peřejí se řeka úplně zklidní a narážíme zde na další rybářský kemp, který je na ostrově a provozují ho zdejší původní obyvatelé. Nezdržujeme se a vydáváme se dál po proudu, protože přes sebou máme ještě pár desítek kilometrů.
Na kilometru 55 přitéká řeka Nipisis a přidává dost vody, rázem máme pod loděmi průtok okolo 300 m3/s. Od tohoto přítoku vede na levém břehu v blízkosti řeky železnice, po níž se první část skupiny přepravovala na nasedací jezero. My ji ale nevidíme ani neslyšíme, prostě jako by tam ani nebyla.
Za dalších 20 km plavby (na kilometru 32) nás čeká poslední těžký úsek. Jedná se o soutěsku, která má v úvodu peřeje okolo WW III. Pak se řeka na chvíli zklidní a přichází veliká peřej WW V. Od ní až na konec soutěsky se střídají ještě peřeje WW III–IV. Celková délka tohoto úseku je 6 km. My jsme spluli úvodní peřeje, pod nimi se utábořili na levém břehu a zbytek dne jsme strávili prohlížením nejtěžšího místa. Druhý den ráno jsme nejtěžší peřej obnesli, trochu nás potrápily obrovské bubláky na jejím konci, a pak už nás čekalo šest peřejí, které nebyly nijak technické – jen velké vlny a válce na poctivé vodnaté řece. Občas jsme si troufli najet i do nějakého většího válce, ale vše se obešlo bez výraznějších potíží. Řeka je v těchto místech bezpečná.
Na kilometru 26 se soutěska otevírá, podplouváme vysoký železniční most, a pak se na březích začínají objevovat první chatky, protože tady už jsme mimo chráněné území, a tedy zpátky v civilizaci. Řeka se rychle rozlévá na šířku až 300 metrů, ale stále teče, takže závěrečných 14 km až na říční kilometr 12 nám docela rychle ubíhá. Vysedáme u silničního mostu jediné silnice v širokém okolí, a tím naše plavba končí.
