O řece Liard v médiích moc zpráv nekoluje, i když je to mohutná, 1 200 kilometrů dlouhá řeka, která svádí vodu z obrovského území o ploše tři a půl krát větší, než je plocha České republiky.
Důvodem je asi skutečnost, že protéká pravou severskou divočinou a s výjimkou dvou malých vesnic – menší Upper Liard, kde dnes žije jen 125 obyvatel, a větší Fort Liard, ve které žije 468 obyvatel, podél ní nejsou žádná osídlení. Její pramen se nachází v Yukon Territory na svazích hory Mount Lewis v pohoří Saint Cyr Range, které je částí horského pásma Pelly Mountains.
Liard River teče zprvu severovýchodním směrem, a jakmile narazí na hory Saint Cyr Range, nezbývá jí nic jiného, než se stočit na jihovýchod. Po překročení hranic s Britskou Kolumbií se obloukem stáčí k severu, aby překročila hranice Northwest Territories a pokračovala dalších 400 kilometrů ve své nespoutané, divoké pouti k veletoku Mackenzie River. Při jejím ústí leží Fort Selkirk, bývalé významné sídlo Hudson Bay Company (HBC), odkud bylo touto společností spravováno obrovské území celého District of Mackenzie. Hnědý proud Liardu pak vzdoruje ještě několik stovek kilometrů, než se konečně oddá svému osudu a smísí se s čistou vodou mohutné Mackenzie River.
Po řece Liard pronikly do vnitrozemí teritoria Yukon první bílé tváře. Jako první Evropan cestoval v roce 1829 po Liardu John McLeod, obchodník HBC, který při ústí řeky Smith založil Fort Halkett. Po objevení značně jednodušších cest do vnitrozemí Yukonu byla ale v roce 1860 tato pevnost opuštěna. Po Liardu cestoval i Robert Campbell, neohrožený cestovatel po yukonských řekách, který vybudoval základnu Fort Selkirk ležící při ústí řeky Pelly River do dnešního Yukonu.
Na první fundovaný průzkum území Yukon Territory vyslala v roce 1887 vážená kanadská instituce jménem Geological Survey of Canada Richarda McConnella a Georga Dawsona. Ti se splavili k Liardu po řece Dease River. McConnell se vydal k Mackenzie River po proudu Liardu a musel překonat při vysokém stavu vody mnohé nebezpečné úseky řeky. Dawson se vydal opačným směrem a cestoval proti proudu Liardu a řeky Frances k Pelly River, po které se doplavil do Yukonu.
V letech 1897 a 1898 se vydalo po Liardu na Klondike za zlatem několik stovek mužů, kteří ale vůbec netušili, co je na cestě bude čekat. Zvolili si totiž do Dawsonu tu nejtěžší možnou trasu. Liard River je po vstupu na území Britské Kolumbie nespoutaná divoká řeka ozdobená četnými peřejemi, protéká několika dlouhými kaňony a vyžaduje dlouhé portáže, kterých není vůbec málo. Jejich jména, jako například Devil´s Gorge, Rapids of the Drowned či Hell Gate, mluví jasnou řečí. Budoucí rádoby zlatokopové nebyli schopni dostat se během jednoho léta k řece Pelly River, po které by svého cíle dosáhli relativně snadno. Byli nuceni na Liardu buď přezimovat, nebo se po divoké řece navrátit do Fort Simpsonu. Jejich utrpení, strádání a nadlidské výkony nutné k přežití si dnešní člověk jen těžko dovede představit. Jeden úspěšný klondiker a pozdější zástupce kanadského ministra dolů, Charles Camsell, popsal krutou cestu po Liardu v knížce Son of The North.
Na území Yukonu, nad osadou Upper Liard, je Liard River naopak velmi příjemná, rychle tekoucí řeka, která je jako stvořená pro vodní turistiku. Řeka si našla cestu líbeznou krajinou a její průzračná voda omývá oblázky vystlané dno.
V roce 1978 byly dokončeny dvě studie, které přisuzovaly přehradám na divokém Liardu vynikající hospodářské výsledky. O zkrocení Liardu mělo velký zájem B. C. Hydro. Manažeři této v Britské Kolumbii působící společnosti viděli krásu Liardu v jeho síle točit turbíny a vyrábět 4 800 MWh elektrického proudu. Jeho stovky tisíc let starou existenci, neopakovatelné, fantastické dílo přírody by byli schopni zničit a vybudovat 200 metrů vysokou hráz, za níž by se rozlilo jezero o ploše 870 kilometrů čtverečních. To by zničilo jednou navždy nedotknutou severskou přírodu, peřeje, kaňony a životní prostor četné zvěře. Dravý Liard by se po délce asi 400 kilometrů změnil v plochou vodní nádrž, která by sahala i do údolí četných přítoků. Naštěstí v prosinci roku 1986 B. C. Hydro prohlásilo, že nebude příštích 20 let na projektu pracovat. Klid trvá až doposud a snad se v budoucnu už nikdy neprobudí.
Naše tříčlenná parta, já, druhý Petr a Mirek, prožila na horním Liardu překrásných 18 dní. V půli srpna jsme se nechali z Whitehorse dopravit hydroplánem na větší ze dvou jezer, vzdálených asi tak 200 kilometrů – Caribou Lakes. Sotva jsme se na břehu jezera zabydleli, začalo pršet. Olověné mraky ležely nad jezerem a poprchávalo i příští den. Připravili jsme naše nafukovací kánoe na cestu, přebalili proviant a osobní věci do vodotěsných barelů a pytlů, provedli úspěšný rybolov a pochutnávali si na houbové smaženici z křemenáčů, kterých se v okolním lese dalo sesbírat bezpočet. Odpoledne se mraky počaly protrhávat a navečer se na nás dokonce usmálo slunko. To nás potom doprovázelo během našeho třísetkilometrového putování do indiánské vesničky Upper Liard, u které překračuje řeku Alaska Highway, a tudíž se nabízí jednoduchá možnost cestu kanadskou divočinou ukončit. Splouvání nám zabralo celých 16 dní.
Z jezer Caribou Lakes vytéká úzký, mělký potok, který se samozřejmě jmenuje Caribou Creek. Proudí v něm čisťounká voda, jejíž množství pochopitelně kolísá dle roční doby. V srpnu jí nebylo přebytek, a tak jsme byli zpočátku nuceni se potokem částečně brodit a kánoe táhnout na laně. Dno potoka ale bylo pevné a dalo se v něm vcelku pohodlně jít. Caribou Creek je asi 25 kilometrů dlouhý a ústí do ještě mladičké řeky Liard. Z počátku se Caribou Creek vine lučním porostem, záhy však vstupuje do typického severského lesa. Tam je radno dávat dobrý pozor na stromy ležící v živém proudu a v některých ostrých zákrutech je nutno kánoe koníčkovat. Několik bobřích hrází nás nutilo kánoe s bagáží dokonce portážovat. Ostatní bobří stavby jsme částečně rozebrali, abychom otvorem prostrčili kánoe a mohli pokračovat v cestě. V četných tůních se to jen hemžilo lipany a celkově by se dalo říci, že v celém potoce byl život jako v akváriu.
Ústí Caribou Creeku do Liard River jsme zpočátku ani neregistrovali, neboť jsme byli plně zaměstnáni orientací a jízdou v labyrintu různých překážek a rychlých postranních proudů, které se na nás ze všech stran valily. Když se proudy spojily v jeden, věděli jsme, že plujeme konečně po Liardu. Čekalo nás zhruba 50 kilometrů plavby severovýchodním směrem až k již zmíněné hradbě pohoří Sait Cyr Mountains, u jehož úpatí se řeka stáčí a nabere jihovýchodní směr. Krásně čistý proud řeky teče stálou rychlostí mezi šesti až sedmi kilometry za hodinu, což plavbu výrazně ulehčuje. Přálo nám počasí a my pluli krásnou krajinou pod svahy nedalekých hor neznámých jmen, jejichž výšku bych odhadoval okolo 1 800 metrů. Byla to pohodová jízda a my jsme se kochali jak líbeznou krajinou, tak i průzračnou, tyrkysovou vodou řeky a v ní plovoucími rybami. Mohutný los přeběhl nedaleko před našimi loděmi na druhý břeh relativně mělké řeky, a když fontány vody dopadly na hladinu a los zmizel v lese, nastal klid a nám se zdálo, že to snad musel být jen přelud.
Táboření bylo po celé cestě přepychové. Mohli jsme si vybrat mezi stínem lesa a měkkým, voňavým mechem a slunečným místem na širokém břehu s vyhřátými, jemnými oblázky. Přímo z řeky nám byla k dispozici čistá voda i suché naplavené dřevo, které pro nás pracovití bobři připravili tak, aby se dalo přiložit rovnou na oheň. Večery a rána byly nadprůměrně teplé. Během dne vládly teploty nad 20°C ve stínu, na slunci pak bylo často až nepříjemně horko. Mlhu jsme zažili jen jedno ráno. Nepříjemný kouř z lesního požáru, který kdesi, snad sto kilometrů daleko, vypukl, nás obtěžoval naštěstí jen jedno odpoledne a večer. Ptáci utichli a pach spáleniště visel nad krajem. Z nebe se k zemi lehce snášel bílý popílek a nebýt úmorného vedra, dalo by se uvěřit, že sněží. Slunce se topilo v kouři a zvláštní smutná nálada se rozprostřela nad krajem. V noci se směr větru naštěstí obrátil a ráno už nebylo po kouři a padajícím popílku ani památky.
Jednoho odpoledne jsme byli svědky nádherného jevu zvaného sluneční halo. Svatozář, jak se slunečnímu halu také říká, je způsobena lomem, odrazem a rozptylem světla v šestihranných ledových krystalech, jejichž uskupení se nachází ve velmi vysoké výšce zemské atmosféry. Je to nevšední jev a my jsme měli to štěstí pozorovat ho po dobu několika hodin. Polární záři jsme viděli jen jeden jediný večer, ale zato současně se západem slunce, což není častý úkaz.
Zprvu 15 či 20 metrů široká Liard River přibírala každodenně potoky a řeky jako například Scurvy Creek, Cabin Creek, Black River, Allen Creek, False Pass Creek nebo Meister Creek. A s každým dalším přítokem rostla i její mohutnost. Řeka se hlavně rozšiřovala, hloubka se až tak moc nezvětšovala, ale pro naše kánoe bohatě dostačovala. A hlavně, voda v řece zůstávala krásně průzračná a čistá. Teprve když se Liard spojil s vodami řeky Frances, která přinesla srovnatelné množství vody, stala se z ní mohutná řeka, která nás za pouhé dva dny donesla k mostu silnice Alaska Highway, kde naše pouť po nádherné části horního Liardu končila. Museli jsme se chtě nechtě s Liardem rozloučit a poděkovat mu za krásné zážitky, kterými nás podaroval a na které budeme jistě i po mnoha letech rádi vzpomínat.
Obtížnost: Až k mostu silnice Alaska Highway je Liard River, příjemná, pohodová řeka bez peřejí a nebezpečných kaňonů, která je vhodná pro milovníky vodní turistiky, kteří si chtějí užít přírody a nemají potřebu zažívat návaly adrenalinu. Proud vody je rychlý, a proto je nutno dávat neustále velký pozor na překážky a stromy ležící v proudu. To platí zvláště pro horní tok řeky, kde se vyskytují četné meandry omezující možnost rychlé reakce. Cesta po Liardu vyžaduje dobré vybavení a zkušenost s pobytem (v severské) divočině.
Lodě: Na Liard River lze vyrazit na nejrůznějších plavidlech – kánoe, kajak, raft, packraft. My jsme volili nafukovací kánoe od českého Gumotexu.
Doprava: Cesta po horním toku Liard River začíná na jezerech Caribou Lakes. K těm není jiná možnost dopravy, než se svěřit zkušenému provozovateli aerotaxi. Ve Whitehorse jsou to společnosti Alcan Air nebo Alpine Aviation. Pro transport od mostu nazpět do Whitehorse, což je vzdálenost 450 km, je nutné domluvit se spolehlivou společností den respektive i hodinu vyzvednutí ještě před začátkem expedice.
Mapy: Mapy povodí horní Liard River se dají koupit v knihkupectví Mac´s Fireweed Book Store ve Whitehorse. Pro orientaci na řece stačí kopie mapy z Google Earth, respektive nějaké zařízení s touto uloženou mapou.
Časový rozvrh: Dva týdny jsou na splutí ideální, každý den navíc ale není ztracený. Naopak.
Fauna, kterou lze spatřit: Štika, lipan sibiřský, síh bělavý, siven, los, karibu, medvěd grizzly, medvěd černý, vlk, liška, rys kanadský, bobr, vydra, urzon kanadský, orel bělohlavý, labuť, potáplice, různé druhy kachen.
